Ježíš řekl: "Mé jho je snadné a mé břemeno lehké." -Matouš 11:30 

Otec Richard pojmenovává tanec mezi radostí a smutkem jako nezbytný paradox života:   

Je těžké slyšet Boha - ale ještě těžší je neslyšet Boha. Bolest, kterou si člověk přivodí tím, že žije mimo zjevnou realitu, je větší a déle trvající bolestí než krátká bolest, když se jí postaví čelem. Osvícení lidé vždy popisují duchovní zkušenost s Bohem jako klidnou, pokojnou, rozkošnou, a dokonce extatickou. Jan od Kříže píše o tom, že se ho zmocňuje stejná rozkoš, jaká je v Bohu, že je zachycen ve velkém Božím bytí a dýchá stejný Boží vzduch. [1] Svatý Bernard z Clairvaux říká, že Ježíš je pro něj "med v ústech, hudba pro ucho a radost v srdci". [2] Sufijští mystikové a básníci Háfiz, Rúmí, Tagore a Kabír způsobili, že život s Bohem zní přímo zábavně a fantasticky, jako báseň namísto zkoušky.

Hledejte radost v Bohu a pokoj v nitru, hledejte spočinutí v dobrém, pravdivém a krásném. Je to jediné místo odpočinku, které nám zároveň umožňuje slyšet a snášet temnotu. Tvrdé a měkké, obtížné a snadné, bolestné a extatické se navzájem nevylučují; ve skutečnosti se navzájem umožňují. Klaní se sem a tam jako tanečníci, i když těžší je klanět se bolesti a neúspěchu. Můžeme snášet tvrdost života a prohlédnout neúspěch, když naše duše spočívá v nádherné a útěšné sladkosti a měkkosti. Náboženští lidé by to nazvali životem v Bohu. Proto mají zamilovaní lidé - a často i lidé na sklonku života - takový přebytek energie pro druhé. Pokud se v Bohu nedá spočinout, pak to asi moc velký bůh není. Pokud Bůh není šťáva a radost, kdo pak stvořil všechny ty šeříky a lilie? [3]   

Arcibiskup Desmond Tutu v Knize radosti nabízí toto požehnání, v němž nám připomíná radost z toho, že setrváváme v Boží lásce: 

Drahé Boží dítě, jsi milováno láskou, kterou nic nemůže otřást, láskou, která tě milovala dávno předtím, než jsi bylo stvořeno, láskou, která tu bude ještě dlouho poté, co všechno zmizí. Jsi drahocenný, s drahocenností, která je naprosto zcela nezměrná. A Bůh chce, abyste byli jako Bůh. Naplněný životem, dobrotou a smíchem -a radostí. 

Bůh, který od věčnosti vylévá celou svou bytost, chce, abyste vzkvétali. Bůh chce, abyste byli naplněni radostí a vzrušením a stále toužili po tom, abyste mohli nacházet to, co je v Božím stvoření tak krásné: soucit tolika lidí, péči, sdílení. A Bůh říká: Prosím, mé dítě, pomoz mi. Pomoz mi šířit lásku, smích, radost a soucit. A víš co, mé dítě? Když to děláš - hele, presto - objevíš radost. Radost, o kterou jsi neusilovalo, přichází jako dar, téměř jako odměna za tuto péči o druhé, která není zaměřena na sebe. [4] 

Jesus said, “My yoke is easy and my burden is light.” —Matthew 11:30 

Father Richard names the dance between joy and sadness as a necessary paradox of life:   

It’s hard to hear God—but it’s even harder not to hear God. The pain one brings upon oneself by living outside of evident reality is a greater and longer-lasting pain than the brief pain of facing it head on. Enlightened people invariably describe the spiritual experience of God as restful, peaceful, delightful, and even ecstatic. John of the Cross writes of being seized by the same delight that is in God, being caught in God’s great being, and breathing God’s same air. [1] St. Bernard of Clairvaux said that for him, Jesus was “honey in the mouth, music to the ear, and joy in the heart.” [2] Sufi mystics and poets Hafiz, Rumi, Tagore, and Kabir made life with God sound downright fun and fantastic, a poem instead of a trial.  

Seek joy in God and peace within; seek to rest in the good, the true, and the beautiful. It’s the only resting place that also allows us to hear and bear the darkness. Hard and soft, difficult and easy, painful and ecstatic do not eliminate one another; they actually allow each other. They bow back and forth like dancers, although it is harder to bow to pain and to failure. We can bear the hardness of life and see through failure when our soul is resting in a wonderful and comforting sweetness and softness. Religious people would call this living in God. That’s why people in love—and often people at the end of life—have such an excess of energy for others. If God cannot be rested in, then it must not be much of a god. If God is not juice and joy, then who has created all these lilacs and lilies? [3]   

In The Book of Joy, Archbishop Desmond Tutu offers this blessing, reminding us of the joy of abiding in God’s love: 

Dear Child of God, you are loved with a love that nothing can shake, a love that loved you long before you were created, a love that will be there long after everything has disappeared. You are precious, with a preciousness that is totally quite immeasurable. And God wants you to be like God. Filled with life and goodness and laughter—and joy. 

God, who is forever pouring out God’s whole being from all eternity, wants you to flourish. God wants you to be filled with joy and excitement and ever longing to be able to find what is so beautiful in God’s creation: the compassion of so many, the caring, the sharing. And God says, Please, my child, help me. Help me to spread love and laughter and joy and compassion. And you know what, my child? As you do this—hey, presto—you discover joy. Joy, which you had not sought, comes as the gift, as almost the reward for this non-self-regarding caring for others. [4]