Otec Richard sdílí názor, že správný vztah je ústředním tématem většiny biblických příběhů:

Zdá se, že tento JHWH, který se v Bibli odkrývá a ukazuje, netouží jen po obrazech či představách, ale dokonce po osobách, s nimiž může být Bůh ve velmi konkrétním a důvěrném vztahu. Bůh pro Boha vytváří, a to doslova, nějaké přátele! Ježíš se stal plným představitelem toho, kdo toto přátelství přijal a žil. Vlastně se zdálo, že o tom nikdy nepochyboval. Právě to musí být jádrem našeho napodobování Ježíše a přesně tak se stáváme "spoluúčastníky jeho vítězství" (2Kor 2,14).

Bůh se však nespokojuje s nařízenými nebo na strachu založenými vztahy, ale touží po ochotných a svobodných vztazích s "přáteli" (Jan 15,15). Říká se tomu "nová smlouva" (Jeremiáš 31,31; Lukáš 22,20), která je však pro většinu lidí stále ještě zcela novou a neuvěřitelnou možností.

Jedním ze způsobů, jak číst celou Bibli, je všímat si postupného odkrývání našich tváří, postupného vytváření "osob" schopných vztahu s Bohem a všemi ostatními. Vyrůstáme od nemluvňat zcela přijímajících lásku, přes lásku dospívajících, zamilovanost až po společenství dospělých. Biblická spiritualita má potenciál vytvářet osoby, které mohou z lásky přijímat i dávat, a to z lásky dokonale svobodné.

Zdá se, že se všichni bojíme intimity a vyhýbáme se jí. Je příliš silná a vyžaduje, abychom také "měli tvář", tedy sebevědomí, identitu, důstojnost a určitou odvahu přijmout vlastní jedinečnou tvář. Pak před námi stojí ještě větší výzva - jakmile jsme objevili svou vlastní tvář, musíme být ochotni ji dát druhému.

Biblická tradice říká, že pravda se nenachází v abstraktních pojmech, ale v setkání s jinakostí. Stejně jako v případě Trojice je důvěra vztahem lásky k tomu, na co hledíme. Židovský filozof Emmanuel Lévinas (1906-1995) řekl, že jediná věc, která lidi skutečně obrací, je "tvář druhého".[1] Tvář JHWH pro Mojžíše, tvář milence pro Jákoba, tvář žalobce pro Davida, tvář nepřítele pro Juditu, ty mění lidskou "pravdu". Je to vztah, "tvář druhého", který nás proměňuje, obrací a dává nám naši nejhlubší identitu. Ne knižní znalosti!

Ve filosofických tradicích, v nichž byli západní křesťané dosud vzděláváni, je pravda utvářena a nalézána soukromou myslí a jejími sbírkami dohodnutých idejí. Identity lze dosáhnout autonomně, s jistým druhem soběstačnosti. Proto hovoříme o "sobě samému" a známé kulturní pravdě.

Ježíš místo toho definuje pravdu jako takovou spíše jako vztahovou než pojmovou. Říká: "Já jsem pravda" (Jan 14,6) a vzápětí sám sebe popisuje jako toho, kdo je v absolutním vztahu se svým "Otcem" (Jan 14,7.9-10) a Duchem, který je ve vztahu k oběma (Jan 14,16-18). Tím se svět náboženství přeskupuje ze sporů o ideje a pojmy do světa setkání, vztahu a přítomnosti tváří v tvář druhému. To vše mění.

Father Richard shares that right relationship is the central theme of most biblical stories:

It seems that this YHWH who is uncovering and showing Godself in the Bible desires not just images or ideas, but even persons with whom God can be in very concrete and intimate relationship. God is creating, quite literally, some friends for God! Jesus became the full representation of one who accepted and lived that friendship. In fact, he never seemed to doubt it. That must be at the core of our imitation of Jesus, and exactly how we become “partners in his triumph” (2 Corinthians 2:14).

Yet God does not settle for mandated or fear-based relationships, but rather desires willing and free relationships with “friends” (John 15:15). It is called a “new covenant” (Jeremiah 31:31; Luke 22:20), but one that is still a quite new and unbelievable possibility for most people.

One way to read the entire Bible is to note the gradual unveiling of our faces, the gradual creating of “persons” capable of relationship with God and all others. We grow from infants totally receiving love, to teenage love, to infatuation, to adult communion. Biblical spirituality has the potential of creating persons who can both receive and give out of love, and love that is perfectly free.

We all fear and avoid intimacy, it seems. It is too powerful and demands that we also “have faces,” that is, self-confidence, identity, dignity, and a certain courage to accept our own unique face. Then we have a greater challenge—once we have discovered our own face, we must be willing to give it away to another.

The biblical tradition says that truth is found not in abstract concepts, but in an encounter with otherness. As in the Trinity, trust is a relationship of love with what we gaze upon. Jewish philosopher Emmanuel Lévinas (1906–1995) said the only thing that really converts people is “the face of the other.” [1] The face of YHWH for Moses, the face of a lover for Jacob, the face of an accuser for David, the face of the enemy for Judith, these change people’s “truth.” It is relationship, “the face of the other,” that transforms us, converts us, and gives us our deepest identity. Not book knowledge!

In the philosophical traditions in which Western Christians have been educated up to now, truth is formed and found by the private mind and its collections of agreed-upon ideas. Identity can be achieved autonomously, with a certain kind of self-sufficiency. Thus, we speak of the “self-made person” and familiar cultural truth.

Jesus instead defines truth itself as relational rather than conceptual. He says “I am the truth” (John 14:6) and then immediately describes himself as one who is in absolute relationship with his “Father” (14:7, 9–10) and the Spirit who is in relationship to both (14:16–18). This rearranges the world of religion from arguments over ideas and concepts into a world of encounter, relationship, and presence to the face of the other. That changes everything.