Pro otce Richarda nám Bůh ukazuje povolání naší duše prostřednictvím duchovní praxe a oproštění se od pohonu ega:

Naše doba si zvykla očekávat uspokojení. Vyrostli jsme v naprosto jedinečném období, kdy mít, vlastnit a dosahovat byly skutečné možnosti. Poskytly nám iluzi naplnění - a naplnění nyní - pokud jsme dostatečně chytří, rychlí a dostatečně se modlíme nebo pracujeme na svých cílech či odměnách. [1]

Jsem přesvědčen, že knihu Jonáš lze nejlépe číst tak, že Bůh někoho posouvá od pouhého pocitu náboženského zaměstnání nebo kariéry ke skutečnému pocitu osobního povolání, poslání nebo osudu. Je třeba, aby nás "spolkla šelma" a vzala nás do temného místa hnízdění a vyživování, které nám umožní přejít na hlubší místo zvané osobní povolání. Zahrnuje pohyb od pohánění egem k pohánění duší. Energie je velmi odlišná. Přichází tiše a velkoryse zevnitř. Jakmile přijmeme své povolání, nehledáme plat, odměnu ani postup, protože jsme našli dar své duše.

Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří našli dar své duše, a vždy je radost s nimi pracovat. Je vidět, že nepočítají náklady, ale chtějí jen sloužit a pomáhat. Benediktini mají skupinu, které říkají obláti, což znamená "ti, kteří jsou obětováni". Přijít se svým životem jako oběť je něco zcela jiného než hledání kariéry, jistoty, postavení nebo titulu. Dokonce i [emeritní vedoucí] vatikánského úřadu pro biskupy se odvážil veřejně přiznat [své] obavy z bujícího kariérismu mezi biskupy po celém světě, kteří usilují o povýšení do vyšších a prestižnějších diecézí. [2] Zní to, jako bychom stále měli Jakuba a Jana, kteří chtějí sedět po pravé a levé straně Ježíšova trůnu (Mk 10,37). Možná, že mladí lidé potřebují začít právě tam, ale je nám jasné, proč je třeba Jonáše vystrčit z lodi. Jinak by se nikdy nedostal do "správného" Ninive.

Musíme naslouchat, čekat a modlit se za své charisma a povolání. Většina z nás je opravdu dobrá jen v jedné nebo dvou věcech. Meditace by měla vést k ujasnění si toho, kým jsme, a možná ještě více toho, kým nejsme. Toto druhé odhalení je stejně důležité jako to první. V průběhu let jsem zjistil, že je obtížné sednout si a říct lidem, co není jejich darem. Pro jednotlivce je obvykle velmi ponižující čelit vlastním iluzím a neschopnostem. Nejsme obvykle lidé, kteří mluví pravdu. Nemluvíme pravdu jeden s druhým, ani naše kultura nepodporuje cestu k Pravému Já. Falešné Já se často staví do pozice zbytečných neúspěchů a ponížení. [3]

For Father Richard, God shows us our soul’s calling through spiritual practice and letting go of the ego’s drive:

Our age has come to expect satisfaction. We have grown up in an absolutely unique period when having and possessing and accomplishing have been real options. They have given us an illusion of fulfillment—and fulfillment now—as long as we are clever enough, quick enough, and pray or work hard enough for our goals or rewards. [1]

I am convinced that the Book of Jonah can best be read as God moving someone from a mere sense of a religious job or career to an actual sense of personal call, vocation, or destiny. It takes being “swallowed by a beast” and taken into a dark place of nesting and nourishing that allows us to move to a deeper place called personal vocation. It involves a movement from being ego-driven to being soul-drawn. The energy is very different. It comes quietly and generously from within. Once we have accepted our call, we do not look for payment, reward, or advancement because we have found our soul gift.

I have met many people who have found their soul gift, and they are always a joy to work with. It’s apparent they are not counting the cost, but just want to serve and help. Benedictines have a group they call oblates, which means “those who are offered.” To come with our lives as an offering is quite different from the seeking of a career, security, status, or title. Even the [retired head of the] Vatican’s office for bishops dared to admit publicly [his] worries about rampant careerism among bishops worldwide as they sought promotion to higher and more prestigious dioceses. [2] It sounds like we still have James and John wanting to sit at the right and left sides of the throne of Jesus (Mark 10:37). Maybe young people need to start there, but we can see why Jonah has to be shoved out of the boat. Otherwise, he never would have gotten to the “right” Nineveh.

We must listen, wait, and pray for our charism and call. Most of us are really only good at one or two things. Meditation should lead to a clarity about who we are and, maybe even more, who we are not. This second revelation is just as important as the first. I have found it difficult over the years to sit down and tell people what is not their gift. It is usually very humiliating for individuals to face their own illusions and inabilities. We are not usually a truth-speaking people. We don’t speak the truth to one another, nor does our culture encourage the journey toward the True Self. The false self often sets itself up for unnecessary failures and humiliations. [3]