Autorka Debie Thomasová se zamýšlí nad tím, jak Jonášův příběh zpochybňuje naše představy o Božím milosrdenství:

Po svém absurdním námořním dobrodružství Jonáš neochotně uposlechne Božích pokynů a varuje obyvatele Ninive, že jejich špatnost bude potrestána. Pak se však stane nemožné.

Ninivští Jonášovo varování vyslechnou, vezmou ho vážně a činí pokání. A Bůh, když vidí jejich pokání, změní názor a projeví jim milosrdenství. Jinými slovy, Jonáš káže a jeho shromáždění na něj reaguje!.... Člověk by řekl, že Jonáš bude nadšený. Ale ne. Je rozzuřený a říká to Bohu.

Po vyslechnutí Jonášových stížností se Bůh ptá: "Jakým právem se rozčiluješ?" (Jonáš 4,9). Tomáš pokračuje:

Pro Jonáše je tedy Boží otázka směšná. Samozřejmě že má právo se hněvat. Nemá snad právo se zlobit, že Boží milosrdenství se vztahuje i na vrahy? Nemá právo se zlobit, když lidé, kteří porušují pravidla, nedostanou zaslouženou odplatu? Není správné se zlobit na milost, která je tak bezohledná a marnotratná, že zpochybňuje naše nejcennější předpoklady o spravedlnosti?

Bůh Jonáše za jeho hněv nekárá. Místo toho se do něj Bůh pouští se soucitem. Bůh ho dokonce pobízí v hravé snaze rozšířit Jonášovy obzory. Bůh chce, aby nevrlý kazatel viděl Ninivany tak, jak je vidí Bůh. Asyřané jsou sice vším, za co je Jonáš považuje - násilní, zkažení a zlí -, ale jsou také více..... Jsou to lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu, ale jsou ztracení a zlomení. To, co si zaslouží, není ani tady, ani tam. To, co potřebují, je soucit....

Bůh vyzývá Jonáše, aby se zamyslel nad tvrdou pravdou, že i jeho nejhorší nepřátelé jsou milované Boží děti.... Neměl by se Bůh starat o své vlastní? Je správné, aby se Jonáš zlobil? Příběh moudře končí s těmito otázkami bez odpovědi. Zůstáváme s Jonášem, který stále trucuje....

Příliš často jsme také ponecháni, abychom zápasili se skandální Boží dobrotou, dobrotou, která nás vyzývá, abychom se stali nástroji milosti i pro ty, kteří nás nejhlouběji urážejí. Boží dobrota jemně proniká pod naši zbožnost a ptá se, proč často dáváme přednost pomstě před rehabilitací - vězeňským celám a rozsudkům smrti před pohostinností a soucitem. Odhaluje naši malost a lakomství, naši neochotu přijmout radikální spřízněnost, k níž nás Bůh vyzývá. Proč se chytáme druhých šancí, které nám Bůh dává, i když druhým tyto druhé šance upíráme? Boží dobrota nás vyzývá k tomu, abychom udělali odvážnější a riskantnější věc: abychom se drželi srdcí těch, kteří patří Bohu, ať už se nám líbí, nebo ne.

Máme právo se zlobit? Bůh ví, že jediným způsobem, jak na tuto otázku a mnoho dalších podobných odpovědět, je zapřít se o ni. Bůh se s námi setkává v ringu, s otevřenýma rukama, ochotný, shovívavý. Boží ruka na nás spočívá v lásce, i když se připravujeme k útoku. Boží trpělivá láska nás objímá a pohlcuje náš hněv do Božího všehoschopného já.

Author Debie Thomas considers how Jonah’s story challenges our notions of God’s mercy:

Following his preposterous marine adventure, Jonah grudgingly obeys God’s instructions and warns the people of Nineveh that their wickedness is about to be punished. But then the impossible happens.

The Ninevites listen to Jonah’s warning, take it seriously, and repent. And God, seeing their penitence, changes God’s mind and shows them mercy. In other words, Jonah preaches a sermon, and his congregation responds to it!... You’d think that Jonah would be thrilled. But no. He’s furious, and he tells God so.

After hearing Jonah’s complaints, God asks, “What right do you have to get angry?” (Jonah 4:9). Thomas continues:

To Jonah, then, God’s question is a ridiculous one. Of course he has a right to be angry. Isn’t it right to be angry that God’s mercy extends to killers? Isn’t it right to be angry when people who break the rules don’t get the comeuppance they deserve? Isn’t it right to be angry about a grace so reckless and wasteful that it challenges our most cherished assumptions about justice?

God doesn’t scold Jonah for his anger. Instead, God engages it with compassion. God even goads it in a playful attempt to broaden Jonah’s horizons. God wants the grumpy preacher to see the Ninevites as God sees them. For while the Assyrians are everything Jonah believes them to be—violent, depraved, and wicked—they are also more…. They’re human beings made in God’s image, but they’re lost and broken. What they deserve is neither here nor there. What they need is compassion….

God challenges Jonah to consider the hard truth that even his worst enemies are God’s beloved children…. Should God not care for God’s own? Is it right for Jonah to be angry? The story wisely ends with these questions unanswered. We’re left with Jonah still sulking….

All too often, we are also left to wrestle with the scandalous goodness of God, a goodness that calls us to become instruments of grace even to those who offend us most deeply. God’s goodness gently probes beneath our pieties and asks why we often prefer vindication to rehabilitation—prison cells and death sentences to hospitality and compassion. It exposes our smallness and stinginess, our reluctance to embrace the radical kinship God calls us to embrace. Why do we grab at the second chances God gives us, even as we deny those second chances to others? God’s goodness dares us to do the braver and riskier thing: to hold out for the hearts of those who belong to God, whether we like them or not.

Do we have a right to be angry? God knows that the only way to answer this question, and so many others like it, is to wrestle it to the ground. God meets us in the ring, openhanded, willing, forbearing. God’s hand rests on us in love, even as we prepare to attack. God’s patient love enfolds us, absorbing our anger into God’s all-sufficient self.