Po staletí fungovala církev jako dobře namazaný stroj, ale olej dochází a stroj se zadrhává. - Ilia Delio

Františkánská spisovatelka Ilia Delio si klade otázku, zda se církev zasekla ve fázi "stroje", který se mění. (Chcete-li se o těchto stadiích dozvědět více, přečtěte si popis "pěti M" otce Richarda - člověk, hnutí, stroj, památník a paměť -v nedělní meditaci)

S nástupem moderní vědy se stroj světa stal dominantní metaforou moderní doby a církev přizpůsobila svou středověkou kosmologii novému mechanistickému paradigmatu. . . . Stala se církev mechanistickou jako mnoho jiných světových systémů? "Uvízla v zajetých kolejích"? A pokud ano, může najít cestu z těchto kolejí do nové budoucnosti? Ježíš žil s představivostí a s představivostí také kázal: "Řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás." (Lukáš 17,6). Jeho cílem bylo vštípit svým učedníkům představivost, aby dokázali myslet na nemyslitelné a dělat neuvěřitelné. Podobně je užitečné představovat si církev novým způsobem, který nás podněcuje k tomu, abychom mysleli na nemyslitelné a dělali neuvěřitelné. [1]

Delio píše o otevřených systémech, jaké se vyskytují v přírodě, jako o vzoru pro církev, která se má znovu spojit s dynamikou evangelia. Tady píše o svém vlastním povolání řeholní sestry následovat Boha tam, kam ji vede:

Dospěla jsem do bodu vnitřní svobody, kdy jsem věděla, že mě Bůh volá k novým věcem; byla jsem tedy nucena vystoupit z pohodlí institucionálního života a spolu s dalšími sestrami podstoupit riziko žít řeholní život novým způsobem. Myslím, že termín otevřený systém nejlépe vystihuje náš způsob života. Žijeme v dělnické čtvrti ve Washingtonu a finančně se zabezpečíme samy (platíme daně); pokud nepracujeme, nejíme. O cílech komunity diskutujeme společně; snažíme se co nejvíce sdílet odpovědnost za komunitu; modlíme se a jednáme jako komunita, ale respektujeme autonomii každého člověka a působení Ducha v životě každého z nás. . . . Způsob života jakožto "otevřený systém" nejlépe funguje na základě sdílené vize a dialogu, tedy ne na základě kontroly a nedostatku komunikace. Důvěra je zásadním faktorem, ale důvěra vyžaduje kenozi, vyprázdnění se od kontroly a moci a vytvoření prostoru pro vstup druhého . . . . Společenství otevřených systémů, stejně jako samotný fyzický svět, je založeno na vztazích, nikoli na rolích nebo povinnostech, ale na poutech přátelství, sesterství (nebo bratrství), úcty, lásky, odpuštění a spravedlnosti. Tam, kde jsou tyto hodnoty aktivní a živé, se život vyvíjí směrem k bohatším a tvořivějším formám, přičemž se nikdy neztrácí ze zřetele, že jeho jádrem je celistvost - katolictví. [2]

For centuries the Church has operated like a well-oiled machine, but the oil is running low and the machine is running down. —Ilia Delio

Franciscan writer Ilia Delio asks whether the Church is stuck in a “machine” stage of change. (To learn more about these stages, read Father Richard’s description of the “Five M’s”—human, movement, machine, monument, and memory—in Sunday’s meditation.)

With the rise of modern science, the world machine became the dominant metaphor of the modern era, and the Church adapted its medieval cosmology to the new mechanistic paradigm. . . . Has the Church become mechanistic like so many other world systems? Is it “stuck in a rut,” and if so, can it find its way out of the rut into a new future? Jesus lived with imagination, and he preached with imagination: “Imagine a small mustard seed,” he said. “If you have faith as small as a mustard seed, you can say to this mulberry tree, ‘Be uprooted and planted in the sea,’ and it will obey you” (Luke 17:6). He aimed to instill imagination in his disciples so they could think the unthinkable and do the incredible. Similarly, it is helpful to imagine the Church in a new way that enkindles us to think the unthinkable and do the incredible. [1]

Delio writes about open systems, like those found in the natural world, as a model for the Church to reconnect with the dynamism of the gospel. Here she writes about her own call as a religious sister to follow where God was leading:

I had come to a point of inner freedom where I knew God was calling me to do new things; thus, I was impelled to step out of the comforts of institutional life and, with another Sister, take the risk of living religious life in a new way. I think the term open system best describes our way of life. We live in a working-class neighborhood in DC and financially support ourselves (we pay taxes); if we don’t work, we don’t eat. We discuss the aims of the community together; we try to share responsibilities for the community as much as possible; we pray and play as community, but we respect the autonomy of each person and the work of the Spirit in each life. . . . An open-systems way of life works best on shared vision and dialogue and least on control and lack of communication. Trust is an essential factor, but trust requires kenosis, emptying oneself of control and power, and making space for the other to enter in. . . . An open-systems community, like the physical world itself, is based on relationships, not roles or duties but bonds of friendship, sisterhood (or brotherhood), respect, charity, forgiveness, and justice. Where these values are active and alive, life evolves toward richer, more creative forms, never losing sight that wholeness—catholicity—is at the heart of it. [2]