Úterý 20. března 2018
(jarní rovnodennost)

Narodil jem se před 75 lety. Vím, že 75 je poněkud libovolné číslo, přesto mu naše kultura přisoudila určitý význam. Pracovníci CAC mě povzbudili, abych se podělil o svou cestu, a prošli stará fotoalba, aby ilustrovali mou velmi lidskou cestu. Dnes tedy nabízím několik úvah z mého "zvláštního" života. Doufám, že i vy ve svém životě vidíte svůj vlastní jedinečný projev obrazu a podoby Boží, každý z nás "pláče, co dělám, jsem já: pro to jsem přišel", řečeno slovy Gerarda Manleyho Hopkinse.

V roce 1943, uprostřed druhé světové války, stálo maminku a tatínka mé narození v nemocnici svatého Františka (příznivé!) v Topece v Kansasu přesně 44,19 dolaru. Bezprostřední obřízka pak stála další celé 2,00 dolaru. Svůj první iniciační obřad jsem tedy absolvoval opravdu velmi levně! Zdá se, že maminka byla zasvěcena mnohem víc než já během svých mnoha hodin porodu.

Moji rodiče si zalaminovali šek, který vypsali na zaplacení účtu za můj porod; stále ho mám a dívám se na něj s něžnou radostí. Celá částka - 46,19 dolaru - pokryla týden v nemocnici, během něhož jsem měla plná práva na kojení a mazlení od maminky a mimoškolní péči od celého personálu Milosrdných sester v andělských bílých hábitech. Není divu, že jsem tak rozmazlená a ráda si myslím, že jsem Boží oblíbenkyně!

Tatínek napsal na spodní část šeku "Baby Dickie". Nechtěl, abych se jmenoval Junior, protože mi dal své vlastní jméno Richard. Takže doma i mezi blízkými přáteli jsem byl po celá léta vždycky známý jako Dickie.

Prožil jsem velmi šťastné chlapecké období v Kansasu - hned vedle Dorotky a Čaroděje ze země Oz - stavěl jsem pevnosti, vory a domky na stromech. Idylická léta jsem trávil na farmě svých bratranců v Ellis County, což byla pro většinu lidí nudná rovina. Tam jsem se poprvé naučil milovat a ctít zvířata.

Vždycky mě bavilo pěstovat věci a pozorovat západy slunce na Velkých pláních. My kluci jsme skákali úplně nazí do zlatavých sil s obilím a křičeli radostí. (Doufám, že jste nikde kolem roku 1953 nejedli kansaský chleba!) Často jsem v noci ležel na měkkém kousku zelené trávy a udiveně pozoroval hvězdy. Říkal jsem tomu svému "Krásnému místu", místu příliš posvátnému a intimnímu, než abych o něm až dosud mluvil.

Ve škole jsem měl dvojky, protože jsem si obvykle zapisoval své myšlenky, a ne to, co učitelé skutečně říkali. Ještě více to platilo na Duns Scotus College v Michiganu, kde jsem čtyři roky studoval filozofii, a na St Leonard College v Ohiu (spojené s teologickou fakultou Daytonské univerzity). Moji mladí františkánští profesoři si z evropských univerzit přivezli nejnovější biblické a teologické poznatky. Mnozí z nich byli v Římě během významného Druhého vatikánského koncilu a předávali svým žákům to, co se naučili a zažili. Neučili nás ani tak teologickým závěrům, jako spíše procesu, jak k nim dospět. Více než katolickou apologetiku jsem dostal úplné dějiny vývoje křesťanských myšlenek.

Málo jsem si představoval, jak to ovlivní celý můj život a můj vlastní přístup k teologii. Inspirativní dokumenty II. vatikánského koncilu vrátily evangelium do středu našeho života, tak jak se o to snažil svatý František. Spiritualita se tak stala mnohem živější a skutečnější než úzkoprsá církevnost, s níž jsem vyrůstal - a kterou se mnozí učí dodnes. Po děsivých reakcích na II. vatikánský koncil v posledních desetiletích jsem vděčný, že jsem se dožil papeže Františka, který mě přesvědčuje o úžasně křivolakých Božích liniích. Jak ho vůbec mohli zvolit? Papež František nám všem ukazuje, že plný Boží život, stejně jako příroda, není nikdy přímá linie a nikdy není slepá ulička.

Byl jsem vysvěcen v roce 1970 ve své domovské farnosti v Topece. Kostel byl postaven na místě, kde v roce 1900 začalo letniční hnutí; první zaznamenaný moderní jev mluvení jazyky zde zazněl na Silvestra roku 1901. Starému sídlu se brzy začalo říkat "Stone's Folly" a letniční odešli z Kansasu do Azusa Street v Los Angeles, kde byli lidé zvyklí spíše na jiné jazyky než na angličtinu. Obrazy z prvních Letnic (oheň, který nikdo neovládá, a vítr, který jako by přicházel odnikud) odhalují divokost Ducha, který vedl a řídil můj život - s velkým odporem z mé strany - po celá ta nádherná léta.

Jedna žena se po mém obřadu svěcení držela na přijímací lince, aby mi vyprávěla místní letniční příběh. Byl jsem podrážděný; zasahovala do mé ústřednosti a ve frontě stálo mnoho dalších lidí. Snažil jsem se ji popohnat, ale ona přesto trvala na svém. A tím ona myslím jak tuto konkrétní ženu, tak Ducha svatého - který to se mnou nikdy nevzdal. Duch mě vždy vytrvale přitahoval a popoháněl, a to navzdory mnoha mým osobním omezením, nevěrnosti vůči tomu, co mi bylo dáno, a mnohdy i navzdory tomu, že jsem vášnivě věřil svému vlastnímu poselství a zároveň ho v praxi popíral.

Dobrá zpráva byla vždy příliš dobrá, než aby byla pravdivá, a příliš velká, než aby ji "já", mé malé a oddělené já, mohlo vstřebat. Mé zkoušky byly většinou vnitřní, intelektuální, duchovní, vztahové a emocionální "útesy pádu", jak je nazval básník Hopkins. Několik strachů z rakoviny, můj nedávný infarkt, nenávistné dopisy a krutá obvinění v průběhu let byly ve srovnání s nimi procházkou růžovým sadem. (V současné době procházím kardiologickou rehabilitací - a doufám, že se o své srdce dobře starám - jakkoli tomu chcete rozumět!) Jsem hluboce vděčný za Boží trpělivost a něhu s mými pochybnostmi a nejistotou během celé této doby. Přál bych si, abych byl vždy stejný i k ostatním.

Tento jediný Duch svatý se v průběhu času pohyboval skrze nás všechny - vytvořil františkány a Druhý vatikánský koncil pro katolíky, křest v Duchu svatém pro mnoho protestantů, hluboká mystická hnutí ve všech náboženských tradicích a rostoucí poznání, jak často psal svatý Tomáš Akvinský: "Je-li něco pravdivé, nezáleží na tom, kdo to řekl, je to vždy od Ducha svatého." [1] Časem jsem si nemohl pomoci a viděl jsem mnoho tváří Krista a Ducha v klidných hinduistech, domorodých lidech zamilovaných do přírody, svých sociálně uvědomělých židovských přátelích, hluboké buddhistické moudrosti, súfijských milovnících Boha a samozřejmě v milujících katolících, pravoslavných a protestantech všech směrů, často spíše navzdory jejich vyznání nebo teologii než kvůli nim.

Jako vítr vane Duch, kam chce (Jan 3,8). Větru v zádech jsem měl více než dost - a více než dost vidění a setkání s Láskou - po celých těch 75 let. Všechno mi to bylo dáno, nikdy jsem to nezískal, nezasloužil si to, ani jsem to plně nepochopil. Prostě jsem na Lásku znovu a znovu narážel. A byl jí držen.

To platí beze zbytku i pro vás. Vím, že jste součástí stejné vichřice, stejného vidění, jinak byste se neobtěžovali číst tyto krátké vzpomínky. Jsem tak rád, že jsme se ocitli na téže zemi v téže nádherné i strašné době. Pokorně vám děkuji za vaši důvěru.

Thisness

75 Years of Life
Tuesday, March 20, 2018
(Spring Equinox)

I was born 75 years ago today. I know 75 is a somewhat arbitrary number, yet our culture has assigned it some significance. CAC staff encouraged me to share my journey, and they sifted through old photo albums to illustrate my very human path. So today I offer a few reflections from my own “particular” life. I hope you, too, can see in your life your own unique manifestation of the image and likeness of God, each of us “crying what I do is me: for that I came” in Gerard Manley Hopkins’ words.

In 1943, in the midst of World War II, it cost Mom and Dad exactly $44.19 to birth me at St. Francis (auspicious!) Hospital in Topeka, Kansas. The immediate circumcision then cost another full $2.00. I received my first initiation rite very inexpensively indeed! It seems like Mom was much more initiated than I was in her many hours of labor.

My parents laminated the check they wrote to pay the bill for my birth; I still have it and look at it with soft joy. The entire amount—$46.19—covered a week in the hospital, during which I had full nursing and cuddling privileges from Mom and extracurricular care from a whole staff of Sisters of Charity in angelic white habits. No wonder I am so spoiled and like to think I am God’s favorite!

Daddy wrote at the bottom of the check “Baby Dickie.” He did not want me called Junior, since he had given me his own name of Richard. So I was always known as Dickie at home and by close friends throughout the years.

I had a very happy boyhood in Kansas—right down the road from Dorothy and the Wizard of Oz—building forts, rafts, and treehouses. I spent idyllic summers on my cousins’ farm in Ellis County, which was boring flat land to most people. There I first learned to love and honor animals.

I always enjoyed growing things and watching sunsets across the Great Plains. We boys would jump stark naked into golden silos of grain, screaming with delight. (I hope you did not eat any Kansas bread made anywhere around 1953!) I would often lie on a soft patch of green grass at night and look at the stars in wonder. I called this my “Beautiful Spot,” a place too sacred and intimate for me to talk about until now.

I was a “B” student in school because I usually wrote down my thoughts rather than what the teachers actually said. This was even more true at Duns Scotus College in Michigan where I studied philosophy for four years and at St. Leonard College in Ohio (affiliated with the theology department of the University of Dayton). My young Franciscan professors had brought back the latest biblical and theological scholarship from European universities. Many were in Rome during the momentous Second Vatican Council, and they passed onto their pupils what they learned and experienced. We were not so much taught theological conclusions as the process of getting there. I received a full history of the development of Christian ideas more than Catholic apologetics.

Little did I imagine how this would affect my entire life and my own approach to theology. The inspired documents of Vatican II put the Gospel back at the center of our lives, just as St. Francis tried to do. This made spirituality so much more alive and real than the narrow churchiness I grew up with—and that many are still taught to this day. After the fearful reaction to Vatican II in these past decades, I’m grateful to have lived to see Pope Francis, who convinces me of the wonderfully crooked lines of God. How did he ever get elected? Pope Francis is showing us all that God’s full life, just like nature, is never a straight line and never a dead end.

I was ordained in 1970 in my home parish in Topeka. The church was built on the spot where the Pentecostal movement began in 1900; the first recorded modern phenomenon of speaking in tongues was heard there on New Year’s Eve of 1901. The old mansion was soon called “Stone’s Folly” and the Pentecostals left Kansas for Azusa Street in Los Angeles, where folks were more accustomed to other languages than English. Images from the first Pentecost (fire, which no one controls, and wind, which seems to come from nowhere) reveal the wildness of the Spirit that has guided and driven my life—with plenty of resistance on my part—all of these wonderful years.

A woman held up the receiving line after my ordination ceremony to tell me a local Pentecostal story. I was irritated; she was interfering with my centrality and many others were in line. I tried to hurry her along, but nevertheless she persisted. And by she, I mean both this particular woman and the Holy Spirit—who has never given up on me. The Spirit has always persisted in drawing and pushing me, despite my many personal limitations, my unfaithfulness with what was given to me, and the many times I passionately believed my own message while also denying it in practice.

The Good News has always been too good to be true and too big to be absorbed by “me,” my small and separate self. My trials were mostly interior, intellectual, spiritual, relational, and emotional “cliffs of fall,” as poet Hopkins called them. A few cancer scares, my recent heart attack, hate letters, and cruel accusations over the years were a walk in the park in comparison. (I’m currently going through cardiac rehab—and hopefully taking good care of my heart—any way that you want to understand that!) I’m deeply grateful for God’s patience and tenderness with my self-doubt and insecurity during all this time. I wish I could always be the same with others.

This one Holy Spirit has moved through all of us over time—creating the Franciscans and the Second Vatican Council for Catholics, the Baptism in the Spirit for many Protestants, deep mystical movements in all faith traditions, and a growing recognition, as St. Thomas Aquinas often wrote, “If something is true, no matter who said it, it is always from the Holy Spirit.” [1] In time, I could not help but see the many faces of Christ and the Spirit in serene Hindus, native peoples in love with the natural world, my socially conscious Jewish friends, profound Buddhist wisdom, Sufi God-lovers, and, of course, in loving Catholics, Orthodox, and Protestants of every stripe, often in spite of their denomination or theology rather than because of it.

Like the wind, the Spirit blows where it will (John 3:8). There has been more than enough wind at my back—and more than enough seeing and encountering of Love—for all of these 75 years. All of it was given, never acquired, merited, or even fully understood. I just stumbled into Love again and again. And was held by it.

This is entirely true for you, too. I know you are part of this same windstorm, this same seeing, or you would not have bothered to read this short memoir. I am so glad that we have been on this same earth at this same wonderful and terrible time. I humbly thank you for your trust.