Historička a spisovatelka Diana Butler Bassová se zamýšlí nad kostelem na ostrově Tangier v zálivu Chesapeake a nad důsledky jeho budoucnosti v době klimatické krize:

Když jsem přemítala o ostrově Tangier, uvědomila jsem si, že příliš mnoho náboženských představitelů si klade špatnou otázku. Na budoucnosti křesťanství příliš nezáleží, pokud nebudou existovat lidé, ať už vyhyneme válkou nebo ekologickou katastrofou. Můžeme opravovat naše denominace, přivádět do církve nové členy, psát nejlepší teologie všech dob - a na ničem z toho nebude ani trochu záležet, pokud budeme všichni mrtví. Otázku - "Jaká je budoucnost křesťanství?" - je třeba držet v souvislosti s jinými otázkami. Právě teď je nejvýznamnější z těchto otázek: "Jaká je budoucnost lidstva?"

To je existenciální otázka naší doby. Všechny ostatní otázky ve srovnání s ní blednou a odvádějí nás od toho, abychom naslouchali hlasům Boha, země a ostatních tvorů s takovou přísností a soucitem, jaké jsou nezbytné pro život v těchto konkrétních dnech. Pro mě se otázka o budoucnosti křesťanství stala: "Co mají křesťané dělat, aby sloužili celému stvoření, když ostrovu samotnému hrozí potopení?" [1]

Teoložku Sallie McFagueovou (1933-2019) inspirovala Izajášova prorocká vize nových nebes a země - a co od nás vyžaduje:

Svět, který chceme, po kterém toužíme, je svět, kde děti vyrostou a dožijí se stáří, kde lidé mají jídlo a domy a příjemnou práci, kde zvířata, rostliny a lidé žijí společně na zemi v harmonii, kde nikdo "neublíží ani nezničí" [Izajáš 65,25]. To je náš sen, naše nejhlubší touha, představa, kterou nemůžeme opustit. Tato představa dobrého života nás činí neochotnými spokojit se s nespravedlivým, neudržitelným, ba přímo krutým a strašlivým světem, který máme. . . .

Izajášův chvalozpěv na nové stvoření a Ježíšova podobenství o Boží vládě se dotýkají této nejhlubší touhy každého z nás po jiném, lepším světě. Byl by to svět, v němž by ústřední roli hrála lidská důstojnost a integrita stvoření, svět, v němž by byla uznávána a oceňována vnitřní hodnota všech lidských bytostí i samotného stvoření. . . . Máme nějakou naději na jiný, lepší svět? Vzhledem k situaci, v níž se nacházíme na počátku jednadvacátého století - války, násilí, AIDS, kapitalistická chamtivost a nyní i přízrak globálního oteplování - se zdá být absurdní se takovou otázkou vůbec zabývat. A přece čteme v úryvku z Izajáše [65,17-25], že uprostřed malování tohoto nádherného obrazu života, který přesahuje naše nejdivočejší sny, Bůh říká: "Dříve než zavolají, odpovím, dokud ještě mluví, vyslyším." (Izajáš 1,17-25). "Když ještě mluví" - stačí jen požádat, aby Bůh odpověděl! Musíme však prosit celou svou bytostí; lepší svět se musí stát naší nejhlubší touhou. A to samozřejmě znamená, že na něm musíme pracovat; musíme mu věnovat celé své já. [2]

Historian and writer Diana Butler Bass reflects on a church on Tangier Island in the Chesapeake Bay, and the implications of its future in this time of climate crisis:

As I have ruminated on Tangier Island, I realize that far too many religious leaders are asking the wrong question. The future of Christianity matters little if there are no human beings, whether we extinct ourselves through war or environmental disaster. We can fix our denominations, bring new members to church, write the best theologies ever—and none of it will matter one whit if we are all dead. The question—“What is the future of Christianity?”—must be held in relation to other questions. Right now, the most significant of those questions is: “What is the future of humankind?”

That is the existential question of our time. All other questions pale by comparison and distract us from hearing the voices of God, the earth, and other creatures with the kind of rigor and compassion necessary for the living of these particular days. To me, the question about the future of Christianity has become: “What must Christians do to serve all creation when the island itself is in danger of sinking?” [1]

Theologian Sallie McFague (1933–2019) was inspired by Isaiah’s prophetic vision of new heavens and earth—and what it requires of us:

The world we want, that we ache for, is a world where children get to grow up and live to old age, where people have food and houses and enjoyable work, where animals and plants and human beings live together on the earth in harmony, where none “shall hurt or destroy” [Isaiah 65:25]. This is our dream, our deepest desire, the image we cannot let go of. This vision of the good life makes us unwilling to settle for the unjust, unsustainable, and indeed cruel and horrendous world we have. . . .

Isaiah’s hymn to a new creation and Jesus’ parables of the reign of God touch this deepest desire in each of us for a different, better world. It would be a world in which human dignity and the integrity of creation are central, a world in which the intrinsic value of all human beings and of the creation itself is recognized and appreciated. . . . Do we have any hope for a different, better world? Given the situation we face at the beginning of the twenty-first century of war, violence, AIDS, capitalist greed, and now the specter of global warming, it seems absurd to even bother with such a question. And yet we read in the Isaiah passage [65:17–25] that in the midst of painting this wonderful picture of life beyond our wildest dreams, God says, “Before they call I will answer, while they are yet speaking I will hear.” “While they are yet speaking”—we have only to ask for God to answer! But we must ask with our whole being; a better world must become our deepest desire. And this means, of course, we must work at it; we must give our whole selves to it. [2]