Otec Richard píše o vtělení Krista v osobě Ježíše:

Aktem stvoření Bůh zjevil věčně se rozlévající Boží přítomnost do fyzického a hmotného světa (viz Řím 8,19-25). Obyčejná hmota je úkrytem Ducha, a tedy samotného Božího Těla. Od samého počátku času zjevuje Boží Duch svou slávu a dobrotu prostřednictvím fyzického stvoření.

Křesťané věří, že tato univerzální Kristova přítomnost se později "zrodila ze ženy pod zákonem" (Gal 4,4) v okamžiku chronologického času. To je velký křesťanský skok víry.

Odvážně věříme, že Boží přítomnost byla vlitá do jediné lidské bytosti, takže lze vidět, že lidství a božství v něm - a tedy i v nás - působí jako jedno! Ale místo toho, abychom říkali, že Bůh přišel do světa skrze Ježíše, možná by bylo lepší říkat, že Ježíš přišel z již Kristem nasáklého světa. Druhé vtělení vyplynulo z prvního, z Božího láskyplného spojení s fyzickým stvořením. [1]

Ježíš nabídl světu živý příklad plně ztělesněné Lásky, která se vynořila z našich běžných, omezených životních situací. V tom pro mě spočívá skutečný význam Pavlova výroku, že se Ježíš "narodil z ženy pod zákonem". V Ježíši se Bůh stal součástí našeho malého, domácího světa a vstoupil do lidských omezení a všednosti - a prvních třicet let zůstal anonymní a do značné míry neviditelný. Sám Ježíš během svého života netrávil čas stoupáním, ale hodně času sestupováním, "vyprázdnil se a stal se takovým, jakým jsou všichni lidé"(Flp 2,7), "byl pokoušen ve všem, čím jsme my" (Žd 4,15), a "žil v omezeních slabosti" (Žd 5,2).

Ježíš prošel, užíval si a trpěl celou lidskou cestu a řekl nám, že můžeme a máme dělat totéž. Jeho život byl příkladem rozvíjejícího se tajemství ve všech jeho fázích - od skrytého, božského početí až po běžný dospělý život plný lásky a problémů, přerušený několika okamžiky proměnění a osvícení, a to vše vedoucí ke slavnému nanebevstoupení a konečnému návratu. Jak stojí v listu Židům 4,15: "Nemáme přece velekněze, který by nedokázal soucítit s naší slabostí, ale máme toho, který byl v každém ohledu jako my, zakusil každé pokušení a nikdy neustoupil" (můj překlad). Nemusíme se bát hloubky a šíře vlastního života, toho, co nám tento svět nabízí nebo co po nás žádá. Je nám dáno svolení, abychom se důvěrně seznámili s vlastními zkušenostmi, poučili se z nich a dovolili si sestoupit do hloubky věcí, dokonce i svých chyb, než se pokusíme vše příliš rychle překonat ve jménu jakési idealizované čistoty či nadřazenosti. Bůh se skrývá v hlubinách a není vidět, dokud zůstáváme na povrchu čehokoli - dokonce i hlubin našich hříchů. [2]

Father Richard writes of the Incarnation of Christ in the person of Jesus:

Through the act of creation, God manifested the eternally outflowing Divine Presence into the physical and material world (see Romans 8:19–25). Ordinary matter is the hiding place for Spirit, and thus the very Body of God. Since the very beginning of time, God’s Spirit has been revealing its glory and goodness through the physical creation.

Christians believe that this universal Christ presence was later “born of a woman under the law” (Galatians 4:4) in a moment of chronological time. This is the great Christian leap of faith.

We daringly believe that God’s presence was poured into a single human being, so that humanity and divinity can be seen to be operating as one in him—and therefore in us! But instead of saying that God came into the world through Jesus, maybe it would be better to say that Jesus came out of an already Christ-soaked world. The second Incarnation flowed out of the first, out of God’s loving union with physical creation. [1]

Jesus offered the world a living example of fully embodied Love that emerged out of our ordinary, limited life situations. For me, this is the real import of Paul’s statement that Jesus was “born of a woman under the law.” In Jesus, God became part of our small, homely world and entered into human limits and ordinariness—and remained anonymous and largely invisible for his first thirty years. Throughout his life, Jesus himself spent no time climbing, but a lot of time descending, “emptying himself and becoming as all humans are” (Philippians 2:7), “tempted in every way that we are” (Hebrews 4:15) and “living in the limitations of weakness” (Hebrews 5:2).

Jesus walked, enjoyed, and suffered the entire human journey, and he told us that we could and should do the same. His life exemplified the unfolding mystery in all of its stages—from a hidden, divine conception, to a regular adult life full of love and problems, punctuated by a few moments of transfiguration and enlightenment, and all leading to glorious ascension and final return. As Hebrews 4:15 states, “For we do not have a high priest who is unable to sympathize with our weakness, but we have one who was like us in every way, experienced every temptation, and never backtracked” (my translation). We do not need to be afraid of the depths and breadths of our own lives, of what this world offers us or asks of us. We are given permission to become intimate with our own experiences, learn from them, and allow ourselves to descend to the depth of things, even our mistakes, before we try too quickly to transcend it all in the name of some idealized purity or superiority. God hides in the depths and is not seen as long as we stay on the surface of anything—even the depths of our sins. [2]