Emerita Cynthia Bourgeaultová, učitelka CAC, naznačuje, že božské atributy lásky, milosrdenství a odpuštění se nejzřetelněji projevují v naší pozemské existenci. Začíná súfijskou větou "Byl jsem skrytým pokladem a rád jsem se nechal poznat", což je mystický popis toho, proč Bůh stvořil vesmír.

Všimněte si, že v této frázi je obsažen jemný dvojsmysl. Na jedné úrovni je "miloval jsem být poznán" synonymem pro "toužil jsem být poznán" (a fráze se tak často překládá). Slova však můžete číst i jinak - "miloval jsem aby byl poznán" - a když tak učiníte, odhalíte hlubší duchovní pravdu. Abychom se mohli dát poznat druhému člověku, musíme podstoupit riziko, že ho budeme milovat, a to zahrnuje reálnou možnost odmítnutí a ještě bolestnější vyhlídku na zlomené srdce, pokud se nám milovaný člověk ztratí. . . .

Mohlo by to tak být i v případě Boha?

Mohlo by to být tak, že tato pozemská říše, ne navzdory, ale protože její samotná hustota a zubaté hrany nabízejí právě podmínky pro vyjádření určitých aspektů božské lásky, které by se nemohly uskutečnit žádným jiným způsobem? Tento svět skutečně ukazuje, jaká je láska obzvláště intenzivním a nákladným způsobem. Když se však na tento proces podíváme hlouběji, uvidíme, že tyto ostré hrany, které prožíváme jako zúžení, zároveň vyvolávají některé z nejvybranějších rozměrů lásky... vlastnosti, jako je vytrvalost, něha, oddanost, shovívavost, věrnost a odpuštění. Tyto zralé a jemné chutě lásky nemají žádný skutečný kontext v říši, kde neexistují žádné hrany a hranice, kde vše jen plyne. Když však narazíte na tvrdou hranu a musíte se stejně postavit věrně lásce, vznikne z toho ta nejvzácnější chuť čisté božské lásky. Bůh vyslovil [Boží] nejintimnější jméno.

Dovolte mi, abych se vyjádřil zcela jasně. Netvrdím, že utrpení existuje proto, aby se Bůh zjevil. Říkám pouze, že kde existuje utrpení a je vědomě přijímáno, tam jasně září božská láska.

CAC teacher emerita Cynthia Bourgeault suggests that the Divine attributes of love, mercy, and forgiveness are most clearly called forth in our earthly existence. She begins with the Sufi phrase “I was a hidden treasure and I loved to be known,” a mystical description of why God created the universe.

Notice that there is a subtle double meaning at work in this phrase. At one level “I loved to be known” is a synonym for “I longed to be known” (and the phrase is often translated that way). But you can read the words in another way—“I loved in order to be known”—and when you do, they reveal a deeper spiritual truth. In order to become known to another, we must take the risk of loving that person, and this includes the real possibility of rejection and the even more painful prospect of heartbreak if the beloved is lost to us. . . .

Could it be like this for God as well?

Could it be that this earthly realm, not in spite of but because of its very density and jagged edges, offers precisely the conditions for the expression of certain aspects of divine love that could become real in no other way? This world does indeed show forth what love is like in a particularly intense and costly way. But when we look at this process more deeply, we can see that those sharp edges we experience as constriction at the same time call forth some of the most exquisite dimensions of love . . . qualities such as steadfastness, tenderness, commitment, forbearance, fidelity, and forgiveness. These mature and subtle flavors of love have no real context in a realm where there are no edges and boundaries, where all just flows. But when you run up against the hard edge and have to stand true to love anyway, what emerges is a most precious taste of pure divine love. God has spoken [God’s] most intimate name.

Let me be very clear here. I am not saying that suffering exists in order for God to reveal himself. I am only saying that where suffering exists and is consciously accepted, there divine love shines forth brightly.

Bourgeault invites readers to examine this phenomenon in their own lives:

The principle can be tested. Pay attention to the quality of human character that emerges from constriction accepted with conscious forgiveness as compared to what emerges from rage and violence and draw your own conclusions.

At any rate, I have often suspected that the most profound product of this world is tears. . . . Tears express that vulnerability in which we can endure having our heart broken and go right on loving. In the tears flows a sweetness not of our own making, which has been known in our tradition as the Divine Mercy. Our jagged and hard-edged earth plane is the realm in which this mercy is the most deeply, excruciatingly, and beautifully released. That’s our business down here. That’s what we’re here for.