Teolog a biskupský kněz Kelly Brown Douglas srovnává pokyn zmrtvýchvstalého Ježíše učedníkům, aby se s ním setkali v Galileji (Mk 16,6-8), a naše vlastní setkání se vzkříšeným Kristem, když se postavíme proti nespravedlnosti. 

Pokud Ježíš žádal své učedníky, aby se s ním setkali v Galileji, skutečně je vyzýval, aby si pro svět představili něco jiného. Ježíš je žádal, aby si představili svět, v jehož středu je život, nikoli smrt. . . . Vzkříšený Ježíš vzkřísil své učedníky tím, že je pozval pryč od zoufalství smrti, kterým byl kříž, k naději na nový život, kterým bylo vzkříšení. Společenství, které rezignovalo na možnosti života, které ztratilo víru v evangelium, jež Ježíš hlásal, bylo povoláno zpět do životodárné služby. Právě o tom bylo pozvání do Galileje.

Když jsem si vzpomněl na toto galilejské pozvání, když jsem stál ve svém vlastním existenciálním zoufalství z ukřižování černošských smrtí, bylo to, jako bych byl pozván do Galileje, abych se setkal se vzkříšeným Ježíšem. . . .

Douglasová se zúčastnila protestu na podporu černošských životů a byla naplněna nečekanou radostí a tím, co nazývá "vzkříšením naděje":

Když jsem tam stála v tom, co vypadalo jako moře lidí, můj [spontánní] smích nebyl ničím menším než signálem transcendence, který mi ukazoval na vzkříšenou naději, jež narušila zdánlivou marnost ukřižování černošské smrti. . . .

Na tom malém prostoru Black Lives Matter Plaza před Bílým domem stála ta nejpestřejší a nejrozmanitější parta posvátného božího stvoření, jakou jsem kdy viděl, aby se sešla k protestu. Odráželi "jiný způsob bytí ve světě". Byli černí, bílí, hnědí, asijští i neasijští, latinoameričtí i nelatinoameričtí, queer i nequeer, trans i netrans, bisexuální i nebi-genderoví. Byli také mladí a staří a všechno mezi tím. . . . Lidé se tam zasazovali, každý po svém, o svět, který by se více podobal Boží spravedlivé budoucnosti: budoucnosti, kde všichni lidé žijí v míru, který je spravedlností. Ztělesňovali právě tuto budoucnost. [1]

Učitel CAC Brian McLaren si představuje podobně svět prosycený přítomností Zmrtvýchvstalého Krista:

Vzkříšení začalo. Jsme součástí něčeho vzácného, něčeho drahocenného, něčeho naprosto převratného.

Působí to jako povstání. Povstání naděje, ne nenávisti. Povstání vyzbrojené láskou, ne zbraněmi. Povstání, které křičí radostný příslib života a míru, ne rozzlobené hrozby nepřátelství a smrti. Je to povstání natažených rukou, ne zaťatých pěstí. Je to "jednou", o kterém jsme vždy snili, vynořující se v přítomnosti, povstávající mezi námi a v nás. Je to tak jiné, než jsme očekávali - mnohem lepší. Tohle znamená být naživu, skutečně naživu. Tohle znamená být na cestě, kráčet po cestě k novému a lepšímu dni. Řekněme ostatním: Pán vstal z mrtvých! [2]

Theologian and Episcopal priest Kelly Brown Douglas compares the Risen Jesus’ instruction to his disciples to meet him in Galilee (Mark 16:6–8) and our own encounter with the risen Christ when we stand against injustice. 

In asking his disciples to meet him in Galilee, Jesus was indeed calling them to imagine something different for the world. Jesus was asking them to imagine a world where life, not death, is centered. . . . The Resurrected Jesus resurrected his disciples by inviting them away from the despair of death that was the cross into the hope of new life that was the resurrection. A community that had given up on the possibilities for life, that had lost faith in the gospel that Jesus preached, was called back into life-giving ministry. This is what the invitation to Galilee was all about.

When I remembered this Galilean invitation, as I stood in my own existential despair of crucifying Black deaths, it was as if I was being invited to Galilee to meet the resurrected Jesus. . . .

Douglas participated in a protest in support of Black lives and was filled with unexpected joy and what she calls “resurrecting hope”:

As I stood there in what seemed like a sea of people, my [spontaneous] laughter was nothing less than a signal of transcendence pointing me to the resurrecting hope that had disrupted the seeming futility of crucifying Black death. . . .

Standing in that small space of Black Lives Matter Plaza in front of the White House was the most motley and diverse crew of God’s sacred creation that I had seen come together in protest. They reflected an “otherwise way of being in the world.” They were Black, white, brown, Asian and non-Asian, Latinx and non-Latinx, queer and non-queer, trans and non-trans, bi-gendered and non-bi-gendered. They were also young and old and everything in between. . . . People were there advocating, each in their own way, for a world that looked more like God’s just future: a future where all people were living in the peace that was justice. They were embodying that very future. [1]

CAC teacher Brian McLaren envisions much the same in a world saturated by the Risen Christ’s presence:

Resurrection has begun. We are part of something rare, something precious, something utterly revolutionary.

It feels like an uprising. An uprising of hope, not hate. An uprising armed with love, not weapons. An uprising that shouts a joyful promise of life and peace, not angry threats of hostility and death. It’s an uprising of outstretched hands, not clenched fists. It’s the “someday” we have always dreamed of, emerging in the present, rising up among us and within us. It’s so different from what we expected—so much better. This is what it means to be alive, truly alive. This is what it means to be en route, walking the road to a new and better day. Let’s tell the others: the Lord is risen! [2]