Autorka katolické spirituality Judy Cannato píše, že naše svoboda, dary a vzájemná závislost nás přivádějí ke svaté povinnosti:

V poslední Ježíšově řeči považoval za nutné promluvit ke svým učedníkům o jednotě: "Aby byli jedno, jako my jsme jedno" (Jan 17,11.22). Aby dodal důraz, modlí se Ježíš tato slova dvakrát. Jsou totiž jádrem jeho poslání a poselství. Ježíšova radikální jednota se Svatým určovala jeho život a jeho modlitba naznačuje, že chce, aby stejná radikální jednota určovala i ty, kteří ho následují. . . .

Spojení je pro naši skutečnost zásadní. Bez ohledu na to, kterou oblast života pozorujeme, od fyzické po duchovní, jsme propojeni s ostatními. . . . Mnoho sociálních a ekologických problémů, kterým dnes čelíme, pramení z naší iluze, že jsme odděleni od ostatních členů stvoření, lepší nebo významnější než ostatní - od jiných skupin lidí, se kterými se setkáváme, až po vzduch, který dýcháme. Naše nedostatečná otevřenost vůči všem může dost dobře znamenat náš zánik.

Chceme-li rozšířit své srdce tak, aby zahrnovalo celé stvoření, musíme přijmout svou schopnost společenství. . . . Vztah je něco, co vyžaduje veškerý život, dokonce i ten anorganický. Naše vitalita závisí na spojeních, která navazujeme, a na společenství, které sdílíme. [1]

Ministryně a věřící vůdkyně Jen Baileyová píše, aby povzbudila "nepřizpůsobivé", lidi na okraji společnosti, aby se považovali za nezbytné pro zdravou, udržitelnou a vzájemně závislou budoucnost:

Všude kolem nás se věci mění, systémy se hroutí a instituce selhávají. To by nás nemělo překvapovat. Po celém světě stařešinové napříč kulturami a národy předpovídali, že tato doba přijde. Je to doba velkého odhalení, v níž nás Matka Země a Otec Nebe tlačí k božskému zúčtování o tom, co znamená být ve správném vztahu mezi sebou navzájem a se všemi vnímajícími bytostmi v jednadvacátém století a dále. Je mi jasné, že kroky, které nyní podnikneme, budou mít hluboké a nezvratné důsledky pro další generace.

Dobrou zprávou je, že tato doba je jako stvořená pro nešťastníky.

Když jste ve středu kruhu, není možné vidět, co je na jeho obvodu -pokud si vůbec uvědomujete, že nějaký obvod existuje. Jako misfits, kteří byli vytlačeni na okraj a mezi místa, jsme schopni vidět, co je na obzoru, a kolektivně rozeznat, co je potřeba k řešení nadcházejících výzev. Jsme povoláni k tomu, abychom byli zahradníky, kteří budou kompostovat a pečovat o půdu, na níž budoucí generace zasejí semínka, která jednoho dne rozkvetou. . . .

Skvělou zprávou je, že tyto výzvy nemusíme přijímat sami. Slovy velké modlitby vytvořené na počest biskupa Oscara Romera: "Nemůžeme udělat všechno a je v tom pocit osvobození, když si to uvědomíme. To nám umožňuje něco dělat, a to velmi dobře." [2] [3]

Catholic spirituality author Judy Cannato writes that our freedom, gifts, and interdependence bring us to a holy obligation:

In Jesus’ final discourse he found it necessary to speak to his disciples about unity, “That they may be one, as we are one” (John 17:11, 22). To add emphasis Jesus prays these words twice. Indeed, they are the heart of his mission and message. Jesus’ radical unity with the Holy One defined his life, and his prayer indicates that he wants that same radical unity to define those who follow. . . .

Connectedness is fundamental to our reality. No matter which sphere of life we observe, from the physical to the spiritual, we are connected to others. . . . Many of the social and ecological problems that confront us today stem from our delusion that we are separate from, better, or more significant than, other members of creation—from other groups of people we encounter to the air we breathe. Our lack of openness to all may very well mean our demise.

If we are to expand our hearts to include all creation we need to embrace our capacity for communion. . . . Relationship is something that all life requires, even inorganic life. Our vitality depends upon the connections we establish and the communion we share. [1]

Minister and faith leader Jen Bailey writes to encourage the “misfits,” those on society’s edges, to see themselves as essential to a healthy, sustaining, and interdependent future:

All around us things are shifting, systems are collapsing, and institutions are failing. This should not surprise us. Around the world, elders across cultures and peoples were predicting this time would come. It is a time of great uncovering in which Mother Earth and Father Sky are pushing us into a divine reckoning about what it means to be in right relationship with one another and all sentient beings in the twenty-first century and beyond. It is clear to me that the actions we take now will have deep and irreversible consequences for the generations to come.

The good news is that this time is made for misfits.

When you are at the center of a circle, it is impossible to see what is at the perimeter—if you are even aware that there is a perimeter. As misfits who were pushed to the edges and in-between places, we are able to see what is on the horizon and collectively discern what is needed to meet the challenges ahead. We are called to be the gardeners who will compost and tend to the soil upon which future generations will sow seeds that will one day blossom. . . .

The great news is we do not have to take on these challenges alone. In the words of the great prayer created in honor of Bishop Oscar Romero, “We cannot do everything, and there is a sense of liberation in realizing that. This enables us to do something, and to do it very well.” [2] [3]