Otec Richard Rohr se na konferenci s trapistickým mnichem Thomasem Keatingem zamýšlel nad tím, jak je kontemplace protilátkou proti násilí:

Kořenem násilí je iluzí odloučení od Boha, od samotného Bytí a od jednoty se všemi a vším. Když nevíme, že jsme spojeni, nevyhnutelně se uchýlíme k nějaké formě násilí, abychom získali důstojnost a moc, která nám chybí. Kontemplace poselství evangelia nás postupně učí nedělat si z rozdílů takovou hlavu, ale vrátit se k tomu, kým jsme - ke svému Pravému Já v Bohu -, které je vždy mimo jakoukoli národnost, náboženství, barvu pleti, pohlaví, sexualitu či jiné možné nálepky. Ve skutečnosti konečně vidíme, že to jsou vždy a pouze komerční nálepky, které zakrývají bohatý produkt pod nimi.

Když se dokážeme stát dostatečně malými, dostatečně nahými a dostatečně upřímnými, pak paradoxně zjistíme, že jsme více než dost. Na tomto místě chudoby a svobody nemáme co dokazovat a co chránit. Zde se můžeme spojit se vším a se všemi. Všechno sem patří. To přetíná násilí v samých kořenech, ještě předtím, než vznikne základ pro strach nebo chamtivost - tedy věci, které v nás obvykle vyvolávají hněv, podezíravost a násilí.

Aby bylo jasno, je nepředstavitelné, že by opravdový křesťan byl rasistický, antisemitský, xenofobní, homofobní nebo bigotní vůči jakékoli skupině či jednotlivci, zejména vůči chudým a zranitelným, což se zdá být přijatelným americkým předsudkem. Abychom ukončili kruh násilí, musí naše jednání vycházet z naší autentické identity Lásky.

Jedním z důvodů, proč jsem založil Centrum pro akci a kontemplaci, bylo poskytnout aktivistům určitý základ ve spiritualitě, aby mohli pokračovat v práci na společenské změně, ale z mnohem jiného postoje, než je pomsta, ideologie nebo síla vůle tlačící na sílu vůle. Většina aktivistů, které jsem znal, milovala Gándhího a učení Martina Luthera Kinga mladšího o nenásilí. Bylo mi však jasné, že mnozí z nich měli pouze intelektuální uznání, nikoli účast na mnohem hlubším tajemství. Ego stále vládlo a často jsem viděl, jak lidé vytvářejí oběti z druhých, kteří nebyli jako oni. Stále to byla hra o moc, nikoliv nauka o lásce, kterou nás učil Ježíš.

Když začneme tím, že se spojíme se svým vnitřním prožitkem společenství namísto oddělenosti, naše jednání se může stát čistým, jasným a pevným. Takové jednání, zakořeněné v našem Pravém Já, vychází z hlubšího poznání toho, co je skutečné, dobré, pravdivé a krásné, mimo nálepky a dualistické soudy o tom, co je správné a co ne. Z tohoto místa je naše energie pozitivní a má největší potenciál vytvářet změny k dobrému. Tento postoj je přesně to, co máme na mysli pod pojmem "být v modlitbě". Abychom si tento postoj udrželi, musíme se "nepřetržitě modlit". Je to celoživotní proces.

V modlitbě čekáme, ale nečekáme na naprosto dokonalou motivaci, jinak nikdy nebudeme jednat. Naším východiskem by mělo být radikální sjednocení s Bohem a bližním, nikoliv soukromá dokonalost.

In a conference with Trappist monk Thomas Keating, Father Richard Rohr considered how contemplation is an antidote to violence:

The root of violence is the illusion of separation—from God, from Being itself, and from being one with everyone and everything. When we don’t know we are connected, we will invariably resort to some form of violence to get the dignity and power we lack. Contemplation of the gospel message gradually trains us not to make so much of differences, but to return to who we are—our True Selves in God—which is always beyond any nationality, religion, skin color, gender, sexuality, or any other possible labels. In fact, we finally can see that those are always and only commercial labels, covering the rich product underneath.

When we can become little enough, naked enough, and honest enough, then we will ironically find that we are more than enough. At this place of poverty and freedom, we have nothing to prove and nothing to protect. Here we can connect with everything and everyone. Everything belongs. This cuts violence at its very roots, before there is even a basis for fear or greed—the things that usually cause us to be angry, suspicious, and violent.

To be clear, it is inconceivable that a true Christian would be racist, anti-Semitic, xenophobic, homophobic, or bigoted toward any group or individual, especially toward the poor and vulnerable, which seems to be an acceptable American prejudice. To end the cycle of violence, our actions must flow from our authentic identity as Love.

One of the reasons I founded the Center for Action and Contemplation was to give activists some grounding in spirituality so they could continue working for social change, but from a stance much different than vengeance, ideology, or willpower pressing against willpower. Most activists I knew loved Gandhi’s and Martin Luther King, Jr.’s teachings on nonviolence. But it became clear to me that many of them had only an intellectual appreciation rather than a participation in the much deeper mystery. The ego was still in charge, and I often saw people creating victims of others who were not like them. It was still a power game, not the science of love that Jesus taught us.

When we begin by connecting with our inner experience of communion rather than separation, our actions can become pure, clear, and firm. This kind of action, rooted in one’s True Self, comes from a deeper knowing of what is real, good, true, and beautiful, beyond labels and dualistic judgments of right or wrong. From this place, our energy is positive and has the most potential to create change for the good. This stance is precisely what we mean by “being in prayer.” We must pray “unceasingly” to maintain this posture. It is a lifelong process.

We wait in prayer, but we don’t wait for absolutely perfect motivation or we will never act. Radical union with God and neighbor should be our starting place, not private perfection.