Svátek svatého Františka z Assisi

Františka z Assisi vedly jeho zkušenosti s Bohem k solidaritě s trpícími, ať už s malomocnými, lidmi v chudobě nebo se samotným ukřižovaným Kristem. Františkánský kněz a autor Murray Bodo píše:

František prožil v mládí hluboké obrácení. . . . Když byl na cestě do boje v papežské armádě, [bylo mu] ve snu řečeno, aby opustil své spolubojovníky a vrátil se do Assisi, kde mu bude ukázáno, co má dělat. Poslechl sen a vrátil se domů zmatený a sklíčený. Jednoho dne potkal na cestě malomocného. Něco ho přimělo sesednout z koně a nejenže dát malomocnému do ruky mince, ale také ho obejmout. Přitom ho naplnila nepopsatelná sladkost. . . . V tu chvíli věděl, že objal Ježíše Krista. Tehdy věděl, co má ve svém životě dělat: objímat Ježíše v chudých a zavržených, v těch, kteří ho předtím odpuzovali. 

Krátce nato, když se modlil před krucifixem ve zchátralé kapli San Damiano za hradbami Assisi, uslyšel z krucifixu hlas: "Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, chátrá."

"Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, chátrá. František okamžitě zareagoval, vyžebral kameny a vlastníma rukama tuto malou kapli obnovil. Jak se měl později dozvědět, byla to samotná katolická církev, kterou měl obnovit. Jak to měl udělat, se dozvěděl, když se jednoho dne účastnil mše. V evangeliu se dozvěděl, že praví Kristovi učedníci si nemají brát zlato, stříbro ani měď za opasek, nemají mít vak na cestu, dvě tuniky, sandály ani hůl (Mt 10,9-10). Byl naplněn radostí a řekl: "To je to, co chci, to je to, po čem toužím celým svým srdcem." A tak se stal učedníkem. Zřekl se svého dědictví, rozdal všechen svůj majetek a začal život potulného kazatele, který přebýval mezi malomocnými. Ostatní ho následovali a tak začal františkánský způsob života. 

Při tom všem to byl Ježíš, v jehož stopách kráčel. Byl to Ježíš, který byl jeho vším. Zamiloval si Krista důvěrným, téměř ohromujícím způsobem. . . .

Dva roky před smrtí se [Františkovi] dostalo jedné z nejneobyčejnějších mystických zkušeností. Modlil se na jedné toskánské hoře v rámci přípravy na svátek svatého archanděla Michaela, když se náhle dostal do extáze a spatřil nad sebou šestikřídlého ohnivého anděla Serafa. Čtyři křídla měl roztažená a dvě zakrývala tělo ukřižovaného Krista. Františkova reakce na tento obraz byla tak intenzivní, že když se probudil, nosil ve svém těle svatá stigmata, rány ukřižovaného Krista na nohou, rukou a boku. A ty mu zůstaly po celý zbytek života jako viditelné znamení hlubokého mystického života svatého Františka.

Feast Day of St. Francis of Assisi

Francis of Assisi’s experiences of God led him to solidarity with those who suffer, whether lepers, people in poverty, or the Crucified Christ himself. Franciscan priest and author Murray Bodo writes:

Francis experienced a profound conversion as a young man. . . . When he was on his way to fight in the Papal army [he] was told in a dream to leave his fellow soldiers and return to Assisi where it would be shown him what he was to do. He listened to the dream and returned home confused and despondent. One day, he met a leper on the road. Something impelled him to dismount his horse and not only place coins in the leper’s hand, but to embrace the leper. In so doing, he was filled with indescribable sweetness. . . . In that instant he knew he had embraced Jesus Christ. He knew then what he was to do with his life: to embrace Jesus in the poor and rejected, in those who previously had repulsed him. 

Shortly afterwards, praying before the crucifix in the dilapidated chapel of San Damiano outside Assisi’s walls, he heard a voice from the crucifix saying, “Francis, go and repair my house which, as you see, is falling into ruin.” And Francis responded immediately, begging stones and rebuilding this little chapel with his own hands. As he was to learn later, it was the Catholic Church itself that he was to restore. How he was to do this he learned while attending mass one day. He heard in the Gospel that the true disciples of Christ should take no gold, or silver, or copper in their belts, no bag for their journey, or two tunics, or sandals, or a staff (Matthew 10:9–10). He was filled with joy and said, “This is what I want; this is what I desire with all my heart.” He renounced his patrimony, gave away all his possessions, and began the life of an itinerant preacher who dwelled among the lepers. Others followed, and the Franciscan way of life began. 

In all of this it was Jesus whose footsteps he followed. It was Jesus who was his all. He fell in love with Christ in an intimate, almost overwhelming way. . . .

Two years before he died, [Francis] was given one of the most extraordinary of mystical experiences. He was praying on a mountain in Tuscany in preparation for the Feast of St. Michael the Archangel when suddenly he was caught up in ecstasy and saw above him a six-winged flaming Seraph angel. Four wings were outstretched and two covered the body of the Crucified Christ. Francis’s response to this image was so intense that when he awoke, he bore within his own flesh the Sacred Stigmata, the wounds of the crucified Christ in his feet and hands and side. And they remained all the rest of his life as visible signs of the profound mystical life of St. Francis.