Zrání divokého muže

Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 1/4

Dobré ráno. Dnešní téma je zrání neochočeného muže a možná se v tom někteří z nás uvidíme. Je mi líto, že všichni nemůžete být v této místnosti, ale naštěstí se mohou dívat přes televizi. Takže se pokusíme to co nejlépe využít a uvidíme kam až se dnes dostaneme. Nemám připravený materiál, který bych musel odříkat, prostě začnu povídat, nechám vám prostor, abyste se zúčastnili a uvidíme. Ve vaší zemi ještě nejsem ani 24 hodin takže cítím, že bych se měl spíš učit než stát a mluvit. Chápu, že mnoho věcí, které budu říkat neplatí pro vaši situaci a prosím o trpělivost a toleranci. Ale určitě vím, že vaše otázky mi pomohou poznat vaši úroveň zájmu. Jinými slovy potřebuji, abyste mi kladli otázky.

Dovolte mi abych vám popsal co mě vedlo k práci s muži. Byl jsem vysvěcen na kněze v 27 letech, kdy jsem vypadal velice mladý a sám sebe jsem neviděl jako otcovskou osobnost. Téměř omylem jsem založil komunitu mladých lidí, přistěhovali jsme se do dělnické čtvrti a přestavěli jsme starý dům. Já jsem bydlel v domě s 10 nebo 11 mladými muži, do sousedství se s námi přistěhovalo asi 250 lidí a my tu komunitu spolu budovali. Zjistil jsem pak, že ti mladí lidé měli ke mně vztah jako k otci a to mělo dobrou stránku a špatnou stránku. Velice mě milovali, měli mě postaveného jak se říká na podstavci a potřebovali moje schválení, sledovali i moje obočí, aby zjistili zda se mi to líbí nebo ne. Zjistil jsem, že se to netýkalo mě osobně, že já jsem byl pro něco jiného, mnoho z nich nemělo otce nebo měli otce alkoholika, který nevěděl jak s nimi udržovat vztah nebo měli krutého otce, který je zneužíval.

Nejobvyklejší případ byl otec, který jim citově nebyl k dispozici, nebyl k nim schopen vztahu. Byl to tento jev, který ve mně nastartoval přemýšlení na toto téma. V této době přišel jeden americký básník s knihou „Železný Jan“, bylo to přeloženo do češtiny a jmenuje se to Železný muž. V naší zemi byla tato kniha velký fenomén, zjistili jsme, že on říká stejnou věc jako já, on ji říkal ze sekulární stránky, já jsem ji říkal z náboženské stránky, ale bylo to jedno a to samé. Oba jsme viděli, že jsme společnost bez otce. Moje kniha byla přeložena do němčiny a já jsem jel v 80. letech do Německa o tom mluvit. Říkali, že všechny své otce zabili v 1. světové válce a měli takovou obrovskou potřebu otcovské postavy, že si vybrali negativní otcovskou postavu. Negativní byl lepší než žádný. V 2. světové válce jsme opět zabili všechny naše otce, takže my němečtí chlapci jsme pořád bez otců. Když jsem mluvil v Německu tak byl každý kostel přeplněný, vypadalo to jako bychom začali ty mladé muže učit od nuly jak důvěřovat svým otcům. Víme, že v socialistických zemích byla ta historie jiná, ale i zde byl model otce velice autoritářský a dogmatický.

Takže je v tom vztahu spousta umění, které jsme se prostě nenaučili. Víme, že to vzduchoprázdno ve vztazích zaplnily ženy, ve většině zemí kam jezdím si muži připadají méněcenní vůči ženám, protože ty ženy mají víc těchto vnitřních dovedností. Ženy často vypadají sebevědomější ve svém ženství než my jsme ve svém mužství. Žena dokáže pro muže udělat mnoho věcí, ale nedokáže ho naučit jak má být mužem. To je důvod proč jsem začal o této oblasti mluvit. Cítíme, že nevíme kde začít, protože ten problém je tak obrovský. Přitom nacházím muže jako jste vy tak otevřené a tak připravené se učit. Skoro víme, že potřebujeme nějaký druh iniciace. Asi to slovo iniciace je vám zvláštní, dovolte mi, abych vám ho popsal.

V iniciaci se předpokládá, že potřebujete dát mladému člověku ten velký obraz jeho života na začátku života ne na konci. Když se postaráte o ten začátek tak konec se postará sám o sebe. Bohužel křesťanství se víc zabývalo koncem než začátkem. Většina křesťanů byla zaměstnaná otázkou jestli půjdu do nebe nebo do pekla, v případě katolíků ještě do očistce. A to odebralo veškerou energii z přítomného okamžiku a nasměrovalo ji do budoucnosti. My nemáme náboženství, které nás připravuje na teď, ale náboženství, které nás připravuje na smrt a to jsou dvě úplně jiná náboženství. To náboženství je spíš o tom, jak přežít současnou dobu, duchovně ji přežít, než o tom zda půjdu do nebe či do pekla. Jak říkám Američanům: do nebe nejdete, stáváte se nebem, nejdete do pekla, ale stáváte se peklem teď. Spiritualita vždy mluví o tom, co je teď, to co děláte teď se vám ve spiritualitě daří. To zaostřuje energii na přítomnost a to vlastně mění úplně všechno. Často říkám, že náboženství je něco jako pojištění proti požáru, každý si platí tu pojistku jenom aby si byl jistý, že nepůjde do pekla a to je úplné plýtvání časem. Přesto pořád vidíme lidi jak plní kostely a platí si tu pojistku. Můžete vidět, že oni tam vlastně nechtějí být, že chodí pozdě a odcházejí co nejdřív. Nebo obecně muži tam vůbec nechodí.

Před pár lety jsem byl v Itálii a v neděli ráno jsem přijel do městečka a na náměstí jsem viděl jak všichni chlapi postávají a kouří, otevřel jsem dveře do kostela a ten byl plný žen, v kostele byl jenom jeden muž a to byl kněz a měl na sobě šaty, říkal jsem si: to je ale divné náboženství, toto nikdy nezmění svět, toto není to velké Ježíšovo evangelium, to není dostatečně silné sdělení, aby změnilo společnost. Takže potřebujeme najít náboženství, které mluví k mužům, nejenom k jejich duším, ale také k jejich břichům. Když jsem začal studovat tento celosvětový fenomén iniciačních rituálů, zjistil jsem že ty iniciace a jejich učení jsou velmi zemité. Nikdy se to nedělalo v kostelích, ale vždy někde v přírodě, protože v přírodě jsou všechny ty vzory, proto já je beru do pouště, jak jste před chvílí viděli na obrázcích. Muž, si myslím, je pořád hluboce spojen s přírodou a se zvířaty, je to něco co připadá skutečné a co muž může respektovat, je tu řeč o fenoménu 1. sv. přijímání, kdy se kluci oblékají do bílých oblečků, takže když jsem byl pokřtěn tak mě oblékli do bílých šatiček, když jsme byli u 1. sv. přijímání tak nás zase oblékli do bílých šatiček a takto jsme tam stáli velice pěkně ustrojeni, ale potom ti kluci nemají nic společného s kostelem a s církví, protože toto nemluví k jejich zkušenosti.

Muž ví něco, co podle mého názoru evangelium také učí, chci to říct v jedné jednoduché řádce. K Bohu nepřicházíte tím, že to uděláte správně, ale ve skutečnosti k Bohu přicházíte tím, že to uděláte špatně, jsou to vaše chyby, které vás všemu naučí. První večer při iniciaci říkám mužům, že úspěch po 30-ti letech vám nemá co říct, nemá vás co naučit, úspěch se prožívá dobře, je příjemný, ale nic vás nenaučí. Všechno co se naučíte, souvisí s vašimi chybami, zklamáními, nedostatky. Vždy ty iniciační rituály byly o tom, že muž se snížil do bláta, ne o tom, že se oblékl do bílého. Toto symbolicky redefinuje opravdovou podstatu náboženství. Steven, můj partner, sem přinesl obrazy, jsou to malby, které používáme během iniciačních rituálů, každý se používá v jiný den.

Na tom druhém například vidíte jak muž zachází se svým vztekem a zlobou. Třetí ukazuje den iniciace a ten medvěd je symbol iniciace, protože ten medvěd odchází na zimu přezimovat a potom se vrací zpátky změněný. V tom prvním ten muž balancuje svou mužskou a ženskou část. Toto je pro poslední den iniciace, vidíme že konečně má tu schopnost jak říkáme obejmout svůj stín, tu temnou stránku sama sebe, jmenuje se to znovu usmíření a je to o tom odpustit té části sama sebe, které se bojíte nebo kterou nenávidíte.

Ještě je jedna kresba, kterou jsem nemohl najít, ale popíšu vám ji. Je to obrázek muže, který drží zlaté vlákno, na konci toho vlákna je bílá labuť, která ho táhne nahoru. V druhé ruce má rezavý řetěz a na tom řetězu je černý pes, který ho táhne opačným směrem. Většinou jsme si mysleli, že ten svatý muž má odletět za tou bílou labutí a být velice svatý a perfektní. Ale ve skutečnosti to je o mnoho obtížnější a důležitější úkol a ten je udržet oba dva pohromadě. Toto je spiritualita, které muži rozumí a které je iniciace učí. Je to spiritualita paradoxů. Vy i já jsme paradoxy, jsme plní protimluvů, každý muž to sám v sobě cítí, je to, co sami na sobě nenávidíme, ve skutečnosti je to ten způsob pomocí kterého nacházíte svou vášeň a svou nejlepší energii. Neodmítat ten paradox, ale zůstat v něm, je to dobrý a potřebný boj. Nikdy ho totiž opravdu nepřemůžete. Lidé, kteří předstírají že to přemohli, většinou žijí život jak říkáme odmítání, zapírání. Boj s tím stínem je to, co vás přivádí k vnitřní svobodě a vnitřnímu uvědomění. Tím stínem nemám na mysli to špatné já, tím myslím tu část vašeho já, kterou zapíráte, za kterou se stydíte nebo kterou si neuvědomujete. Ta část vašeho já o které nechcete, aby kdokoli jiný věděl, každý člověk toto má, muži i ženy. Co vám dává dobrá spiritualita je toto přijmout, bojovat proti tomu a odpustit tomu. Myslím, že tento obraz se pokouší toto symbolizovat. Potom vám položím otázky, protože si chci být jistý, že rozumíte tomu boji s tím stínem. To je centrální a důležité téma pro mužskou cestu. Ježíš říká: spásu poznáte podle odpuštění hříchů. 2/3 Ježíšových kázání je přímo nebo nepřímo o odpuštění. Celé tajemství odpuštění je to, co otvírá ten vnitřní prostor. Vidíme, že iniciace vede chlapce do takového prostoru kde je schopen odpustit světu, odpustit mu to, čím ten svět je, dokáže odpustit sobě jaký je a potom dokáže dát ten stejný soucit komukoli jinému. Takže iniciace má vždy něco společného se zraněním, tak jak jsem o tom mluvil včera večer.

V každém mužském příběhu se chlapec vydává na cestu. Nejznámější příběh v Evropě bylo hledání svatého grálu, byl to nejvíc vyprávěný příběh po dobu 200 let v Evropě. Bylo to v německé tradici jako Percival, bylo to i ve francouzské tradici a hlavně v anglické tradici jako král Artuš. Nebyla žádná oficiální verze toho příběhu, byly tisíce různých verzí a předpokládám, že bude i česká verze toho příběhu. Asi to bylo tak, že když kněží nebyli schopni mluvit k mužům, tak laici si našli způsob jak mluvit o duchovní cestě laickými slovy. Ten příběh většinou říká, že mladý hrdina vyšel z lesa v tom nejtemnějším místě. To co vás přiměje vyjít ven je smutek, osamění, zklamání. Jak se vydává na cestu, tak každý koho potká má pro něj nějaké jiné sdělení. On je součástí velkého dramatu, ale to co je společné ve všech verzích je, že uprostřed cesty je vždy těžce zraněn. Když se to zranění stane, tak pokud v tom uvidí Boha, myslím jestli je v tom schopen vidět nějaký cíl, nějaký vyšší smysl, tak cesta pokračuje dál. Jestliže to jenom vyčítá druhým lidem nebo sobě tak není žádná cesta a vrací se to zpátky. Vše o čem jsem včera mluvil je o tom jak se zachází se zraněním. A v mnoha smyslech ten stín a to zranění jsou stejná věc.

Co děláte se svými zklamáními a se svými chybami? Co děláte se svými stránkami za které se stydíte nebo si přejete, aby se nikdy nestaly? To nemůžu dost zdůraznit, toto je srdce mužské cesty. Věřte nebo nevěřte, tohle je ten boj, který vám vytvoří vaši duši, váš vnitřní život, to je ten boj, který z vás na konci života udělá moudrého muže, tento boj z vás udělá otce, který má co říct svému synovi. My jsme s tím většinou vlastně nebojovali, my jsme to zapřeli nebo odmítli. Vlastně nám nebyly dány ani nástroje, abychom uměli v tomto boji zůstat, nenáviděli jsme sebe. Zjišťuji, že naprostá většina starých mužů s kterými pracuji, sami sebe nenávidí, oni o tom nemusí mluvit, ale když s nimi rozmlouváte tak je to nakonec zřejmé. Velká část iniciace bylo něco čemu se říká práce se smutkem, kdy se chlapci říkalo jak má nakládat s pocitem smutku ze života. Řeknu vám co si mnoho mužů vůbec neuvědomuje.

Často si my myslíme, že se zlobíme a na určité úrovni se opravdu zlobíme, ale zjistí se že muži většinou nejsou zlostní, ale ve skutečnosti jsou smutní. V duších mnoha mužů je hluboký smutek a tento smutek se ukazuje jako zloba. Iniciace zavede chlapce do té zloby, tak jak je to na tom druhém obrázku. Vypadá to jako vztek na ten pitomý svět, ale většinou je to mnohem hlubší. Když jsem byl mladý novic u františkánů tak jenom jednou jsem si stěžoval novicmistrovi. Bylo mi 19 roků a každý měsíc jsme museli číst život sv. Františka, to se dělá velmi jednoduše, protože existuje mnoho životopisů sv. Františka, je to člověk o kterém bylo napsáno nejvíc knih na světě, takže se divíme jak to, že fascinoval tolik lidí. A já jsem říkal mě to nefascinuje, já tomu chlapovi nerozumím, on pořád brečí, myslím si, že je to neurotický Ital, říkal jsem novicmistrovi. Nevím jestli chci tohoto chlapa následovat, protože pořád brečí a potom k sobě přitáhne Kláru a brečí spolu a brečí celé dva dny. Říkal jsem proč brečí, o čem brečí. Novicmistr byl velmi moudrý muž a říkal mi: Richarde, ty jsi teď velmi mladý, tobě to nedává smysl, ale až budeš starší tak ti to smysl bude dávat, takže teď jsem starý a dává mi to smysl. Teď už rozumím těm slzám všeho ve všem, tomu zraněnému charakteru všeho. V iniciaci potřebujete vědět, že jste součástí většího příběhu. Ukážu vám diagram, kterému říkám kosmické vejce. To co iniciace dělá je, že vás postaví dovnitř kosmického vejce významu. Ta nejmenší část je to čemu budu říkat můj příběh, moje osobní zkušenost s tím z jaké jsem země, jaké mám rodiče.

Většina lidí v historii na toto neměla žádný čas, jediné co mělo nějaký význam byla ta druhá úroveň smyslu, náš příběh. Nevěděli moc o tom co sami jsou a nevěděli, že jsou katolíci nebo Češi, nebo muži nebo ženy. To platilo o našich rodičích a prarodičích, oni hlavně věděli k jaké skupině patří. Všechno záviselo na věrnosti k té skupině. Moji předkové byli Němci a emigrovali do Ruska a když se tam od nich chtělo, aby bojovali za Rusko, tak emigrovali do Ameriky, všechno to bylo o tom, že musíte držet se svojí skupinou. Měli velice málo vědomostí sami o sobě, vědomost o sobě nebyla ani důležitá, jediné důležité bylo, jsme Němci a jsme katolíci. To kosmické vejce se ještě musí umístit do většího kruhu, tomu budu říkat příběh. Pod tím příběhem si představuji ty vzory, které jsou vždy pravdivé. Je mi jedno jestli jste Asiat, Afričan nebo Američan, odpuštění uzdravuje a to platí všude a to je ten příběh. Co moderní sekularismus zapírá je, že říká že neexistuje žádný velký příběh, žádné velké opakující se vzory, že je jenom ekonomika. Předchozí generace dávaly všechnu svou identitu do té druhé úrovně – naše skupina, náš příběh. Většina mladých lidí alespoň na Západě umísťuje svou identitu do té spodní úrovně – můj příběh.

Dnes je velmi obtížné vybudovat s mladými lidmi něco společného, protože oni jsou velmi individualističtí. Chci říci, že plná iniciace obsahuje všechny tři úrovně a všechny tři úrovně bere vážně, ony se vyvažují a regulují navzájem a umisťují vás do vesmíru plného smyslu, významu. Čerokézové byli indiánský kmen v centrálních amerických státech a u nich se otec ptal svého syna, synu proč jsi tak nešťastný? Nevíš, že tvůj život je hnán silnými větry po obloze? To není jenom poezie, to je iniciace. Musíš vědět, že tvůj život je součástí něčeho většího, mnohem většího. Není to o tom abys to pochopil nebo abys to dělal perfektně, není to o morální dokonalosti, není to chytrosti, je to o tom být připojen. Takže si pamatujte to kosmické vejce, já se k tomu ještě vrátím, ale teď vám udělám jiný nákres. Napřed nakreslím velký kruh a mimo něj malý kruh, ten malý kruh jste vy a já. A skoro každý začíná tak, že se ptá jak se dostanu dovnitř. Díváme se sami na sebe a ptáme se: jsem chytrý, jsem dobrý, zasloužím si to? Nikdy si nepřipadáme, že bychom byli dostatečně dobří, takto začíná skoro každý. Není to ani dobrý způsob jak začít, ani dobrý způsob jak skončit. Řeknu vám o jiném místě, které je popisováno svatými a mystiky. Nakreslím ten malý kruh aspoň z části uvnitř toho velkého kruhu. To je to kam vás spiritualita musí vést. Bůh není něco kam se máte dostat nebo propracovat, tam už jste jako milovaný syn. To není něco co si získáte, to je něco k čemu se probudíte a uvědomíte si to. Je to nutné velmi zdůraznit, to jsou dva různorodé pohledy na svět. Ježíš to říká tak, že větev odříznutá od kmene je neužitečná, bezcenná. A spousta naší práce se snaží o to aby toto izolované já udělala cenným, ale to prostě nejde.

Takže tomu budu říkat falešné já a tomuto budu říkat pravé já. A celá iniciace, všechno náboženství je o tom, aby vám to pomohlo prožít toto já. To je to, co už jste, Bůh je ve vás a vy jste v Bohu, vy už jste synové Boží, není to něco co dostáváte tím, když vám na hlavu nalejí vodu. Jediný rozdíl je mezi těmi, kteří to vědí a mezi těmi, kteří to nevědí. Není rozdíl mezi těmi kdo si to zaslouží a kdo si to nezaslouží, protože nikdo si to nezasloužíme. Proto iniciace vždy posílá chlapce na dlouhou dobu do přírody, někdy na týdny, někdy na měsíce a nesmí se vrátit do své vesnice dokud nezná své jméno a dokud nezná Boha. Jinými slovy dokud neprožije tohle já. Ve skutečnosti je toto ta nejdůležitější věc z toho co vám řeknu. Mnoha naší práce, kterou děláme jako křesťané je to, že se snažíme, aby to nepravé já vypadalo dobře křesťansky nebo katolicky, ale to nefunguje. Když stárnete tak jediné co můžete dělat je snažit se víc a víc a běžet rychleji. Toto je o tom být správný, tohle je o tom být připojený, toto je o tom mít pravdu a proto náboženství vychovává tolik lidí plných názorů. Ježíš nikdy neřekl: moje přikázání je, budete mít pravdu, On ukazuje málo zájmu o to kdo má pravdu, On říká: moje přikázání je, buďte láska. Existují dvě skupiny lidí, kteří mají v tomto procesu náskok, mystici a hříšníci. Mystici nechají dobrovolně padnout hranice a propadnou se do svého pravého já. Hříšníci ty hranice nemají, oni vědí, že nejsou dobří. Takže Ježíš říká šokující věc, že opilci a prostitutky se dostanou do Božího království dřív než vy. To je strašně šokující výrok, proč by to říkal? Protože on ví, že není důležité pohnout se odsud tam, ale odtud tam, to je konverze. Nejste iniciováni dokud se nenaučíte prožít toto své já. Tímto skončíme.

Dával jsem duchovní cvičení trapistům ve státě Kentucky. A jak jsem vám říkal, měsíc jsem žil v lesích a zjistil jsem, že v těch lesích žijí opravdoví poustevníci, přicházejí mezi lidi jenom 2x do roka na vánoce a na velikonoce. Mniši vždy říkají, že čekají jestli ti poustevníci budou zářit nebo jestli se zbláznili. Jednou jsem šel v lese a viděl jsem jak jeden z těchto poustevníků jde proti mně po cestě. Tak jsem mu uhnul z cesty, nechtěl jsem ho vyrušovat, ohnul jsem hlavu, aby mohl projít, přišel blíž ke mně a vzrušeně říká Richarde. Říkal jsem si jak to, že zná moje jméno, to asi není velký poustevník, když ví, kdo jsem. Říkal mi: ty kážeš všude po světě, já ne, podíval se na mě a řekl: řekni těm lidem jenom jednu věc a namířil na nebe a řekl: Bůh není tam, pak řekl děkuji a šel dál. Takže já vám jen říkám to, co on vám vzkázal. Bůh není tam. Pamatujete si když Rusové vypustili Sputnik, Boha tam nenašli. Sv. Kateřina to řekla ještě líp, běhala po janovských ulicích a říkala: mé nejhlubší já je Bůh. Tohleto je to, co musíte prožít, že vaše svatost je už tady. Ježíš šel na svou iniciaci do pouště na 40 dní a stejně jako ti indiánští chlapci se vrátil až když věděl své jméno a když se setkal s Bohem. A to své jméno, jak si on říkal bylo, milovaný Syn. A nějakým způsobem, bratři, musíte prožít to, že jste milovaní i to, že jste syn. To je podle mě jediný způsob jak s tolika muži začít tento velký proces. Nemůže to záviset na tom, abychom každý z nás měli za sebou 10 roků psychoterapie, ani to nemůže záviset na tom, aby každý z nás byl tím správným otcem. Ale mohu vás poslat na duchovní cestu kde pochopíte, že každý jste milovaný syn. Jakmile se naučíte být syn tak vám bude dobře být bratrem.

Obdivuji to, že jste přišli dnes jako bratři. Většina mužů ani nemá radost z toho být ve skupině s jinými muži, raději jsou se ženami. Je tady jiný druh energie, který potřebujeme prožít a tu nemůžeme prožít, když jsme muži a ženy společně. Muži kterým je dobře když jsou jako synové a jako bratři tak potom budou i dobří otcové, o tom jsem přesvědčen. Budete mít určitý druh sebedůvěry, určitý druh energie speciálně pro mladší muže, pro vaše vlastní syny a vaše vlastní prasyny. My musíme mít určitou vášeň pro další generaci mužů. Svým způsobem tento den je pro vás a je také pro vaše syny a pro vaše vnuky. Tak abyste jim dokázali dát určitý druh sebevědomí a vidění života, který vám možná žádný otec nedal. Skončil bych tím, že nejlepší co můžete dát svým synům je sami zůstat na té cestě. Když vy dál porostete, tak vám slibuji, že budete mít hodně co dát vašim synům a vnukům. Ani si nemusíte pokládat otázku, co budu říkat svému synovi? Netrapte se s tím, prostě jen sami zůstávejte v růstu. Až přijde čas, že syn položí tu otázku tak odpověď bude ve vás připravena.

Ještě jedna věc. Ten americký básník mi volal, on je v naší zemí velká osobnost a byl jsem překvapen, že zavolal katolickému knězi. On říkal to velké sekulární hnutí, které jsem založil před 10-ti lety je mrtvé, je to pryč. Říkal, že pro většinu mužů to vydrželo tři měsíce, maximálně tři roky a pak to bylo pryč a řekl: to, co děláš ty, to vydrží, protože ty můžeš mluvit o Bohu a to já nedovedu. On si uvědomil, že jeho svět mu neumožňuje popsat tuto zkušenost. Všechno co on dovede je převléknout tuto zkušenost, takže máme různé chlapce, kteří přicházejí do Nového Mexika a předstírají, že jsou indiáni, je to strašně vzrušující a moc se jim to líbí. Potom se vracejí do měst a uvědomují si, že nejsou indiáni, ale že jsou Američané a katolíci. My si to musíme spojit s naší vlastní tradicí a musíme si to propojit s naší vlastní kulturní zkušeností. I když vím velice málo o české kultuře tak doufám, že to, co zde uděláte, vás znovu pomůže připojit k té velké židovsko křesťanské tradici.

Přestávka.
 

Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 2/4

Volné místo na kazetě….. Pravda je na této straně a je pravda i na druhé straně, takže vy teď nejste ani na jedné straně. Místo evangelia vždycky bude nahé místo a prázdné místo. Takže Steven úmyslně ukázal Ježíše nahého a velice exponovaného, odhaleného. Chlapům se ten obraz většinou líbí, ale ženy se na to nerady dívají. V nás je něco co nám říká, že musíme být nazí před Bohem a nazí před realitou. A také to vidíme v tom obrazu iniciace. Také na spodku toho stromu můžete vidět ty obětní beránky. Říkáme, že mechanismus obětních beránků byl palivem lidských dějin. V lidských dějinách nebyla jediná kultura, která by neměla v nenávisti jiné náboženství, jinou kulturu nebo jinou rasu. Určitým způsobem a nerad to říkám, není to láska co nás drží pohromadě, ale je to nenávist. Proto se Ježíš stal obětním beránkem, aby nám odhalil tu iluzi a lež, že nikdo jiný není váš problém. Jak jsem říkal včera večer, spiritualita nám vždy říká ty jsi sám sobě problémem. Kdykoli vidíte nějaké náboženství, které nenávidí jiné náboženství, nebo nenávidí jiné lidi tak je to nemocné náboženství. Zdravé náboženství visí jako Ježíš a usmiřuje protiklady. Mohli bychom strávit celý víkend nad tímto tématem a já doufám, že se k němu budeme moci vrátit. Pro tentokrát vám chci říct jeden příběh, který hodně používáme při práci s muži a potom možná můžeme začít s diskusí.

Je to příběh z Grimmových pohádek a jmenuje se „Železný Jan“. Tento příběh se stal symbolem mužského hnutí. Já bohužel neznám české pohádky, ale německé pohádky jsou pro nás velice nápomocné. V řeckých mýtech ti hrdinové létají někde po nebi jako bohové. V germánských mýtech zase vylézají z nějakých děr v zemi, skřítkové. A to odpovídá pravému mužskému požitku, muž ví, že pochází spíše ze země než z nebe. My to prožíváme často v naší sexualitě, víme, že jsme zemití muži. Mnoho z toho vyučování v naší zemi je o tom mluvit poctivě o naší sexualitě. Většinou pro to není žádné bezpečné místo kde by se o sexualitě mluvilo. Vždy mě udivuje jak otevření jsou muži, když mohou mluvit se sebou navzájem a když nejsou u toho žádné ženy. Příběh pokračuje takto: v určité vesnici muži mizí. Železný Jan se vydává pátrat po příčinách tohoto jevu. Je v lesích nějaká příšera nebo divoké zvíře?

Přijde k nějakému rybníčku, z něj se vysune zarostlá srstnatá ruka, a stáhne jeho psa pod vodu a on si říká: aha, tak problém je tam dole. Vezme kýbl a přelévá ten rybník. Vidíme to jako symbol té obrovské práce, kterou to dá, aby se člověk ponořil do svého nevědomí, do toho svého břicha. Většině mužů nikdo nikdy neřekl jak sestoupit tam dolů, je tam vždy tma a je to strašidelné. Na dně toho rybníka najde divokého zarostlého chlapa. To se stalo symbolem divokého nebo jak se překládá neochočeného muže. Není to negativní symbol, je to symbol hluboké instinktivní mužskosti. Je to ta část o které každý muž ví, že je dobrá, ale ženy se jí často bojí. To je to, co každý syn chce od svého otce. Každý syn chce od svého otce, aby byl sebevědomý, potrhlý a svobodný. On neví co dělat s tolikerou divokostí a proto udělá klec pro toho divokého muže. V té kleci ho vezmou do vesnice, dají ho na náves a jenom se na toho divocha chodí dívat. Na náves přijde malý sedmiletý chlapec, sedm let je symbolický věk pro vyjití z nevinnosti a do prvního stupně mužství. Ten malý chlapec si hraje se zlatým míčem, ten zlatý míč je symbol dokonalosti, to je ten mladý hrdina, který se snaží být důležitý a perfektní. Upustí ten zlatý míč, on spadne do té klece a ten divoch ho chytne.

Chlapec tam chce vejít a vzít si míč zpátky, ale bojí se. Všichni ho varují ať tam nechodí, že ho zraní nebo zabije. Malý chlapec ta varování ignoruje a s trochou strachu otevře klec. Divoch místo aby ho zranil tak mu vrátí míč, chlapce si dá na ramena a odběhnou spolu pryč. Je to velmi jednoduchý příběh, ale má v sobě všechny prvky o kterých zde mluvíme. My na Západě také ztrácíme naše muže stejně jako je ztráceli v té vesnici. Klademe si otázku proč je u nás tolik mužů bez sebevědomí, bez touhy, bez vize. V určitém smyslu můžeme říct, že se snažíme najít toho divocha. A tím myslím vaše nejhlubší a nejpravdivější já. Bratři to jediné, co můžete dát Bohu, je to co opravdu jste. Ne to, co máte být, ale to, co jste. Myslím, že to je to jediné, co Bůh chce. Ale chce to odvahu tomu důvěřovat, důvěřovat, že to by mohlo být dost. Říkat vám něco jiného by jenom znamenalo vás odrazovat, protože tohle je všechno oč jde. To co tedy dnes děláme je to, že vás zveme na cestu. Na tu cestu vám dáváme nějakou řeč a nějakou sebedůvěru o tom, že nějaká cesta existuje. V naší zemi už vzniklo sedm různých skupin mužů, kteří podstoupili iniciační rituály, s těmi skupinami budeme dále pracovat. Jsou mezi nimi muži, kteří to chtějí předat dál mužům ve své farnosti, ale největší skupina je těch, kteří to chtějí předávat ve své rodině, svým synům, vnukům, kmotřencům a jako rodina vytvářejí zkušenost pro mladé chlapce.

Protože my už dávno nemáme kulturu moudrosti a bohužel nemáme ani církev moudrosti, tak si musíme tyto zkušenosti vytvářet sami pro sebe. Skoro jako ti středověcí lidé, kteří si vytvářeli pověst o svatém grálu. Pak máme třetí skupinu, která pracuje s vězni, s muži. Já sám jsem vězeňský kaplan a vím, že muži ve vězení tomuto rozumějí daleko víc než muži v kostele. A skoro nikdo z těch mužů ve vězení neměl dobrého otce, to je univerzální pravda. Přicházím do vězení a mohu tam s nimi mluvit hodiny, protože oni pořád chtějí moudrost, kterou jim jejich otec nikdy nedal. Pak máme čtvrtou skupinu a to jsou rizikoví chlapci, chlapci kteří jsou ve velkém nebezpečí, že se dostanou do potíží. Pak máme pátou skupinu, která pracuje s homosexuálními muži. Šestá skupina pracuje s Mexičany a nakonec s černochy. Každá z těch skupin to říká jiným způsobem, s jinými symboly, ale to sdělení je vždy stejné. Že se musíme nejdříve naučit sestupovat dolů a teprve tím se naučíme co to znamená jít nahoru. Takže naše naděje je, že snad někdy v budoucnu bychom něco takového mohli uspořádat ve vaší zemi. Vy byste si to mohli uspořádat s českými příběhy, s českým zázemím, ne americkým nebo indiánským.

Než se pustíme do diskuse, tak bych ukázal ještě jednu sérii obrazů. Když studujeme univerzální historii muže tak zjišťujeme, že tam jsou vždy čtyři základní postavy. Nalézáme je tak univerzálně, že jsme jim začali říkat čtyři mužské archetypy. Dnes nebude čas, abychom se k tomu dostali hlouběji, ale aspoň se chci o nich zmínit. V dalších dvou dnech mi Steven pomůže, abychom se v tomto dostali o mnoho hlouběji, a to s menší skupinou. My tomu říkáme čtyři části každé lidské duše, nalézají se tak konzistentně v každém příběhu, že tady nemluvíme o čtyřech různých mužích, ale o čtyřech částech každého muže, vás i mě. Vždycky v nějaké podobě je tam král, pak za druhé je tam vždy bojovník, pak za třetí je tam vždy magik, kouzelník, mudrc a za čtvrté je tam vždy milovník. Ti čtyři se vzájemně udržují v rovnováze. S jedním většinou vždy začínáte jako chlapec, většina chlapců začíná s bojovníkem. Jak pokračuje váš život tak se pomalu naučíte té moudrosti, která z jednotlivých částí vychází. Většinou je tam jeden z nich, kterému nerozumíte, to je vaše stínové já s kterým ani nechcete mít nic společného. Např. ve vězení nikdo z těch chlapců nerozumí postavě krále, protože neměli dobrého otce. Král to je jiná podoba otce, to je ten který drží dohromady ten velký obraz.

Ten bojovník je ta část z vás, která hodně vyžaduje od sama sebe. V současnosti se to hodně vyjadřuje ve sportu a někdy v podnikání. Vždy je to pro vaše vlastní ego, pro vaše vlastní já, ne pro ty druhé. Magik nebo mudrc je ta část z vás, která chce moudrost vnitřní. Po většinu historie byl kněz vnímán jako magik, mudrc, ne jako král. V evropském prostoru je negativní reakce na křesťanství, protože příliš dlouho měli kněží roli králů, my nechceme kněze krále, ale kněze mudrce. Mudrc vás vede dovnitř, řekl bych, že to co dnes dělám je hlavně role mudrce. Milovník je ta část z vás, která si užívá radost. Ta část z vás, která se dovede vzrušit, nadchnout. Jestli nemůžete tancovat, nemůžete líbat, tak nejste milovník. Není to jenom sexuální obraz, je to mnohem širší. Je to muž naplněný vibrující energií, který je vším rozrušený. Mám dojem, že v širokém smyslu jsme milovníka zabili a muži to nedovedou ani ocenit. Ale jak rosteme ve svém životě tak tyto čtyři postavy se navzájem drží v rovnováze. Jestliže jste jenom jeden z nich, tak se stanete temnou stránkou toho jednoho. Např. když jste jenom král tak budete autoritářský a tyranský. Jestliže jste jenom bojovník tak budete příliš tvrdý bez měkké stránky. Když budete jenom mudrc tak to všechno budete mít jenom ve své hlavě, ale nebudete to umět sdělit někomu jinému. Jestliže budete jenom milovník tak se brzy stanete závislým.

Ale když se to navzájem všechno vyrovnává a udržuje v rovnováze tak v takových lidech uvidíte krásnou celistvost. V tomto krátkém dnu nebudu mít příležitost to rozvinout, ale ukážu vám ty obrazy a ony budou fungovat ve vašich hlavách. Chci, abyste si začali všímat jak jsou tyto čtyři postavy přítomny ve všech velkých románech a příbězích. Běžel tady film „Lví král“ od Disneye. Disney při přípravě tohoto filmu vědomě používal tento výzkum. V Americe jsme zjistili, že malí kluci chtěli tento příběh vidět znovu a znovu. Když se na to podíváte tak zjistíte, že je tam vztah otce a syna, je tam dobrý král a zlý král, dobrý bojovník a zlý bojovník, mudrc je tam jenom dobrý a ta dvě zvířata, která tancují a běhají v lese jsou dva milovníci. Půjčte si to video a uvidíte to sami.

Máme něco přes půl hodiny, začneme tím, co potřebuje vysvětlení z přednášky z dnešního dopoledne. Jestli chcete něco víc rozvinout, tak o tom mluvme. Chce někdo začít?

◙ ◙ ◙

Diskuse

1.   V první části přednášky jste mluvil o tom, že každý národ má své mýty, zmiňoval jste příběh o sv. grálu a jmenoval jste Německo a Anglii. Pozoroval jste při přednáškách v různých zemích, že jejich kultury jsou odlišné? Mám pocit, že zrovna ty země, které jste jmenoval jsou si určitým způsobem podobné. Mám pocit, že u nás nebo např. v Maďarsku tak silný mýtus není.

V Maďarsku před dvěma týdny říkali, že většina jejich mýtů je o bojovníkovi. I když říkali, že jejich král Štěpán je symbolem hledání dobrého krále. Když jsme tam byli tak jsme u maďarských mužů viděli krásnou schopnost prožívat radost a být senzitivní, ale přiznávali, že to není moc v jejich příbězích. Ten muž tam vždy musí být chlap. Dokonce i zde na mužské konferenci jste se nebáli dát kytky, to je něco z milovníka, něco z ženského principu. To by byla dobrá práce, kterou byste mohli udělat, najít nějaké české legendy nebo pohádky, určitě existují, ale nejsou třeba dost známé. O Brunclíkovi. Pán tady říká, že česká mytologie je přímo posedlá hledáním té dobré královské postavy. Nevím toho moc o vašem prezidentu Havlovi, ale z pohledu Ameriky je to asi nejobdivovanější evropský prezident a je vnímán jako všechny ty čtyři prvky. Abyste byli opravdu velkým člověkem tak musíte mít všechny čtyři. Myslím, že břemeno jak rigidního kapitalismu tak rigidního socialismu je, že vám to nedovoluje být všechny čtyři najednou.

2.   Kdy vznikla myšlenka mužské spirituality a potom, jestli by mohl pan Rohr rozvést to klesání, iniciaci, jak včera říkal o tom semaforu, trochu to rozvést a dát tomu nějaké impulsy.

V naší zemi to začalo začátkem 80. let, viděli jsme, že ženy rozvíjejí svou ženskou spiritualitu a že se pohybují dopředu mnohem rychleji než muži. A viděli jsme, že mnoho z těch feministických symbolů k nám jako mužům nepromlouvá. Začal to ten básník o kterém jsem již mluvil, začal tím, že studoval mužskou symboliku. Zjistil, že vzory a obrazce, které jsou v příbězích o ženách jsou velmi rozdílné oproti těm, které jsou v příbězích o mužích. A to co jsem se vám včera snažil předat v náboženské řeči. A k té druhé části otázky, je to těžké být konkrétní, protože tady vedeme lidi do zkušenosti, kterou je těžko později popsat. Ale přišlo se na několik klasických stupňů iniciace. První věc je, že se musíte nejdříve oddělit od svého obvyklého provozu. Většinou ten chlapec je vyveden ze svého normálního prostředí, musí být oddělen od své matky. Když jsme společně se ženami tak ony rozhodují o tom, jak cítit, ženy zajišťují to cítění v rodině. Většina mužů ani neví co se jim vlastně líbí, vždy říkají: miláčku, co se ti líbí se líbí i mě. Ten mladý chlapec nedovede oddělit své já od své matky, on si myslí, že to co ona chce je to, co on by měl chtít.

Takže toto oddělení je naprosto důležité, ale ženy se tomu často brání, protože si myslí, že s tím chlapcem uděláme nějaké nebezpečné věci. Když děláme cvičení pro muže a on se pak vrátí domů tak žena chce vědět co říkal, co se tam dělo přesně den po dni. Když děláme cviční pro ženy tak ona se vrátí domů a muž se zeptá: bylo to cvičení hezké? Tak jsem rád. Většinou muž nepotřebuje žádné další detaily, v podstatě ho to ani nezajímá. Důležité na tom je, že ženy nesly v sobě ten duchovní život už tak dlouho, že si na to zvykly, že nechtějí být mimo a nechtějí, aby muži do toho mluvili a rozhodovali. Dokonce někteří muži přicházejí k nám a říkají, žena mi dovolila sem jít, nebo mé ženě se tyto věci nelíbí a já nemohu přijít. Možná muži mají politickou a ekonomickou moc, možná, ale na emoční úrovni a na duchovní úrovni ženy mají skoro všechnu moc. Málokdy se to přiznává. Dokonce ani muži nejsou schopni o tom mluvit pokud to není v bezpečné skupině, nevím jestli ženy uvidí tento záznam. Neříkám to proto, abych vytvořil spor, ale jenom proto, abychom byli poctiví a poctivě tento jev popsali. Tak to je ten první stupeň, kdy chlapec musel opustit svět žen a vyjít z něho ven, aby měl jiný způsob cítění, přijít do prostoru kde by měl jiné myšlenky než ty, které by chtěla matka, aby myslel.

Druhý stupeň iniciace je něco čemu říkáme práce se smutkem. Byl jsem u masajských bojovníků v Africe a vzali mě do jeskyně ve které museli žít týdny, možná měsíce. Tam byli zavedeni do něčeho čemu říkali smutek, bolest světa. Dokud chlapec nemůže cítit bolest a smutek tak nemůže projít iniciací. Dřív jsem tomu říkal sestoupit do toho zranění. Dokud on nesestoupí do své rány, do svého zranění tak se bude snažit celou záležitost řešit ve své hlavě. To je to co my chlapi děláme, že se snažíme všechno řešit ve své hlavě a to nám žádnou moudrost nepřinese. Moudrost je něco jiného než inteligence, moudrost je něco jiného než vzdělání. Co dělá iniciace je, že vás vyvede z téhle části hlavy pryč z té části, která je vlastně jen řídící věží. Další stupeň iniciace je, že musí být vyveden do přírody, kde má prožít jiný svět. Iniciace musí probíhat někde v přírodě, nemůžete to dělat v takovéto místnosti, protože zde v místnosti je provoz jako obvykle. Ale na ten den je musíte připravovat, dát jim očekávání a touhu. A úžasné je, že skoro vždycky se to stane. Vždycky je potřeba říct, že se to může stát a potom se stane, že se ta velryba otevře a že vidíme úplně jiný vesmír. Nemluvím o nějakém vidění nebo zjevení, mluvíme o nějakém otvoru v duši, otvoru, který se otevře takže vy můžete vyjít ven a Bůh může dovnitř. Další stupeň je, že musíte být přivedeni zpět do komunity mužů, kteří teď mají novou společnou zkušenost. A musíte je poslat zpět do toho obyčejného světa, ale teď už s nějakým darem. Hrdina se vždy vrací do toho místa, kde začal, ale nese si sebou nějaký dar. Vždycky absolvuje nějakou cestu do toho velkého světa a pak se vrací domů jako proměněný člověk. Ve středověku toto mělo často formu putování, že člověk musel opustit domov a někam putovat.

Zdá se, že muž často nachází svou duši skrze různé krajiny, skrze různé vzory. Vsadím se, že každý z vás když jste byli mladí muži tak jste chtěli cestovat, to vidím ve všech mladých mužích. On vždy ví, že existuje větší svět než je jeho země. Dokonce bych řekl, že když nechce cestovat tak pro něj nevidím moc velkou naději, chce zůstat jen okolo svého kostela okolo své malé země. To je to co syn nenávidí na svém otci jestliže je to malý muž a nedovede ho vést do většího světa, ten syn vždycky chce, aby mu otec ukazoval ten velký svět. Čtyři stupně separace, oddělení, cesta dolů, alternativní zkušenost a návrat domů, ale v proměněném stavu, to jsou ty čtyři velké stupně. A jsou tam nějaká základní sdělení, které si musíte prožít a mluvil jsem o nich včera i dnes. Jedno z těch poselství je, že musíte vědět, že umřete, musíte to cítit, duchovní učitel říká, že se musíte setkat se svou smrtí jinak nebudete vědět jak máte žít. Takže se ten chlapec musí vždy na nějaké úrovni setkat se svou smrtí.

3.   Jak by si měl muž postižený na své životní cestě velkým zraněním se svým zraněním pracovat tak, aby se na své cestě nevracel zpět do temného lesa?

Jak pracovat se svým zraněním? Za prvé si přiznat, že to zranění je, to je polovina procesu. Většina mužů neumí plakat a je to proto, že odmítáme přiznat bolest ze zranění. Ženy se umí sejít, plakat spolu a dotýkat se, ale my většinou nemáme žádný prostor kde by to bylo možné. Většina z nás jsme byli vychováni k homofobii, strachu z mužů, že takové projevy by byly vykládány jako slabost nebo homosexualita. Mezi muži je takový strach z podezření z homosexuality, že samotný pojem mužského přátelství je nemožný. To musím říct velice výrazně, je to velká překážka, která musí být překonána, naši muži nejdou na hlubinu. My se bojíme být zranitelní, poctiví nebo něžní, protože by někdo řekl, že jsme homosexuálové. Dokonce v Americe některé naše silné skupiny mají homosexuální členy a někdy dokonce oni musí učit heterosexuály jak prožívat své city. Takže za prvé si to musíte přiznat a za druhé musíte najít bezpečné místo kde o tom můžete mluvit. Nemůžete si to všechno vyřešit sami ve své hlavě. Jako kněz si myslím, že je dobré když najdete nějaké místo, kde to můžete obětovat Bohu. To je dar, který mají věřící lidi a ke kterému světský člověk nemá přístup. Proto často v kontextu víry vidíme krásná uzdravení. Když vidíte, že je někdo kdo může přijmout vaši bolest tak to uzdravuje.

Možná to nezní zrovna konkrétní, to uzdravování je tajuplný proces, ale nejdůležitější věc co vám můžu říct je, že se to stává, dokonce v situacích jako je tato se to stává úžasně často. Mohu říct, že mnozí z vás tady teď zažijí různé stupně uzdravení a ani o tom nebudete vědět, až za několik dní si to uvědomíte. Když se podíváme na život Ježíše tak udělal dvě věci: kázal a uzdravoval, kázal a uzdravoval pořád dokola. A já říkám, že v církvi děláme hodně kázání, ale málo uzdravování. Což znamená, že máme v nejlepším případě jenom půl toho tajemství. Řeknu to ještě silněji: jestliže vaše kázání nezpůsobuje uzdravení, tak nekážete správné evangelium, protože správné evangelium si stačí poslechnout a už uzdravuje. Odpoledne necháme více času na otázky, aby ten dialog šel dál, ale teď už čas nemáme. Takže myslete na své otázky, budeme v nich pokračovat.

Děkuji.
 

Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 3/4

Neudělá vás to moudrými, udělá vás to takovými, že posuzujete, soudíte. Problém je v tom, že mnozí lidé si myslí, že v tom je jediná možná mysl, která existuje. Dokonce když jste vzdělaní, tak jste v tomto ještě lepší než nevzdělaní lidé. Dospělé vyvinuté náboženství vždy popisuje jiný druh vědomí. Myslím, že to je ostuda, že jsme to nevyučovali normálním laickým osobám. Na konci milénia časopis Time deklaroval Alberta Einsteina jako muže století. Jeden z jeho mnoha dobrých citátů byl tento: žádný problém nemůže být vyřešen tím stejným vědomím, které ho způsobilo. My se snažíme většinu našich problému vyřešit stejnou kalkulativní myslí, která ten problém způsobila. Proto se náboženství vždy snaží lidi dovést k jinému druhu vědomí. Když jsem byl před několika lety v Indii tak mě sestry vzaly do nějakého hinduistického chrámu. V tom chrámu jsem viděl postavu, kterou možná znáte, sloního chlapce. Má tělo mladého muže, ale hlavu slona, pro hinduisty je to symbol osvícení. Zeptal jsem se jaký byl jeho příběh. Ten chlapec měl otce, ten otec řekl to, co říká každý otec o svém synovi v náctiletém věku, ten kluk potřebuje úplně jinou hlavu a hledal největší možnou hlavu a viděl slona. Klukovi uřízl hlavu a nasadil mu sloní hlavu.

Ten symbolismus je skvělý. Osvícení znamená, že dostanete úplně novou hlavu. Takže já se vám snažím sundat vaši kalkulativní hlavu a nasadit vám kontemplativní hlavu. Cena za toto osvícení je náročná chirurgická operace. Ta vaše hlava pořád vynáší nějaké soudy, líbí se mi to, nelíbí se mi to, souhlasím s tím, nesouhlasím s tím. Každý sám sebe definuje na jedné nebo na druhé straně, v jedné pozici, v druhé pozici. Vytváří to lidi, kteří ani moc neumí vést dialog. Možná znáte lidi, kteří neumí vést dialog, jenom vám předestřou svůj monolog, řeknou vám jak to je a neočekávají odpověď. Mnozí synové si stěžují, že takto to dělají jejich otcové, dávají jim monolog a není tam žádný prostor pro vzájemnou komunikaci. Kontemplativní mysl jako prostorná sloní hlava čte realitu v mnohem širším panoramatickém způsobu. Nepokládá otázku zda je něco správné nebo špatné, nejedná se jí o posuzování. Snaží se nastavit zrcadlo a sledovat co se v tom zrcadle ukazuje bez posuzování, bez hněvu, beze strachu. To je velmi těžké dělat.

Učit lidi modlitbě znamená učit lidi opustit všechny filtry, kterými se díváme jako je zloba, posuzování, strach. Když začnete s posuzováním tak nikdy nic nebudete milovat, tím způsobem nemůžete začít. Nemůžete si všechno zařadit do nějaké pozice nahoru nebo dolů. Vyžaduje to pokoru, prostě jenom nechat věci tak, jak jsou. Nechat věci napřed mluvit k vám dřív, než si na ně uděláte rychlý názor. Většina lidí nevidí věci tak jak jsou, vidí je tak jak jsou ti lidé, je to zřejmé. Vidí je skrz čočky jejich bolestí a zranění. Pokoj duše je výraz, který bych tady použil. V angličtině vždy říkám, že to je protimluv. Kdykoli jste ve své mysli tak nejste v pokoji. Když si vzpomenete na nějakou dobu svého života kdy jste byli opravdu v pokoji tak jste asi nebyli ve své mysli. Duchovní vůdce vám dává prostředky, abyste se vzdálili od své kalkulativní mysli. V naší zemi se mnoho lidí zvláště mladých stává buddhisty. Často se jich ptám co je k buddhismu láká. Buddhismus je velice jasně učí jak se vzdálit od toho posuzovacího mozku. Přestože naši mystici tomu rozuměli, tak se to nevyučovalo běžným křesťanům. Bohužel to nebylo předáváno ani kněžím ani biskupům. Vy, kvůli vaší zkušenosti z uplynulých 40 let jste byli ještě více vzdáleni nazpátek. Když musíte používat spoustu energie k tomu, abyste se bránili proti jiné skupině, nebo abyste se definovali ve smyslu opozice k jiné skupině, tak to vás skoro vždy udržuje ve stavu kalkulativní mysli. Téměř jistě musíte přemýšlet v pojmech buď a nebo. Jistě je to jediný způsob jak jste mohli mnoho roků přežít, ale tato mysl vám už moc nepomůže jestli chcete opravdu pokračovat v duchovní cestě, protože teď už není proti čemu být, už není nic proti čemu byste se měli bránit. Teď je to mnohem těžší, protože teď musíte vidět dobré i špatné uvnitř křesťanství. Možná musíte vidět i to dobré, které bylo v komunismu. To je mnohem obtížnější. Jedině duchovní mysl toho může tolik udržet pohromadě. Myslím, že když nebudeme učit tuto novou mysl, tak nevidím velkou naději pro duchovní pokrok ve světě ani v postkomunistických zemích. Ještě jednou ten citát: problém nemůže být vyřešen tím samým vědomím, které jej způsobilo. Apoštol Pavel v listu Korinťanům mluví o daru jazyků. Letniční hnutí o tom často mluví. Říká, že tento dar jazyků nekrmí mozek, nekrmí mysl, že je to jen žvatlání. A my víme, že když dar jazyků zmizel tak se objevily věci jako růžence, modlitební kuličky. Když něco opakujete dostatečně dlouho tak za chvilku levá část mozku přestane fungovat. Dlouhé chvíle ticha mohou mít stejný účinek nebo když se delší dobu zdržíte normální lidské konverzace tak se přirozeně začnete přesunovat do takové větší panoramatické scény. Doufám, že vám to nezní esotericky nebo nemožně. Musím vám to prezentovat, protože jedině když půjdete tímto směrem tak můžete jít do hloubky. Když se budete snažit všemu rozumět pomocí své malé posuzovací mysli tak během týdne všechno, co tady slyšíte zapomenete a budete stejní jako před tím. Ale vidím tady určitou hloubku a rád bych aby se něco z toho do hloubky dostalo. Vy si toto můžete přivlastnit a předávat to dalším mužům v Čechách a to už tak, že nebudete citovat mě, ale bude to vaše zkušenost. To bude chvilku trvat, ale chci, abyste si věřili a abyste sami se sebou byli trpěliví. Jak něco konkrétního uděláte tak to nakonec bude způsob jakým budete dělat všechno, protože musíte pozorovat jak děláte každou malou věc. To zní jednoduše, ale je to velice důležité, protože to je začátek. Např. když si všimnete, že jste neustále ve strachu, musíte ten obrazec zachytit téměř za běhu a všimnout si, že se to děje. Nebo když jste pořád podráždění z lidí tak si musíte toho obrazce všimnout, protože to říká víc o vás než to říká o nich. A dokud ty obrazce nevidíte tak se od nich nemůžete odpoutat. Pamatujte si, že všechna velká spiritualita je o odpoutání. Doporučuji vám, abyste si ve svém životě našli nějakou duchovní praxi. Třeba nějakou chvíli ticha každý den kdy si můžete vyčistit brýle. Teď mnoho amerických mužů v autě nezapíná rádio, říkají, že to je jejich malý klášter, to je jejich přechodový prostor mezi domovem a prací nebo opačně. Snaží se znovu uzemnit v Bohu. Modlitba není tak moc o odříkávání modlitby.

Modlitba je kompletní postoj, pohled na svět. Je to způsob jak se pohybovat světem. Je mnoho lidí, kteří odříkávají modlitby, ale tento postoj nemají. Proto Pavel říkal: modlete se stále. Nemyslel pořád odříkávat Zdrávasy a Otčenáše, myslel dívat se na realitu jiným párem očí. Ta kalkulativní mysl stále usiluje o nějakou pozici, snaží se sama sebe vyzvednout a někoho jiného ponížit. Když takovou potřebu už nemáte tak víte, že se stáváte svobodnými. Když ani ve své mysli nepotřebujete posuzovat druhé lidi. Říká se, že typický Američan nemůže prožít tři minuty aniž by tam neměl nějakou posuzující myšlenky, doufejme že pro Čechy je to pět minut. Všichni to děláme, protože pokud nejste vyučeni v kontemplativní mysli tak není jiný způsob jak žít. Říkám vám: tohle vás nikam nedostane. V 75-ti letech budete stejně stupidní jako jste teď. Žádný problém nemůže být vyřešen tím vědomím, které ho způsobilo. 

Potřebujeme novou mysl. Náboženské slovo pro to je kontemplativní mysl. Pakliže je duchovní pomoc, která vám pomůže se k tomu dostat, tak to dělejte. Jestli to znamená tichou procházku 20 minut každý den tak to dělejte. Jestli to znamená psát si deník svých myšlenek a pocitů, modliteb, tak to dělejte. Jestli to znamená recitovat růženec, tak to dělejte. Jestli to znamená chodit denně na mši, tak to dělejte. Ale ty stejné věci můžete klidně dělat ze špatných důvodů, můžete chodit na mši abyste zůstali v kalkulativní mysli. Někdy jsem strašně nerad knězem, protože všechny ty malé stařenky sedí v první lavici a sledují mě jestli tu mši říkám správně a když to neříkám správně tak napíší dopis biskupovi. Údajně se modlí, ale ve skutečnosti kalkulují svým mozkem, to není žádná svoboda. Tento způsob náboženství nás nikam nedostane a nikam nás nedostal. A přesto ho stále podporujeme. V historii s vyjímkou posledních 500 let muži byli vnímáni jako moudré postavy. Byli to otcové kdo učili své syny a dcery spiritualitě. Jestli rozumíte tomu, co říkám o kontemplaci, jestliže na tom pár roků pracujete, slibuji vám, že se objevíte jako duchovní vůdci. Nemá to nic společného s nějakými pohotovými rychlými morálními mandáty. Syn pozná jestli je jeho otec uzemněný, svobodný, šťastný. Zjišťujeme, že mnozí chlapci mají mnohem raději svého dědečka než svého otce a ptáme se proč? Možná proto, že ten dědeček ve svém věku má větší šanci být svatým bláznem, možná že život se svými výkyvy nahoru a dolů ho naučil něco z kontemplativní mysli. Dědeček se často zdá takový prostornější a svobodnější než otec. Otec se snaží udržet si zaměstnání, udržet pohromadě manželství, platit účty a v té situaci mnoho z vás asi je. V těchto letech není jednoduché jít hlouběji, protože se musíte starat o tolik malých věcí. Zatím toho takto necháme přestože bychom mohli celé cvičení věnovat kontemplaci. A vrátíme se k nějakým otázkám.

◙ ◙ ◙

Diskuse

1.   Uváděl jste příklad, že ženy byly v kostele a muži čekali venku a kouřili. Proč dnešní liturgie neoslovuje muže, proč tak výrazně oslovuje ženy, když liturgii mají pod palcem muži, co na tom vadí mužům? Jaká je představa liturgie pro muže?

Je mnoho úrovní na kterých bychom o tomto mohli mluvit. Jeden problém je v tom, že možná my kněží jsme všechny charismata a všechny role soustředili do jedné osoby a tak se laici cítí jako pasivní diváci. Muži nemají rádi pasivní úlohu. V Novém Mexiku máme hodně mexických mužů, jakmile jim dáme úkol, aktivní úlohu co mají dělat tak ve velkých počtech přicházejí pomáhat církvi. Když si myslí, že budou užiteční, když to má nějaký smysl, tak přijdou a věnují té práci celý den. Zvlášť když je to těžká práce. Když je to jenom o tom sedět a sledovat divadlo, tak necítí, že by jim to pomáhalo. Samotné slovo liturgie je složeno ze dvou řeckých slov a znamená práce lidí, nikoli práce kněze. Myslím, že budeme muset najít takové formy uctívání Boha na kterých se bude moci účastnit více lidí, nejenom kněz. V naší zemi máme mnoho skvělých farností, kde je mnoho úloh a mnoho služeb, nejenom v neděli, ale celý týden. A v těchto kostelích je tolik mužů jako žen. Muži toto shledávají jako velice smysluplné pro celou jejich rodinu. Musíme také najít způsoby, aby mohli kázat laici svobodní nebo ženatí, aby všechna kázání nebyla jenom z perspektivy teologicky vzdělaného celibátníka. To pak to kázání je mnohem smysluplnější pro obyčejné ženaté muže. Jestli je tam ženatý muž, který také může mluvit o svých problémech s manželkou a s dětmi.

2.   Říkal jste, že chyby nás učí a úspěch nám po čase nic neřekne, myslím, že život je v životě muže velmi důležitým motorem a potřebou. Jaký je váš názor na úlohu úspěchu v životě muže?

Úspěch je určitě nutný v první polovině života. Úspěch je příjemný kdykoli i později v životě. Neříkám, že byste se měli vyhýbat úspěchu, jenom říkám, že vás to nic nenaučí, jenom je to příjemné. Když se nastavíte tak, že všechnu svou energii budete čerpat z úspěchů tak se dostanete do stavu, že nebudete umět čerpat energii odnikud jinud. Třeba ztratíte schopnost načerpávat energii tak, že se jdete projít po parku a díváte se na kytky, to je také způsob jak načerpávat energii. To je nebezpečí návyku na úspěch a je to návyková záležitost. To vám příliš zužuje vaši cestu a normálně se to stává návykem.

3.   Řekl jste, že většina mužů je raději mezi ženami a že jde o jiný druh energie, můžete tuto otázku blíže vysvětlit?

Většina heterosexuálních mužů cítí, že svou energii dostává, když jsou v blízkosti žen, to je normální, dobré a pomáhá to. Ale také nás to vzdaluje od té druhé půlky lidské rasy. Zjišťujeme, že mnozí muži když se ožení tak nemají žádné mužské přátele, není tam ani žádné místo pro mužské přátelství. Potřebujeme obojí a musíme si znovu vytvořit umění mužského přátelství. Když jsem byl v Maďarsku tak jsem se tam setkal se skupinou mužů, kteří četli mé knížky asi tak pět let. Bylo jich v té skupině asi 18. Každé úterý večer se scházeli na 4 hodiny a vytvářeli si různé zkušenosti, které spolu mohli prožívat jako společenství bratrů. Když jsme tam byli se Stevenem tak nás vzali ven do pole a učili nás maďarské lukostřelectví a říkali, že cíl není být nejlepší, ale být spolu. Potom se podělili o nějaké jídlo, jednoduché jídlo připravené muži a skončili tak, že všichni bubnovali. My to v naší zemi také děláme, protože tam máme hodně indiánských bubnů. Zjišťujeme, že muži si vytvářejí vztah jeden k druhému jinak než ženy. Ženy si rády povídají z očí do očí, dívají se vám do tváře a čtou vaše pocity. Muži mají vztah vzájemně rameno k rameni, když muž stojí delší dobu vedle vás a něco společně děláte tak v tom stavu můžete cítit určitou klidnou spokojenost, klidný vztah. Není tam potřeba si všechno prohovořit jako u žen. To je důvod proč tolik mužských skupin rádo bubnuje. Před pár dny jsem velice důrazně mluvil o nějakých věcech k mužům v Norimberku a čím tvrději jsem mluvil ,tím hlasitěji oni potom nakonec bubnovali. Chlapi se nechtějí sdružovat ve skupinkách a mluvit o tom, chtějí si v sobě udržovat myšlenky, myslet na to. Zjistili jsme, že bubnování je pro muže velice bezpečný způsob jak tohle dělat. Nesnažím se vás odtáhnout od vašich manželek, dcer a ženských přítelkyň, ale říkám, že tam existuje něco víc, co stojí za to to prozkoumat.

4.   U nás se to bere tak, že se mladý muž před svatbou pár dní sejde se svými přáteli a uspořádá s nimi jakési rozloučení a tím se chce říct, že potom už bude mít jenom manželku a děti.

Tak to je velmi dobrý příklad toho co říkám, že mužské přátelství, pokud vůbec existuje, tak se zastavuje v manželství. Znám muže, kteří za mnou přicházejí a tak moc chtějí mužské přátelství, že si sami o sobě myslí, že jsou homosexuálové, jenom kvůli této potřebě, ale přitom jsou úplně normální a zdraví muži. Ale v západní společnosti není žádné strukturované místo pro takové mužské přátelství kromě sportu. Ale jak stárnete tak sporty pěstujete míň.

5.   Jaká je spojitost mezi prožitím slabosti a neúspěchu s paschálním tajemstvím?

Myslím, že zranění je vždy vstupním bodem k sestupu. Proto ten obraz Ukřižovaného je pro nás tak důležitý. Ale to zranění není koncový bod, je to jenom pro transformaci, k proměně. Konečný cíl je zmrtvýchvstání, ne aby to zůstalo v ukřižování. Myslím, že toto je centrální bod křesťanství, přestože mám rád náš obraz ukřižovaného a krvácejícího Ježíše. Asi jsme si tolik nezobrazovali zmrtvýchvstalého Ježíše. Proto jsem požádal Stevena, aby namaloval tento obraz kde kříž je jako přechod z jednoho místa na druhé. Není to místo kde zůstáváte, je to místo kde se proměňujete. Život a smrt jsou stránky jednoho tajemství a nemohou být odděleny. Nemůžete mít jenom život a neměli byste mít jenom smrt. Ježíš řekl ve zjevení jednomu mystikovi, že dovoluje utrpení jenom do takové míry, aby se dalo proměnit. Aby nám to dokázal, tak dovolil aby došlo k ukřižování. Dovolil, aby došlo k nejhorší možné události, k zabití Boha. A přeměnil tu nejhorší možnou věc v tu nejlepší možnou věc, ve vykoupení světa. A tím nám řekl, že teď už nemůžete říct, že něco je tak strašlivé, aby se to nedalo obrátit naopak.

6.   Hovoříme o spiritualitě muže jako součást spirituality otce s jeho vazbou na spiritualitu syna, mohl byste říct několik slov o vazbě spirituality otce na cestu k spiritualitě dcery?

Otec je první člověk z vnějšího světa, který vstoupí do života malé holčičky. Vždy ten rodič opačného pohlaví má tu největší možnost vás podpořit nebo vás zničit, protože on je jiný než vy. Malá holčička očekává, že maminka ji bude mít ráda a jako ženy si navzájem rozumí. Vy jako muž jste z jiné říše, jako jiný druh zvířete. Když otec žehná svou dceru, tak to jde velice hluboko. Takže když otec své holčičce řekne: ty dnes vypadáš tak krásně, tak to znamená 5x víc než když jí to řekne matka. Když otec řekne holčičce, že je strašná tak to ji prokleje 5x víc než od matky. Ve vězení jsem nikdy nepotkal prostitutku, která by měla se svým otcem dobrý vztah. Vždy byla svým otcem verbálně zneužívána, fyzicky zneužívána nebo sexuálně zneužívána, vždycky. Takže vztah mezi otcem a dcerou má obrovskou sílu. Cokoli uděláte pro to, abyste podpořili svou dceru tak dojde hodně daleko. Dokonce když je malá holčička milovaná od svého otce tak v době dospívání má mnohem menší potřebu pozornosti od chlapců. Ale jestliže jí otec nikdy nevěnoval pozornost, tak bude utíkat z domova jakmile jí bude 13 let a bude hledat tu zkušenost zrcadla od nějakého muže.

7. Bylo řečeno, že život nás dovede na temné místo asi jako Jonáše do břicha velryby, musíme na to jenom pasivně čekat nebo jestli se tomu můžeme nějak aktivně postavit a jestli ten prostor toho rozhraní je prostor ve kterém dokážeme obejmout svůj stín?

Pozor na to, abyste se nesnažili si to pro sebe vytvořit. Normálně vám život poskytne dostatek těžkostí aniž byste si je museli sami vyrábět. Ale je to to, co dělali svatí když odcházeli do pouště, když přijímali slib chudoby nebo čistoty, tím se sami snažili dostat do toho břicha velryby. Ale my tomu většinou nedůvěřujeme, protože v dnešní době to bývá vaše ego, které vás k tomu vede, ne Bůh. Takže bych řekl buďte vnímavý k těm malých denním věcem, které jsou obtížné, štvou vás, jsou to zklamání. Nemusí to být velké břicho velryby, může to být malinké, ale přesto vás může hodně naučit. Takže když něco nevyšlo tak jak jsme chtěli, tak můžu být naštvaný na toho člověka nebo si sám v sobě můžu najít větší prostor. Tyto malé věci mohou být daleko obtížnější právě proto, že jsou tak malé. Jsme zvyklí, že jsme vzteklí a naštvaní kvůli malým těžkostem. Je krásné vidět lidi, kteří dokážou být klidní a spokojení i když věci nejdou tak, jak by si přáli. Řeknu vám příklad, který jsem viděl před pár lety v jedné americké rodině. Navštívil jsem tuto rodinu, byl to otec, matka a 4 děti. Zrovna se vrátili domů z nedělní mše kde kněz měl příšerné kázání. Jak si sedli ke stolu tak se všichni snažili toho stupidního kněze strhat. Otec nechal všechny děti promluvit potom velice klidně řekl: víte, každý má právo mít špatný den. Otec měl dnes špatný den. Já jsem tam seděl a jen jsem s úžasem pozoroval jak on tady splnil tu úlohu krále, že celý ten stůl svým vnitřním klidem uspořádal a přivedl ke klidu. Může to vypadat jako triviální příklad, ale on tady praktikoval duchovní vedení a praktikoval je mnohem lepším způsobem než kdyby je všechny poslal na katechismus. Ale on to mohl udělat jenom díky tomu, že všichni věděli, že to z něj vychází, že on sám v sobě je pokojný. Můžete rozdávat jenom to, co sami máte. Takže nejlepší, co můžete udělat pro své děti je, udržovat sami sebe v růstu.

8.   Iniciace je původně míněna pro náctileté kluky. Setkal jste se někdy s někým, kdo odmítl podstoupit tento proces z důvodu věku?

Ano, historicky to bylo vždy pro mladé kluky. Ale protože nikdo z nás neprodělal iniciaci, tak jsem to začal dávat mužům středního věku v naději, že oni by teď mohli začít ten proces pro mladé. A to je těch 7 skupin o kterých jsem ráno mluvil. Omezili jsme věk nad 18 let. Protože ten způsob jak mluvím by šel nad hlavou 18-ti letých chlapců, protože nemají dostatek zkušeností. Ale protože každý přichází dobrovolně tak i ti 18-ti letí se toho velmi intenzivně zapojují, protože oni tam chtějí být. Nějaké 18-ti leté jsme měli minulý týden v Německu a byli skvělí. Zdá se mi, že mají rádi na sebe soustředěnou pozornost a otcovskou energii ze všech starších kolem. Myslím, že to musíme připravovat i pro mladé muže, ale myslím, že to není má práce, mě to moc nejde mluvit k mladým. I když v Maďarsku jsem mluvil ke dvěma velkým skupinám náctiletých chlapců, dvě skupiny asi po 500. Ti kluci byli stejně dobří posluchači jako jste vy. A myslím, že to bylo proto, že podobně jako vy mnozí z nich měli už těžký život za sebou takže chápali zranění, byli to většinou kluci z chudých hodin.

Přestávka.
 

Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 4/4

Skauting měl mnoho elementů iniciace. Jediný směr, v kterém nesdílel ty body, bylo to, že se hodně soustředil na ten vzestup a nemluvil o tom sestupu. Těžko můžete vést chlapce, mluvit s ním o sestupu, není – li to duchovní. Protože je to spíše pro chlapce, tak je tu to, co nabízí stoupající cestu chlapce, všechny soutěže, vzestupy, cestu nahoru. Je to dobré, to co to přináší, ale samo o sobě to není iniciace. Šest let dělám iniciaci a myslím si, že muži, kterým je víc než 65 mají tendenci to nepotřebovat a nepřijímat. Buď je jejich život v tomto věku už iniciován nebo jsou už hodně usazeni ve svých životních vzorcích a nemění se. Největší připravenost ke změně svého života mají muži ve věku od 30 do 55. Měl jsem ještě říct něco o bubnování. Mluvili jsme o tom, proč je bubnování tak úspěšné v tolika skupinách. Už jsem mluvil o tom, že je to náhrada za mluvení. Je to o tom být spolu, vnímat navzájem své pocity a přitom nemuset mluvit. Někteří vnímají i to, že ten rytmus, který je dost často rytmus srdce je jakýsi základní element našeho vnímání života. Další výhoda je, že to všichni zvládnou, že to všechny srovnává na jednu vlnu. Nemusí v tom vynikat. Před několika týdny jsme v Německu měli 130 bubnů a to byla síla. Byli jsme u Norimberku na hoře Haslberg. To byla kultická hora Adolfa Hitlera. Kolem roku 1935 zde Adolf Hitler shromáždil asi 200 tisíc svých lidí a dělali tady své kultické obřady. Bylo proto strašně symbolické, že se 130 lidí, křesťanů, shromáždilo na té samé hoře a dělali tam něco hlubokého duchovního. A jeden z nich mi říkal, že Hitler tady na tom místě mluvil o síle a ty tady mluvíš o bezmocnosti. Další otázky.

1.   Pád zranění je důležitý a nutný pro pochopení světa a hodnot. Hřích je také pád. Jaký je vztah pád a hřích pro lidský růst. Budu je radši dělat odděleně.

Já tato slova používám vlastně jako rovnocenné vzájemné záměny. Pád a hřích. Slovo zranění je širšího významu něž hřích. Hřích je vnitřní morální pád, zranění může být způsobeno z vnějšku, ponížení. Ale oba mohou mít stejný následek. Hřích lidi spíše zahanbuje nežli mění. Kristus lidem nikdy nevyčítal. Proto já raději používám slovo „zranění“. Protože ve chvíli, kdy řeknete slovo hřích, tak se lidé dostávají do těchhle moralizujících církevních kategorií slov. A v té chvíli stavějí svoje hradby a limity. Zatímco ve chvíli, kdy řeknete „svaté zranění“, tak se lidí dotýkají tato slova úplně jinak a hlouběji.

2.   Jestliže vyřadím kalkulativní mysl, tedy i soudy a rozhodnutí, není to pasivní alibismus? Je přece třeba rozlišovat co je dobré a co zlé.

Nemůžete vést s kalkulativní myslí. Nikdy nebudete milovat. Budete jen ovládat. Ale máte pravdu na druhé nebo třetí úrovni po té, co jste to zpracovali. Je třeba udělat úsudek. Ale já musím opravdu hodně zdůraznit, že to musí být prostě velká chirurgická operace, abyste odstranili z prvního místa své mysli kalkulativní část. Nesnažte se postavit si jako příliš důležité to rozhodování a posuzování, přijímání úsudku. Ono to tam stejně zůstane. Omezte to. Jistě je místo pro rozhodnutí, pro úsudek, jinak bychom byli bezbarví a bez tvaru.

3.   Musím se přiznat, že když jsme vymezovali věkem tu iniciaci, že jsem tomu přestal rozumět. Považoval jsem iniciaci za něco, co se v životě několikrát opakuje. Ne jako jednorázovou iniciaci, kde od té doby je všechno OK.

Mluvil jsem pouze o těch rituálech iniciace, které jsem já dával a které z nich byly ty nejúspěšnější, nejpůsobivější. Život vás vždycky iniciuje, pokud nasloucháte. A je to pravda. Iniciuje vás několikrát, pokud nasloucháte. Máte tedy z tohoto hlediska pravdu, není žádný čas ve vašem životě, kdy nemůžete být iniciován. A ta podstatná velká zpráva o iniciaci je, že iniciace je o životě a smrti to je ta velká zpráva. To podstatné, to znamená co potřebujete vědět, abyste přežil. A to co potřebujete vědět je, jak umět umřít. Jediný lék na smrt je umírání. To cvičení je včas dopředu se naučit umírat. Z toho hlediska nejsou žádné věkové limity, ale je pravda, že k takovémuto nacvičování umírání, nejste příliš otevřeni, nejste-li mladší než třicet let. Může být, že děti, kluci z velmi těžkého prostředí, velmi těžkým osudem už to můžou mít zažité v šesti letech, nebo postižení.

4.   Chtěl bych pojmenovat některé věci, u nás za minulého režimu se nesmělo mluvit o smrti. V dnešní společnosti se bojíme mluvit o smrti. Narůstá počet lidí, kteří nemají ani obřad, když jim někdo umře, ale odvezou mrtvolu pryč. Při tomto setkání se smrtí je důležité, protože smrt nastavuje zrcadlo co je praví, co je jalový. Bojíme se smrti a tím pádem se bojíme života. Přemýšlet o smrti je nepříjemné, ale kdo se odváží překonat ten strach tak se může dopracovat k naději ke vzkříšení, ale také k hodnocení vlastního života. Ještě bych měl poznámku k tomu mužskému poznání. Všimněme si, že za socializmu jsme se báli jeden druhého, šli jsme do kupé, kde nikdo neseděl. V restauraci jsme se báli si sednout k někomu, protože to mohl být „fízl“. Tím jsme my pořád silně poznamenaný a dnes někdo v kupé, kdyby začal mluvit, tak by vypadal jako blázen.

Věřím, že to mě hodně pomáhá pochopit složitost vaší situace.

5.   Říkal jste, že v jedné z vašich skupin pracujete s homosexuály. Zjistil jste u těchto lidí nějaký destruktivní vliv u jeho otce nebo matky?

Neviděl jsem jeden jediný vzorec. Někteří říkají, že je to příliš mateřstvím, málo otcovství, ale moje zkušenost to nepotvrzuje. Zdá se mi, že homosexuál jde spíše tou ženskou cestou, to znamená, na začátku sestupuje. Cítí se nižší, podřadný. Většinou jsou matky ochotnější přijmout svého sexuálního syna, pro otce je to velmi těžké. Ale na druhou stranu jsem potkal spoustu homosexuálu s velmi pěknými vztahy k rodičům. Jak říká nový katolický katechizmus, je dokázáno, že tento status si člověk nevybírá. A to je průlom v pohledu na tento stav. Dává nám to možnost být podstatě pokornějšími a otevřenějšími vůči těmto sexuálním bratrům.

6.   Včera jste mluvil o spiritualitě jako o cestě která otvírá prostory, pro hledání odpovědí na naše otázky, řekněte nám prosím, jak je tohle možné praktikovat ve skupině mužů.

Zase další kresbička. Spoléhám na to, že je rozdíl mezi posvátným a profánním prostorem. V posvátném prostoru máme uprostřed strom života. To je centrální bod ke kterému se všichni referujeme. V profánním světě kde žijeme všichni svůj život, není žádný ústřední bod, všechny naše vztahy jsou na všechny strany, není tam žádný referenční bod, kromě toho co chci a jak se cítím. To nás činní individualisty a egoisty. Ta síla v té skupině mužů je v tom, že se obracíme na toho druhého, říkáme tomu modlitba. Většina nás katolíků nebyla nikdy svobodná, aby se svobodně modlila, říkali jsme hotové naučené motlitby. A myslím si, že z těch skupin, které já znám ty nejdéle žijící, mají uvnitř sebe stále spontánní živou motlitbu. A to je ta chvíle, kdy se všichni obracíme k někomu, k někomu uprostřed nás svou motlitbou. To je ten způsob jak se dostanete hlouběji do duchovní cesty. Je to cesta uznávání, nemusíme to dělat my, Bůh to dělá s námi sám. Snažíme se tohle také naučit manželské páry, je to strašně těžké, aby se manželé modlili společně, spontánně. Jestliže se tohle podaří, tak to vytváří zaměření na ten střed mimo mě. Ať děláte cokoliv, povzbuzuji vás dělejte to. A není to zas tak těžké.

7.   Teď jste mluvil o motlitbě, konkrétně u skupiny mužů. Říkáte, že toto pobývání je dobré dělat prostřednictvím motlitby, nebo skrze to co všechno spolu prožíváme.

Celé vaše sejití by mělo vzít v potaz tu přítomnost, ale přestáváte mít tuto boží přítomnost ve chvíli, kdy se na ní neobracíte konkrétně, je to obojí to i to. Všechno je motlitba, souhlasím, ale přestává to všechno být motlitbou v té chvíli kdy se cíleně, vědomě k tomu Bohu nevztáhnu. Je to srozumitelné?

8.   Jestli při kontemplativním myšlení můžu žít v normálním životě?

Falešné já a tady to pravé já. Nikdo z nás nedokáže, ani matka Tereza žít dvacet čtyři hodin denně ve svém pravém já. Život je tancem mezi pravým a falešným já. Problém nastává ve chvíli, kdy si myslíte, že to falešné já je to jediné možné já. Stejně tak ten problém nastává ve chvíli kdy si myslíte, že to kalkulativní myšlení je to jediné možné myšlení. To je sekularizmus, tíha toho žít ve světě. Možná, že máte pět minut na to žít jinak, co děti padnou do postele. Možná, že pět minut se můžete v té chvíli podívat z okna a znovu zažít toto skutečné já a to vám stačí. Potřebujete se aspoň jednou denně toho skutečného já aspoň dotknout. A pak, když tohle zvládnete každý den, tak můžete většinou pobývat v tomto světě falešného já a vydržet s tím. Nevěříte svým vlastním tiskovým prohlášením. Určitým způsobem já právě v téhle chvíli stojím ve svém falešném já. Mám teďka na hlavě klobouk a jsem velký učitel, cítím se velmi důležitý, všichni na mne kulíte oči a jsem na obrázku, všichni mně natáčejí budu slavný, to mě přiživuje mé ego. S tím se dá žít. Tam je důležité až tohle skončí, až vyjdeme z téhle místnosti, aby mi to vypadlo z hlavy a abych se vrátil do té kontemplativní mysli, aby mně na tom nezáleželo. Podstatné je, že jsem prožil hodně chvil s tím pravým já a to mě nese, to je ta cesta k věčnosti. Když neprožijete nikdy to pravé já, tak naházíte všechny vajíčka do tohohle koše. Tohle to je realistický vzorec života. Nechci od vás, aby jste se stali mnichem nebo poustevníkem, ale hledejte takovou duchovní praxi, aby jste se dotýkali toho skutečného já. Svatý Pavel říkal, milujte Boha a všechno můžete udělat. Zní to hodně nebezpečně třeba ve chvíli, kdy to řeknete šestnáctiletému mládenci, který je plný nějaký drogy. Dospělému zralému muži už tohle můžete říci bez obavy. Miluj Boha a můžeš dělat cokoliv. Myslím si, že to byla dobrá poslední otázka. Díky.

Pár posledních slov. Vrhnul jsem na vás hodně zvláštních slov a myšlenek, musíte teďka jezdit ve velkých otáčkách ve svých hlavách. Nesnažte se přiliž intenzivně, moc nepřemýšlejte. Snažte se být jako sklenice vody, kde všechny nečistoty klesají na dno. Asi zbyla jedna nebo dvě věci, kterou jste právě potřebovali dneska slyšet. Pokuste se vylovit z toho co jste dneska slyšeli právě jednu nebo dvě věci které byli právě pro vás a držte si ji. A slibuji vám, že Bůh vás z tohohle místa povede dál. Byl jsem tu jen jeden den. Tak vidím, že bych mohl udělat svůj předčasný úsudek, ale já tady vnímám hloubku, takovou hloubku, kterou v Americe nevnímám. Věřím, že tady budeme moct jednou prožít plnou iniciaci. Jsem rád, že tři z vás na Ghost Ranch přijeli, ale budeme potřebovat tým, alespoň šest, sedm z vás na to, aby přivedli k iniciaci další. Ještě jeden termín v Ghost Ranch je příští léto v srpnu, vím, že je to pro vás hodně drahé, byl bych rád kdyby odsuď někdo přijel. Z mého hlediska je nejdůležitější, aby někteří z vás tímhle prošli a aby byli ve stavu to tady dávat dál. Někteří z vás se budou tímhletím tématem zabývat ještě dva dny. Budeme mít vytvořenou tu základní kořenovou zkušenost na které se dá dál stavět. Děkuji jak jste mě srdečně přijali a byl to pro mě strašně silný zážitek. Děkuji.