Otec Richard popisuje svůj duchovní vývoj jako "poutnický postup", kdy Bůh používal okolnosti jeho života - zejména jeho mezinárodní službu a cestování - k rozšíření jeho pohledu, srdce a mysli:

Když jsem se pohyboval ve stále širších kruzích po celém světě, pevná půda věčné tradice se ve skutečnosti nikdy neposunula. Jen optika, kritéria, vnitřní prostor a rozsah se stále rozšiřovaly. Stále jsem byl posouván k větší diferenciaci a širším hlediskům a současně k větší inkluzivitě svých myšlenek, hlubšímu porozumění lidem a poctivějšímu smyslu pro spravedlnost. Bůh se vždy zvětšoval a vedl mě na větší místa. Když mohl Bůh "zahrnout" a dovolit, tak proč ne já? Jestliže mě Bůh žádal, abych miloval bezpodmínečně a univerzálně, pak bylo jasné, že Bůh funguje stejným způsobem.

Brzy pro mě existoval mnohem větší svět než Spojené státy a římskokatolická církev, který, jak jsem si nakonec uvědomil, také obsahoval paradoxy. e pluribus unum ("z mnoha jeden") na amerických mincích nezahrnovalo příliš mnoho vlastních lidí (ženy, BIPOC, LGBTQIA+ lidi, chudé lidi, lidi s postižením a mnoho dalších). Jako křesťan jsem nakonec musel být buď římský, nebo katolický, a nadále volím katolický konec tohoto spektra -zapomeňte, že katolický znamená univerzální. Buď je Ježíš "spasitelem světa" (Jan 4,42), anebo spasitelem příliš není. Buď se Amerika chová ke zbytku světa a ke svým vlastním občanům demokraticky, nebo v demokracii ve skutečnosti vůbec nevěří. Tak to vidím já.

Ale tento pomalý proces transformace a uvědomění, která s ním přišla, nebyla rozhodnutí typu buď - anebo; byla to velká velká bot a uvědomění. Nic z toho se neodehrálo bez mnoha modliteb, pochybností o sobě, studia a rozhovorů. Samotná cesta mě vedla k prohloubení pocitu svatosti, svobody a celistvosti. Ačkoli jsem takto nezačal uvažovat, nyní doufám a věřím, že jakási druhá prostota je právě cílem zralé dospělosti a zralého náboženství.

Můj malý, osobní pohled jako ústřední reference pro cokoli nebo pro správné posuzování čehokoli postupně s postupem života slábl. Samotný význam slova univerzum je "obrátit jednu věc". Vím, že já nejsem tou jednou věcí. V tomto vesmíru existuje Velká pravda a ta moje to rozhodně není.

Vyspělá náboženství a nyní i někteří vědci tvrdí, že jsme pevně předurčeni k Velkému obrazu, k transcendenci, k neustálému růstu, ke sjednocení se sebou samými i se vším ostatním. Buď je Bůh pro všechny a božská DNA je nějakým způsobem ve všech tvorech, nebo tento Bůh není Bohem podle žádné běžné definice, nebo dokonce vůbec není moc bohem. Jsme hnáni ke stále vyšším úrovním sjednocení a schopnosti začlenění, i když někteří z nás jdou s kopanci a křikem. "Vše, co se zvedá, se musí sbližovat," jak říká Teilhard de Chardin. [1]

Father Richard describes his spiritual development as a “pilgrim’s progress,” with God using the circumstances of his life—particularly his international ministry and travel—to expand his vision, heart, and mind:

As I moved in ever-widening circles around the world, the solid ground of the perennial tradition never really shifted. It was only the lens, the criteria, the inner space, and the scope that continued to expand. I was always being moved toward greater differentiation and larger viewpoints, and simultaneously toward a greater inclusivity in my ideas, a deeper understanding of people, and a more honest sense of justice. God always became bigger and led me to bigger places. If God could “include” and allow, then why not I? If God asked me to love unconditionally and universally, then it was clear that God operated in the same way.

Soon there was a much bigger world for me than the United States and the Roman Catholic Church, which I eventually realized also contained paradoxes. The e pluribus unum (“out of many, one”) on American coinage did not include very many of its own people (women, BIPOC, LGBTQIA+ people, poor folks, people with disabilities, and so many more). As a Christian I finally had to be either Roman or catholic, and I continue to choose the catholic end of that spectrum—remember, catholic means universal. Either Jesus is the “savior of the world” (John 4:42), or he is not much of a savior at all. Either America treats the rest of the world and its own citizens democratically, or it does not really believe in democracy at all. That’s the way I see it.

But this slow process of transformation and the realizations that came with it were not either-or decisions; they were great big both-and realizations. None of it happened without much prayer, self-doubt, study, and conversation. The journey itself led me to a deepening sense of holiness, freedom, and wholeness. Although I didn’t begin thinking this way, I now hope and believe that a kind of second simplicity is the very goal of mature adulthood and mature religion.

My small, personal viewpoint as a central reference for anything, or for rightly judging anything, gradually faded as life went on. The very meaning of the word universe is to “turn around one thing.” I know I am not that one thing. There is Big Truth in this universe, and it certainly isn’t mine.

Mature religions, and now some scientists, say that we are hardwired for the Big Picture, for transcendence, for ongoing growth, for union with ourselves and everything else. Either God is for everybody, and the divine DNA is somehow in all creatures, or this God is not God by any common definition, or even much of a god at all. We are driven toward ever higher levels of union and ability to include, even if some of us go kicking and screaming. “Everything that rises must converge,” as Teilhard de Chardin put it. [1]