Co vám bylo dáno zdarma, to musíte zdarma rozdávat. -Matouš 10:8 

Když jsme v důsledku těchto Kroků prožili duchovní probuzení, snažili jsme se toto poselství předávat alkoholikům a praktikovat tyto zásady ve všech našich záležitostech.
-Krok 12 Dvanácti kroků

Richard zdůrazňuje, že vnitřní proměna se musí rozšířit i směrem ven do světa: 

Po více než padesáti letech vyučování evangelia, snahy o budování společenství a pokusu o výchovu starších a vedoucích jsem přesvědčen, že jedním z mých hlavních selhání bylo, že jsem od lidí od samého začátku nežádal více. Pokud se neobraceli ven brzy, měli tendenci to nikdy neudělat. Jejich dominantním zájmem se stal osobní seberozvoj, duchovní konzumerismus, církev jako "větší účast" na různých akcích nebo, abych použil mezi křesťany běžnou frázi, "prohloubení mého vztahu s Ježíšem". Zdálo se, že Bill W. toto nebezpečí rozpoznal brzy. Dokud nebude základní egocentrismus lidí radikálně odhalen a fundamentálně přesměrován, bude se většina náboženství zabývat přeskupováním lehátek na Titaniku, pohybem vedle ostatních izolovaných pasažérů, zatímco se celá loď bude potápět.  

Krok 12 našel způsob, jak tuto věčnou adolescenci odhalit a proměnit, když nám na počátku řekl, že musíme sloužit druhým. Podpora druhých v jejich uzdravení není volbou, není to něco, k čemu bychom mohli být nakonec "povoláni" po pětatřiceti náboženských rekolekcích a padesáti letech bohoslužeb. Není to něco, co děláme, když se konečně dáme dohromady. Ne; žádnou duchovní věc doopravdy nepochopíme, dokud se jí nevzdáme. Duchovní dary se zvětšují pouze tím, že je "používáme".  

Autor Jakubova listu vždy trvá na ortopraxi namísto pouhé slovní ortodoxie: "Naslouchat slovu a neposlouchat ho je jako dívat se na své rysy v zrcadle a po letmém pohledu odejít a hned zapomenout, jak vypadáš" (1,23-24). Podle Jakuba "aktivně ji uvádět do praxe znamená být šťastný ve všem, co člověk dělá" (1,25), a "pokud víru nedoprovázejí dobré skutky, je zcela mrtvá" (2,17). Jakub je jedinečným apoštolem behaviorálního přístupu Dvanácti kroků. [1]  

James Finley varuje před pokušením upřednostňovat vlastní uzdravení na úkor druhých: 

Existuje jisté pokušení [když jdete po duchovní cestě] říci: "Já jsem odsud pryč. Vím, že je to neklidný svět, ale já jsem se stal mystikem. Nerušte mě. Vidíte, jsem pryč." Existuje pokušení myslet si, že nacházíte cestu do říše božství nebo vnitřního míru [či uzdravení], vzdáleného od zlomenosti a smutku tohoto světa, což je pak ve skutečnosti zrada cesty. Thomas Merton mi kdysi v klášteře řekl: "Nepřišli jsme sem, abychom dýchali raritní vzduch mimo utrpení tohoto světa. Přišli jsme sem, abychom v srdci nesli utrpení celého světa. Jinak nemá smysl žít na takovém místě, jako je toto". Co se děje kolem, to se děje a v praxi to krouží nejprve kolem nás samých. [2] 

What was given to you freely, you must give away freely. —Matthew 10:8 

Having had a spiritual awakening as the result of these Steps, we tried to carry this message to alcoholics, and to practice these principles in all our affairs.   
—Step 12 of the Twelve Steps 

Richard emphasizes how inner transformation needs to extend outward to the world: 

After teaching the gospel for over fifty years, trying to build communities, and attempting to raise up elders and leaders, I’m convinced that one of my major failures was that I didn’t ask more of people from the very beginning. If they didn’t turn outward early, they tended to never do so. Their dominant concerns became personal self-development, spiritual consumerism, church as “more attendance” at things, or, to use a common phrase among Christians, “deepening my relationship with Jesus.” Bill W. seemed to recognize this danger early on. Until people’s basic egocentricity is radically exposed and foundationally redirected, much religion becomes occupied with rearranging deck chairs on the Titanic, moving alongside other isolated passengers while the whole ship sinks.  

Step 12 found a way to expose and transform that perpetual adolescence by telling us early on that we must serve others. Supporting others in their healing is not an option, not something we might eventually be “called” to after thirty-five religious retreats and fifty years of church services. It isn’t something we do when we finally get our act together. No; we don’t truly comprehend any spiritual thing until we give it away. Spiritual gifts increase only by “using” them.  

The author of the Letter of James always insists on orthopraxy instead of mere verbal orthodoxy: “To listen to the word and not obey it is like looking at your own features in a mirror, and then, after a quick look, going off and immediately forgetting what you look like” (1:23–24). For James, to “actively put it into practice is to be happy in all that one does” (1:25) and “if good works do not accompany faith, it is quite dead” (2:17). James is a unique apostle of the Twelve Step behavioral approach. [1]  

James Finley warns against the temptation to prioritize our own healing at the expense of others: 

There’s a certain temptation [as you go down the spiritual path] to say, “I’m out of here. I know it’s a troubled world, but I’m a mystic in the making. Don’t disturb me. See, I’m out of here.” There’s a temptation to think you’re finding your way into a realm of divinity or inner peace [or healing], removed from the brokenness and sadness of this world, which is really then to betray the path. Thomas Merton once said to me in the cloistered monastery, “We did not come here to breathe the rarified air beyond the suffering of this world. We came here to carry the suffering of the whole world in our heart. Otherwise, there’s no validity in living in a place like this.” What goes around comes around and it circles back around in the practice with ourselves first. [2]