Otec Richard uvádí meditace tohoto týdne o citové střízlivosti:

Zakladatel Anonymních alkoholiků Bill Wilson (1895-1971) považoval citovou střízlivost za to, kam by mělo Dvanáct kroků nakonec vést. Cílem není jen přestat pít, ale stát se duchovně probuzeným člověkem, který našel určitý stupeň odpoutání od vlastních emocionálních, narcistických reakcí. Jak je možné, že se všichni tak snadno necháme zaháčkovat, tak snadno se necháme chytit často dočasnými nebo dokonce iracionálními věcmi?

Nechte mě, abych se pokusil popsat tento proces. Slovo "emoce" (z latinského emovere) znamená pohyb. Je to tělesná reakce v daném okamžiku, která mě okamžitě a naléhavě zachytí a cítím se jako "já". Někteří lidé říkají, že bychom měli emoce nazývat "narcistickými reakcemi", a my musíme uznat, že jimi do značné míry jsou! Vzhledem k tomu, že tělo nese veškerý náš stud, naše podmínění a vzpomínky z dětství, naši vinu a naše předchozí zranění, může být velmi těžké "odpojit" návykové vzorce našich emocí. Emoce působí jako pravda - ale nemusí jí být.

To neznamená, že bychom měli emoce ignorovat. Je třeba je procítit, je třeba vyslechnout jejich upřímné poselství. Teprve pak se můžeme osvobodit od jejich fascinace nad námi. Jsou to nezbytné rosničky, které nám pomáhají rychle a možná i do hloubky číst situace. Jsou to však také naučené a nacvičené nervové reakce, často založené na egu, které mají jen málo společného s pravdou a mnohem více s příběhovými liniemi, které jsme se naučili a vytvořili. Ego se rádo drží takových emocí, aby se ospravedlnilo, bránilo a prosadilo svou moc. Není nic lepšího než rozzlobený člověk, který dokáže ovládnout celou konverzaci!

Velká část práce na emoční zralosti spočívá v tom, že se naučíme rozlišovat mezi emocemi, které nabízejí užitečnou zprávu o nás samých nebo o daném okamžiku, a emocemi, které jsou pouze narcistickou reakcí na daný okamžik. Troufám si tvrdit, že dokud nenajdeme svůj duchovní střed a půdu pod nohama, většina našich emočních reakcí je obvykle příliš sebereferenční, než aby byly užitečné nebo pravdivé. Čtou okamžik, jako by "já" se svými okamžitými potřebami a bolestmi bylo referenčním bodem objektivní pravdy. Není tomu tak. Malé, defenzivní "já" nemůže tento prostor udržet. Tento prostor má realita/Bůh/stvoření. Vytrvalé používání malého "já" jako objektivního referenčního bodu v dlouhodobém horizontu pouze vytvoří hlubší problémy; nevyřeší je.

Pokud nám emoce nepomáhá lépe a pravdivěji číst situaci, musíme ji - pro své vlastní dobro - nechat být. Většina z nás je přirozeně dobrá v připoutanosti, ale v odpoutání se nebo v odpouštění se trénujeme jen velmi málo. Musíme podstoupit riziko legitimního připoutání (plně procítit emoci), naučit se její důležité poselství a pak mít přítomnost a cíl se od této fascinující emoce odpoutat poté, co vykoná svou práci. To je dar a síla emocionálně zralého člověka.

Father Richard introduces this week’s meditations on emotional sobriety:

Alcoholics Anonymous founder Bill Wilson (1895–1971) viewed emotional sobriety as where the Twelve Steps should finally lead. The goal is not simply to stop drinking, but to become a spiritually awakened person who has found some degree of detachment from their own emotional, narcissistic responses. How is it that all of us get so easily hooked, so easily snagged by often temporary or even irrational things?

Let me try to describe the process. The word “emotion” (from Latin emovere) means a movement. It’s a body-based reaction in the moment that snags me immediately and urgently and feels like “me.” Some people say we should call emotions “narcissistic reactions,” and we have to recognize that they largely are! Since the body carries all our shame, our childhood conditioning and memories, our guilt, and our previous hurts, the addictive patterns of our emotions can be very hard to “unhook.” Emotions feel like truth—but they’re not necessarily.

That doesn’t mean emotions should be ignored. They must be felt; their honest message must be heard. Only then can we release ourselves from their fascination over us. They are necessary weathervanes to help us read situations quickly and perhaps in depth. But they are also learned and practiced neural responses, often ego-based, which have little to do with truth and much more to do with the story lines we have learned and created. The ego loves to hold on to such emotions to justify itself, defend itself, and assert its power. There is nothing like an angry person to control an entire conversation!

Much of the work of emotional maturity is learning to distinguish between emotions that offer a helpful message about ourselves or the moment, and emotions that are merely narcissistic reactions to the moment. I dare to say that, until we have found our spiritual center and ground, most of our emotional responses are usually too self-referential to be helpful or truthful. They read the moment as if the “I,” with its immediate needs and hurts, is the reference point for objective truth. It isn’t. The small, defensive “I” cannot hold that space. Reality/God/Creation holds that space. Persistent use of the small self as an objective reference point will only create deeper problems in the long run; it will not solve them.

If an emotion does not help us read a situation better and more truthfully, we must let it go—for our own well-being. Most of us are naturally good at attachment, but we have very little training in detachment or letting go. We must take the risk of legitimate attachment (fully feeling the emotion), learn its important message, and then have the presence and purpose to detach from that fascinating emotion after it has done its work. This is the gift and power of an emotionally mature person.