Primární nebo základní smysl pro řád nás může podržet v dobách vyhnanství a nepořádku. Richard Rohr vysvětluje:  

Nejprve musíme ctít prkno řádu, poté kráčet po prkně, které je vždy nepořádkem, a teprve poté se propadnout do oceánu nekonečného všeho. Když jsme oddáni například zákonu Tóry neboli základnímu právu a spravedlnosti, můžeme se pak odvážit vstoupit do rozvratu starozákonních proroků a věřit, že jsme vedeni na velkou cestu. Musí existovat dostatek řádu, který by zadržel nepořádek, dostatek autentického konzervativismu, který by udržel pohromadě děsivý pokrok dějin, dostatek zdrženlivosti, která by udržela spoustu variací. Toto velmi reálné napětí je nezbytné k tomu, abychom si ujasnili myšlení, zdokonalili své zákony a protáhli svou lidskost. Pavel tento jev nazval "bláznovstvím kříže" (1 Kor 1,18), kdy Bůh vzal tu nejhorší věc, zabití Krista-člověka, a udělal z ní tu nejlepší věc, samotné vykoupení světa.  

Tento nový řád (přerovnání) poznáme, když je méně násilný a univerzálnější než předchozí uspořádání. Jeremiáš k takovému novému uspořádání skáče tím, že uvádí nepředstavitelnou myšlenku zcela nové smlouvy (31,31-34), která má nahradit tu starou. Slyšte, jak k němu JHWH promlouvá:  

Nepřestanu ve svém úsilí o jejich dobro a vložím jim do srdce úctu ke mně, takže se ode mne už neodvrátí. Bude mi potěšením přivodit jim dobro a pevně je zasadím do této země celým svým srdcem a celou svou duší.  
-Jeremjáš 32,40-41 

Jeremjáš nás úspěšně provedl traumatem vyhnanství, a to vše při narušení logiky pomsty a výsad, kterou obvykle používáme k výkladu takových událostí. Jeremiáš hlásá, že JHWH miluje Izrael ještě více, když hřeší: "Miloval jsem tě věčnou láskou, takže jsem k tobě stálý ve své náklonnosti" (Jeremiáš 31,3).  

Kde vzal Jeremiáš svobodu a odvahu takto mluvit? Takovou velkorysost mohl vyprovokovat jen Bůh. Ať už Jeremiáš prošel jakoukoli vnitřní zkušeností, která proměnila jeho teologii, je třeba mu umožnit, aby plně proměnil i tu naši. Je to pohyb od vnějších znaků sounáležitosti k vnitřnímu náboženství "srdce" (Jeremiáš 32,39-41), kterého si Ježíš tolik váží. Pravě se přesuňme zcela mimo jakoukoli představu odplaty nebo trestu, radostně slibuje, jako rámec toho, jak se uskutečňuje Boží spravedlnost!"  

Skutečně věřící lidé, vycvičení v odpuštění, exodu, vyhnanství a ukřižování, by měli být nejpohotovější a nejpřipravenější na tuto plnou cestu k bezpodmínečné lásce, ale až dosud tomu tak bylo jen v malém zbytku každé skupiny. Jedná se o vyspělé lidi, které jsme nazývali "svatými" a "proroky". Stejně jako Mojžíš, Jeremiáš, Harriet Tubmanová, sufražetky a další se vždy objevují před, během a po jakékoli velké společenské události - ať už jde o katastrofu nebo zásadní změnu uspořádání historické reality.  

A primary or foundational sense of order can sustain us in times of exile and disorder. Richard Rohr explains:  

We must first honor the plank of order, next walk the plank that is always disorder, and only then fall into the ocean of infinite everything. When we are committed to the law of Torah, or basic law and justice, for example, we can then dare venture into the disruption of the Old Testament’s prophets, and trust that we’re being led on a great journey. There must be enough order to contain the disorder, enough authentic conservativism to hold together the scary advance of history, enough containment to hold a lot of variation. This very real tension is necessary to make us clarify our thinking, refine our laws, and stretch our humanity. Paul called this phenomenon “the folly of the cross” (1 Corinthians 1:18), where God took the worst thing, the killing of the Christ-Man, and made it into the best thing, the very redemption of the world.  

We can recognize this new order (reorder) when it is less violent and more universal than the previous arrangement. Jeremiah leaps toward such a reorder by introducing the unthinkable idea of a whole new covenant (31:31–34) to replace the old one. Hear YHWH speaking to him:  

I will not cease in my efforts for their good, and I will put respect for me into their hearts, so that they turn from me no more. It will be my pleasure to bring about their good, and I will plant them firmly in this land, with all my heart and soul.  
—Jeremiah 32:40–41 

Jeremiah has successfully walked us through the trauma of exile, all the while breaking the logic of vengeance and privilege that we normally use to interpret such events. Jeremiah proclaims that YHWH loves Israel even more when they sin: “I have loved you with an everlasting love, so I am constant in my affection for you” (Jeremiah 31:3).  

Where did Jeremiah get the freedom and courage to talk this way? Only God could have provoked such generosity. Whatever inner experience Jeremiah underwent to transform his theology, it must be allowed to fully transform ours. It’s the movement from external signs of belonging to the internal “heart” religion (Jeremiah 32:39–41) so treasured by Jesus. Let’s just move entirely beyond any notion of retribution or punishment, he joyously promises, as the frame for how God’s justice is done!  

Sincerely religious people, trained in forgiveness, exodus, exile, and crucifixion, should be the readiest and most prepared for this full journey into unconditional love, but up until now that has only been the case in a small remnant of every group. These are the evolved people whom we called “saints” and “prophets.” Like Moses, Jeremiah, Harriet Tubman, the suffragettes, and others, they always emerge before, during, and after any big societal event—be it a disaster or a major rearrangement of the historical reality.