Meditace tohoto týdne se budou zabývat některými mystiky evropského údolí Rýna od středověku až do 20. století. Otec Richard Rohr začíná: 

Žijeme v době krize i příležitostí. I když je dnes mnoho důvodů k úzkosti, stále mám naději nejen v Boha, ale i ve skutečnost, že mnozí lidé na Západě, včetně křesťanů, znovu objevují hodnotu nezávislosti: způsob myšlení, jednání, usmiřování, překračování hranic a budování mostů založený na vnitřní zkušenosti s Bohem a Božím Duchem, který působí ve světě. To nás posouvá za hranice binární mentality buď-anebo, my proti nim. Aby bylo jasno, neduální myšlení není o tom, že zahodíme racionální mysl nebo odmítneme jednat proti nespravedlnosti; je to o růstu mystického, kontemplativního a jednotícího vědomí. Když máme obojí, jsme schopni vidět šířeji, hlouběji, moudřeji a s láskou. Můžeme spolupracovat na tvůrčích řešeních dnešních problémů.Povzbuzuje mě, že v křesťanské tradici se obnovuje uznání pro lidi, jako jsou mystici, kteří jsou vzorem takové celistvosti. [1]  

Moje vlastní kulturní kořeny sahají do Porýní v severní Evropě. Porýnští mystikové byli většinou německy mluvící duchovní spisovatelé, kazatelé a učitelé, kteří žili převážně v 11. až 15. století. Jejich význam byl znovuobjeven teprve nedávno. "Transalpská" církev (tedy církev na druhé straně Alp než Řím) se vždy těšila určité míře svobody od římského dohledu a kontroly, a to už jen z důvodu vzdálenosti, a čerpala z jiných zdrojů a inspirací než "cisalpská" církev v Itálii, Francii a Španělsku. Rýnští mystikové vynikali odvahou a velmi tvůrčím pohledem na věc.  

Mezi nejznámější porýnské mystiky bychom mohli zařadit benediktinky Hildegardu z Bingenu (1098-1179) a Gertrudu Velikou (1256-1302), bekyni Mechthildu z Magdeburku (asi 1212-1282), dominikány, mezi něž patřili Meister Eckhart (asi 1260-1327), Johannes Tauler (asi 1300-1361) a Jindřich Suso (1295-1366), a kardinála Mikuláše z Cusy (1401-1464). Z novějších porýnských mystiků bych rád uvedl psychiatra Carla Gustava Junga (1875-1961), který uznával vliv Hildegardy, Eckharta a Mikuláše z Kusy.  

Po protestantské reformaci byla mystická cesta do značné míry nedůvěryhodná. Někteří by dokonce řekli, že byla potlačena kvůli důrazu Martina Luthera (1483-1546) na Bibli jako jediný zdroj poznání o Bohu (sola Scriptura). Osobní duchovní zkušenost byla považována za nedůležitou a podezřelou. Abychom byli spravedliví, Lutherův přínos přivedl křesťany v rané fázi k "racionálnímu" používání Písma, což byl nezbytný korektiv katolické přílišné spiritualizace. V rámci Lutherovy vlastní reformované tradice však vznikli hlubocí mystikové, jako byl německý obuvník Jacob Boehme (1575-1624) a vynálezce Emanuel Swedenborg (1688-1772).  

V následujících staletích vzkvétala německá akademická teologie, která se opírala téměř výhradně o poreformační racionalismus. Ačkoli teologické studium je pro svět stále nesmírným darem, člověk může snadno uvíznout v pasti nekonečných diskusí o abstraktních idejích s malým důrazem na zkušenost nebo praxi. Naproti tomu mystici ctí zkušenost základního tajemství a nepoznatelnosti Boha a vyzývají nás k témuž. [2]  

This week’s meditations will explore some of the mystics of the European Rhine Valley from medieval times until the 20th century. Father Richard Rohr begins:  

We live in a time of both crisis and opportunity. While there are many reasons to be anxious today, I still have hope, not only in God, but in the fact that many Westerners, including Christians, are rediscovering the value of nonduality: a way of thinking, acting, reconciling, boundary-crossing, and bridge-building based on inner experience of God and God’s Spirit moving in the world. It moves us beyond binary, either-or, us-against-them mentality. To be clear, nondual thinking isn’t about throwing out our rational mind or refusing to act against injustice; it’s about growing in mystical, contemplative, and unitive consciousness. When we have both, we’re able to see more broadly, deeply, wisely, and lovingly. We can collaborate on creative solutions to today’s problems. I’m encouraged that there’s renewed appreciation in the Christian tradition for people like the mystics who model such wholeness. [1]  

My own cultural roots are in the Rhineland of Northern Europe. The Rhineland mystics were mostly German-speaking spiritual writers, preachers, and teachers, who lived largely between the 11th and 15th centuries. Their importance has only recently been rediscovered. The “trans-alpine” Church (meaning those on the other side of the Alps from Rome) always enjoyed a certain degree of freedom from Roman oversight and control, simply by reason of distance, and drew upon different sources and inspirations than did the “cis-alpine” Church of Italy, France, and Spain. The Rhineland Mystics were outstanding in their courage and very creative viewpoints.   

Some of the most familiar Rhineland mystics would include the Benedictines Hildegard of Bingen (1098–1179) and Gertrude the Great (1256–1302); the Beguine Mechthild of Magdeburg (c. 1212–c. 1282); the Dominicans, including Meister Eckhart (c. 1260–1327), Johannes Tauler (c. 1300–1361), and Henry Suso (1295–1366); and Cardinal Nicholas of Cusa (1401–1464). A more recent Rhineland mystic I’d like to include is psychiatrist Carl Gustav Jung (1875–1961), who acknowledged the influence of Hildegard, Eckhart, and Nicholas of Cusa.  

After the Protestant Reformation, the mystical path was largely mistrusted. Some would even say it was squelched because of Martin Luther’s (1483–1546) emphasis on the Bible as the only source of knowledge about God (sola Scriptura). Personal spiritual experience was considered unimportant and suspect. To be fair, Luther’s contributions led Christians to an early stage “rational” use of the Scriptures which was a necessary corrective to Catholic over-spiritualization. But within Luther’s own reformed tradition, profound mystics arose such as the German shoemaker Jacob Boehme (1575–1624) and the inventor Emanuel Swedenborg (1688–1772).  

In the following centuries, German academic theology flourished, relying almost exclusively on post-Reformation rationalism. While theological study continues to be an immense gift to the world, one can easily get trapped inside of endless discussions about abstract ideas with little emphasis on experience or practice. In contrast, mystics honor the experience of the essential mystery and unknowability of God and invite us to do the same. [2]