Františkánská tradice otce Richarda upřednostňuje uvádění lásky do konkrétních činů a zároveň čerpá z Boží lásky jako našeho zdroje:

Láska nebude skutečná ani prověřená, pokud nebudeme nějakým způsobem žít v blízkosti znevýhodněných, kteří nás upřímně učí, že o lásce víme velmi málo. Abych byl upřímný, moje mužské františkánské seminární vzdělání mě nenaučilo milovat. Naučil mě, jak poslouchat a přizpůsobovat se, ale ne jak milovat. Stále se každý den snažím naučit se milovat. Když se snažíme uvést lásku do praxe, uvědomujeme si, že sami o sobě nejsme schopni uposlechnout Ježíšův příkaz: "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás". Abychom mohli milovat tak, jak miluje Ježíš, musíme být napojeni na Zdroj lásky.

Po celá desetiletí služby nejchudším lidem v New Yorku Dorothy Dayová (1897-1980) nikdy neztratila ze zřetele náročnou výzvu evangelia k lásce:

Kdykoli v sobě zasténám a přemýšlím, jak je těžké psát dál o lásce v této době napětí a svárů, která se pro nás všechny může kdykoli stát dobou hrůzy, říkám si: "Co jiného svět zajímá?"

"Láska", říkám si. Co jiného chceme všichni, každý z nás, než milovat a být milován, v našich rodinách, v naší práci, ve všech našich vztazích. Bůh je láska. Láska zahání strach. I ten nejhorlivější revolucionář, který se snaží změnit svět, převrátit stoly směnárníků, se snaží vytvořit svět, kde je pro lidi snazší milovat, stát v tomto vztahu k sobě navzájem. Z celého srdce chceme milovat, být milováni. . . . Právě tehdy, když milujeme nejintenzivněji a nejlidštěji, můžeme poznat, jak vlažná je naše láska k druhým. Horlivost a intenzita lásky s sebou samozřejmě přináší utrpení, ale také radost, protože je předzvěstí nebe. . . 

Když milujete lidi, vidíte v nich všechno dobré, celého Krista. Bůh v nás vidí Krista, svého Syna, a miluje nás. A tak bychom měli vidět Krista v druhých, a nic jiného, a milovat je. Nikdy ho není dost. Nikdy není dost přemýšlení o něm. Svatý Jan od Kříže říkal, že tam, kde není láska, vlož lásku a vytáhneš lásku. [1] Tento princip rozhodně funguje. [2] . . .

Láska a stále více lásky je jediným řešením každého problému, který se objeví. Pokud se máme dostatečně rádi, budeme snášet chyby a břemena toho druhého. Budeme-li dostatečně milovat, zažehneme tento oheň i v srdcích druhých. A je to právě láska, která spálí hříchy a nenávist, jež nás zarmucují. Je to láska, která nás přiměje k tomu, abychom pro druhé chtěli dělat velké věci. Žádná oběť a žádné utrpení se pak nebudou zdát příliš velké. [3]

Father Richard’s Franciscan tradition prioritizes putting love into concrete action while drawing on Divine Love as our Source:

Love won’t be real or tested unless we somehow live close to the disadvantaged, who frankly teach us that we know very little about love. To be honest, my male Franciscan seminary training didn’t teach me how to love. It taught me how to obey and conform, but not how to love. I’m still trying every day to learn how to love. As we endeavor to put love into action, we realize that on our own, we are unable to obey Jesus’ command, “Love one another as I have loved you.” To love as Jesus loves, we must be connected to the Source of Love.

Over decades of serving New York City’s poorest individuals, Dorothy Day (1897–1980) never lost sight of the gospel’s challenging invitation to love:

Whenever I groan within myself and think how hard it is to keep writing about love in these times of tension and strife which may at any moment become for us all a time of terror, I think to myself “What else is the world interested in?” What else do we all want, each one of us, except to love and be loved, in our families, in our work, in all our relationships. God is Love. Love casts out fear. Even the most ardent revolutionist, seeking to change the world, to overturn the tables of the money changers, is trying to make a world where it is easier for people to love, to stand in that relationship to each other. We want with all our hearts to love, to be loved. . . . It is when we love the most intensely and most humanly that we can recognize how tepid is our love for others. The keenness and intensity of love brings with it suffering, of course, but joy too because it is a foretaste of heaven. . . . 

When you love people, you see all the good in them, all the Christ in them. God sees Christ, His Son, in us and loves us. And so we should see Christ in others, and nothing else, and love them. There can never be enough of it. There can never be enough thinking about it. St. John of the Cross said that where there was no love, put love and you would take out love. [1] The principle certainly works. [2] . . .

Love and ever more love is the only solution to every problem that comes up. If we love each other enough, we will bear with each other’s faults and burdens. If we love enough, we are going to light that fire in the hearts of others. And it is love that will burn out the sins and hatreds that sadden us. It is love that will make us want to do great things for each other. No sacrifice and no suffering will then seem too much. [3]