V této homilii se otec Richard zamýšlí nad Ježíšovým učením o Boží vládě uvedeným v Matoušově evangeliu: 

Myslím si, že to, co Ježíš nazývá nebeským královstvím nebo Boží vládou, je, když žijeme uvnitř Velkého obrazu, a ne uvnitř malých obrazů, které si vytváříme a kterým dáváme zdánlivě přednost. Většina z nás žije uvnitř svých vlastních malých, námi samými vytvořených království: království toho, že jsme Američané, nebo království toho, že jsme katolíci, nebo království toho, že jsme běloši. To všechno pomine. To jsou ne království Boží. 

Království Boží nepomine. Je to věčný stav věcí, jak věci konečně a plně a svobodně jsou. Žít v Boží vládě znamená žít s takovouto velkou perspektivou, kdy se pohybujeme za malými hranicemi vytvořenými lidmi, které si všichni vytváříme. Většina z nás se bojí vystoupit ze své malé komfortní zóny "lidí, jako jsem já". 

Ve druhém století si křesťanský lid začal říkat "katolický" lid. Příliš málo z nás se učilo, že katolík v řečtině znamená jednoduše univerzální. Křesťané si od počátku uvědomovali, že jejich poselství není určeno žádné etnické skupině nebo národu, ale ve skutečnosti se týká toho, že věci jsou věčně a všude. Pokud dokážeme žít na této úrovni, pak jsme v Božím království. Když jsme do tohoto království nahlédli, stále posouváme hranice, abychom mohli vidět Boha všude. 

Matouš 4,15 říká, že se Ježíš odstěhoval z Nazareta do "Galileje pohanů". Ježíš se záměrně přesouvá na hranici, na okraj, kde nejsou všichni Židé, kde se setkává mnoho kultur a etnik. Právě tam, v zemi pohanů, Ježíš hlásá Boží vládu. 

Víme, že žijeme v Božím velkém obraze, když můžeme vidět Boha ve všech kulturách, ve všech společenských vrstvách, a dokonce i ve všech náboženstvích. Musíme si přestat myslet, že nějaké náboženství má Boha v kapse, že ho ovládá nebo že Bůh má rád jen některé lidi, kteří jsou náhodou křesťané. Byl by Bůh tak lakomý? Byl by Bůh tak malý a malicherný, aby měl rád jen lidi, jako jsem já? Doufám, že ne. Protože právě toto velké Boží srdce je schopno milovat všechny Boží děti. Ježíš přichází do země pohanů, aby hlásal Boha pro univerzální království. 

Pokud se modlíme "přijď království tvé", modlíme se, aby Bůh mohl darovat univerzální, skutečně "katolický" svět, v němž se všichni mohou milovat bez rozdílu a bez diskriminace, a my se na něm můžeme podílet. Obávám se, že musíme přiznat, že jsme se zatím příliš daleko nedostali. Ještě jsme nedohnali Ježíše. Dáváme přednost životu ve svých menších královstvích před univerzálním Božím královstvím.  

In this homily, Father Richard reflects on Jesus’ teaching on the reign of God presented in Matthew’s Gospel: 

I think what Jesus calls the kingdom of heaven or the reign of God is when we live inside of the Big Picture and not inside of the small pictures that we create and seem to prefer. Most of us live inside of our own small, self-created kingdoms: the kingdom of being American or the kingdom of being Catholic or the kingdom of being white. That’s all going to pass away. Those are not the kingdom of God. 

The reign of God will not pass away. It’s the eternal state of things, how things finally and fully and freely are. To live in the reign of God is to live with that kind of big perspective, where we move beyond the tiny human-made boundaries that we all create. Most of us are afraid to venture out of our little comfort zone of “people just like me.” 

In the second century, the Christian people started calling themselves the “catholic” people. Too few of us were taught that catholic simply means universal in Greek. From the beginning, Christians recognized that their message was not for any one ethnic group or nation, but in fact was about how things eternally are everywhere, all the time. If we can live at that level, then we’re in the kingdom of God. When we’ve had a glimpse of this kingdom, we keep pushing out the boundaries, so we can see God everywhere. 

Matthew 4:15 says that Jesus moved away from Nazareth into “Galilee of the Gentiles.” Jesus deliberately moves on to the frontier, the edge, where not everybody is Jewish, where many cultures and ethnicities come together. It’s there, in the land of the Gentiles, that Jesus proclaims the reign of God. 

We know we’re living in God’s Big Picture when we can see God in all cultures, in all social classes, and even in all religions. We have to stop thinking that any one religion has God in its pocket, or controls God, or that God only likes certain people who happen to be Christians. Would God be that stingy? Would God be that small and petty to only love people like me? I hope not. Because it’s precisely this great heart of God that is able to love all of God’s children. Jesus comes to the land of the Gentiles to proclaim a God for the universal kingdom. 

Every time we pray “thy kingdom come” we’re praying that God can grant, and we can participate in, a universal, truly “catholic” world where all of us can love one another without distinction, and without discrimination. I’m afraid we have to admit that we haven’t gotten very far yet. We still have not caught up with Jesus. We prefer to live in our smaller kingdoms instead of the universal kingdom of God.