Procházkou naslouchám hlubší cestě. Najednou jsou všichni mí předkové za mnou. Buď v klidu, říkají. Dívej se a naslouchej. Jsi výsledkem lásky tisíců lidí.

-Linda Hogan, Obydlí

Chickasawská básnířka a spisovatelka Linda Hoganová popisuje, jak se při obřadu potní chýše spojují prvky země, které provázejí ty, kdo jsou uvnitř:

Při obřadu potní chýše se celý svět dostává dovnitř ohrady. Tento příchod doprovází jemná vůně kouřícího cedru. Vše je přivoláno dovnitř. Zvířata přicházejí z teplých a slunečných dálek..... Vítr přichází ze čtyř světových stran. Prochází jeskyněmi a dýchá našimi těly..... Je tu obloha se všemi hvězdami, jejichž světla vidíme ještě dlouho poté, co se hvězdy samy vrátily do nicoty. Je to místo zintenzivněné a posvátné. Je to místo nesmírného společenství i pokorné samoty; sedíme spolu ve své osamělosti a mluvíme, jeden po druhém, svým nejhlubším jazykem potřeb, naděje, ztrát a přežití. Vzpomínáme, že všechny věci jsou propojené.

Obřad se snaží napravit veškerá odloučení:

Pamatovat na to je účelem obřadu. Je součástí léčení a obnovy. Je to náprava přerušeného spojení mezi námi a ostatními. Účastníci obřadu před modlitbou a po ní říkají slova "Všechny mé vztahy"; tato slova vytvářejí vztah k ostatním lidem, ke zvířatům, k zemi. Abychom měli zdraví, je třeba mít všechny tyto vztahy na paměti. Záměrem obřadu je dát člověka znovu dohromady restrukturalizací lidské mysli..... Ucelujeme své odlomené kousky sebe sama a světa. V sobě spojujeme fragmenty svých životů v posvátném aktu obnovy a obnovujeme svá spojení s ostatními. Obřad ... nás vede k místu rovnováhy, k našemu místu ve společenství všech věcí. Je to událost, která nás staví zpět na nohy. Není to však hotová věc. Skutečný obřad začíná tam, kde ten formální končí, když se vydáme novou cestou, naše mysl a srdce se naplní vizí země, která nás v ní drží, v soucitném vztahu k našemu světu a s ním.

Mluvíme. Zpíváme. Polykáme vodu a dýcháme kouř. Na konci obřadu jako by kůže obsahovala zemi a ptáky. Místa v nás se naplnila. Stejně jako uvnitř ohrady lóže se zvířata a předkové přesouvají do lidského těla, do kůže a krve. Země s námi splývá. Kameny přicházejí přebývat do nitra člověka. Zlaté kopce se ujímají bydliště.... My, kteří se snadno odloučíme od světa, se vracíme do velké zásobárny života kolem nás a v tomto důvěrném příbuzenství se dostavuje nejhlubší pocit, že jsme zde doma. Neexistuje žádná skutečná osamělost. Existuje samota a pečující ticho, které je vztahem k sobě samým, ale i tehdy jsme součástí něčeho většího.

Walking, I am listening to a deeper way. Suddenly all my ancestors are behind me. Be still, they say. Watch and listen. You are the result of the love of thousands.

—Linda Hogan, Dwellings

Chickasaw poet and author Linda Hogan describes how a sweat lodge ceremony draws together elements of the earth to accompany those inside:

In a sweat lodge ceremony, the entire world is brought inside the enclosure. The soft odor of smoking cedar accompanies this arrival. It is all called in. The animals come from the warm and sunny distances…. Wind arrives from the four directions. It has moved through caves and breathed through our bodies…. The sky is there with all the stars whose lights we see long after the stars themselves have gone back to nothing. It is a place grown intense and holy. It is a place of immense community and of humbled solitude; we sit together in our aloneness and speak, one at a time, our deepest language of need, hope, loss, and survival. We remember that all things are connected.

The ceremony seeks to repair any disconnections:

Remembering this is the purpose of the ceremony. It is part of a healing and restoration. It is the mending of a broken connection between us and the rest. The participants in a ceremony say the words “All my relations” before and after we pray; those words create a relationship with other people, with animals, with the land. To have health it is necessary to keep all these relations in mind. The intention of a ceremony is to put a person back together by restructuring the human mind…. We make whole our broken-off pieces of self and world. Within ourselves, we bring together the fragments of our lives in a sacred act of renewal, and we reestablish our connections with others. The ceremony … takes us toward the place of balance, our place in the community of all things. It is an event that sets us back upright. But it is not a finished thing. The real ceremony begins where the formal one ends, when we take up a new way, our minds and hearts filled with the vision of earth that holds us within it, in compassionate relationship to and with our world.

We speak. We sing. We swallow water and breathe smoke. By the end of the ceremony, it is as if skin contains land and birds. The places within us have become filled. As inside the enclosure of the lodge, the animals and ancestors move into the human body, into skin and blood. The land merges with us. The stones come to dwell inside the person. Gold rolling hills take up residence…. We who easily grow apart from the world are returned to the great store of life all around us, and there is the deepest sense of being at home here in this intimate kinship. There is no real aloneness. There is solitude and the nurturing silence that is relationship with ourselves, but even then we are part of something larger.