Brian McLaren vyzývá čtenáře, aby si představili, že jsou mezi učedníky z Janova evangelia, kteří se po Ježíšově smrti sešli v Jeruzalémě:

Tu první nedělní noc, pouhé tři dny po Ježíšově smrti, jsme se báli. Opravdu jsme se báli. Báli jsme se vyjít ven, aby nás někdo nepoznal jako Ježíšovy přátele a neoznámil to úřadům. . . .

Tak jsme tam zůstali, napjatí, nervózní, doutnající úzkostí. To, co se stalo v pátek, bylo ošklivé a nechtěli jsme, aby se to stalo nám ostatním. Každý zvuk nás vyděsil. Najednou jsme všichni něco ucítili, přítomnost, povědomou, a přece... nemožnou. Jak by mohl být Ježíš mezi námi? . . .

A z té noci jsme se dozvěděli něco zásadního o tom, o čem toto povstání bude.

[Toto povstání evangelia] není jen pro odvážné lidi, ale i pro vystrašené lidi, jako jsme my, kteří jsou ochotni stát se odvážnými. Není jen pro věřící, ale i pro pochybující lidi, jako je Tomáš, kteří chtějí věřit navzdory své skepsi. Není jen pro dobré lidi, ale i pro normální, chybující lidi, jako jsi ty, já, Tomáš a Petr.

A měl bych dodat, že není jen pro muže. Není žádným tajemstvím, že muži v naší kultuře často považují ženy za méněcenné. Dokonce i ráno při vzkříšení, když Marie Magdaléna se zatajeným dechem tvrdila, že Pán vstal z mrtvých, jí muži mezi námi příliš úcty neprojevovali. Padaly nejrůznější ignorantské poznámky o tom, "jaké jsou ženy". Nyní si uvědomujeme, že Pán nám chtěl něco sdělit tím, že obešel všechny mužské učedníky a zjevil se nejprve ženě. Když se ohlédneme zpět, uvědomíme si, že se k ženám od samého začátku choval s větší úctou než my ostatní.

Máme termín pro to, co jsme té noci začali prožívat: společenství. Společenství je druh sounáležitosti, který není založený na postavení, úspěchu nebo pohlaví, ale je založený na hlubokém přesvědčení, že na každém záleží, každý je vítán a každý je milován, bez podmínek a výjimek. Není to druh sounáležitosti, který najdete na vrcholu žebříku mezi těmi, kdo si myslí, že jsou nejlepší, ale dole mezi všemi ostatními, se všemi ostatními neúspěšnými a ztroskotanci, kteří buď po žebříku vylezli a spadli, nebo nikdy nesebrali dost odvahy, aby na něj vůbec vylezli.

Ať už se toto povstání stane čímkoli jiným, od té noci víme, že je to povstání společenství, společenství, kde bude vítán každý, kdo se chce stát naším členem. Ježíš nám ukázal své jizvy a my si začínáme uvědomovat, že nemusíme skrývat ty své.

Takže společenství je pro lidi s jizvami a pro lidi, kteří se bojí, a pro lidi, kteří chtějí věřit, ale nejsou si jisti, čemu nebo jak věřit. Když se sejdeme takoví, jací jsme, začneme znovu povstávat, znovu věřit, znovu doufat, znovu žít.

Brian McLaren invites readers to imagine that they are among the disciples in John’s Gospel, gathering together in Jerusalem after Jesus’ death:

We were afraid that first Sunday night, just three days after Jesus died. Really afraid. We were afraid to go outside in case someone might recognize us as Jesus’ friends and notify the authorities. . . .

So there we remained, tense, jumpy, simmering with anxiety. What happened Friday had been ugly, and we didn’t want it to happen to the rest of us. Every sound startled us. Suddenly, we all felt something, a presence, familiar yet . . . impossible. How could Jesus be among us? . . .

And from that night, we learned something essential about what this uprising is going to be about.

[This uprising of the gospel] isn’t just for brave people, but for scared folks like us who are willing to become brave. It isn’t just for believers, but for doubting folks like Thomas who want to believe in spite of their skepticism. It isn’t just for good people, but for normal, flawed people like you and me and Thomas and Peter.

And I should add that it isn’t just for men, either. It’s no secret that men in our culture often treat women as inferior. Even on resurrection morning, when Mary Magdalene breathlessly claimed that the Lord was risen, the men among us didn’t offer her much in the way of respect. There were all sorts of ignorant comments about “the way women are.” Now we realize the Lord was telling us something by bypassing all of the male disciples and appearing first to a woman. As we look back, we realize he’s been treating women with more respect than the rest of us have right from the start.

We have a term for what we began to experience that night: fellowship. Fellowship is a kind of belonging that isn’t based on status, achievement, or gender, but instead is based on a deep belief that everyone matters, everyone is welcome, and everyone is loved, no conditions, no exceptions. It’s not the kind of belonging you find at the top of the ladder among those who think they are the best, but at the bottom among all the rest, with all the other failures and losers who have either climbed the ladder and fallen, or never gotten up enough gumption to climb in the first place.

Whatever else this uprising will become, from that night we’ve known it is an uprising of fellowship, a community where anyone who wants to be part of us will be welcome. Jesus showed us his scars, and we’re starting to realize we don’t have to hide ours.

So fellowship is for scarred people, and for scared people, and for people who want to believe but aren’t sure what or how to believe. When we come together just as we are, we begin to rise again, to believe again, to hope again, to live again.