Otec Richard popisuje marnost snahy "napravit" sami sebe: 

Genialita programů Dvanácti kroků spočívá v tom, že bezmoc a odevzdání se umisťují tam, kam patří - na začátek. Učí, jak hřích nebo závislost překonat nikoli silou vůle nebo kontrolou, ale mnohem spíše tím, že si uvědomíme, že jsme bezmocní, abychom je překonali.  

Například dobročinnými se nestáváme silou vůle, tím, že si řekneme: "Buď dobročinný!". Spíše si uvědomíme okamžiky, kdy jsme byli naprosto nelaskaví, a opláčeme je. To vůbec nepůsobí jako síla, že? Nikomu se do toho nechce.  

Jakékoli řeči o růstu, úspěchu, šplhání, zlepšování a pokroku velmi oslovují ego. Jediný způsob, jak se na této cestě udržet s nějakou autenticitou, je však neustále prožívat svou neschopnost, své selhání v tom, co děláme. To nás nutí, abych použil svůj jazyk, padat vzhůru. Jinak ve skutečnosti nelezeme; jen si myslíme, že’stoupáme, když si říkáme: "Podívej, dnes jsem lepší. Podívej, jsem svatější než minulý týden. Podívej, moje modlitba se zlepšuje." To nás opravdu ničemu nenaučí ani nás to nikam novému nepřivede.  

Naproti tomu mě na cestě lásky udržuje poznání: "Richarde, ty vůbec neumíš milovat". Neustálé selhávání v milování je paradoxně a ironicky tím, co nás udržuje v tom, abychom se učili milovat. Když si myslíme, že už to umíme, není se co učit.  

V tom spočívá genialita toho, co Pavel nazývá "bláznovstvím kříže" (1 Kor 1,18), bláznovstvím neúspěchu: že nám nepřináší uspokojení, které chce naše ego. Nevím, jestli rostu. Nevím, jestli "prohlubuji svůj vztah s Ježíšem", jak křesťané rádi říkají. Doufám, že ano, ale jakékoli samolibé uspokojení z toho nepřinese nic dobrého ani mně, ani Ježíši. Ale každý den s vědomím, že jsem Ježíše ještě nezačal milovat? Toto neustálé prožívání malosti je františkánská cesta.  

Je to také cesta jedné z mých dalších oblíbených světic, Terezie z Lisieux (1873-1897). Nazývala ji svou "malou cestou". Na drobných příkladech jasně ukazuje, jak ji na cestě lásky udržovalo právě každodenní selhávání v lásce. Učila, že zůstat blízko Ježíši vyžaduje "snášet v pokoji zkoušku, že se nelíbíš sám sobě". [1] Kdo by to byl řekl? To je tak protimluvné! Přesto to odhaluje, že mnozí z nás křesťanů usilovali - aniž by to věděli - o jisté sebeuspokojení, o jistou samolibost. Myslíme si: "Jsem dobrý křesťan. V neděli chodím do kostela. Čtu Bibli. Miluji Ježíše." 

A proto u nás stále přetrvává rasismus, sexismus, homofobie a třídismus na nejvyšší úrovni. Křesťanství se příliš často projevuje jako dobře maskovaný narcismus. Gratuluji Billu Wilsonovi a spiritualitě Dvanácti kroků, protože ji stejně jako Terezie z Lisieux pojmenovali. Řekli, že bezmoc je začátkem duchovní cesty.  

Father Richard describes the futility of trying to “fix” ourselves: 

The genius of Twelve Step programs is that they situate powerlessness and surrender right where they belong—at the beginning. They teach how sin or addiction are overcome not through willpower or by control, but much more by recognizing that we are powerless to overcome them.  

For example, we don’t become charitable by willpower, by saying to ourselves, “Be charitable!” Rather, we recognize the moments when we were totally uncharitable, and we weep over them. That doesn’t feel like power at all, does it? No one wants to go there.  

Any talk of growth, achievement, climbing, improving, and progress highly appeals to the ego. But the only way we stay on the path with any authenticity is to constantly experience our incapacity to do it, our failure at doing it. That’s what makes us, to use my language, fall upward. Otherwise, we’re really not climbing; we’re just thinking we’re climbing by saying to ourselves, “Look, I’m better today. Look, I’m holier than I was last week. Look, my prayer is improving.” That really doesn’t teach us anything or lead us anywhere new.  

In contrast, it is recognizing, “Richard, you don’t know how to love at all” that keeps me on the path of love. Constant failure at loving is ironically and paradoxically what keeps us learning how to love. When we think we’re there, there’s nothing to learn.  

This is the genius of what Paul calls “the folly of the cross” (1 Corinthians 1:18), the folly of failure: that it doesn’t give us the satisfaction that our egos want. I don’t know if I am growing. I don’t know if I am “deepening my relationship with Jesus,” as Christians love to say. I hope I am, but any smug satisfaction in that is not going to do me or Jesus any good. But every day, knowing that I have not yet begun to love Jesus? That constant experience of littleness is the Franciscan way.  

It’s also the way of one of my other favorite saints, Thérèse of Lisieux (1873–1897). She called it her “Little Way.” She makes it very clear in small examples how it was failing to love every day that kept her on the path of love. She taught that remaining close to Jesus requires “bearing in peace the trial of not pleasing yourself.” [1] Who would have thought that? That is so counterintuitive! Yet what it reveals is that a lot of us Christians have sought—without knowing it—a certain self-satisfaction, a certain smugness. We think, “I’m a good Christian. I go to church on Sunday. I read the Bible. I love Jesus.” 

And that’s why we still have racism, sexism, homophobia, and classism at the highest levels. Christianity has too often shown itself to be well-disguised narcissism. I congratulate Bill Wilson and Twelve-Step spirituality, because just like Thérèse of Lisieux, they named it. They said powerlessness is the beginning of the spiritual journey.