Otec Richard věří, že se musíme naučit pojmenovat své obavy a žít s nimi, místo abychom je pouze popírali nebo je přenášeli na ostatní:

Naše doba je nazývána věkem úzkosti a myslím, že to je pravděpodobně dobrý popis této doby. Už nevíme, kde jsou naše základy. Když si nejsme jisti tím, co je jisté, když se svět a náš pohled na svět každých pár měsíců stále znovu definuje, budeme úzkostní. Této úzkosti se chceme co nejrychleji zbavit. Vím, že já ano. Přesto, abychom dnes mohli být dobrým vedoucím čehokoli - dobrým pastorem, manažerem, rodičem nebo učitelem - musíme být schopni určitou míru úzkosti zvládnout a trpělivě ji držet. Pravděpodobně čím vyšší úroveň vedení někdo zastává, tím větší úzkost musí být schopen udržet. Vedoucí, kteří nedokážou úzkost ustát, nás nikdy nikam nově nepovedou.  

To je pravděpodobně důvod, proč se v Bibli téměř 150krát píše "Nebojte se"! Pokud nedokážeme v klidu udržet určitou míru úzkosti, budeme vždy hledat, kam ji vyhnat. Vyhnání toho, co nemůžeme přijmout, nám dává identitu, ale je to identita negativní. Není to životní energie, je to energie smrti. Formulování toho, proti čemu jsme, nám dává velmi rychlý a jasný pocit sebe sama. Proto tomu většina lidí propadá. Lidé se snáze definují podle toho, proti čemu jsou, koho nenávidí, kdo jiný je špatný, místo toho, v co věří a koho milují.  

Doufám, že z tohoto společného vzorce poznáte, jak odlišná je alternativa. Možná nově zachytíme radikální a děsivou povahu víry, protože víra staví pouze na tom zcela pozitivním místě uvnitř, byť malém. Potřebuje vnitřní "ano", aby mohla začít, stejně jako Mariino "ano" zahájilo celý proces spásy. Bůh potřebuje jen místo velikosti hořčičného semínka, které je v lásce - ne ve strachu -, které je otevřené milosti, které je nadšené, které našlo něco úžasného.  

Učitel CAC James Finley se dělí o to, jak je Ježíš vzorem toho, jak říci Ano uprostřed našeho nejhlubšího strachu:  

V Getsemanské zahradě se Ježíš potil krví, protože měl strach [L 22,44]. Je možné, že se bál neskonale více, než bychom se kdy mohli bát my. Ale rozdíl je v tom: Ježíš se nebál, že se bojí, protože věděl, že je to jen strach. . . . My se strachu bojíme, protože věříme, že má moc pojmenovat, kdo jsme, a naplňuje nás studem. ...  

Ježíš nás zve, abychom objevili, že náš strach je vetkán do života samotného Boha, jehož život je tajemně vetkán do všech děsivých věcí, které se nám jako lidem společně na této zemi mohou stát a stávají. To je osvobození od strachu uprostřed děsivé situace.  

Father Richard believes that we must learn to name and to live with our fears instead of merely denying them or projecting them onto others: 

Our age has been called the age of anxiety, and I think that’s probably a good description for this time. We no longer know where our foundations are. When we’re not sure what is certain, when the world and our worldview keep being redefined every few months, we’re going to be anxious. We want to get rid of that anxiety as quickly as we can. I know I do. Yet, to be a good leader of anything today—a good pastor, manager, parent, or teacher—we have to be able to contain and hold patiently a certain degree of anxiety. Probably the higher the level of leadership someone has, the more anxiety they must be capable of holding. Leaders who cannot hold anxiety will never lead us anyplace new.  

That’s probably why the Bible says “Do not be afraid” almost 150 times! If we cannot calmly hold a certain degree of anxiety, we will always look for somewhere to expel it. Expelling what we can’t embrace gives us an identity, but it’s a negative identity. It’s not life energy, it’s death energy. Formulating what we are against gives us a very quick and clear sense of ourselves. Thus, most people fall for it. People more easily define themselves by what they are against, by whom they hate, by who else is wrong, instead of by what they believe in and whom they love.  

I hope you recognize from this common pattern how different the alternative is. We might catch anew the radical and scary nature of faith, because faith only builds on that totally positive place within, however small. It needs an interior “Yes” to begin, just as the “Yes” of Mary began the entire process of salvation. God needs just a mustard-seed-sized place that is in love—not fear—that is open to grace, that is thrilled, that has found something wonderful.  

CAC teacher James Finley shares how Jesus is a model of how to say Yes in the midst of our deepest fear:  

In the Garden of Gethsemane, Jesus sweat blood because he was afraid [Luke 22:44]. It is possible that he was infinitely more afraid than we could ever be. But the difference is: Jesus was not afraid of being afraid, because he knew it was just fear. . . . We are afraid of fear because we believe that it has the power to name who we are, and it fills us with shame. . . .  

Jesus invites us to discover that our fear is woven into God’s own life, whose life is mysteriously woven into all the scary things that can and do happen to us as human beings together on this earth. This is liberation from fear in the midst of a fearful situation.