Nejvyšší, slavný Bože, osviť temnoty mého srdce a dej mi pravou víru, jistou naději a dokonalou lásku, smysl a poznání, Pane, abych mohl plnit tvůj svatý a pravdivý příkaz. - František, "Modlitba před krucifixem"

Teolog a duchovní Bruce Epperly píše o aktuálním významu františkánského odhodlání ke kontemplaci i k činům:

Myslím si, že Františkovo poselství je ve světle této nejnovější pandemie ještě důležitější. František - a jeho duchovní sestra Klára - nám připomínají, že jsme všichni propojeni. Cesty chamtivosti, konzumerismu, individualismu a nacionalismu ohrožují planetu a její národy. Ve Františkově duchu musíme prolomit bariéry mezi přítelem a cizincem, občanem a přistěhovalcem, bohatým a chudým, pokud chceme přežít v tomto stále více vzájemně závislém světě. Národy potřebují vnímat vlastenectví ve smyslu loajality ke světu i sebepotvrzení. Máme-li v příštích letech a staletích vzkvétat, potřebujeme františkánskou vizi celého stvoření, které zpívá chválu Stvořiteli. Stejně jako František a Klára se musíme stát světci milujícími Zemi a oddanými naší planetě a jejím národům - v naší době i v době našich dětí a vnuků.

Při návštěvě Assisi, kde je nám František vzorem, se Epperly zamýšlí nad tím, jak bychom se mohli podílet na uzdravení světa:

Když jsem procházel ulicemi Assisi, uvědomil jsem si, že potřebuji moudrost tohoto světce, který se snažil reformovat církev na základě své zkušenosti s živým Bohem. Poznal jsem, že církev vždy potřebuje reformu, ale tato reforma musí být založena na vnitřní duchovní zkušenosti. . . .

František zjistil, že přestože se jako vojenský zajatec zotavoval z traumatu z bitvy, každodenní svět, jehož hodnoty považoval za samozřejmé, nebyl jeho jedinou možností. Jeho život mohl být jiný. Svět mohl být úplně jiný, než si představoval. Došlo mu, že jeho osud může zahrnovat to, že se stane jedním z Božích poslů, kteří budou v čase a prostoru zprostředkovávat Skutečnost, která ho láká. Uvědomil si, že má svobodu stát se občanem světa, který se ještě nenarodil, žít podle jiných hodnot než jeho rodiče a vrstevníci a vyzvat je, aby se na život dívali z nové perspektivy:

Vzhledem k Bohu, a ne ke konzumnímu způsobu života, provinčnosti a snaze o získání statusu ze třináctého století.

František byl na pokraji dobrodružství duchovní proměny, které ho mělo přivést od privilegií k modlitbě a od vlastního zájmu k loajalitě ke světu. Jeho cesta měla inspirovat budoucí dobrodruhy, aby se vydali cestou duchovního aktivismu a představili si proměněnou církev, která bude reagovat na proměněný svět. . . .

Bůh nás volá k mystickému aktivismu, hluboce zakořeněné spiritualitě inspirované setkáním s Bohem a oddaností duchovním praktikám, abychom světu přinášeli krásu a uzdravení. Jdeme-li ve stopách Františka a Kláry, jsme povoláni být mystiky tady a teď, ne v nějakém vzdáleném věku. . . . V rámci konkrétních omezení našeho života se naše dary prožívají a rozšiřují, když se věnujeme modlitebnímu aktivismu.

Most High, Glorious God, enlighten the darkness of my heart, and give me true faith, certain hope, and perfect charity, sense and knowledge, Lord, that I may carry out Your holy and true command. —Francis, “A Prayer before the Crucifix”

Theologian and minister Bruce Epperly writes of the timely importance of the Franciscan commitment to both contemplation and action:

I believe that Francis’s message is even more important in light of this most recent pandemic. Francis—and his spiritual sister, Clare—remind us we are all connected. The paths of greed, consumerism, individualism, and nationalism endanger the planet and its peoples. In the spirit of Francis, we need to break down barriers of friend and stranger, citizen and immigrant, rich and poor, if we are to survive in this increasingly interdependent world. Nations need to see patriotism in terms of world loyalty as well as self-affirmation. We need the Franciscan vision of all creation singing praises to the Creator if we are to flourish in the years and centuries to come. Like Francis and Clare, we need to become earth-loving saints, committed to our planet and its peoples—in our time and our children’s and grandchildren’s time.

On a visit to Assisi, with Francis as a model, Epperly considers how we might participate in healing the world:

As I walked the streets of Assisi, I realized I needed the wisdom of this saint who sought to reform the church based on his experience of the Living God. I recognized that the church always needs reformation, but this reformation needs to be grounded in inner spiritual experience. . . .

Francis discovered that, despite being a military prisoner recovering from the trauma of battle, the everyday world whose values he took for granted was not his only option. His life could be different. The world could be a very different place than he had imagined. It dawned on him that his destiny might involve becoming one of God’s messengers, midwifing in time and space the Reality that beckoned him. He realized he had the freedom to become a citizen of a world not yet born, living by a different set of values than his parents and peers, and inviting them to see life from a new perspective: God’s vision rather [than] thirteenth-century consumerism, parochialism, and status-seeking.

Francis was on the edge of an adventure in spiritual transformation that would take him from privilege to prayer and from self-interest to world loyalty. His journey would inspire future adventurers to follow the path of spiritual activism, imagining a transformed church responding to a transformed world. . . .

God calls us to mystical activism, a deep-rooted spirituality inspired by our encounters with God and commitment to our spiritual practices, to bring beauty and healing to the world. Walking in the footsteps of Francis and Clare, we are called to be mystics of the here and now, not some distant age. . . . Within the concrete limitations of our life, our gifts are lived out and expand as we devote ourselves to prayerful activism.