Otec Richard se zamýšlí nad Boží něhou vůči nám, i když děláme rozhodnutí, která škodí nám nebo druhým:

Odcizení lidé přestávají věřit, že skutečnost je dobrá, že i my jsme dobří a že patříme - Bohu i sobě navzájem. Požitím ovoce ze stromu poznání dobra a zla se Adamovi a Evě otevřely oči do rozpolceného vesmíru plného podezření a pochybností.

Adam a Eva nabízejí dokonalou metaforu tohoto nového rozštěpeného vesmíru, tohoto intenzivního vědomí sebe sama jako oddělených a odříznutých. Dnes bychom to mohli nazvat jejich setkáním s prvotním studem. Zdá se, že ji v nějaké podobě zažívá každý člověk: tento hluboký pocit nedostatečnosti, nejistoty, oddělenosti, odsouzení a odloučení. Je to téměř lidský stav, přesto na sebe bere tisíce převleků a u každého z nás se projevuje jedinečně. Právě tento pocit odloučení však vytváří touhu po božském opětovném spojení a sjednocení.

Ačkoli si Adam a Eva v reakci na svou nově objevenou "nahotu" "sešili fíkové listy, aby si ušili bederní roušky" (3,7), ve skutečnosti na tento existenciální stud neexistuje žádný lék kromě Někoho, kdo nás možná všechny zná a přesto nás miluje. Tím může být jedině Bůh! Možná právě to máme na mysli, když říkáme: "Jedině Bůh tě může 'zachránit'". Bůh se jich ptá: "Ale kdo vám řekl, že jste nazí?" "Bůh", říká Bůh. (3,11), čímž ruší jejich pochybnosti. Bůh vytváří pochybnost opačným směrem a v jejich prospěch.

Když nám Významný druhý říká, že jsme dobří, pak jsme skutečně dobří. To z psychologického hlediska znamená být osvobozen a milován Bohem. Druzí lidé to mohou říkat, ale my o tom budeme vždy pochybovat, i když se cítíme dobře a možná to dočasně funguje. Často je to nezbytný "otvírák na lahve"

Tento bezpečný a ochranitelský Bůh, ten, který neodmítá lidství, je znázorněn tím nejněžnějším způsobem: Bůh je představen jako božská švadlena: "Bůh jim ušil šaty z kůží zvířat a oni si je oblékli" (3,21).

Jistě se jedná o zaslíbení ochranitelského a pečujícího Boha, který je zbavuje studu a sebenenávisti. To se stane hybnou silou celého biblického příběhu, který postupně odbourává běžné dějiny děsivých a hrozivých božstev.

Bůh nás zbavuje studu tím, že nám vrací sebe sama - tím, že nám dává Boha! Nic lepšího už neexistuje.

Lidská láska dělá totéž. Když nás miluje někdo jiný, dává nám nejen sebe, ale z nějakého důvodu nám vrací naše vlastní já - nyní pravdivější a lepší já. Tento tanec mezi milujícím a milovaným je psychologií celé Bible.

Jakmile se lidé ocitnou mimo jednotu - symbolizovanou zahradou - začíná celý vzorec strachu, nenávisti, násilí a závisti. Velká část zbytku Bible odhalí konflikty života mimo zahradu - jinými slovy v dualistické mysli nesjednocení - a přesto s neustálým pozváním zpět do sjednocení.

Father Richard reflects on God’s tenderness towards us, even when we make decisions that harm ourselves or others:

Alienated people stop trusting that reality is good, that we are good too, and that we belong — to God and to one another. By eating of the fruit of the tree of the knowledge of good and evil, Adam’s and Eve’s eyes were opened to a split universe of suspicion and doubt.

Adam and Eve offer the perfect metaphor for this new split universe, this intense awareness of themselves as separate and cut off. Today, we might call it their encounter with primal shame. Every human being seems to have it in some form: that deep sense of being inadequate, insecure, separate, judged, and apart. It’s almost the human condition, yet it takes a thousand disguises, showing up uniquely in each of us. It’s this sense of disconnection, however, that creates the yearning for divine re-connection and re-communion.

While Adam and Eve “sewed fig leaves together to make themselves loincloths” (3:7) in response to their newly discovered “nakedness,” there really is no medicine for this existential shame, apart from Someone who possibly knows all of us and loves us anyway. That can only be God! Perhaps that’s what’s meant when we say, “God alone can ‘save’ you.” God says to them, “But who told you that you were naked?” (3:11), undoing their doubt. God creates a doubt in the opposite direction and in their favor.

When the Significant Other says we are good, then we are good indeed. That’s what it means, psychologically speaking, to be liberated and loved by God. Other people can say it, but we will always doubt it, even though it feels good and may temporarily work. It is often the necessary “bottle opener.”

This safe and protective God, the one who does not reject humanity, is illustrated in a most tender way: God is presented as a divine seamstress: “God sewed together clothes for them out of the skins of animals and they put them on” (3:21).

Surely this is a promise from a protective and nurturing God who takes away their shame and self-loathing. That will become the momentum-building story of the whole Bible, which gradually undoes the common history of fearsome and threatening deities.

God takes away the shame we have by giving us back to ourselves—by giving us God! It doesn’t get any better than that.

Human love does the same thing. When someone else loves us, they give us not just themselves, but for some reason, they give us back our own self—now a truer and better self. This dance between the Lover and the beloved is the psychology of the whole Bible.

Once humans are outside of union—symbolized by the garden—the whole pattern of fear, hatred, violence, and envy begins. Much of the rest of the Bible will reveal the conflicts of living outside the garden—in other words, in the dualistic mind of disunion—and yet with the constant invitation back into union.