Carmen Acevedo Butcher se s vámi podělí o kontemplativní praxi, která jí umožňuje přijmout "právě toto":

Moje jméno Carmen znamená píseň nebo báseň, což je tak trochu dokonalé. Zjistila jsem, že si vždycky dokážu zazpívat, zejména když je něco těžké. Máme tendenci si myslet, že jsou lidé, kteří umí zpívat, a pak jsme my ostatní, kteří bychom asi neměli. Ale zpěv můžeme vnést do svého každodenního života jako kontemplativní praxi. Vytváří v našich tělech nádherné vibrace a umožňuje emocím a energiím, aby se skrze nás pohybovaly.

Nepotřebujeme znát píseň nazpaměť. I když si zapamatujeme jen oblíbený verš nebo sloku, můžeme si ji udělat vlastní. Nemusí to být hymna ani píseň, kterou doporučuje někdo jiný. Stačí, když najdeme něco, co se ozývá v našem srdci. Může to být třeba verš od Colea Arthura Rileyho nebo báseň Mary Oliverové. Můžeme sáhnout do Písma a najít verš jako "Buď tichý a poznej" (Žalm 46,10) nebo něco z evangelií. Rád si tato slova zapisuji na malou kartičku a nosím je s sebou. Jakmile máme svá slova, můžeme je začít číst, říkat, žít s nimi a nechat z nich vzniknout píseň. Můžeme z nich vytvořit jakýkoli druh zpěvu. Když se totiž do slov ponoříme vědomě a opakovaně, často se časem spontánně vynoří melodie.

Acevedo Butcher nás vybízí, abychom začali s kontemplativní praxí, ať už se v životě nacházíme kdekoli:

Nedomnívám se, že bychom měli čekat, až budeme mít pocit, že jsme na to připraveni. Nemusíme čekat, až se budeme cítit dobře. Začneme, i když jsme unavení. Začínáme i uprostřed nepořádku. Začínáme uprostřed dobrého dne nebo uprostřed těžkého dne. Na tom nezáleží. Začínáme hned. Pokud chceme, prostě začneme.

Pokud budeme čekat, až začneme zpívat - nebo s jakoukoli kontemplativní praxí - až se budeme cítit klidní nebo hodní, budeme čekat velmi dlouho. Někdy cvičení provádíme, a pokud se okamžitě necítíme klidní nebo svatí, myslíme si, že jsme selhali nebo že to děláme špatně. Ale o to nejde. Jde o to, že je děláme jako dýchání, prostě nádech a výdech, pořád dokola. Věrnost této praxi přináší léčivý alchymistický účinek.

Někdy si začnu zpívat: "Buď v klidu a věz, že já jsem Bůh," a zároveň si říkám: "Jsem dneska tak vystresovaný."

Někdy se mi stane, že si začnu zpívat: "Buď v klidu a věz, že já jsem Bůh." Změní se to v malý dialog s Bohem: "Proč nemohu být klidnější a vědět, že jsi ty?". Všechny tyto myšlenky jdou kolem a tato praxe - toto opakování "Buď klidný a věz, že jsem Bůh" - udržuje prostor klidu a ticha. Můžeme se zastavit a "Buď klidný" natolik, abychom si uvědomili, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, a můžeme ctít svůj vlastní hlas, Boží hlas v nás. Nemusíme čekat na zvláštní klíč. Klíč je již v nás.

Carmen Acevedo Butcher shares a contemplative practice that allows her to accept “just this”:

My name, Carmen, means song or poem, which is kind of perfect. I’ve found that I can always sing, especially when things are difficult. We tend to think there are people who can sing, and then there are the rest of us, who probably shouldn’t. But we can bring singing into our everyday lives as a contemplative practice. It creates these wonderful vibrations in our bodies and allows emotions and energies to move through us.

We don’t need to know a song by heart. Even if we just remember a favorite verse or a line, we can make it our own. It doesn’t have to be a hymn or a song that someone else recommends. We just need to find something that echoes with our hearts. It could be a line from Cole Arthur Riley or a Mary Oliver poem. We might go to Scripture to find a line like “Be still and know” (Psalm 46:10), or something in the Gospels. I like to jot the words down on a little note card and carry them around with me. Once we have our words, we can just start reading them, saying them, living with them, and letting a song come from there. We can make whatever kind of chant we want with them. For when we steep in words mindfully and repetitively, often a tune emerges spontaneously over time.

Acevedo Butcher encourages us to begin contemplative practice wherever we are in our lives:

I don’t think we wait until we feel like we’re ready to do it. We don’t have to wait until we’re feeling good. We start even if we’re tired. We start even in the middle of the mess. We start in the middle of a good day or in the middle of a difficult one. It doesn’t matter. We start now. If we want to, we just start.

If we wait to start singing—or any kind of contemplative practice—until we feel peaceful or worthy, we’ll be waiting a very long time. Sometimes, we do a practice, and if we don’t feel peaceful or holy immediately, we think we’ve failed or are doing it wrong. But that’s not the point. The point is that we do them like breathing, just in and out, over and over again. Fidelity to the practice brings about a healing alchemical effect.

Sometimes I’ll begin to sing, “Be still and know that I am God,” and at the same time I’m thinking, “I’m so stressed out today.” It turns into a little dialogue with God, “Why can’t I be stiller and know that you are?” All these thoughts go around, and this practice—this repetition of “Be still and know I am God”—holds the space of stillness and silence. We can pause and “Be still” enough to remember that we are made in God’s image, and we can honor our own voice, God’s voice within us. We don’t have to wait for a special key. The key is already within us.