Richard Rohr popisuje, jak je mluvení pravdy k moci podstatnou součástí prorockého poslání:  

Jeden z darů proroků spočívá v tom, že vyvolávají krizi tam, kde před jejich vyřčením pravdy žádná krize zřejmě neexistovala. V šedesátých letech 20. století byl Martin Luther King Jr. obviňován z vytváření násilí - ale ti, kteří měli oči k vidění a byli připraveni slyšet, poznali: "Můj Bože, to násilí už tu bylo!" "Strukturální násilí bylo systému vlastní, ale bylo popíráno a maskováno. Nikdo o něm nebyl ochoten mluvit. Martin Luther King mladší, Rosa Parksová a další řekli: "Budeme o tom mluvit." 

Proroci vždy mluví o tom, o čem se nemluví, a otevírají tak obrovský nový prostor "mluvení". Těm, kteří jsou ochotni tam jít, pomáhají vidět to, co jsme neuměli vidět, dokud nám to nepomohli vidět oni. Tak začínáme poznávat proroka - dochází k rozšíření vidění, k prohloubení pravdy, která tu vždy byla.  

Proroci vyvolávají krizi, takže je téměř pochopitelné, proč jsou obvykle označováni za potížisty a tak často zabíjeni. Vyvolávají krizi, protože zatímco všichni ostatní říkají, že císař je krásně oblečený, oni jsou ochotni říct: "Ne, je nahý." Neměli bychom říkat, že císař nemá šaty!" 

Je přirozeností kultury, že má své dohodnuté lži. Kultura se drží pohromadě tím, že svou stinnou stránku promítá jinam. Tomu se říká "mechanismus obětního beránka". René Girard, Gil Bailie a další upozornili, že mechanismus obětního beránka je podtextem celého biblického zjevení. Je to tendence exportovat své zlo jinam a nenávidět ho tam, a proto zůstávat ve skvělém klamu. Pokud není ochota být kritický k naší zemi, k naší instituci a k nám samým, rozhodně nemůžeme být proroky. [1]  

Když v příběhu chybí prorok, stinná stránka věci se vždy vymkne kontrole, jako ve většině dnešního světa, kde nectíme moudrost ani pravdu.  

Zdá se, že úkolem proroka je nejprve dekonstruovat současné iluze, tedy status quo, a poté rekonstruovat na nových a poctivých základech. Proto se prorok nikdy netěší oblibě pohodlných ani těch, kteří jsou u moci. Jen hrstka svatých má trpělivost s dekonstrukcí ega a institucí.  

Proroci jsou "radikální" učitelé v pravém slova smyslu. Latinské radix znamená kořen a proroci jdou ke kořenovým příčinám a kořenovým neřestem a "vykořeňují" je! Jejich výchovnou metodou je odhalování a obviňování bez jakýchkoli zábran. Ministři a náboženství obecně mají tendenci soustředit se na následky a symptomy, což je obvykle dodatečné zametání stop. Jak kdosi kdysi řekl, lidem topícím se v rozvodněném potoce házíme záchranné vesty, což je v pořádku - ale proroci pracují daleko proti proudu, aby zjistili, proč se potok vůbec rozvodnil. [2] 

Richard Rohr describes how speaking truth to power is an essential part of the prophet’s mission:  

One of the gifts of the prophets is that they evoke a crisis where one did not appear to exist before their truth-telling. In the 1960s, Martin Luther King Jr. was blamed for creating violence—but those who had eyes to see and were ready to hear recognized, “My God, the violence was already there!” Structural violence was inherent in the system, but it was denied and disguised. No one was willing to talk about it. Martin Luther King Jr., Rosa Parks, and others said, “We’re going to talk about it.” 

Prophets always talk about the untalkable and open a huge new area of “talkability.” For those who are willing to go there, it helps us see what we didn’t know how to see until they helped us to see it. That’s how we begin to recognize a prophet—there is this widening of seeing, this deepening of a truth that was always there.  

Prophets generate a crisis, so it’s almost understandable why they’re usually called troublemakers and so often killed. They generate the crisis because while everybody else is saying the emperor is beautifully clothed, they are willing to say, “No, he’s naked.” We’re not supposed to say that the emperor has no clothes!  

It’s the nature of culture to have its agreed-upon lies. Culture holds itself together by projecting its shadow side elsewhere. That’s called the “scapegoat mechanism.” René Girard, Gil Bailie, and others have pointed out that the scapegoat mechanism is the subtext of the entire biblical revelation. It’s the tendency to export our evil elsewhere and to hate it there, and therefore to remain in splendid delusion. If there isn’t a willingness to be critical of our country, our institution, and ourselves, we certainly can’t be prophets. [1]  

When the prophet is missing from the story, the shadow side of things is always out of control, as in much of the world today, where we do not honor wisdom or truth.  

It seems the prophet’s job is first to deconstruct current illusions, which is the status quo, and then reconstruct on a new and honest foundation. That is why the prophet is never popular with the comfortable or with those in power. Only a holy few have any patience with the deconstruction of egos and institutions.  

The prophets are “radical” teachers in the truest sense of the word. The Latin radix means root, and the prophets go to the root causes and root vices and “root” them out! Their educational method is to expose and accuse with no holds barred. Ministers and religion in general tend to concentrate on effects and symptoms, usually a mopping up exercise after the fact. As someone once put it, we throw life preservers to people drowning in the swollen stream, which is all well and good—but prophets work far upstream to find out why the stream is swollen in the first place. [2]