Sestry a bratři, zvláště vy, kteří prožíváte bolest a zármutek, vaše tiché volání bylo vyslyšeno a vaše slzy byly spočítány; ani jedna z nich se neztratila!… Ježíšovo vzkříšení je skutečně základem naší naděje. Ve světle této události totiž naděje již není iluzí…. Tato naděje není únikem, ale výzvou; neklame nás, ale posiluje.
-Papež František (1936-2025), “Urbi Et Orbi,” Velikonoce, 2025

Otec Richard se s námi podělí o to, jak můžeme přijmout zázrak nového života tím, že přijmeme své vlastní těžkosti a "smrt" tak, jak to udělal Ježíš.  

Smrt není jen fyzické umírání. Smrt znamená také proniknout do úplného nitra věcí, narazit na dno, překročit hranice, kde máme vše pod kontrolou. V tomto smyslu všichni v životě procházíme mnoha smrtmi, zlomovými body, kdy se musíme ptát: "Co budu dělat?" Mnoho lidí zahořkne, hledá viníka a uzavírá se do sebe. Jejich "smrt" je pro ně skutečně smrtí, protože po ní už není prostor pro růst. Když však jdeme do úplné hloubky a smrti čehokoli - paradoxně dokonce i do hloubky vlastního hříchu - můžeme vyjít na druhé straně proměněni, živější, otevřenější, odpouštějící sobě i druhým. A když vyjdeme na druhou stranu, víme, že jsme tam byli vedeni. Nedržíme se; drží nás větší síla, větší zdroj, který není náš vlastní. To je to, co znamená být zachráněn! Znamená to, že jsme prošli tajemstvím transformace.  

Zázrak toho všeho - pokud můžeme mluvit o zázracích - spočívá v tom, že Bůh našel ten nejgeniálnější způsob, jak proměnit lidskou duši. Bůh používá právě to, co by nás za normálních okolností zničilo - tragickou, smutnou, bolestnou a nespravedlivou smrt, která nás všechny přivádí na dno našich životů -, aby nás proměnil. Tady je to v jedné větě. Jsme připraveni tomu věřit?  

Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání je výpovědí o tom, jak skutečnost funguje vždy a všude. Učí nás, že existuje jiný způsob, jak žít s naší bolestí, smutkem a utrpením. Můžeme říkat: "Běda mi," a litovat se, nebo můžeme říkat: "I v tom je Bůh."  

Nikdo z nás nepřekročí tuto propast od smrti k novému životu vlastním úsilím, vlastními zásluhami, vlastní čistotou nebo vlastní dokonalostí. Každého z nás - od papeže po prezidenta, od princezny po rolníka - přenáší na druhou stranu nezasloužená milost. Vstupenkou nikdy není hodnost, pouze hluboká touha. S touto touhou je hrob vždycky, nakonec prázdný, jak zjistila Marie Magdaléna o velikonočním ránu. Smrt nemůže zvítězit. Jsme konečně nezničitelní, když poznáme, že věc, která by nás mohla zničit, je právě tou věcí, která by nás mohla osvítit.  

Přátelé, velikonoční svátky jsou pro nás všechny připomínkou, abychom otevřeli oči a uši a byli svědky toho, co se děje kolem nás, neustále a všude. Jediným Božím úkolem je proměnit smrt v život. To Bůh dělá s každým novým jarem, s každým novým životem, s každým novým ročním obdobím, s každým novým čímkoli. Bůh je ten, kdo vždy proměňuje smrt v život, a nikdo, kdo v tohoto Boha důvěřuje, nebude nikdy zahanben (Žalm 25,3).  

Sisters and brothers, especially those of you experiencing pain and sorrow, your silent cry has been heard and your tears have been counted; not one of them has been lost!… The resurrection of Jesus is indeed the basis of our hope. For in the light of this event, hope is no longer an illusion…. That hope is not an evasion, but a challenge; it does not delude, but empowers us.  
—Pope Francis (1936–2025), “Urbi Et Orbi,” Easter, 2025  

Father Richard shares how we can receive the miracle of new life by embracing our own difficulties and “deaths” as Jesus did.   

Death is not only physical dying. Death also means going to the full depths of things, hitting the bottom, going beyond where we’re in control. In that sense, we all go through many deaths in our lives, tipping points when we have to ask, “What am I going to do?” Many people turn bitter, look for someone to blame, and close down. Their “death” is indeed death for them because there is no room for growth after that. But when we go into the full depths and death of anything—even, ironically, the depths of our own sin—we can come out the other side transformed, more alive, more open, more forgiving of ourselves and others. And when we come out the other side, we know that we’ve been led there. We’re not holding on; we’re being held by a larger force, by a larger source that is not our own. That’s what it means to be saved! It means that we’ve walked through the mystery of transformation.  

The miracle of it all—if we are to speak of miracles—is that God has found the most ingenious way to transform the human soul. God uses the very thing that would normally destroy us—the tragic, the sorrowful, the painful, the unjust deaths that lead us all to the bottom of our lives—to transform us. There it is, in one sentence. Are we prepared to trust that?  

Jesus’ death and resurrection is a statement of how reality works all the time and everywhere. He teaches us that there’s a different way to live with our pain, our sadness, and our suffering. We can say, “Woe is me,” and feel sorry for ourselves, or we can say, “God is even in this.”  

None of us crosses over this gap from death to new life by our own effort, our own merit, our own purity, or our own perfection. Each of us—from pope to president, from princess to peasant—is carried across by unearned grace. Worthiness is never the ticket, only deep desire. With that desire the tomb is always, finally empty, as Mary Magdalene discovered on Easter morning. Death cannot win. We’re finally indestructible when we recognize that the thing which could destroy us is the very thing that could enlighten us.  

Friends, the Easter feast is a reminder to all of us to open our eyes and our ears and to witness what is happening all around us, all the time, everywhere. God’s one and only job description is to turn death into life. That’s what God does with every new springtime, every new life, every new season, every new anything. God is the one who always turns death into life, and no one who trusts in this God will ever be put to shame (Psalm 25:3).