Teolog Randy Woodley vypráví o tom, jak ho přítel pozval na setkání s kontemplativní modlitbou: 

Jednou jsem přišel a oni seděli v úplně uzavřené místnosti s oranžovým huňatým kobercem. Nebyla tam žádná okna. Bylo vidět, že koberec je starý, a šlo o to, že tam budeme sedět a naslouchat Duchu. Proseděl jsem shromáždění a spoustu ticha. Po skončení se můj přítel usmíval a zeptal se: "Jak se ti to líbilo?" "Ano," odpověděla jsem. Odpověděl jsem: "No, abych byl upřímný, nelíbilo se mi to..... Proč jste neseděli venku? Venku je krásný den. Jste v téhle tmavé místnosti."  

Jistě, pokud jde o ticho, existuje mnoho různých kontemplativních tradic. Naším nativním způsobem více či méně nasloucháme nejen sami sobě nebo tomu, co bychom řekli, že nám Duch vkládá do srdce, ale i tomu, co se děje kolem nás. Nasloucháme ptákům, abychom zjistili, jaké mají poselství. Nasloucháme větru, abychom zjistili, zda v něm není píseň pro nás. Možná to zní esotericky, ale nasloucháme tomu, jak se "točíme v tichu", tím, že slyšíme to, co je podle mého názoru možná nejkomunikativnějším Stvořitelovým prostředkem na zemi - a tím je stvoření.  

Myslím na to, když čtu 4. kapitolu Lukášova evangelia, příběh, v němž Ježíš odchází na čtyřicet dní na poušť. Učili nás, že je čtyřicet dní pokoušen, ale každý ví, že čtyřicet dní nemůžete být pokoušeni. Řekněme, že pokušení zabralo deset dní - no a co těch zbylých třicet? Co dělal? Ježíš pozoroval stvoření. Pozoroval, co se kolem něj děje. Naslouchal. Víme to proto, že když se vrátí, mluví o stvoření po zbytek svého života. Mluví o květinách a ptácích a stromech a semenech a plodinách a o zemi a půdě. Mohl mluvit o všem možném - o římských vozech a jejich síle, o akvaduktech a o důmyslu, který s tím souvisí -, ale o tom nemáme záznam. To, o čem máme záznam, je někdo, kdo se zdál být smířený s klidem stvoření.... 
 
Duch je tak v rozporu s tím, co si někdy můžeme myslet nebo přát. V jednom období mého života to vypadalo tak, že pokaždé, když jsem chtěl slyšet Boha, Bůh promluvil skrze nějakého člověka. A pokaždé, když jsem chtěla od nějakého člověka moudrost, nemohla jsem ji dostat a mohla jsem ji slyšet jen v tichosti od Boha..... Když jdu ven a naslouchám ve stvoření a poslouchám ptáky, pak najednou Duch promluví v mém srdci. Nemusí to být nutně vždycky ticho. Zaujaté naslouchání je taková posvátná věc a Duch skrze něj často působí.  

Theologian Randy Woodley tells of being invited by a friend to a contemplative prayer gathering: 

I came one time and they sat around in a room that was completely closed with orange shag carpeting. There were no windows. You could tell the carpet was old, and the idea was to sit there and listen to the Spirit. I sat through the gathering and a lot of silence. Afterwards my friend was smiling and asked, “How did you like it?” I said, “Well, to be honest, I didn’t like it…. Why weren’t you guys sitting outside? It’s a beautiful day out. You’re in this dark room.”   

Of course, there are a lot of different contemplative traditions when it comes to silence. In our Native way, we are more or less listening, not just to ourselves or what we would say the Spirit puts in our hearts, but to what’s going on around us. We’re listening to the birds to see what kind of message they have. We’re listening to the wind to see if there’s a song in it for us. It might sound esoteric, but we’re listening to the way that we “spin in silence” by hearing what I believe is perhaps Creator’s most communicative means on earth—which is creation.   

I think of that when I read Luke chapter 4, the story where Jesus goes out into the wilderness for forty days. The idea we’ve been taught is that he is tempted for forty days, but everybody knows that you can’t be tempted for forty days. Let’s say the temptations took up ten days—well, what about the other thirty? What was he doing? Jesus was watching creation. He was observing what was going on around him. He was listening. The reason that we know that is because when he comes back, he talks about creation for the rest of his life. He talks about flowers and birds and trees and seeds and crops and the earth, and the soil. He could have talked about all kinds of things—Roman chariots and their power and aqueducts and the ingenuity involved—but that’s not what we have a record of. What we have a record of is someone who seemed to be at peace with the quietness of creation.… 
 
The Spirit is so contrary to what we might think or desire sometimes. At one time in my life, it was like every time I wanted to hear from God, God would speak through some person. And every time I wanted wisdom from a person, I couldn’t get it, and I could only hear it in silence from God…. When I go out and I listen in creation and I’m listening to the birds, then all of a sudden the Spirit speaks in my heart. It’s not necessarily always silence. Engaged listening is such a sacred thing, and the Spirit works through that so often.