Otec Richard Rohr popisuje důvěru, která charakterizuje hlas proroků:

To, co charakterizuje proroky, a pro nás ostatní je to stále trochu šok, je nesmírná sebejistota, že mluví za Boha. Odkud se to bere? Jak si mohou být tak jistí? "Tak praví Hospodin," začínají a "Slyšte slovo Hospodinovo". Popisují své povolání, a když se podíváme na obrácení Izaiáše nebo Jeremiáše, nebo dokonce Mojžíše, který byl nazýván prvním z proroků, vidíme, že je to jejich počáteční proměňující zkušenost, která pojmenovává zbytek jejich vhledu. Totéž vidíme u Pavla, kde se Pavlova zkušenost obrácení (Sk 9,1-19) odehrává poté, co slyšel Ježíšova slova: "Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?" (Sk 9,1-19). (9:4). Pavel se nejprve brání, jako by chtěl říci: "Já jsem nepronásledoval tebe, Ježíši, ale tyto lidi." Nakonec Pavel přichází s úžasným učením o mystickém těle Kristově: mezi Ježíšem a jeho lidem existuje neodmyslitelné společenství či jednota. Co uděláte jednomu, uděláte i druhému. Dokud to nepochopíme, neporozumíme Pavlovi na základní úrovni. Od toho se odvíjí všechno.

Richard potvrzuje, že prorocké volání přichází ke každému z nás jedinečným způsobem:

Je to počáteční teofanie proroků, jejich počáteční rozhrnutí závoje, které jako by se stalo podstatou toho, jak od nynějška vidí skutečnost. Chci, abyste to viděli, protože bych rád, abyste se podívali na svou vlastní duchovní autobiografii a zjistili, jak jste byli formováni, jak a kam jste byli vedeni, když vám Bůh ukázal svou tvář. Na této úrovni poznáváte - a víte, že poznáváte. Vaše prorocké charisma pochází z vašeho vlastního obrácení, z proměny v Boží tajemství.

Paul věděl, že k tomuto přerodu dojde jedině prostřednictvím zkušenosti zbavení ega, která strhne naše falešné a vymyšlené já a přivede nás k novému já (Ef 2,15; Gal 6,15), kde lze vstřebat a překonat všechny rozpory. Stalo se to v něm a nyní viděl svůj život jako "předávání tohoto smíření" (2 Kor 5,18), které vždy probíhalo skrze shodu protikladů zvanou kříž.

Kříž je i z geometrického hlediska srážkou dvou protikladných linií. Pavel díky svému neoprávněnému vyvolení věděl, že Bůh jeho dřívější já neodstranil ani nevyhnal, ale naopak ho "včlenil" do Kristova Já. Věděl, že je stále masou rozporů a nesrovnalostí, což je přesně to, co je napsáno na všech stránkách jeho dopisů. Jeho absolutní důvěra však nespočívala v jeho osobní celistvosti, ale v Ježíši, který ho narouboval na Boží celistvost. To je celkový základ Pavlovy radosti, jeho lásky, jeho odvážné sebedůvěry a jeho vášnivé touhy, aby stejnou proměnu a extázi zažili i všichni ostatní.

Father Richard Rohr describes the confidence that characterizes the voice of the prophets:

What characterizes the prophets, and it’s still a bit of a shock to the rest of us, is an immense self-confidence that they speak for God. Where does this come from? How can they be so sure? “Thus says the Lord,” they begin with, and “Hear the word of the Lord.” They describe their call, and if we look at the conversion of Isaiah, or Jeremiah, or even Moses who was called the first of the prophets, we can see that it’s their initial transformative experience that names the rest of their insight. We see the same in Paul, where Paul’s conversion experience (Acts 9:1–19) takes place after hearing Jesus say, “Saul, Saul, why are you persecuting me?” (9:4). At first Paul defends himself, as if to say: “I wasn’t persecuting you Jesus, but these people.” Ultimately, Paul comes up with this marvelous doctrine of the mystical body of Christ: there’s an inherent communion or union between Jesus and his people. What you do to one, you do to the other. Until we understand that, we don’t understand Paul at the ground level. Everything proceeds from that.

Richard affirms that a prophetic call comes to each of us in our own unique way:

It’s the prophets’ initial theophany, their initial parting of the veil that seems to become the nature of how they henceforth see reality. I want you to see that because I’d like you to look at your own spiritual autobiography and see how you were formed, how and where you were led when God showed God’s face to you. It’s at that level that you know—and you know that you know. Your prophetic charism comes from your own conversion, a transformation into the mystery of God.

Paul knew that the only way this realignment would take place was through an ego-stripping experience that tears away our false and fabricated self and leads us to a new self (Ephesians 2:15; Galatians 6:15), where all contradictions can be absorbed and overcome. It had happened in him and now he saw his life as “handing on this reconciliation” (2 Corinthians 5:18), which was always through the coincidence of opposites called the cross.

The cross, even geometrically, is a collision of two opposing lines. Paul knew by his unwarranted election that God had not eliminated or expelled his former self, but instead had “incorporated” it into the Christ Self. He knew that he was still a mass of contradictions and inconsistencies, which is exactly what is written all over the pages of his letters. Yet his absolute confidence was not in his personal wholeness, but in Jesus, the one who had grafted him onto the Wholeness of God. This is the total basis of Paul’s joy, his love, his daring self-confidence, and his impassioned desire to have everyone else experience the same transformation and ecstasy.