Otec Richard káže o Ježíšově výzvě k nezaslouženému milosrdenství, což je světonázor, který je v rozporu s celým naším ekonomickým systémem. Klikněte sem a přečtěte si úryvek z evangelia (Mt 20,1-16).

Dalším známým podobenstvím je příběh o dělnících, kteří přišli v poslední hodinu a dostali zaplaceno stejně jako ti, kteří začali pracovat v první hodinu. Buďme upřímní: nikdo z nás, kteří jsme "dělníci-nedělníci", tento příběh neocení. Všichni bychom si mysleli, že když neseme tíhu celodenního pracovního horka, než že si zasloužíme víc než někdo jiný. Přesto z tohoto úryvku jasně vyplývá, že majitel půdy jim slíbil, co je spravedlivé, oni na dohodu přistoupili a on jim dal obvyklou mzdu.

Tuto reakci nazýváme pocitem nároku. Mnoho Američanů ho má, zejména pokud jsme vyrostli spíše v pohodlí. Když vyrůstáme v pohodlí, myslíme si, že si zasloužíme. Myslíme si, že máme zvláštní právo. Urazili bychom se, kdybychom nedostali prémie nebo zvýšení platu. Všichni si myslíme, že si zasloužíme jen o něco více; to skutečně vytváří v naší společnosti vysokou míru neštěstí a zloby. Ježíš samozřejmě vždycky všechno staví na hlavu a končí pointou: "Ti, o kterých si myslíte, že jsou poslední, mohou být první" (Mt 20,16). Měli bychom být připraveni na překvapení. Způsob, jakým většina z nás věci poměřuje - zvláště pokud jsme privilegovaní a pohodlní - ukazuje, že ve skutečnosti možná vůbec nemilujeme Boha, ale jen sami sebe.

Existuje jen jeden způsob, jak nás z této meritokracie a oprávněnosti dostat. Jednou v životě musíme zažít nezaslouženou lásku na hluboké, niterné úrovni. Tam, kde jsme si ji nezasloužili, nebyli jsme jí hodni; ve skutečnosti jsme jí byli nehodni, a přesto jsme ji dostali. Tomu se říká milosrdenství. Teprve zkušenost Božího milosrdenství celý tento způsob počítání rozbíjí. A právě to děláme - všichni jsme počítači. Jsme! Říkáme si: "Dal jsi tolik, tak si zasloužíš tolik."

Přemýšlíme o tom, že jsme si zasloužili tolik.

Každé takové očekávání je zášť, která čeká na to, až se stane. Když něco očekáváme, brzy nás to začne mrzet, když nedostaneme to, co si myslíme, že si zasloužíme. Evangelium tedy říká: "Přestaňte očekávat!". Nárokovost je pro duši smrtící. Všechno je dar - stoprocentně čistý dar. Důvod, proč se kdokoli z nás dnes ráno probudil, má jen velmi málo společného s námi a všechno souvisí s Bohem. Všech čtyřiadvacet dnešních hodin je naprostý dar. A tak jedinou skutečnou modlitbou je říkat "Děkuji!" a říkat to stále. Když je naší modlitbou neustále "Děkuji ti" a my víme, že si nic nezasloužíme a že všechno je dar, přestaneme počítat. Teprve když přestaneme počítat a zjišťovat, co si zasloužíme, přejdeme ze světa zásluh do úžasného světa milosti. A ve světě milosti je všechno zadarmo.

Father Richard preaches about Jesus’ invitation to undeserved mercy, a worldview at odds with our entire economic system. Click here to read the Gospel passage (Matthew 20:1–16).

Another familiar parable is the story of laborers who arrive at the last hour and get paid as much as the ones that began work at the first hour. Let’s be honest: None of us who are “worker-bees” appreciate this story. All of us would think that if we bore the burden of the day’s heat working than we would deserve more than someone else. Yet this passage makes it clear that the landowner promised them what was fair, they agreed to the deal, and he gave them the usual wage.

We call this reaction a sense of entitlement. Many Americans have it, especially if we grew up rather comfortable. When we grow up comfortable, we think we deserve. We think we have a special right. We would be offended if we didn’t get our bonus or our raise. We all think we deserve just a bit more; this really creates a high degree of unhappiness and anger in our society. Of course, Jesus always turns everything on its head, ending with the punch line: “Those that you think are the last might well be first” (Matthew 20:16). We’d better be ready to be surprised. The way most of us measure things—especially if we are privileged and comfortable—demonstrates that we might in fact not love God at all, but just ourselves.

There’s only one way to get us out of this meritocracy and entitlement. Once in our lives we have to experience undeserved love at a deep, gut level. Where we didn’t merit it, we weren’t worthy of it; in fact we were unworthy of it, and we got it anyway. That’s called mercy. Only the experience of divine mercy breaks down this entire way of counting. And that’s what we do—we’re all counters. We are! We think to ourselves, “You gave this much, so you deserve this much.”

Every such expectation is a resentment waiting to happen. When we expect, we’re soon going to resent it when we don’t get what we think we deserve. So, what the Gospel says is “Stop expecting!” Entitlement is lethal for the soul. Everything is a gift—one hundred percent pure gift. The reason any of us woke up this morning had very little to do with us and everything to do with God. All twenty-four hours today are total gift. And so, the only real prayer is to say “Thank you!” and to keep saying it. When our prayer is constantly “Thank you,” and we know we deserve nothing, and that everything is a gift, we stop counting. Only when we stop counting and figuring out what we deserve, will we move from the world of merit into the wonderful world of grace. And in the world of grace, everything is free.