V Živé škole: V tomto kurzu se Brian McLaren zabývá hodnotou našich zděděných tradic víry a vyzývá studenty, aby je ctili a zároveň s nimi zápasili:

Když začneme zkoumat kontemplativní život, objevíme bohaté dědictví, starobylou Tradici. Učenci, mystici, teologové, naši předkové a lidé víry obecně po tisíciletí razí cestu, po které nyní kráčíme. Nemusíme na všechno přijít sami. Být součástí tradice však přináší požehnání i výzvy.  

Například naše tradice může být půdou, na které stavíme, nebo může být stropem, nad který nám není dovoleno růst. Může být skleníkem, který nás chrání před určitými nebezpečími ... ale který nás také připravuje o potřebné výzvy.  

Moje původní tradice patřila k velmi konzervativnímu křídlu protestantského hnutí, které se jmenovalo Plymouthští bratři. V mé zděděné tradici bylo jistě požehnání, ale někomu, jako jsem já, neposkytovala mnoho prostoru k dýchání. S přibývajícím věkem mi připadala omezující a problematická. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že existují širší a hlubší křesťanské tradice, které mohu prozkoumat.  

Uvědomil jsem si, že je rozdíl mezi živou a umírající či mrtvou tradicí. Živá tradice se stále učí a roste. Ano, ohlíží se zpět, aby oslavila mnohé objevy, poučení, moudrost a dary z minulosti, ale nechová se, jako by už znala všechny odpovědi. Využívá požehnání z minulosti k tomu, aby účastníky v přítomnosti připravila na nové objevy, nové lekce, novou moudrost a nové dary.  

Jsme-li součástí nějaké tradice v průběhu času, uvědomujeme si, že se může měnit, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Může se zúžit a zkostnatět nebo rozšířit a zpružnit. Může se stát hádavější a arogantnější nebo zvídavější a pokornější. Může se stát hlubším nebo mělčím, sebestřednějším nebo velkorysejším, vrostlejším nebo expanzivnějším, láskyplnějším nebo krutějším, stagnujícím a samolibým nebo živějším a živějším. Každá tradice se "tvoří", neustále roste a mění se, stejně jako my jako jednotlivci. Dokonce i odpor ke změnám mění tradici!  

Myslím si, že to, co všichni skutečně hledáme, je živá a zdravá tradice, něco, co není jen o slovech nebo argumentech, ale co je o životě v celé jeho plnosti a o hluboké, hluboké lásce - lásce k této zemi, lásce k sobě navzájem a lásce k Bohu, kterého zakoušíme v sobě i kolem sebe. Když najdeme cestu k takové tradici, k tradici lásky, růstu, moudrosti, pokory a úcty - jaká je to čest a požehnání! Jaká škoda žít svůj život jen pro něco malého a sebestředného, když máme možnost být součástí většího příběhu a hlubší Tradice.  

In the Living School: Essentials of Engaged Contemplation course, Brian McLaren explores the value of our inherited faith traditions, inviting students to both honor and wrestle with them: 

When we begin exploring the contemplative life, we discover a rich heritage, an ancient Tradition. For millennia, scholars, mystics, theologians, our ancestors, and people of faith in general have been blazing the trail we are now walking. We don’t have to figure out everything on our own. But being part of a tradition brings both blessings and challenges.  

For example, our tradition can be the ground on which we build, or it can be the ceiling above which we aren’t allowed to grow. It can be a greenhouse that protects us from certain dangers … but that also deprives us of needed challenges.  

My original tradition was a very conservative wing of the Protestant movement called the Plymouth Brethren. There were blessings in my inherited tradition to be sure, but it didn’t provide much breathing room for someone like me. I found it confining and problematic as I grew older. I was so relieved to discover there were wider and deeper Christian traditions that I could explore.  

I realized that there’s a difference between a living tradition and a dying or dead one. A living tradition is still learning and growing. Yes, it looks back to celebrate its many discoveries, lessons, wisdom, and gifts from the past, but it doesn’t act as if it already has all the answers. It uses its blessings from the past to prepare participants in the present for new discoveries, new lessons, new wisdom, and new gifts.  

If we’re part of a tradition over time, we realize it can change, for the better or for the worse. It can become narrower and more rigid or wider and more flexible. It can become more argumentative and arrogant or more curious and humble. It can become deeper or shallower, more self-centered or generous, more ingrown or expansive, more loving or cruel, more stagnant and complacent, or more vibrant and alive. Every tradition is “in the making,” constantly growing and changing, just as we do as individuals. Even resisting change changes a tradition!  

I think what we are all really seeking is a living and healthy tradition, something that isn’t just about words or arguments, but that is about life in all its fullness and about deep, deep love—a love for this earth, a love for each other, and a love for God who we experience both within us and all around us. When we find a way into a tradition like that, a tradition of love and growth and wisdom and humility and respect—what an honor and blessing! What a waste to only live your life for something small and self-centered when you have a chance to be part of a bigger story and a deeper Tradition.