Otec Richard vysvětluje, jak je pro neustálé obracení víry důležité naučit se vidět dál než za naše předsudky.

Naučit se vidět své předsudky je psychologické cvičení, které má však bezprostřední teologické a sociální důsledky. Vyžaduje sebepoznání a zásadní potřebu rozpoznat, (1) kdy popíráme svůj vlastní stín a schopnost iluzí; (2) naši schopnost promítat vlastní obavy a stíny do jiných lidí a skupin; (3) naši schopnost čelit vlastním problémům a nést je; a (4) sociální, institucionální a politické důsledky toho, že tuto práci neděláme.

Pokud si někteří křesťané myslí, že se jedná o pouhou psychologii, pak by jistě měli vědět, že sám Ježíš byl dokonalým analytikem lidské povahy a pojmenoval mnohé z problémů, které dnes nazýváme "popírání", "předsudky", "projekce" a "stínové já". [1]

Brian McLaren popisuje, proč Ježíšovo učení tak účinně osvobodilo lidi od přílišného lpění na vlastním způsobu vidění:

Ježíš inspiroval a "unášel" lidi prostřednictvím pohlcujících a nápaditých zážitků - včetně podobenství a silných metafor, uctivých rozhovorů, setkání s "těmi druhými", výletů a dalších forem zážitkového učení. Po jeho vzoru zjistíme, že je to obvykle mnohem účinnější portál z konfirmačního zkreslení než čistě intelektuální argumenty.

Když agresivně útočíte na známé představy lidí, mají tendenci reagovat defenzivně. Okopávají paty a ještě pevněji se upínají právě k těm představám, od kterých se potřebují osvobodit. Dveřmi ven z konfirmačního zkreslení nejsou argumenty, ale představivost.

Proto Ježíš, stejně jako ostatní efektivní komunikátoři, neustále vyprávěl příběhy, příběhy, které lidi chytaly za představivost a přenášely je do jiného imaginárního světa:

... byla jednou jedna žena, která dala do velké dávky těsta trochu droždí [Matouš 13,33]

... byl jednou jeden muž, který měl dva syny [Lukáš 15,11]

... tento muž cestoval z Jeruzaléma do Jericha [Lukáš 10,30]

... jedna žena jednou ztratila minci [Lukáš 15,8] ...

Prostřednictvím těchto krátkých "pomyslných dovolených" do jiného světa Ježíš pomáhal lidem vidět z nového úhlu pohledu. Využíval představivost k tomu, aby prorazil malou dírku v jejich hradbách potvrzujících předsudků a touto malou dírkou mohlo dovnitř proudit nové světlo, které jim umožnilo poznat větší svět za jejich zdmi....

[Ježíš] netrávil mnoho času opakováním nebo vyvracením nepravdivých tvrzení svých kritiků a nečinil protiúdery, když byl napadán nebo urážen, ale místo toho využíval každou kritiku jako příležitost k tomu, aby znovu formuloval, objasnil a ilustroval svá pravdivá tvrzení. [2]

Richard dodává:

Je tak těžké být zranitelný, říci bližnímu: "Nevím všechno" nebo říci své duši: "Nevím vůbec nic". Ježíš však říká, že jediní lidé, kteří mohou poznat a být připraveni na to, o čem mluví, jsou ti, kteří přicházejí s myslí a srdcem dítěte (viz Mt 18,3). Nikdy se nesmíme domnívat, že vidíme "všechno" nebo přesně. Musíme být vždy připraveni vidět nově. [3]

Father Richard explains how learning to see beyond our biases is essential for the ongoing conversion of faith.

Learning how to see our biases is a psychological exercise, but one with immediate theological and social implications. It demands self-knowledge and the crucial need to recognize (1) when we are in denial about our own shadow and capacity for illusion; (2) our capacity to project our own fears and shadows onto other people and groups; (3) our capacity to face and carry our own issues; and (4) the social, institutional, and political implications of not doing this work.

If some Christians think that this is mere psychology, then they surely need to know that Jesus himself was a consummate analyst of human nature and named many of the issues that we call today “denial,” “bias,” “projection,” and “the shadow self.” [1]

Brian McLaren describes why Jesus’ teachings so effectively freed people from an over-attachment to their own way of seeing:

Jesus inspired and “abducted” people through immersive and imaginative experiences—including parables and powerful metaphors, respectful conversations, encounters with “the other,” field trips, and other forms of experiential learning. Following his example, we discover that it’s usually a far more effective portal out of confirmation bias than purely intellectual arguments.

When you aggressively attack people’s familiar ideas, they tend to respond defensively. They dig in their heels and become even more firmly attached to the very ideas that they need to be liberated from. The doorway out of confirmation bias is not argument but imagination.

That’s why Jesus, like other effective communicators, constantly told stories, stories that grabbed people by the imagination and transported them into another imaginative world:

… there once was a woman who put some yeast into a huge batch of dough [Matthew 13:33]

… there once was a man who had two sons [Luke 15:11]

… this man was traveling from Jerusalem to Jericho [Luke 10:30]

… a woman once lost a coin [Luke 15:8] …

Through these short “imaginative vacations” to another world, Jesus helped people see from a new vantage point. He used imagination to punch a tiny hole in their walls of confirmation bias, and through that tiny hole, some new light could stream in and let them know of a bigger world beyond their walls….

[Jesus] didn’t spend a lot of time repeating or refuting the false statements of his critics, and he didn’t counterpunch when he was attacked or insulted, but instead, he used every criticism as an opportunity to restate, clarify, and illustrate his true statements. [2]

Richard adds:

It’s so hard to be vulnerable, to say to our neighbor, “I don’t know everything” or to say to our soul, “I don’t know anything at all.” Yet Jesus says the only people who can recognize and be ready for what he’s talking about are the ones who come with the mind and heart of a child (see Matthew 18:3). We must never presume that we see “all” or accurately. We must always be ready to see anew. [3]