Teologie paradoxu

Přednášku přednesl Richard Rohr pro českou veřejnost 2. ledna 2008 po ukončení mezinárodní konference na stejné téma v Praze.

Na úvod se pokusím definovat pojem „paradox“:

Jsem přesvědčen, že velká část problému, kterou má dnešní Západ s náboženstvím, pochází z toho, že jsme nebyli vychováni k myšlení paradoxním způsobem.

Jsem přesvědčen, že Ježíš neustále učil pomocí paradoxů, ale nám nebyly dány oči, abychom to viděli. Nedokážeme vidět to, co jsme nebyli učeni hledat.

A nyní následuje pokus o definici.

Když se něco zdá být protimluvem, je často možné zarámovat to jiným způsobem a pak už se nám to jako protimluv nejeví. Když se něco na první pohled zdá, že to nemůže být pravda, pak se může stát, že po bližším přezkoumání přijdeme na to, že je to naopak velice pravdivé. To je asi to, co si představuji pod pojmem paradox.

Jsem rád, že to slovo zní skoro stejně v češtině. Tak málo našich slov zní stejně…

Začnu několika příklady paradoxů, na něž si křesťané velmi pohodlně zvykli, ale nikdy nebylo řečeno, že to jsou paradoxy.

Ježíše nazýváme „ikonou víry“ a říkáme, že tenhle Ježíš, byl zároveň plně člověkem a plně Bohem. Pro logickou mysl je to nemožnost. Pro paradoxní mysl to znamená: dvě myšlenky držet v kreativním napětí. Dovolit udržovat toto napětí je totéž, co obvykle znamená stát se moudrým. Dokonce si myslím, že musíte bojovat s tím napětím, jinak vám nedojde smysl toho tajemství. Pokud to aspoň chvíli nevypadá jako konflikt, pak většinou nejdeme dost do hloubky.

My katolíci rádi vidíme věci jako jejich mužské i ženské obrazy. Tak jsme i z Marie udělali paradox. Řekli jsme, že Marie byla matka Ježíšova, matka Boží a zároveň navždy panna. Sami z vlastní zkušenosti víte, že jste buď matka, nebo panna, ale nikdy ne obojí zároveň. Ale katolíci s tím nemají žádný problém – Maria je obojí.

Opět je důležité poprat se s tím napětím. A to tajemství se odhalí v tom zápase.

Problémem je, že jsme nebyli vyučováni k myšlení způsobem, který nazvu „neduální“. Dokud si mysl neprodělala zápasy a utrpení, vidí svět v pojmech „buď - anebo“. Pokud normálně dospíváte v moudrosti a ve věku, pak se vám otvírá velký prostor mezi těmi „buď - anebo“. Dokonce bych toto nazval definicí intelektuální a emoční zralosti. Samotný pojem nedualistické myšlení byste si asi spojili s buddhismem a východními náboženstvími.

Byly nám dány paradoxy, ale nebylo nám řečeno, co s nimi vlastně máme dělat. Možná proto většina duchovních učitelů nevyučovala v abstraktní nebo spekulativní teologii. Většinou vyučovali pomocí vyprávění příběhů, někdy pomocí hádanek, v Novém Zákoně jim Ježíš říká podobenství, zenoví buddhisté jim říkají KOAN, ale všechno to funguje podobně. Dá vám to něco, s čím můžete zápasit. A pokud v tom duchovním zápase vydržíte dostatečně dlouho, pak se dostanete k podstatě.

Můj přítel před pár lety vyučoval na mezinárodní škole v Soulu v Jižní Koreji a během vánočních prázdnin se rozhodl navštívit kláštery v Tibetu. Po návratu mi tam odtud přivezl hromádku fotografií. Na mnohých fotografiích byl zachycen mladý mnich sedící na trávě a starší mnich, který kolem něho obcházel. Zdálo se, že se na sebe často usmívají. A někdy to vypadalo, že starší mnich tleská dlaněmi. Ptal jsem se, co se to tam dělo?

Můj přítel mi odpověděl, že se jedná o výcvik mladého mnicha. Po dobu třech měsíců starý mnich předává mladému jednotlivá učení buddhismu. A při každé poučce říká mladý mnich, že s tím má problém, že tomu nerozumí, že mu to nefunguje. Starý mnich ho podporuje v tom, aby vyslovil všechny své pochybnosti a konflikty. Pak ho vyzve, aby vyjmenoval všechny dobré důsledky toho, když se bude řídit podle této poučky. Pokaždé, když dá mladík odpověď, ať už dobrou, nebo zmatenou, starý mnich zatleská. Takže ten výcvik se nekoná za účelem hledání jediné správné odpovědi, ale proto, aby mladý mnich zápasil mezi světlem a tmou. A jediný způsob, jak ten mladý mnich může prohrát, je ten, že se přestane usmívat.

To je úplně jiná mysl, než jaké rozumíme na Západě. Když vidím, jak se západní náboženství stalo legalistickým a autoritářským, bez nutnosti vytvářet moudré nebo soucitné lidi, tak myslím, že se od buddhistů máme co učit.

Když se cítíte ohroženi, nebo když máte potřebu vyhrávat, pak se nemůžete usmívat. Oni se učí, jak chápat věci, aniž by potřebovali vítězit, nebo mít pravdu. Podle západního stylu diskuze je vždy jeden vítěz a jeden poražený. Přeložili bychom to asi jako: „důsledková debata“ a jde prostě jen o to rozbalit důsledky tvrzení – dobré i špatné.

Představme si, že bychom tímto způsobem byli vyučováni třeba na téma trvalosti manželství. My to řešíme tak, že říkáme lidem: Nedělejte to, je to špatné! Jestli to uděláte, nejste dobrý katolík.

V naší zemi se například mnoho lidí rozvede a potom opustí církev. Měli bychom mluvit více o tom, jaké výhody má stálá věrnost mezi jedním mužem a jednou ženou. Jaké dlouhotrvající výhody to má pro ně samotné i pro jejich děti.

Ale když to nefunguje, přináší to tak velké problémy! Obtíže pro muže, pro ženu, pro děti. Tím vytvoříme lidi, kteří modlitebním způsobem budou schopni rozlišovat při svém rozhodování. Nemusíme lidi zastrašovat nebem a peklem. Můžeme prostě vyučovat moudrost a zvát lidi k moudrosti.

Jsem přesvědčen, že toto je způsob, jakým učí Ježíš. Nám ale nikdy nebyl dán rámec, abychom to takto četli, a proto to nevidíme. Ukážu vám jeden Ježíšův citát, který to jasně ilustruje.

Říká: „Slunce mého Otce svítí na dobré i zlé, jeho déšť padá na spravedlivé i nespravedlivé.“ To je paradoxní učení.

Je těžké z toho udělat nějakou organizovanou morálku. Je obtížné z takového učení vytvořit nějaký exkluzivní výběrový systém. Tak zjistíte, že učení, jako je toto, jsou tradicí většinou ignorována. Dokonce třeba Ježíšovo Horské kázání – to je jeden paradox za druhým.

My jsme vycvičeni, zvlášť pokud jsme vzdělaní, k vytyčení otázky a k nalezení řešení. Odpovědi a řešení ale skutečně neotvírají duši. Odpovědi neotvírají srdce. A odpovědi ani opravdově neotvírají mysl. Ale otázky ano.

Nevím, jestli jsem to říkal, když jsem tu byl před pěti lety. Bibličtí učenci zjistili, že ve čtyřech evangeliích je Ježíšovi dohromady položeno 183 otázek. Někdy se jedná o totožný příběh u Lukáše a u Marka, ale tvrdí se, že přímou odpověď dává Ježíš pouze na TŘI z těchto otázek. Často změní předmět hovoru, když zjistí, že ten člověk je nepřátelský nebo neupřímný, nebo jenom mlčí, někdy vypráví příběh, a velmi často prostě zasadí tu otázku do jiného rámce.

Ale nevěřte tomu, protože jsem vám to řekl. Jděte domů a ověřte si to. Dávám vám za domácí úkol čtení evangelií.

Je celkem zvláštní, že se církev od začátku stala poskytovatelem odpovědí. Když jsme vycházeli jako absolventi ze semináře, měli jsme dojem, že musíme mít na všechno odpověď. I když jsme o té odpovědi někdy nebyli ani sami přesvědčeni.

Dalo by se říct, že úloha církve je dávat lidem smysl, ne odpovědi. A smysl, to je něco hodně jiného než odpovědi.

Jestli jste někdo z vás ve své rodině prožili velkou osobní tragédii, něco jako handicap dítěte nebo předčasnou smrt dítěte, pak se velmi rychle poučíte, že zde není žádná odpověď. Často se s tím musíte rvát měsíce, roky, nebo celý život, abyste našli smysl toho, proč se to stalo.

Napsal jsem knihu o knize Job. Jak víte, Job si stěžuje Bohu, že jeho svět je na něho strašně nespravedlivý, nefér. Stěžuje si Bohu a dokonce Boha proklíná skoro celých 35 kapitol. Prosí Boha, žebrá u něho o odpovědi. A nakonec Jahve vychází z víru a promlouvá k Jobovi. A když si to přečtete, zjistíte, že Bůh neodpovídá ani na jednu z Jobových otázek. Ale přichází úžasná věc – Job je spokojen.

Jako kdyby říkal: To je v pořádku. Já nepotřebuji odpověď. Stačí mi vědět, že nasloucháš. Nepotřebuji odpovědi. Stačí mi zúčastnit rozhovoru s Tebou a vědět, že Ti na mě záleží.

To jsem já. Když nějakým způsobem víme, že jsem součástí dialogu, pak víme, že nejsme sami.

Dále Bůh Jobovi víceméně říká: „Já vím. A je to v pořádku.“

A jestliže Bůh, který je dobrý, řekne, že je to v pořádku, pak většina z nás je schopna říct: „Tak jo, je to v pořádku.“

Víra neznamená držet hromadu intelektuálních odpovědí. Více než držet zkušenost spočívá v tom být drženi. A to je něco, co vám nemůžu předat pomocí kázání nebo slov. Nemůžu vás to naučit tak, že vám budu dávat odpovědi. Dokonce si myslím, že když dáváme lidem snadné odpovědi, pak neobjeví víru.

Ve Spojených státech, kde žiji, se říká, že teď existuje 30 tisíc různých křesťanských denominací. A každá další se tvoří dělením té předchozí, protože jsou přesvědčeni, že teď mají ty dokonalé odpovědi. A stávají se strašně závislými na argumentaci a vznikají mezi nimi opozice.

Zdá se, že s mnoha křesťany v mojí zemi není příliš příjemné být. Je to hrozná věc, že to říkám, zvlášť když jsem kněz, ale když bych si chtěl užít příjemný víkend, asi by to nebylo s mnoha křesťany. Protože jsou všichni plni svých výsledků a svých odpovědí. A když se s vámi chtějí nějakým způsobem sblížit, první věc, která je zajímá, je, zda vaše výsledky odpovídají jejich výsledkům. To nevytváří trpělivé ani soucitné lidi, kteří by dokázali okamžik nechat být takovým, jakým je, aniž by potřebovali ten okamžik zaškatulkovat, pojmenovat, onálepkovat. Dokonce si myslím, že většina moudrých lidí, které znám, říká něco takového: „Je to tak, jak to je.“

Nevypadá to moc vznešeně. Myslím, že to chce prožít hodně roků života, aby člověk byl schopen nechat věci takové, jaké jsou, aniž by se je snažil napravit, změnit, řídit, nebo pochopit. Když učíte lidi tím paradoxním způsobem, dáváte jim tento druh trpělivosti se skutečností. Vyučujete je k určitému druhu soucitu s okamžikem a s osobou.

V současném světě náboženství nemá příliš dobrou pověst. Víme, že náboženství vytváří malé procento velice transformovaných, proměněných a svatých lidí. Lidí, kteří skutečně milují Boha a milují své bližní. Ale zato vytváří velké procento lidí, kteří mají svoje jistoty a svoje odpovědi. Víra je právě ta ochota a ta svoboda žít bez jistot. A to je smysl víry. To je ten význam víry.

Jak se nám podařilo převrátit skutečný význam víry, kterým je žít s určitou mírou temnoty? Jak se nám to podařilo převrátit na ty lidi, kteří nejsou ochotni žít s žádnou temnotou a musejí mít odpověď na všechno?

Stalo se nám to, že vidět náš hřích je pro nás jednodušší u jiného náboženství. Vidíme teroristy a sebevražedné atentátníky a říkáme si, jak je možné tohle dělat ve jménu Boha? Jak je možné, že láska k Bohu se stala nenávistí k lidstvu? Tohle je určitě to nejnižší, čím se náboženství může stát. Ale musíme si pokorně přiznat, že většina naší křesťanské historie byla stejná. Znovu opakuji: náboženství vytváří určité procento opravdu proměněných lidí. Ale když nenecháte náboženství, aby vás opravdu vedlo do vnitřní cesty, do cesty zápasu a modlitby, kdy se rvete se zápasem mezi světlem a tmou, který je ve všem… Jinak si nemyslím, že by náboženství bylo schopno proměnit velké procento lidí.

Dovedete si ve svém životě vybavit jedinou událost, jediný vztah nebo jedinou osobu, která by nebyla směsí dobrého a špatného, světla a tmy? Můžou společně existovat, nevylučují se navzájem.

Učili jsme lidi systému myšlení, kterému říkám „všechno, nebo nic“.

Na velké konferenci v Texasu jsem mluvil na téma závislostí. Mnozí Američané jsou závislí na mnoha různých úrovních. Zdá se, že všichni potřebujeme něco, co by nám zmenšovalo naši samotu, bezvýznamnost, náš smutek. Určitě víte, že můžete mít mnoho majetku, tak jako my ho máme, a přitom pořád být osamocení a smutní. Při přípravě na tuto konferenci o závislostech jsem studoval práce mnoha lékařů a psychiatrů, kteří pracují se závislými lidmi. A ti říkali, že je jedna charakteristika, kterou nalézají téměř univerzálně u závislých lidí. Charakteristický je pro ně způsob myšlení: „všechno, nebo nic“. Pokud to není dokonalé, je to příšerné. Jestli to není zcela správně, pak je to špatně. Pokud nejsem absolutně šťasten, tak jsem nešťasten. A nikdo jim neotevřel to vědomí, že většina života je někde mezi.

Myslím, že i v církvi jsme velmi často lidi vyučovali v myšlení: „všechno, nebo nic“. Ale nakonec se to jednou vrátí a zabije nás to. Protože lidé, kteří jsou vycvičeni v myšlení „všechno, nebo nic“, jakmile na církvi najdou něco špatného, půjdou pryč. A my si uvědomíme, že jsme to byli my, kdo je naučil tímto způsobem myslet. A to jsou ti lidé, kteří bojují proti církvi na každé úrovni, protože objevili, že církev není dokonalá.

Bratři a sestry, když odmítnete někoho v okamžiku, kdy zjistíte, že není dokonalý, pak se láska stává nemožnou, pokud nedovedete zacházet s životem paradoxním způsobem. Pokud vaše manželství vydrželo více než sedm roků, umíte žít s paradoxem.

Jenom chci ukázat věci, které se v každém případě musíme naučit, ale nikdo nám neříká, co se to děje. Veškeré Ježíšovo učení není použitelné pro život bez paradoxního přístupu.

Nemůžete milovat bez paradoxního myšlení.

Bez paradoxního myšlení nemůžete být milosrdní.

Bez paradoxního myšlení nemůžete odpouštět.

A určitě nemůžete milovat nepřátele, což Ježíš jasně učil.

Pokud nedovedete nějakým způsobem říct: Tohle je pravda, tamto je také pravda. A může to být obojí pravda současně.

Zjišťuji, že když tohle lidi vyučujeme, nějakým způsobem to otevírá jejich srdce, protože to otevírá i jejich mysl.

Vím, že když jsem byl na tomto místě před několika lety, učil jsem o kontemplaci. A říkal jsem vám, že kontemplativní mysl je jiná mysl. Přijímá celé pole. Nerozděluje to pole. Neodstraňuje to negativní, ale přijímá negativní současně s pozitivním. Odmítá se nechat pohoršovat nebo šokovat tím negativním stínem věcí.

Znám například v Americe řádové sestry, které pracují s mladými mužskými a ženskými prostituty. Ty z toho nejsou vůbec v šoku. Příliš milují lidskost a příliš vidí Boha ve všem lidském, než aby byly z čehokoli šokovány. Když víte, že se Bůh rozhodl být člověkem, pak už se nestane, aby vás něco lidského šokovalo nebo zklamalo.

Možná bych to až tak neměl říkat – to zklamání občas přichází, protože si uvědomujete, že tenhle člověk je schopen dokázat mnohem víc a využívá tak málo z Božího potenciálu. Ale nepovyšujete se nad něj, neponižujete ho, protože víte, že je to smutek, nad kterým je potřeba plakat, a není to zlo, nad kterým je třeba zvítězit.

Těsně po smrti Matky Terezy jsem mohl po dobu tří týdnů pracovat s její komunitou. Bylo úžasné sledovat, jak tyto mladé indické ženy byly schopny pracovat s jakýmkoli druhem lidského ponížení. A toto si nevymýšlím: každý den přicházely domů s poctivým, upřímným úsměvem. Když vidíte Boží obraz ve všem živém, pak jste překonali největší možný paradox.

Takže říkám, že tohle není něco, co bych vám mohl intelektuálně dokázat. Ani nestojí za to, o tom intelektuálně debatovat. Jde tam o to, co se vám stane, když poctivě zůstanete na cestě života a lásky. Stanete se trpělivějšími a soucitnějšími s tím, co je. A nevyhazujete to ve prospěch toho, jaké by to mělo být!

Nemyslím si, že nás Bůh bude milovat, pokud se změníme. Ale Bůh nás miluje proto, abychom se mohli změnit. A to je rozdíl.

Když jsem v životě udělal chyby, a udělal jsem jich hodně, Bůh mě pak miloval ještě hlouběji. A když jsem si tu Boží lásku připustil, přestože to bylo ponižující lásku přijímat, když jsem věděl, že jí nejsem hoden, pak mě láska posílila. Ta láska mi vrátila moji důstojnost. Ta láska mi vrátila sebevědomí. A ty chyby, které jsem nadělal, ty postupně odpadly.

Nemůžete přímo útočit na svoje hříchy. Musíte sami sebe naplnit něčím lepším. A potom už ty vaše „pitomé hříchy“ nepotřebujete. Ale to je celoživotní proces. A Bůh nás všechny zachraňuje i přes naše vlastní snažení.

Skončil bych tím, že to řeknu prostě: Pokud nebudete umět přijmout paradox, nebudete umět přijmout sami sebe. Protože jste hromada protimluvů. A víte to.

Jednu věc říkáme a děláme jinou. Všichni to tak děláme. Říkáme, že věříme tomu, ale ve skutečnosti věříme jinému.

Když dokážeme odpustit tomu paradoxu, kterým sami jsme, tak se to kupodivu stává uzdravením. Svoji temnou stránku nikdy dokonale neporazíte, ale PŘESTANETE NAZÝVAT TEMNOTU SVĚTLEM, pojmenujete ji pravdivě. To je ta hlavní změna. Uvidíte to, jaké to doopravdy je.

Myslím, že to jediné, co Bůh od nás potřebuje, je pokora a poctivost. Ne dokonalost. Dokonalost na této zemi neexistuje. Byl jsem v mnoha klášterech, diecézích a řeholních řádech po celém světě.

Všichni jsme tajemství a paradox.

Dokonce i po těch třech týdnech, co jsem žil v komunitě Matky Terezy, jsem zjistil, že i ona byla paradox. Bylo úžasně příjemné zjistit, že někdo tak svatý jako byla ona, také měl pár drobných chybiček na osobnosti.

A jak řekl Ježíš: Proč mi říkáš dobrý Mistře? Jenom Bůh je dobrý.

Doufám, že to Vám dá svobodu žít v mnohem prostornějším a poctivějším světě. A v trpělivějším a soucitnějším světě.

Děkuji.