Teoložka Elizabeth Johnsonová poukazuje na to, že když zkoumáme celý Ježíšův život, jazyk a poslání, získáme obraz Moudrosti působící v partnerství a vzájemnosti:

Ve svém krátkém působení se Ježíš objevuje jako prorok a dítě Sofie, který je vyslán, aby zvěstoval, že Bůh je Bohem všeobjímající lásky, který si přeje celistvost a lidskost všech, zejména chudých a těžce zatížených. Je poslán, aby shromáždil všechny vyvržené pod křídla jejich milostivé Sofie-Boha a přivedl je k šalomu. Tento Sofiin vyslanec kráčí po jejích cestách spravedlnosti a míru a vyzývá ostatní, aby činili totéž. Stejně jako ona se těší z toho, že je s lidmi; v jeho společnosti lze nalézt radost, nadhled a jistou cestu k Bohu. Znovu a znovu v nápaditých podobenstvích, soucitných uzdraveních, překvapivých exorcismech a slavnostních jídlech vykresluje skutečnost milosrdné dobroty a obnovující moci Sofie - Boha, který se přibližuje. . . . Ačkoli se to může zdát skandální, jeho inkluzivní společenství u stolu rozšiřuje okruh Božích přátel i na ty nejzneuznanější lidi, dokonce i na celníky, hříšníky a prostitutky. Celkově jsou jeho soucitná, osvobozující slova a skutky dílem Sofie obnovující správný řád stvoření: "Moudrost je ospravedlněna svými skutky" (Mt 11,19). . . .

Johnson uvádí souvislost mezi Ježíšovým učením inspirovaným Sofií a mnoha ženami, které byly jeho službou zmocněny:

Ženy s Ježíšem komunikují ve vzájemném respektu, podpoře, útěše a výzvách, přičemž samy jsou zmocněny ke skutkům soucitu, díkůvzdání a odvahy Duchem-Sofií, který se v něm přibližuje. . . . [Tyto ženy] se s Ježíšem přátelí, ekonomicky ho podporují, radí mu a vyzývají ho, lámou s ním chléb a evangelizují v jeho jménu. Jiné přijímají dar jeho uzdravení a jsou zmocněny postavit se zpříma nad tělesné či duševní utrpení, duchovní odcizení nebo společenskou ostrakizaci. . . . Mezi ženami a muži, kteří odpovídají a připojují se k jeho okruhu, rozkvétají nové možnosti vztahů, jejichž vzorem je vzájemná služba přátelství, nikoliv nadvláda-podřízenost. Vytvářejí společenství učedníků sobě rovných.

To vše je příliš mnoho pro ty, kteří jsou silně investováni do politického a náboženského statu quo. [Otec Richard: Daní za nadvládu mužského rodu je předpoklad, že všechny problémy lze vyřešit mocí shora dolů, což je chyba, které se dopouštějí jak muži, tak ženy]. Smrtelně ohroženi se spiknou, aby se ho zbavili. Ježíšova smrt je nakonec důsledkem nepřátelské reakce náboženských a občanských vládců na styl a obsah jeho služby, které byl radikálně věrný se svobodou, jež nechtěla ustoupit. Přátelství a inkluzivní péče Sofie jsou odmítnuty, když je Ježíš násilně popraven, přední v dlouhé řadě zavražděných Sofiiných proroků. . . .

Pro křesťanskou komunitu tím příběh nekončí. Víra ve vzkříšení svědčí o tom, že Sofiin charakteristický dar života je darován novým, nepředstavitelným způsobem.

Theologian Elizabeth Johnson points out that when we examine the entirety of Jesus’ life, language, and mission, we get a picture of Wisdom at work in partnership and mutuality:

In his brief ministry Jesus appears as the prophet and child of Sophia sent to announce that God is the God of all-inclusive love who wills the wholeness and humanity of everyone, especially the poor and heavy-burdened. He is sent to gather all the outcast under the wings of their gracious Sophia-God and bring them to shalom. This envoy of Sophia walks her paths of justice and peace and invites others to do likewise. Like her he delights in being with people; joy, insight, and a sure way to God are found in his company. Again and again in imaginative parables, compassionate healings, startling exorcisms, and festive meals he spells out the reality of the gracious goodness and renewing power of Sophia-God drawing near. . . . Scandalous though it may appear, his inclusive table community widens the circle of the friends of God to include the most disvalued people, even tax collectors, sinners, prostitutes. In all, his compassionate, liberating words and deeds are the works of Sophia reestablishing the right order of creation: “Wisdom is justified by her deeds” (Matthew 11:19). . . .

Johnson makes a connection between Jesus’ Sophia-inspired teaching and the many women who were empowered by his ministry:

Women interact with Jesus in mutual respect, support, comfort, and challenge, themselves being empowered to acts of compassion, thanksgiving, and boldness by Spirit-Sophia who draws near in him. . . . [These women] befriend, economically support, advise, and challenge Jesus, break bread with him and evangelize in his name. Others receive the gift of his healing, being empowered to stand up straight beyond physical or mental suffering, spiritual alienation, or social ostracism. . . . New possibilities of relationships patterned according to the mutual services of friendship rather than domination-subordination flower among the women and men who respond and join his circle. They form a community of the discipleship of equals.

All of this is too much for those heavily invested in the political and religious status quo. [Father Richard: The giveaway of the dominance of the masculine is the assumption that all problems can be solved by top-down power, a mistake both men and women make.] Mortally threatened, they conspire to be rid of him. In the end Jesus’ death is a consequence of the hostile response of religious and civil rulers to the style and content of his ministry, to which he was radically faithful with a freedom that would not quit. The friendship and inclusive care of Sophia are rejected as Jesus is violently executed, preeminent in the long line of Sophia’s murdered prophets. . . .

For the Christian community, the story does not end there. Faith in the resurrection witnesses that Sophia’s characteristic gift of life is given in a new, unimaginable way.