V posledním díle podcastu Učit se vidět Brian McLaren, Richard Rohr a pracovník CAC Paul Swanson diskutují o způsobech, jakými lze nebezpečnou fasádu či "kult nevinnosti" využít k tomu, aby si člověk nárokoval nadřazenost nad ostatními a dokonce popíral realitu:

Brian: Rádi bychom hovořili o nevinnosti. . . . Snažíme se lidem pomoci získat takové hodnocení naší křesťanské víry, které by v žádném případě nebagatelizovalo ani nepopíralo její krásu a moudrost, hloubku a pronikavost, ale také v žádném případě nebagatelizovalo hrůzy, které se děly ve jménu našeho náboženství, ve jménu naší církve, ve jménu Ježíše, ve jménu Trojice, ve jménu Boha. Jednou z věcí, o kterých chceme mluvit, je myšlenka křesťanství jako kultu nevinnosti. [1]

Richard: Málokdy ve mně jedno slovní spojení vyvolalo tolik důsledků a rozvětvení, alespoň v oblasti teologie, jako když jste mi dal toto slovní spojení "kult nevinnosti". Řekl jsem si, ještě než jsi mi to vysvětlil: "To je ono. To je to, čím si křesťanství dovolilo stát se." "To je to, čím se křesťanství stalo. A je to taková trojnásobná ironie, protože latinské slovo innocens znamená "nezraněný". Zde uctíváme zraněného člověka a říkáme, že "v jeho ranách je naše spása", a přesto se většina našeho morálního soustředění soustředí na to, abychom dokázali, že nejsme zranění , že nejsme špatní , že nejsme vůbec špatní , že nejsme nehodní . Zatímco Ježíš v naprosté svobodě říká bohatému mladíkovi: "Proč mě nazýváš dobrým? Jen Bůh je dobrý" (Lukáš 18,19). To je taková hranice vnitřní svobody, kdy není třeba myslet na to, že jsme dobří. . . .

Brian: Jeden z mých přátel mi před lety řekl (oba jsme byli pastoři): "Briane, myslím, že největší výzvou, které my pastoři [čelíme], je to, zda chceme být lepší, než se zdá, nebo zda se chceme jevit lepší, než jsme." Řekl: "Opravdu se snažím, aby mým cílem bylo být lepší, než se zdám, ale je to takové pokušení." A tak jsem se rozhodl, že to udělám. . . . Ale [Ježíš to prostě odmítá], když říká je to hra, kterou ani nechci hrát. . . .

Pavel: Richarde, to, co jsi právě řekl, mi připomnělo něco, o čem jsi před časem učil, že křesťanství je náboženství, které má úžasný lék zvaný milost, ale způsob, jak v církvi uspět, je říct, že ten lék nepotřebuješ. Že se dá přežít i bez něj.

Richard: Ano, můžeš tam dát slovo milost nebo bezpodmínečná láska, všechno to, o čem máme být. Přesvědčujeme lidi, že ji vlastně nepotřebujeme, protože nejsme hříšníci. Ale no tak! První veřejný projev papeže Františka, když byl zvolen, ten podivný biskup z Argentiny, ptali se: "Kdo jsi?" A František se ptal: "Kdo jsi? První slova, která vypustil z úst, zněla: "Jsem hříšník." A on to řekl. Jaké osvobození, panebože! [2]

In the latest season of the podcast Learning How to See, Brian McLaren, Richard Rohr, and CAC staff member Paul Swanson discuss the ways a dangerous façade or “cult of innocence” can be used to claim superiority over others and even deny reality:

Brian: We’d like to talk about innocence. . . . We’re trying to help people get an assessment of our Christian faith that in no way minimizes or negates the beauty and the wisdom and the depth and the insight, but also in no way minimizes the horrors that have been done in the name of our religion, in the name of our Church, in the name of Jesus, in the name of the Trinity, in the name of God. One of the things we want to talk about is this idea of Christianity as a cult of innocence. [1]

Richard: Seldom have I evoked so many implications and ramifications by one phrase, at least in the realm of theology, then when you gave me this phrase “cult of innocence.” I said, before even you explained it to me, “That’s it. That’s what Christianity allowed itself to become.” And it’s so triply ironic, because the Latin word innocens means “unwounded.” Here we worship a wounded man, and we said, “in his wounds are our salvation,” and yet much of our moral concentration is on proving we’re not wounded, we’re not wrong, we’re not at all bad, we’re not unworthy. Whereas Jesus, in utter freedom, says to the rich young man, “Why do you call me good? God alone is good” (Luke 18:19). That is such a line of inner freedom, where there is no need to be thought of as good. . . .

Brian: One of my friends years ago said to me (we were both pastors), “Brian, I think the biggest challenge that we pastors [face] is whether we want to be better than we appear or appear better than we are.” He said, “I’m really trying to make it my goal to be better than I appear, but it’s such a temptation.” . . . But [the way Jesus just dismisses it] is for him to say it’s a game I don’t even want to play. . . .

Paul: Richard, what you just said reminded me of something you had taught on a while ago about Christianity being a religion that has this amazing medicine called grace, but the way to succeed in the church is to say that you don’t need that medicine. That you can survive without it.

Richard: Yes, you can put in the word mercy, or unconditional love, all the things we’re supposed to be about. We convince people that we don’t really need it, because we’re not sinners. Oh, come on! Pope Francis’ first public talk when he was elected, this strange bishop from Argentina, they said, “Who are you?” The first words out of his mouth were, “I’m a sinner.” What liberation, my goodness! [2]