Skutečný kontemplativní člověk přijímá celý svět a poskytuje mu útočiště, uctívá ho a chrání ho tělem z ocelové hmoty spravedlnosti, která pramení z lásky. -Joan Chittisterová, Zářivý život

Stejně jako otec Richard i benediktinská sestra Joan Chittisterová spojuje kontemplaci s úsilím o spravedlnost:

Kontemplativní člověk reaguje na božské v každém člověku. Bůh si přeje péči o chudé stejně jako odměnu bohatým; stejně tak musí činit i pravý kontemplativec. Bůh si přeje konec utlačovatelů, kteří stojí s patou v krku slabých; tak to musí učinit i pravý kontemplativec. Bůh si přeje osvobození všech lidských bytostí; stejně tak si to musí přát i pravý kontemplativec. Bůh si přeje důstojnost a plný rozvoj všech lidských bytostí. Bůh se tedy staví na stranu bezbranných. A proto musí i pravý kontemplativec; jinak tato kontemplace není skutečná, nemůže být skutečná, nikdy nebude skutečná, protože kontemplovat Boha spravedlnosti znamená oddat se spravedlnosti. Pravý kontemplativec, skutečně duchovní člověk, tedy musí činit spravedlnost, musí vyjadřovat spravedlnost, musí na spravedlnosti trvat, a to činí, vždy činil a činí, a je.

Thomas Merton vystupoval z kláštera v Kentucky proti válce ve Vietnamu. Kateřina Sienská chodila po ulicích města v době, kdy ženy nesměly chodit po ulicích města a krmit chudé. Hildegarda z Bingenu hlásala slovo spravedlnosti císařům a papežům. . . . Duchovní cesta, která nevede k živé oddanosti přicházející Boží vůli, přítomné Boží vládě, Božímu království v nás a kolem nás, všude a pro každého, není žádnou cestou. . . .

Z kontemplace pramení nejen vědomí univerzální propojenosti života, ale také odvaha ji modelovat. Ti, kdo nemají v srdci plamen spravedlnosti, vědomí osobní odpovědnosti za Boží vládu, zuřivý závazek k lidskému společenství, sice Boha hledají, ale nenechte se mýlit, Bůh je pro ně stále v nejlepším případě jen ideou, nikoli živou skutečností.

Samozřejmě vidíte, že kontemplace je velmi nebezpečná činnost. Nejenže nás přivádí tváří v tvář Bohu, ale přivádí nás také tváří v tvář světu, a pak nás přivádí tváří v tvář sobě samým; a pak je samozřejmě třeba něco udělat... protože nic nezůstává stejné, jakmile jsme našli Boha v sobě. Stáváme se novými lidmi a přitom nově vidíme i všechno kolem sebe. Stáváme se spojeni se vším, se všemi. Neseme v srdci celý svět, útlak všech národů, utrpení našich přátel, břemena našich nepřátel, znásilňování země, hlad hladovějících, radostné očekávání, na které má právo každé smějící se dítě. Pak nás pohltí horlivost pro spravedlnost. Tehdy se akce a modlitba spojí v jedno.

The real contemplative takes the whole world in and shelters it, reveres it, and protects it with a body made of the steely substance of a justice that springs from love. —Joan Chittister, Illuminated Life

Like Father Richard, Benedictine Sister Joan Chittister connects contemplation with the pursuit of justice:

The contemplative responds to the divine in everyone. God wills the care of the poor as well as the reward of the rich; so, therefore, must the true contemplative. God wills the end of oppressors who stand with the heel in the neck of the weak; so, therefore, does the true contemplative. God wills the liberation of all human beings; so, therefore, must the true contemplative. God desires the dignity and full development of all human beings. Thus, God takes the side of the defenseless. And, thus, therefore, must the true contemplative; otherwise, that contemplation is not real, cannot be real, will never be real, because to contemplate the God of justice is to be committed to justice. The true contemplative, the truly spiritual person, then, must do justice, must speak justice, must insist on justice, and they do, and they always have, and they are.

Thomas Merton spoke out from a cloister in Kentucky against the Vietnam War. Catherine of Siena walked the streets of the city when women were not permitted to walk the streets of the city feeding the poor. Hildegard of Bingen preached the word of justice to emperors and to popes. . . . A spiritual path that does not lead to a living commitment to the coming will of God, to the present Reign of God, to the Kingdom of God within and around us everywhere for everyone, is no path at all. . . .

From contemplation comes not only the consciousness of the universal connectedness of life, but the courage to model it as well. Those who have no flame in their hearts for justice, no consciousness of personal responsibility for the Reign of God, no raging commitment to human community may, indeed, be seeking God, but make no mistake, God is still at best only an idea to them, not a living reality.

Indeed, contemplation, you see, is a very dangerous activity. It not only brings us face to face with God, it brings us, as well, face to face with the world, and then it brings us face to face with the self; and then, of course, something must be done . . . because nothing stays the same once we have found the God within. We become new people, and in the doing, see everything around us newly too. We become connected to everything, to everyone. We carry the whole world in our hearts, the oppression of all peoples, the suffering of our friends, the burdens of our enemies, the raping of the earth, the hunger of the starving, the joyous expectation every laughing child has a right to. Then, the zeal for justice consumes us. Then, action and prayer are one.