Duchovní cesta muže

(Přehledný diagram k přednášce si můžete stáhnout zde)

Přednáška Richarda Rohra, 22.9.2001 – 1/2

Richard Rohr je františkán z Nového Mexika, pracuje už dlouhá léta pro muže i pro ženy a my se těšíme, že ho můžeme poprvé vidět v České Republice. Chci říct alespoň pár slov o tom, jak se sem vlastně dostal. My jsme asi před rokem četli ve slovenštině jeho knihu „Divý muž“, oslovil nás natolik, že jeden z našich přátel ho vypátral po internetu. Knihu jsme přečetli, potom jsme se k němu dostali na duchovní cvičení, byli jsme tři, a natolik to na nás zapůsobilo, že jsme se rozhodli, že ho sem zkusíme přivést, abyste z toho taky něco měli i vy. Pro nás to byl velký zážitek, hodně to pro nás znamenalo, mohu-li mluvit za všechny. Mě osobně to otevřelo nové brány do mého duchovního života a to jsem byl poměrně odolný. Moje žena by o tom mohla vyprávět. Takže vám přeji pěkný zážitek a aby i vás oslovilo to, co Richard bude říkat.

Jsem velmi poctěn, že tady dnes mohu být, děkuji, že jste mě tady přijali a je mi líto, že nemluvím vaším jazykem. Jsem už tři týdny v Evropě, měli jsme velkou konferenci pro muže v Norimberku. A stejný materiál o který se chci s vámi podělit, jsme také prezentovali minulý týden v Maďarsku. Chci vám říct něco málo o svém zázemí, abyste věděli proč říkám zrovna tyto věci tak, jak je říkám. Před 30-ti lety v městě Cincinnati ve státě Ohio jsem založil laickou komunitu a přestože jsem byl tehdy velice mladý muž, tak jsem najednou měl spoustu odpovědnosti za mnoho lidí. Z toho života, kdy jsem žil velmi blízko mladým mužům i ženám a nových manželství, tak jsem si všiml, že duchovní cesty mužů a žen jsou velmi rozdílné. Pak před 15-ti lety jsem se přestěhoval do státu Nové Mexiko, kde jsem začal pracovat s lidmi, kteří se starají o ty nejchudší. Od té doby jsem se stále více zabýval otázkami týkajícími se speciálně mužů.

Jak cestuji po mnoha zemích tak zjišťuji, že my muži máme se spiritualitou vážný problém. V mnoha zemích vidím, že kostely jsou plné žen a muži stojí venku. Říkám si proč duchovní cesta pro muže nedává smysl? Takže se snažím najít cestu, zkušenost, jazyk, který by promlouval k srdci mužů. Ženy to rozčiluje protože mají pocit, že pracuji více s muži než se ženami. Takže doufám, že dnes to udržíme v rovnováze a věnujeme půlku času jedněm a půlku času druhým. Dám vám dva diagramy, jeden pro muže a jeden pro ženy, v každém z nich je zobrazena klasická duchovní cesta pro muže nebo pro ženy. Doufám, že to vyvolá hodně zajímavé diskuse.

Chci mluvit speciálně o duchovní cestě, má to spoustu psychologických aspektů, ale nechci mluvit o psychologii, ale o tom jak jdeme k Bohu. Mnoho z toho materiálu je načerpáno z klasických mýtů, příběhů, kde vidíme klasickou cestu muže a klasickou cestu ženy. Také zjistíte, že čerpám z křesťanských mystiků. Takže tady je mužský diagram. Jak se díváme přes množství kultur na mladé muže tak vidíme, že na začátku je jejich hlavní cíl, být hrdina. Mladý muž chce být vždy velký, důležitý a ženy se z toho mohou zbláznit. Jazyk toho mladého muže je řeč vzestupů, šplhání výš. A toto tomu mladému muži nemůžete vzít, on to nějakým způsobem musí udělat. Jestli se mu tento vzestup nepodaří tak se z něj stane něco čemu říkáme mladý blázen. Všude na světě je stále víc a víc těchto mladých bláznů. Oni se cítí, že jsou mimo společenský systém, tak proč by se vlastně vůbec měli snažit změnit? Nemají nic co by ztratili násilím. Klasickým příkladem je ten minulý týden v New Yorku, kde oni věděli, že nikdy neprožijí svou moc, svoji sílu, své možnosti. Takže když nebojují přímo proti společenskému systému, tak existují mimo tento systém. Musíme vědět, že všude po světě tento typ mladého muže narůstá do velikých počtů. Ve většině kultur dosahují lidé této cesty asi ve 20-ti letech, protože musí rychle vyrůst a přežít. Ale v současné době se na Západě prodlužuje doba adolescence až do věku 32 let. Pojmem adolescence myslím stav ve kterém všechny možnosti jsou pro toho člověka ještě otevřené. Jestliže je schopen vnímat určitým způsobem svou sílu, své možnosti, tak se nějakým způsobem dostane k svému vlastnímu já. Neznamená to dospělou identitu, ale nějaké jeho vlastní já. Psychologicky říkáme: musíte mít své ego, abyste ho mohli opustit. Když jede podle rozvrhu tak někdy mezi 35. a 50. rokem, většina mužů v tomto věku prožije něco, čemu se dát říct krize omezení. Tehdy si poprvé uvědomí, že nemůže mít všechno, že je jenom jeden člověk s jedním životem. A že má některé dobré vlastnosti, ale že má, bohužel, také nějaké slabosti. V křesťanském jazyce tomu říkáme konfrontace nebo setkání s křížem. Uvědomme si, že sám Ježíš nikdy nemluví o kříži až do doby, kdy mu je 33 let. Když vyrůstáte tak nemůžete rozumět řeči o umírání, všechno je o dosahování, o vzestupu. Psychologický výraz pro to je krize středních let. Ten diagram se trochu rozjel, cesta moudrosti patří trochu víc doprava. Když muž poprvé prožije, že nemůže mít všechno, existují tři obvyklé reakce:

1. snaží se vyšplhat ještě výš – tomu říkáme starý blázen. Ježíš o tom mluví když říká: snažíte se postavit ještě větší stodoly a naplnit je zrním a věcmi.
2. nejobvyklejší reakce je to, čemu říkáme roztrpčená cesta, určitě všichni znáte muže, kteří jsou takoví. Pomalu se přestávají usmívat, pomalu přestávají důvěřovat, pomalu přestávají milovat, ani nevědí, že se to děje, protože se to děje pomalu. Říkáme, že se pohybují v zóně pohody a už nepřijímají žádná rizika, už nic neriskují. Když jsem začal pracovat s muži tak mnoho mladých mužů mi říkalo jak jsou zklamaní ze svých otců. Jejich otcové jim připadají jako malí muži, jako ustrašení muži. A to, co ten mladý hrdina chce od svého otce, vždycky chce velikého muže.
3. všechna spiritualita mluví o tomto stupni. Ve spiritualitě není mnoho absolutních výroků, které můžete říct, ale toto je jeden z nich. Všechna velká spiritualita je o tom pustit, přestat držet. Nějakým způsobem vás učí co nepotřebujete a co nejste. Takže můžeme vidět, že svatí potřebují velice málo k tomu, aby byli šťastní. Říkáme, že štěstí je vnitřní práce. Můj otec, svatý František, na konci svého života nepotřeboval skoro nic. Ale když jdete po špatné cestě tak toho potřebujete čím dál víc a jsou to často konzumní předměty z vnějšku ne zvnitřku. Potřebujete víc reputace, víc sexu, víc moci, víc čehokoli. Alkoholici v naší zemí říkají: potřebujete víc a víc toho, co nefunguje. Z nějakého důvodu to, co nefunguje vás nutí, abyste si zvyšovali jeho dávky. Věřím, že většina Nového zákona je to, že Ježíš mluví o tomto stupni vývoje a proto většina nepochopila Ježíšovo učení, protože většina je na té levé straně. Samotná církev a samotné náboženství se může stát jenom dalším způsobem jak dosahovat, mít, růst. Takže kam se můžete dostat po té cestě? Nahoře máme starého blázna, dole máme mladého blázna a napravo máme svatého blázna. Všechna velká náboženství toto nějakým způsobem popisují. To je člověk, který je svobodný, nepotřebuje nic dokazovat a nemusí si nic ochraňovat. Setkal se sám se sebou na hlubší úrovni a není sám ze sebe v šoku. Nějakým způsobem ví, že i přes všechny problémy je to nakonec v pořádku. Východní náboženství tomu říkají osvícený člověk, v křesťanství bychom tomu mohli říkat stejně.

Ale nemůžete udělat nonstop let zleva doprava, musíte jít přes všechny stupně vývoje. To co spiritualita dělá je, že vás učí ty nebezpečí, zrady, moudrost s kterými se setkáváte v jednotlivých stupních. V Novém Mexiku jsme obklopeni indiánskými kmeny. V naší komunitě máme jednoho františkána, který je svatý blázen, je mu asi 80 let a chodí s hůlkou, je sehnutý, pořád se usmívá a celý den chodí po těch indiánských vesnicích a mluví s lidmi. Na té hůlce má vánoční světýlka, která blikají. Běloši říkají co je to za starého blbce, k čemu je dobrý? Ale indiáni ho milují, protože vědí, že on je moudrý muž. Sv. František, když slyšel, že o něm říkají že je svatý, tak šel do Assisi a celý den strávil tím, že se houpal na houpačce, říkal: teď už o mě nebudou říkat, že jsem svatý. To je ta svoboda opravdu svatého muže, že nepotřebuje sám o sobě si myslet, že je svatý.

Kdybychom měli sumarizovat celou tu mužskou cestu, tak bych to shrnul asi takto: Mladý muž, který neumí plakat je divoch (alt. barbar) a starý muž, který se neumí smát je blázen (alt. ubožák). Cílem je naučit mladého muže cestu slz, což není tam kam on by chtěl. Ale když tou cestou projde tak na konci svého života bude schopen se smát. Všimněte si toho trojúhelníku tady.

Posledních 15 let jsem studoval univerzální jev, kterému říkáme rituály mužské iniciace. Téměř ve všech kulturách se předpokládalo, že chlapec sám od sebe neví jak se stát mužem. Vždycky musel být vyučován. Tady na začátku té cesty, když šplhal nahoru, tak byl vyučován alespoň rituálně o tom, že ta cesta také půjde dolů. Předpoklad byl takový, že když ten muž nebude poučen o bezmocnosti, tak bude vždy zneužívat svou moc. Podívejte se na naši nedávnou historii, ani to není třeba dokazovat. V posledních 1000 letech jsme předpokládali, že tuto práci dělá církev. V katolické církvi se mluvilo o svátosti iniciace. Svátosti křtu, biřmování a eucharistie byly zvány svátosti iniciace. Stali se velice hezkými místo aby byly transformativní, proměňující. Ukážu vám několik příkladů jak to myslím. Např. křestní obřad jak ho popisuje Pavel v Řím měl být obřad smrti. Každý iniciační obřad dává chlapci vnitřní pojetí o jeho smrtelnosti, musí vědět, že umře.

Minulý rok jsem učil ve Vídni a vzali mě tam do klenotnice Habsburků. Viděl jsem tam obrovské zlaté nádoby s drahými kameny a zlatý džbán, které se používali na křtění Habsburků. Nechci být neuctivý, ale toto nemá vůbec nic společného s Ježíšem, dokonce je to opačný symbol. To nevede lidi dolů, to vede lidi nahoru. Všechna velká spiritualita je učí o bezmocnosti, musíte být vedeni dolů abyste se setkali s tím, čemu říkáme zranění. Teď víme, že popelec, který se uděluje na čelo na popeleční středu, je jasný pozůstatek původních iniciačních rituálů. V Novém Mexiku se indiánští chlapci válí nazí v popelu, aby jim to připomělo, že pocházejí ze země a do země se vrátí a co nám zbylo je pár zbytků popela na čele. Při iniciaci je chlapec bičován, aby mu to připomělo, že život bude těžký a aby se nesnažil si ho udělat příliš snadný, protože to by nebylo moudré.

Bylo zvykem, že při biřmování biskup uděloval symbolický políček. Takže my dostáváme symbolický políček a tím se chce říct, že život je těžký. Já říkám, že v tom není žádné sdělení, které by někdo pochopil, všichni jsou oblečeni do hezkých oblečků, jsou dárkem od kmotra, ale to sdělení neprojde. O těch iniciačních rituálech budu víc mluvit v dalších dnech pro muže, teď chci říct toto: Tohleto se jim dělá proto, aby později, až se dostanou do těch vyšších dalších stavů, aby nebyli moc překvapeni a aby nehledali někoho, na koho by svalili vinu.

V každém příběhu o cestě mladého muže je to, že je zraněn a kolem té zkušenosti se všechno otáčí. Možná je to tělesné zranění, možná je to smrt, která mu zničí srdce, možná je to ztráta zaměstnání, možná je to rozčarování z jeho země nebo z jeho církve. Většinou je to ztráta vnitřního smyslu. Obvykle někdy ve vašich 40-tých letech se probudíte a řeknete si, co to vlastně všechno znamená? Mám peníze, mám práci, mám ženu, mám děti, ale k čemu to všechno je, nejsem šťastný. Když se takové zranění ukáže a vy v něm umíte vidět Boha, tak cesta povede dál. Když budete hledat na koho svalit vinu, tak nebude žádná duchovní cesta. Všechno velké náboženství je o tom, co děláte se svou bolestí. Když máte zdravou spiritualitu, tak budete vědět jak přeměnit své utrpení, když máte zdánlivou nebo nedospělou spiritualitu, tak nebudete vědět co dělat se svým utrpením.

Pravděpodobně v žádném náboženství to není tak viditelné jako u obrazu ukřižovaného Ježíše. Používám metaforu, v angličtině to vyzní lépe než v češtině, Ježíš jako transformační stroj. Pro většinu našich lidí tento transformační stroj nefungoval, nevědí co mají dělat se svým vnitřním utrpením. Jestliže to utrpení nebudete transformovat, přeměňovat, tak ho budete předávat dál. Dnes máme na Západě obrovské množství předávaného utrpení, každý dává vinu někomu jinému. Dovolte mi abych udělal další absolutní duchovní výrok. Zdravá spiritualita vám vždy říká jak změnit sebe ne jak ovlivnit nebo změnit druhé lidi. Říká se, že prvních 20 let manželství…

Připadám si jako velmi naivní když přicházím do vaší země jako Američan učit, jak se mohu odvážit k vám mluvit o ukřižování, vy jste toho měli mnohem víc než já. Ale můžeme také zůstat chyceni na té straně ukřižování a nedůvěřovat té straně o zmrtvýchvstání. To tajemství je o tom, že Kristus přichází znovu a znovu v obou dvou těch formách ve smrti i ve zmrtvýchvstání. Chtěl bych tuto první část ukončit mojí osobní zkušeností. Když takto kážu tak myslím si musím sám nějakým způsobem udržovat tu cestu. Normálně můžete vést lidi jen tak daleko kam jste sami došli. Takže vždycky jednou za pár let žiji celou postní dobu sám v lesích v poustevně. Poprvé když jsem toto udělal tak jsem dával duchovní cvičení trapistům v Kentucky, kde žil Thomas Merton. Když jsem tam dával to cvičení tak se mě zeptali co pro mě mohou udělat a já jsem řekl: chtěl bych měsíc žít v poustevně. Zní to strašně romanticky, ale první den když se tam dostanete, tak si řeknete: co budu celý den dělat? Jenom já a Bůh a zvířata. Tak jsem si vytvořil sám pro sebe denní rituál. Ráno jsem seděl na lavici a sledoval jsem jak vychází slunce, večer jsem si přestěhoval lavici na druhou stranu a sledoval jsem slunce jak zapadá. Vím že to nezní moc osvíceně. Dal jsem si pravidlo: nemysli, jenom se dívej. Koncem druhého týdne se začne zdát, že vaše duše a mysl jsou vyčištěny a začnete vidět co je opravdové a co není opravdové. Měl jsem v noci živé sny a popisoval jsem deník stránku za stránkou. Zdá se mi, že v tomto světě, ve kterém žijeme, jsme jako náměsíční, že chodíme jako ve spaní a jen nějak přežíváme. Jednou jsem si dal prst na tvář a zjistil jsem, že mám tvář mokrou. Jsem typický americký muž a my moc nepláčeme, byl jsem překvapen proč pláču. Uvědomil jsem si, že v ten stejný okamžik jsem velice smutný a přitom velice šťastný. Dodnes nedokážu rozlišit jestli to bylo víc smutku nebo víc štěstí. Můj duchovní vůdce mi říkal: proto potřebuješ dvě oči, protože tam je od každého jedno. Byl jsem strašně smutný kvůli chybám, které jsem udělal, lidem, které jsem zranil, kvůli tomu co děláme v zemi, kvůli našim stupidním válkám. V dálce jsem slyšel dělostřelbu z vojenské základny Fort Knox a v tom mém tichu to všechno znělo strašně smutně a strašně stupidně. A současně jsem byl tak šťastný, že jsem si myslel, že budu létat. Uvědomoval jsem si všechny ty špatné věci, ale nějakým způsobem to bylo všechno v pořádku.

Bratři a sestry, já vím logicky, že to nedává žádný smysl, ale to je duchovní zážitek. Vidím dvě Ježíšovy ukřižované ruce, které společně drží pohromadě dvě stránky reality a taky vidím tu bolest, kterou vyžaduje to držení dohromady. Když se tohleto naučíte, tak jste nezničitelní, nic v životě vás nedokáže zničit. Až se dostanete na konec svého života, a je to jedno co se stane, tak budete schopni se usmívat. A pro mě je toto jediný důkaz zdravého náboženství. Když se Ježíš vrací zmrtvýchvstalý, tak nikomu nic nevyčítá. Buďte rádi, že nejsem Ježíš, protože kdybych já se vrátil zmrtvýchvstalý a oni mě všichni zradili, tak bych je potrestal. Ježíš se o tom vůbec nezmiňuje, ani v hovoru, je to prostě pryč, to je úplně jiný obraz Boha. Není tam žádná potřeba trestat, žádná potřeba se mstít. Ve svatém bláznu máme člověka, který nemá žádnou potřebu někoho trestat, nepotřebuje trestat svět, nepotřebuje trestat svou manželku, nepotřebuje trestat sebe, nepotřebuje trestat Boha. To není logická věc, kterou bych vám mohl dnes dokázat, je to jednoznačně místo, kam vás vede milost.

Teď si uděláme přestávku a po ní budeme mluvit o ženské cestě. A uvidíme, že zkušenost ženy je velice rozdílná. Možná nám to pomůže pochopit proč si tak málo vzájemně rozumíme a dá nám to novou kapacitu pro soucit a porozumění.

Podívejme se nejprve na tu druhou stránku a pak se pokusíme nechat čas pro otázky. A večer potom ukončíme modlitbou.