Otec Richard popisuje, jak se svatý František během křížových výprav zasazoval o nastolení míru:

Nepochybně nejznámějším Františkovým mírotvorným podnikem byl rok 1219, kdy neúspěšně kázal křesťanským křižákům o míru a následovala osobní návštěva u egyptského sultána Malika al-Kamila (1180-1238). V jedné zprávě o jeho interakci s křesťanskými vojáky František říká: "Když budu mlčet, mé svědomí mě nenechá na pokoji."

Světec vyskočil na nohy a vrhl se ke křesťanům, křičel varování, aby je zachránil, zakazoval válku a hrozil katastrofou. Ti však jeho pravdu brali jako žert. Zatvrdili svá srdce a odmítli se obrátit. Zaútočili, zaútočili, bojovali a pak nepřítel udeřil zpět. . . . Masakr byl tak velký, že mezi mrtvými a zajatci se počet našich sil snížil o šest tisíc. Soucit s nimi hnal svatého muže neméně než lítost nad tím, co provedli, je přemohl. [1]

Žurnalista Paul Moses sepsal podrobnou historii Františkovy návštěvy u sultána. Moses píše:

Uprostřed války našli František z Assisi a sultán Malik al-Kamil společnou řeč při setkání u obleženého egyptského města Damietta v roce 1219. V té době už křížové výpravy probíhaly více než sto let. Křesťané dobyli Jeruzalém od muslimů v roce 1099, ale o osmdesát osm let později utrpěli zničující ránu, když si jej velký válečník Saladin vzal zpět. V následujících desetiletích papežové podnikali jednu neúspěšnou vojenskou akci za druhou, aby získali zpět území ve Svaté zemi. . . .

[František] se svým způsobem pokusil tento koloběh násilí zastavit. . . .

Zkoumání raných dokumentů týkajících se Františka ukazuje, že snaha o mír - mír zahrnující jak ukončení války, tak širší duchovní proměnu společnosti - byla jádrem Františkovy služby, a tedy i jádrem jeho poslání na sultánově dvoře. [2]

Otec Richard pokračuje:

Naneštěstí historie vypráví, že boje pokračovaly a František se vrátil do Assisi jako velmi sklíčený muž. Přesto je jeho varování pro jeho následovníky výstižné pro mírotvorce a ty, kdo v dnešní době usilují o spravedlnost:

Když svými ústy hlásáte mír, ujistěte se, že větší mír je ve vašich srdcích. Ať vaším prostřednictvím nikdo neprovokuje k hněvu nebo pohoršení, ale ať je každý skrze vaši mírnost přitahován k pokoji, laskavosti a harmonii. Vždyť k tomu jsme byli povoláni: uzdravovat zraněné, ovazovat zlomené a připomínat bloudící. [3]

Sváry a vendety byly ve Františkově době tak běžné, že málokdo chodil do ciziny neozbrojen. Přesto František zakázal svým stoupencům bojovat, nosit zbraně, nebo dokonce přísahat věrnost nějakému šlechtici. Jeho učení a služba vycházely z Ježíšova učení z Kázání na hoře, Matoušova evangelia 5,9, kde se říká: "Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími dětmi."

Father Richard describes St. Francis’s commitment to peacemaking during the Crusades:

Undoubtedly the most famous of Francis’s ventures into peacemaking was in 1219 when he preached peace unsuccessfully to the Christian crusaders and followed that with a personal visit with the sultan of Egypt, Malik al-Kamil (1180–1238). An account of his interaction with the Christian soldiers has Francis saying, “If I keep silent my conscience won’t leave me alone.”

The saint leapt to his feet, and rushed to the Christians crying out warnings to save them, forbidding war and threatening disaster. But they took the truth as a joke. They hardened their hearts and refused to turn back. They charged, they attacked, they fought, and then the enemy struck back. . . . The massacre was so great that between the dead and the captives the number of our forces was diminished by six thousand. Compassion for them drove the holy man, no less than regret, for what they had done overwhelmed them. [1]

Journalist Paul Moses has written a thorough history of Francis’ visit with the sultan. Moses writes:

In the midst of war Francis of Assisi and Sultan Malik al-Kamil found common ground in their encounter outside the besieged city of Damietta, Egypt, in 1219. By that time the Crusades had been fought for more than a century. Christians had seized Jerusalem from the Muslims in 1099 but suffered a devastating blow when the great warrior Saladin took it back eighty-eight years later. In the decades that followed, the popes launched one failed military venture after another to win back territory in the Holy Land. . . . 

[Francis] tried, in his own way to stop this cycle of violence. . . . 

A probing look at the early documents concerning Francis reveals that the quest for peace—a peace encompassing both the end of war and the larger spiritual transformation of society—was at the core of Francis’s ministry and thus at the heart of his mission to the sultan’s court. [2]

Father Richard continues:

Unfortunately, history tells us that fighting continued, and Francis returned to Assisi a very discouraged man. Yet his warnings to his followers are apt for peacemakers and those working for justice in our day:  

As you announce peace with your mouth, make sure that greater peace is in your hearts. Let no one be provoked to anger or scandal through you, but may everyone be drawn to peace, kindness, and harmony through your gentleness. For we have been called to this: to heal the wounded, bind up the broken, and recall the erring. [3]

Feuds and vendettas were so common in Francis’s day that few people went abroad unarmed. Yet Francis forbade his followers to fight, carry weapons, or even swear allegiance to any noble. His teaching and ministry were based on Jesus’ teaching from the Sermon on the Mount, Matthew 5:9, which says, “Blessed are the peacemakers, for they will be called children of God.”