Richard Rohr začíná meditace tohoto týdne úvahami o našem "pádu z nevinnosti" jako nezbytné součásti procesu proměny:

Slovo "nevinný" ze svého latinského kořene znamená "nezraněný". Takto všichni začínáme svůj život. Všichni jsme nevinní. Nemá to nic společného s morálně správným nebo špatným. Má to co dělat s tím, že ještě nejsme zranění. Začínáme nezraněni. Začínáme nevinně, ale zabití naší svaté nevinnosti (jako v Herodově příkazu zabít svatá neviňátka [Mt 2,16-18]) je archetypálním obrazem toho, co se nakonec stane nám všem. Pravděpodobně se to musí stát, abychom dospěli. Musíme opustit zahradu. Tento pohyb odchodu a návratu, vpřed a zpět, je procesem proměny. Je to způsob, jak v našich životech zvětšujeme prostor svobody, abychom měli schopnost opravdového příbuzenství.

Ježíš vypráví tři podobenství o ztrátě a nalezení: o ztracené ovci, ztracené minci a ztraceném synovi (Lk 15,4-32). V každém případě si myslíme, že ji máme, ztratíme ji, znovu ji objevíme a pak uspořádáme oslavu. K oslavě dochází až po znovuobjevení, protože ji ve skutečnosti "nemáme", dokud ji neztratíme a znovu si ji vědomě nevybereme. To je lidská cesta, pohyb od první naivity nebo falešné nevinnosti k vyvolené a vědomé svobodě, ke které nás Bůh volá.

Dítě Kristus je obrazem nezraněného. Naše vnitřní Kristovo dítě je tou částí nás, která není zraněná. Každý z nás musí svým způsobem toto vnitřní Kristovo dítě znovu objevit, ctít, rozpoznat a vlastnit. Možná jsme ztratili vizi nevinnosti, ale Kristovo dítě je ta část nás, která vždy říkala a vždy bude říkat Bohu "ano".

Ježíš řekl: "Nenechám vás osiřelé" (Jan 14,18). Víra je důvěra, že mezi námi a Bohem existuje vnitřní spojení. Kontemplace spočívá v zakoušení tohoto sjednocení. Cesta pádu a návratu je způsob, jak toto spojení zakoušíme jako čistou milost a svobodný dar.  

Existuje nutný pohyb mezi oběma konci osy božské/lidské, mezi vlastním jádrem a jádrem Božím. Jediným skutečným hříchem je pochybovat o tomto základním základním spojení, popírat je nebo je neprožívat. Pokud nemáme nějaká malá zrcadla (partnery, přátele, milence), která nám říkají, že jsme dobří, je velmi těžké uvěřit ve Velké Dobro.

Než začneme mluvit o tom, že jsme se zbavili "falešného" nebo odděleného já, potřebujeme alespoň prožitkový záblesk tohoto Pravého já. Myslím, že jediným a jediným účelem náboženství je dovést nás k prožitku Pravého Já. Každá svátost, každé čtení Bible, každá bohoslužba, každá píseň, každý kousek kněžství, obřadu nebo liturgie nám má podle mého názoru umožnit zakusit naše Pravé Já: to, kým jsme v Bohu a kým je Bůh v nás.

Richard Rohr begins this week’s meditations by reflecting on our “fall from innocence” as a necessary part of the process of transformation:

The word “innocent” from its Latin root means “not wounded.” That’s how we all start life. We’re all innocent. It doesn’t have anything to do with morally right or wrong. It has to do with not yet being wounded. We start unwounded. We start innocent, but the killing of our holy innocence (as in Herod’s command to kill the Holy Innocents [Matthew 2:16–18]) is an archetypal image of what eventually happens to all of us. Probably it has to happen for us to grow up. We have to leave the garden. This movement of leaving and returning, forward and back, is the process of transformation. It’s the way we increase the spaciousness of freedom in our lives, so that we have the capacity for true relatedness.

Jesus tells three parables about losing and finding: the lost sheep, the lost coin, and the lost son (Luke 15:4–32). In each case, we think we have it, we lose it, we rediscover it, and then we throw a party. The party only happens after the rediscovery because we don’t really “have it” until we’ve lost it and choose it consciously again. That’s the human journey, the movement from first naiveté or false innocence to the chosen and conscious freedom that God is calling us toward.

The Christ child is the image of the unwounded one. Our inner Christ child is the part of us that is not wounded. In our own way, we each have to rediscover, honor, recognize, and own that inner Christ child. We may have lost the vision of innocence, but the Christ child is that part of us that has always said “yes” to God and always will.

Jesus said, “I will not leave you orphaned” (John 14:18). Faith is trusting that an intrinsic union exists between us and God. Contemplation is to experience this union. The path of fall and return is how we experience this union as pure grace and free gift.  

There is a necessary movement between the two ends of the divine/human axis, between one’s core and the core of God. The only real sin is to doubt, deny, or fail to experience this basic foundational connection. If we don’t have some small mirrors (partners, friends, lovers) that tell us we are good, it’s very hard to believe in the Big Goodness.

We need at least an experiential glimpse of this True Self before we start talking about being rid of the “false” or separate self. I think the only and single purpose of religion is to lead us to an experience of the True Self. Every sacrament, every Bible reading, every church service, every song, every bit of priesthood, ceremony, or liturgy, as far as I’m concerned, is to allow us to experience our True Self: who we are in God and who God is in us.