Episkopální kněz Nontombi Naomi Tutu nachází vizi budoucnosti křesťanství v moudrosti hebrejského proroka Ámose.

Když Bůh povolá Ámose z jeho poměrně stabilního života, Ámos si uvědomuje, že je povolán ke konfliktu s převládající moudrostí a mocenskou strukturou své doby. Přesto ví, že není povolán pouze k tomu, aby izraelský lid káral, ale aby mu připomněl, kdo je jeho Bůh a k čemu je povolán. . . . Je to lid, který se zavázal sobě i svým potomkům, že bude ve smluvním vztahu s Bohem. Smlouva se netýká svátků nebo přinášení obětí Bohu; týká se toho, jak mají žít jako lid ve světě. Mají být vzorem nového způsobu života ve společenství a ukázat, že uctívání Boha se týká všech aspektů jejich života.

Uctívání Boha je... o tom, jak se chováme k bližnímu, jak jednáme s méně šťastnými, co děláme pro vdovu a sirotka nebo pro ně a jak se chováme k cizinci ve svém okolí. Ámos se snaží ... Božímu lidu objasnit, že Bůh, který ho stvořil a miluje, očekává, že jeho víra v Boha bude pro něj výzvou, aby žil životem, který odráží Boží lásku. . . .

Je těžší vidět toto Amosovo křesťanství ve světě, ale vím, že tam je, a věřím, že je to vlastně dominantnější příběh křesťanství. Je skrytější, protože není okázalé a neusiluje o pozornost. . . . Viděl jsem ho v malé farnosti svatého Tomáše v jihoafrickém Kagisu. Když jsme ji před několika lety navštívili, tehdejší farář Xolani Dlwati nám řekl: "Neděláme osvětovou činnost. Všechno, co děláme, je bohoslužba." Tato kongregace, složená převážně z chudých rodin, podávala obědy dětem ve škole v sousedství; kupovala školní učebnice, boty a uniformy pro děti v komunitě; stála v roli opatrovníků rodin s dětmi v čele; a starala se o to, aby ti, kteří umírali na AIDS, měli uklizené domovy, jedli zdravé jídlo a věděli, že jsou milováni. Nebyla to žádná honosná církevní svatyně, žádný okouzlující život faráře, jen uctívání Boha, které prostřednictvím jejich péče ukazovalo, co je to křesťanství. . . .

Naše víra nikdy nebyla o těch, kteří jsou nejpopulárnější, a o těch, kteří hlásají prosperitu. Byla o společenstvích, která věrně modelují způsob bytí ve světě, vztah k sobě navzájem a k vězňům a hladovějícím. Bylo to o hlasech, které nám připomínají, že žít Boží lásku vypadá jako naše každodenní zkušenosti. Bylo to o Amosovi, který se postavil establishmentu ve jménu Boha a ve jménu spravedlnosti. Věřím tedy, že budoucnost křesťanství je skutečně jeho minulostí a přítomností. Je to Ámos. Jsme to my.

Episcopal priest Nontombi Naomi Tutu finds a vision for the future of Christianity in the wisdom of the Hebrew prophet Amos.

When God calls Amos from his fairly stable life, Amos realizes that he is called to be in conflict with the prevailing wisdom and power structure of his day. Yet, he knows that he is called not simply to upbraid the people of Israel but to remind them who their God is and who they are called to be. . . . This is a people who have pledged themselves and their descendants to be in a covenantal relationship with God. The covenant is not about feast days or offering sacrifices to God; it is about how they are to live as a people in the world. They are meant to model a new way of being in community and to show that worshipping God is about every aspect of their lives.

Worship of God is . . . all about how we treat our neighbor, how we deal with the less fortunate, what we do to or for the widow and orphan, and how we treat the stranger in our midst. Amos tries . . . to make it clear to God’s people that the God who created and loves them, expects that their belief in God will challenge them to live lives that mirror God’s love. . . .

It is harder to see this Amos Christianity in the world, but I know it is there and I believe this is actually the more dominant story of Christianity. It is more hidden because it is not flashy or seeking attention. . . . I have seen it in the small parish of St. Thomas, Kagiso, South Africa. When we visited some years ago, the rector at the time, Xolani Dlwati, told us, “We do not do outreach. Everything we do is worship.” This congregation, comprised of predominantly poor families, fed lunch to children in the neighborhood school; bought school books, shoes, and uniforms for children in the community; stood as guardians for families of child-headed households; and made sure that those dying from AIDS had their homes cleaned, were eating healthy food, and knew they were loved. There was no fancy church sanctuary, no glamorous life for the rector, just worship of God that showed, through their caring, what Christianity is all about. . . .

Our faith has never been about those who are most popular and those who preach prosperity. It has been about the communities faithfully modeling a way of being in the world, of being in relationship with each other and with the prisoner and the hungry. It has been about voices reminding us that living God’s love looks like our daily experiences. It has been about Amos, standing up to the establishment in the name of God and in the name of justice. So, I believe that the future of Christianity is indeed its past and present. It is Amos. It is us.