Palmová neděle

Ježíšův stav byl božský, přesto nelpěl na rovnosti s Bohem, ale vyprázdnil sám sebe. -Filipským 2,6-7 

Meditace tohoto týdne’se zaměřují na odevzdanou lásku, zejména takovou, jakou předvedl Ježíš. Otec Richard Rohr se zamýšlí nad Ježíšovou záměrnou cestou sestupu:

V přehršli bohatých témat Květné neděle nás hodlám nasměrovat k velkému parabolickému pohybu popsanému ve 2. kapitole listu Filipanům. Většina se domnívá, že se původně jednalo o chvalozpěv zpívaný v raně křesťanské komunitě. Abychom měli poctivý vstup, nabídnu nám život měnící citát z knihy C. G. Junga (1875-1961) Psychologické úvahy:  

V tajné hodině životního poledne se parabola obrací, rodí se smrt. Druhá polovina života neznamená vzestup, rozvíjení, růst, bujení, ale smrt, neboť konec je jejím cílem. Negace naplnění života je synonymem odmítnutí jeho konce. Obojí znamená nechtít žít a nechtít žít je totožné s nechtít zemřít. Vosk a ubývání tvoří jednu křivku. [1] 

Hymnus z listu Filipanům umělecky, upřímně a přitom odvážně popisuje onu "tajnou hodinu", o níž mluví Jung, kdy Bůh v Kristu obrátil parabolu, kdy se z vosku stal ubývající. Říká, že to začíná velkým sebevyprázdněním neboli kenózou kterou nazýváme Vtělením a končí Ukřižováním. Brilantně spojuje obě tajemství jako jeden pohyb, dolů, dolů, dolů do zušlechtění stvoření, do hlubin a smutku lidstva a do konečného ztotožnění s těmi, kdo jsou na samém dně ("vzal na sebe podobu otroka", Flp 2,7). Ježíš představuje naprostou Boží solidaritu s lidskou situací, a dokonce lásku k ní, jako by říkal: "Nic lidského mi není odporné". Bůh, pokud má Ježíš pravdu, se rozhodl sestoupit - v téměř naprostém kontrapunktu s naším lidstvím, které se neustále snaží šplhat, dosahovat úspěchů, podávat výkony a dokazovat se.  

Tento chvalozpěv říká, že Ježíš nechává vystoupit k Bohu, Božím způsobem a v Božím čase. Většina z nás pochopitelně začíná cestu s předpokladem, že Bůh je "tam nahoře" a naším úkolem je překročit tento svět, abychom "ho" našli. Strávíme tolik času snahou dostat se "tam nahoru", že nám uniká, že Bůh v Ježíši udělal velký skok a přišel "sem dolů". Jaká svoboda! A děje se to lépe, než by kdokoli čekal. "Proto ho Bůh vyvýšil" (Flp 2,9). Tomuto "vyzdvižení" říkáme vzkříšení nebo nanebevstoupení. Ježíš je ustanoven jako lidský vzor, etalon na nebi, ach tak nadějný vzor božské proměny.  

Svěřte se dolů a Bůh se postará o vzestup. Lidstvo tak zůstává solidární s životním cyklem, ale také mezi sebou navzájem, bez potřeby vytvářet příběhy úspěchu pro sebe nebo příběhy neúspěchu pro druhé. Lidstvo v Ježíši může být svobodné a oduševnělé namísto jakéhokoli falešného šplhání do "ducha". To mělo všechno změnit a věřím, že ještě změní.  

Palm Sunday

Jesus’ state was divine, yet he did not cling to equality with God, but he emptied himself. —Philippians 2:6–7 

This week’s meditations focus on a surrendering love, particularly as modeled by Jesus. Father Richard Rohr reflects on Jesus’ intentional path of descent:  

In the overflow of rich themes on Palm Sunday, I am going to direct us toward the great parabolic movement described in Philippians 2. Most consider that this was originally a hymn sung in the early Christian community. To give us an honest entranceway, let me offer a life-changing quote from C. G. Jung’s (1875–1961) Psychological Reflections:  

In the secret hour of life’s midday the parabola is reversed, death is born. The second half of life does not signify ascent, unfolding, increase, exuberance, but death, since the end is its goal. The negation of life’s fulfilment is synonymous with the refusal to accept its ending. Both mean not wanting to live, and not wanting to live is identical with not wanting to die. Waxing and waning make one curve. [1] 

The hymn from Philippians artistically, honestly, yet boldly describes that “secret hour” Jung refers to, when God in Christ reversed the parabola, when the waxing became waning. It says it starts with the great self-emptying or kenosis that we call the Incarnation and ends with the Crucifixion. It brilliantly connects the two mysteries as one movement, down, down, down into the enfleshment of creation, into humanity’s depths and sadness, and into a final identification with those at the very bottom (“took the form of a slave,” Philippians 2:7). Jesus represents God’s total solidarity with, and even love of, the human situation, as if to say, “nothing human is abhorrent to me.” God, if Jesus is right, has chosen to descend—in almost total counterpoint with our humanity that is always trying to climb, achieve, perform, and prove itself.  

This hymn says that Jesus leaves the ascent to God, in God’s way, and in God’s time. Most of us understandably start the journey assuming that God is “up there,” and our job is to transcend this world to find “him.” We spend so much time trying to get “up there,” we miss that God’s big leap in Jesus was to come “down here.” What freedom! And it happens better than any could have expected. “Because of this, God lifted him up” (Philippians 2:9). We call the “lifting up” resurrection or ascension. Jesus is set as the human blueprint, the standard in the sky, the oh-so-hopeful pattern of divine transformation.  

Trust the down, and God will take care of the up. This leaves humanity in solidarity with the life cycle, but also with one another, with no need to create success stories for ourselves or to create failure stories for others. Humanity in Jesus is free to be human and soulful instead of any false climbing into “Spirit.” This was supposed to change everything, and I trust it still will.