Barbara Mahany píše o obracejícím zážitku, který měla Kniha přírody na křesťanského mystika bratra Vavřince: 

Při pozorné četbě Knihy přírody se někdy z nejtišších, nejvšednějších náhod dozvídáme nejhlubší poučení. Náhle spatříte to, kolem čeho jste možná prošli nesčetněkrát a desítkykrát. Probuzení se k evangeliu v tom nejprostším obalu. Třeba nahý strom. Strom, jehož nahota náhle nabízí aha!

Bratr Vavřinec [1611-1691], bosý mnich ze sedmnáctého století, který našel Boha v hrncích a pánvích své klášterní kuchyně v Paříži, vyprávěl jeden takový příběh. Ve svém jediném publikovaném díle [1], sbírce čtrnácti dopisů, útržku osmdesátistránkového svazku, který jsem kdysi vyhrabal z pižmového archivu jedné knihovny, napsal, jak klíčovou roli v jeho podivuhodném obrácení sehrál strom v zimě, zbavený listí. Zdá se, že dobrý bratr vstřebal strohou prázdnotu stromu a způsobem, jakým to dělají svatí a moudré duše, prohlédl za ni. Představoval si možné. Jak je zaznamenáno v předmluvě jeho malé knihy, budoucí bratr stál před holým stromem a představoval si jeho větve, které se brzy zaplní drobnými lístky, jakoby sevřenými v modlitbě. A tak byl zasažen, hlavou napřed. Přívalový pocit nesmírnosti Svatého ho téměř srazil k zemi, když si uvědomil životní sílu, krásu, která by vytryskla z neplodného. V předmluvě jeho malé knížky mě ze všeho nejvíc zarazilo, jak je zvláštní, že božské atributy lze někdy spatřovat v něčem tak obyčejném. A jak nám to celé unikne, když se odmítneme zastavit na místě. 

Mahany popisuje některá kázání, která Kniha přírody nabízí: 

Jaká jsou kázání, která lesy - tato místa meziprostoru, úložiště dávných příběhů - mohou předávat ze své mozaiky větví a větviček, ze svých sloupovitých kmenů a větví, které drží oblohu? Jistě, jsou tam příběhy o odolnosti, o tom, jak odolávají všemu, co jim čas a bohové počasí přichystají, tornádu nebo suchu, ledové bouři nebo dešti jako Noe. A také poučení o svatém společenství, o tom, jak lesy, ptáci a skotačící zvířata drží stráž, dělí se o potravu, varují se navzájem před nebezpečím, vytvářejí ekosystémy, které mírní teplo a chlad, uchovávají vodu a vytvářejí potřebnou vlhkost. Co ještě z těch časem prověřených pravd, uložených jako letokruhy odhalené v pařezu padlého stromu?... 

Můj chrám, moje mešita, můj lesní kostel, kde je středová ulička z hlíny odřené do syrova, odřené do nitě, ne nepodobné molitanovým perským kobercům pratety, kde jsou klenuté sály zalité proměnlivým stínem a numinózním světlem, koupajícím se v mystické aureole, to je svaté místo, kam se vracím a vracím. Je to les, který mi káže, naplňuje mě moudrostí beze slov. Je to místo, kde spatřuji úctu vzbuzující tajemství toho, jaké snad jednou bude nebe. 

Barbara Mahany writes of the converting experience the Book of Nature had on the Christian mystic Brother Lawrence: 

Sometimes, when closely reading the Book of Nature, the profoundest of lessons are learned from the quietest, most quotidian of happenstance. Suddenly seeing what you might have walked past countless dozens of times. Being awake to gospel in the plainest of wrappers. A buck-naked tree, perhaps. A tree whose very nakedness suddenly offers aha! 

Brother Lawrence [1611–1691], the seventeenth-century barefoot friar who found God in the pots and pans of his monastery kitchen in Paris, told one such story. In his one published work [1], a collection of fourteen letters, a wisp of an eighty-page volume I once unearthed from a library’s musky archives, he wrote how a tree in winter, stripped of its leaves, played the pivotal role in his uncanny conversion. It seems the good brother absorbed the tree’s stark emptiness, and, in that way that saints and wise souls do, he saw beyond it. He imagined the possible. As it’s recorded in his little book’s preface, the soon-to-be-friar stood before the naked tree picturing its branches soon filled with tiny leaves as if clasped in prayer. And thus he was hit, head-on. The surging sense of the immensity of the Holy One all but knocked him down, realizing the life force, the beautiful that would burst from the barren. In his little book’s preface, I was struck most of all by how strange it is that divine attributes can sometimes be seen in something so common. And how we’ll miss the whole of it if we refuse to be stopped in our tracks. 

Mahany describes some of the sermons offered by the Book of Nature: 

What are the sermons that the woods—those places of betweenness, repositories of ancient stories—might impart from their fretwork of branches and twigs, their columnar trunks and the boughs that hold up the sky? Certainly, there are tales of resilience, the way they stand against whatever time and the weather gods hurl their way, tornado or drought, ice storm or Noah-like rains. And lessons to be learned of holy communion, the way the woods and the birds and the scampering critters all keep watch, share food, warn each other of danger, create ecosystems that moderate heat and cold, store water, and generate necessary humidity. What else of the time-tested truths, laid down like the rings revealed in a fallen tree’s stump?… 

My temple, my mosque, my church of the woods, where the center aisle is earth rubbed raw, threadbare, not unlike a great aunt’s mothballed Persian rugs, where the vaulted halls are awash in shifting shadow and numinous light, bathed in a mystical halo, it is the holy place to which I return and return. It is a woods that preaches to me, fills me with wordless wisdoms. It is the place where I behold the awe-inspiring mystery of how I hope heaven will someday be.