Den svatého Patrika

Vědkyně a aktivistka Christena Clevelandová studovala a navštěvovala černé madony po celé Francii. Píše o své pouti k Černé madoně z 12. ^{století ve francouzském městě Mauriac a o transformačním dopadu, který na ni toto setkání mělo:}

Když jsem si prohlédla jeskynní interiér [baziliky], byla jsem agresivně konfrontována s cedulemi zakazujícími návštěvníkům vstup za karmínové sametové provazy obklopující proslulou městskou sochu Černé Madony ze 6. století, neobvyklou verzi Panny Marie s tmavou pletí. . . . Provazy visely více než čtyřicet metrů od nádherné, neokázalé černošské Madony.

Moje nepologicky černošské a ženské tělo toužilo být v blízkosti této Černé madony, kterou lidé různých ras, náboženství a epoch uznávali jako černošský a ženský obraz Boha. Přestože jsem vyrůstala v černošské rodině a strávila jsem značnou část času v černošských církevních prostorách, obraz bílého mužského Boha prostupoval mou bytostí. Vím, že nejsem sám. Zesnulá černošská tenisová hvězda Arthur Ashe se o svou dětskou zkušenost s bílým mužským Bohem podělil s reportérem časopisu Sports Illustrated, který napsal: "Každou neděli musel Arthur junior chodit do kostela, buď do Prvního presbyteriánského, nebo do Westwoodského baptistického, kde se scházeli jeho rodiče a kde se díval na obrázek Krista s blonďatými vlasy a modrýma očima a přemýšlel, jestli je Bůh na jeho straně." A pak se vrátil do kostela. [1]

Stejně jako Arthur junior jsem i já pochyboval, zda je Bůh na mé straně. A po letech otázek, uzdravování a proměny jsem se vydal až do srdce střední Francie, abych se konečně setkal tváří v tvář s Černou madonou. Zoufale jsem hledala božský obraz, se kterým bych se ztotožnila a který by vdechl naději do mé zkušenosti černošky a ženy, musela jsem být v blízkosti této Boží podoby, která vypadala jako já. Vidět Ji z ohrazené vzdálenosti mi nestačilo. Toužila jsem pohlédnout do Jejích tajemných a laskavých očí, být svědkem Jejího neústupného sevření drahocenného černošského chlapce, přejíždět prsty po Jejím staletém tmavém, dřevěném těle a stát před posvátným obrazem černošského ženství. . . .

Bádání Christeny Clevelandové o černošských madonách nebylo pouhým intelektuálním projektem; změnilo celý její pohled na Boha a na to, jak Bůh miluje svět:

Během několika vteřin po zhlédnutí fotografií Černých madon se mé nitro změnilo z hrůzy na naději. Ještě než jsem si přečetla jediné slovo o Černé madoně, moje duše okamžitě poznala, že tyto fotografie a kresby starobylých Černých madon hlásají pravdu o mé vlastní posvátnosti a dávají vzniknout novému chápání Boha.

Jí říkám Posvátná černá žena. Je to Bůh, který je s a pro černé ženy, protože Ona je černá žena. Ona je Bůh, který definitivně prohlašuje, že na černých ženách - které existují pod černými muži a bílými ženami na konci společenského žebříčku bílého mužského Boha - nejen záleží, ale že jsou posvátné. A tím prohlašuje, že všechny živé bytosti jsou posvátné.

St. Patrick’s Day

Scholar and activist Christena Cleveland has studied and visited Black Madonnas across France. She writes of her pilgrimage to a 12^th-century Black Madonna in the French town Mauriac and the transformative impact this encounter had on her:

As I examined the cavernous interior [of the basilica], I was aggressively confronted with signs forbidding visitors from trespassing beyond the crimson velvet ropes surrounding the town’s renowned sixth-century statue of the Black Madonna, an uncommon dark-skinned version of the Virgin Mary. . . . The ropes hung more than forty feet from the magnificent unapologetically Black-and-female Madonna.

My unapologetically Black-and-female body longed to be near this Black Madonna, whom people of diverse races, religions, and eras have recognized as a Black and female image of God. Though I was raised in a Black family and had spent significant time in Black church spaces, the image of a white male God permeated my being. I know I am not alone. The late Black tennis star Arthur Ashe shared his childhood experience with white male God with a reporter from Sports Illustrated, who wrote: “Every Sunday, Arthur Jr. had to go to church, either to First Presbyterian or Westwood Baptist, where his parents had met and where he would look up at a picture of Christ with blond hair and blue eyes and wonder if God was on his side.” [1]

Like Arthur Jr., I too questioned whether God was on my side. And after years of questioning, healing, and transformation, I had traveled all the way to the heart of central France to finally come face-to-face with the Black Madonna. Desperate for a divine image that I related to and breathed hope into my experience as a Black person and as a woman, I had to be near this likeness of God that looked like me. Seeing Her from a roped off distance wasn’t enough. I longed to gaze into Her mysterious and kind eyes, to witness Her unyielding clutch on Her precious Black boy, to run my fingers along Her centuries-old dark, wooden body, and to stand before a sacred image of Black femininity. . . .

Christena Cleveland’s research of Black Madonnas was not simply an intellectual project; it changed her entire perspective of God and how God loves the world:

Within seconds of viewing photos of the Black Madonnas, my gut shifted from terror to hope. Before I even read a word about the Black Madonna, my soul immediately recognized that these photos and drawings of ancient Black Madonnas declared a truth about my own sacredness and gave birth to a new understanding of God.

I call Her the Sacred Black Feminine. She is the God who is with and for Black women because She is a Black woman. She is the God who definitively declares that Black women—who exist below Black men and white women at the bottom of the white male God’s social pecking order—not only matter but are sacred. And in doing so, She declares that all living beings are sacred.