Otec Richard píše o víře prvotní církve ve všeobecnou obnovu a konečné vítězství Boží lásky:

Řada církevních otců během prvních čtyř století křesťanství věřila v to, co se nazývá apokatastasis, neboli "všeobecná obnova" (Sk 3,21). [1] Věřili, že skutečný význam Kristova vzkříšení spočívá v tom, že Boží láska je tak dokonalá a vítězná, že nakonec zvítězí v životě každého jednotlivého člověka. Byli si tím tak jisti, že jejich myšlenky částečně daly vzniknout představě očistce jako místa. V procesu umírání nebo i po smrti se na nás může a bude stále dostávat nekonečná Boží láska! Měli pocit, že žádná duše nemůže zjevení takové nekonečné lásky odolat. (Většinu katolíků nikdy nikdo neučil, že původní lidová víra v očistec představovala ohromující pocit vždy vítězné Boží lásky a milosrdenství. Stejně jako mnohá velká tajemství se zvrhla ve svůj pravý opak, místo trestu - což je vše, co může světonázor nedostatku vymyslet)

Podle mého výkladu dějin katolické církve a jejích dogmat, univerzální obnova nebyla nikdy odsouzena jako kacířská. Nemuseli jsme v ni věřit, ale rozhodně jsme mohli. Není zajímavé, že my katolíci kanonizujeme svaté a prohlašujeme je nade vší pochybnost za ty, kteří jsou v nebi, ale tatáž církev nikdy neprohlásila, že jediný člověk je v pekle nebo očistci, dokonce ani Jidáš nebo Hitler? Církev možná jen vyčkává na možnou všeobecnou obnovu.

Pravý význam Ježíšova vzkříšení spočívá v tom, že Bůh promění všechna naše lidská ukřižování ve vzkříšení. Jedná se o sociální, historické vítězství Boha. Část toho, proč jsme to nemohli přijmout, spočívá v tom, že chceme, aby jednotliví lidé "dostali, co jim patří". Skutečné biblické poselství však spočívá v tom, že Bůh miluje dějiny mnohem více než jen jednotlivce. To mělo být zřejmé ze vztahu JHWH k Izraeli, který byl vždy korporativní, a to jak ve smlouvách, tak v trestech. Jsme v tom všichni společně, řečeno biblicky.

Julijána z Norwiche (1343-c. 1416) se ve svém třináctém představení ptala Ježíše: "V bázni a rozechvění: 'Ó, dobrý Pane, jak může být všechno v pořádku, když se tvým tvorům hříchem stala velká škoda? A tu jsem chtěla, pokud jsem se odvážila, dostat nějaké jasnější vysvětlení, které by mou mysl uklidnilo". A k tomu mě náš požehnaný Pán... poučil... 'Protože jsem vyvedl dobro z toho nejhoršího zla, chci, abys na základě toho věděl, že vyvedu dobro i ze všech menších zel.'" [2]

Mohla by být Boží láska opravdu tak velká a univerzální? Věřím, že ano. Láska je poučení a Boží láska je tak velká, že jí Bůh nakonec naučí každého z nás. Nakonec se vzdáme a Bůh nakonec zvítězí. To bude Boží "spravedlnost", která pohltí naše méněcenné verze. Bůh - láska - neprohrává!"

Father Richard writes about the early church’s belief in universal restoration and the eventual victory of Divine Love:

A number of Church Fathers during the first four centuries of Christianity believed in what’s called apokatastasis, or “universal restoration” (Acts 3:21). [1] They believed that the real meaning of Christ’s resurrection was that God’s love was so perfect and so victorious that it would finally triumph in every single person’s life. They were so sure about this that their thought partially gave rise to the idea of purgatory as a place. In the dying process or even after death, God’s infinite love can and will still get at us! They felt no soul could resist the revelation of such infinite love. (Most Catholics were never taught that the original folk belief in purgatory represented an overwhelming sense of God’s always-victorious love and mercy. Like many great mysteries, it deteriorated into its exact opposite, a place of punishment—which is all a worldview of scarcity can devise.)

From my reading of the history of the Catholic Church and its dogma, universal restoration was never condemned as heretical. We didn’t have to believe in it, but we certainly could. Isn’t it interesting that we Catholics canonize saints, pronouncing them to be in heaven beyond a shadow of a doubt, yet this same Church has never declared that a single person is in hell or purgatory, not even Judas or Hitler? The Church might just be holding out for a possible universal restoration.

The true meaning of the raising of Jesus is that God will turn all our human crucifixions into resurrection. This is a social, historical victory for God. Part of why we could not accept it is that we want individual people to “get their due.” But the real biblical message is that God is loving history much more than only loving individuals. This should have been apparent from YHWH’s relationship with Israel which was always corporate, both in its covenants and in its chastisements. We are all in this together, biblically speaking.

In her thirteenth showing, Julian of Norwich (1343–c. 1416) asked Jesus, “In fear and trembling, ‘Oh, good Lord, how can all be well when great harm has come to your creatures through sin?’ And here I wanted, if I dared, to have some clearer explanation to put my mind at rest.” And to this our blessed Lord . . . taught me . . . ‘Since I have brought good out of the worst-ever evil, I want you to know, by this, that I shall bring good out of all lesser evils, too.’” [2]

Could God’s love really be that great and that universal? I believe it is. Love is the lesson, and God’s love is so great that God will finally teach it to all of us. We’ll finally surrender, and God will win in the end. That will be God’s “justice,” which will swallow up our lesser versions. God—Love—does not lose!