Rabíni Or N. Rose a Ebn D. Leader se zamýšlejí nad úlohou ticha v chasidské modlitbě. Zdůrazňují křehkou rovnováhu mezi činností a kontemplací:

Judaismus si získal pověst náboženství slov a činů. Tichá meditace je praxe, kterou si spíše spojujeme s různými východními tradicemi. Naše každodenní zkušenost tento dojem posiluje. Kolik ticha bylo na poslední židovské bohoslužbě, které jste se zúčastnili? Naše tefilot (modlitby) bývají převážně "slovní"; siddur (modlitební kniha) dokládá kumulativní efekt generací liturgů, kteří do našich modliteb přidávali další a další slova.

Praktika mlčení, kterou zdůrazňují chasidští mistři..., může být požehnáním pro ty, kteří se její výhody naučili od jiných tradic a nyní ji chtějí začlenit do svého židovského života.

Hasidští mistři však pečlivě zdůrazňovali, že tichá meditace není cílem sama o sobě. Je to praxe, jejíž zkouška musí přijít ve světě jednání a interakce. Hanhagot [duchovní praxe] nám poskytují návod k meditaci a modlitbě, ale jejich konečnou výzvou je toto: Můžeme si udržet duchovní zaměření ve světě mimo synagogu, studovnu nebo rekolekční centrum? Každý večer, když hodnotíme události dne, se musíme sami sebe zeptat: Prožil jsem tento den s vědomím? [1]

Rabbi Dov Ber z Mezeriče (Ukrajina) - žák Baal Šem Tova - doporučuje kontemplativní ticho jako způsob setkání s Bohem:

"Kdo příliš mluví, přivádí hřích"
(Pirkej Avot 1,5).
Smysl tohoto učení je následující:
slovo hřích znamená nedostatek.

I když s ostatními mluvíš o moudrosti
Tóry,
je stále vhodnější mlčet.

Tiché rozjímání nabízí větší možnosti
spojení s Božstvím
než diskuse nebo řeč. [2]

Pro otce Richarda je posvátná povaha ticha jádrem kontemplativního probuzení:

Ticho není jen to, co je kolem slov a pod obrazy a událostmi. Má svůj vlastní život. Je to bytost sama o sobě, k níž se můžeme vztahovat a s níž se můžeme důvěrně seznámit. Filozoficky bychom řekli, že bytí je tou základní vlastností, která předchází všem ostatním atributům. Ticho je základem veškeré skutečnosti - dalo by se říci nahé bytí. Čisté bytí je to, z čeho vše ostatní vychází a k čemu se vše vrací.

Žít v tomto prvotním, základním bytí, které nazývám tichem, vytváří jakousi soucitnou rezonanci s tím, co je přímo před námi. Bez ní jen reagujeme, místo abychom odpovídali. Protikladem kontemplace není akce, ale reakce. Musíme čekat na čistou akci, která vždy vychází z kontemplativního ticha.

Musíme být bdělí právě teď a můžeme jimi být prostřednictvím ticha. Nejde o to, abychom byli morálnější, ale abychom byli vědomější - což nás nakonec učiní morálnějšími! [3]

Rabbis Or N. Rose and Ebn D. Leader consider the role of silence in Hasidic prayer. They stress the delicate balance of action and contemplation:

Judaism has earned a reputation as a religion of words and deeds. Silent meditation is a practice we associate more readily with various Eastern traditions. Our daily experience strengthens this impression. How much silence was there in the last Jewish prayer service you attended? Our tefilot (prayers) tend to be overwhelmingly “wordy”; the siddur (prayer book) demonstrates the cumulative effect of generations of liturgists adding more and more words to our prayers.

The practice of silence emphasized by the Hasidic masters . . . may come as a blessing for those who have learned its benefits from other traditions, and who now wish to integrate it into their Jewish lives.

Yet the Hasidic masters were careful to point out that silent meditation is not an end in itself. It is a practice whose test must come in the world of action and interaction. The hanhagot [spiritual practices] provide us with guidance for meditation and prayer, but the ultimate challenge they pose is this: Can we maintain our spiritual focus in the world beyond the synagogue, study hall, or retreat center? Each night, as we review the events of the day, we must ask ourselves: Have I lived this day with awareness? [1]

Rabbi Dov Ber of Mezeritch (Ukraine)—a disciple of the Baal Shem Tov—commends contemplative silence as a way to meet God:

“He who speaks too much brings sin”
(Pirkei Avot 1:5).
The meaning of this teaching is as follows:
the word sin means deficiency.

Even when you speak with others about the wisdom
of the Torah,
silence is still preferable.

Silent contemplation offers greater possibilities for
connection with the Divine
than does discussion or speech. [2]

For Father Richard, the sacred nature of silence is at the heart of contemplative awakening:

Silence is not just that which is around words and underneath images and events. It has a life of its own. It is a being in itself to which we can relate and can become intimately familiar. Philosophically, we would say being is that foundational quality which precedes all other attributes. Silence is at the very foundation of all reality—naked being, we might say. Pure being is that out of which all else comes and to which all things return.

To live in this primordial, foundational being, which I am calling silence, creates a kind of sympathetic resonance with what is right in front of us. Without it, we are just reacting instead of responding. The opposite of contemplation is not action, it is reaction. We must wait for pure action, which always proceeds from a contemplative silence.

We have to be awake right now and we can be through silence. It is not a matter of being more moral but of being more conscious—which will eventually make us more moral! [3]