Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
Rohr, Richard: Proč být katolíkem

4. Jaká je stinná stránka katolicismu?

Čím větší světlo, tím tmavší stín vrhá. To platí pro jakýkoliv světelný zdroj, ať už to myslíme doslova nebo jen obrazně. Sluneční stín na odvrácené straně Měsíce je úplně černý, stín vržený svíčkou v místnosti je o hodně měkčí. Dobrý člověk vyzařuje světlo na všechno živé kolem. Velcí a vlivní lidé jsou v dějinách těmi jasnými světly – dělají hodně dobrého, ale mohou také hodně ublížit. To samé platí i o velkých institucích, jakou je i katolická církev.

Když mluvíme o stinné stránce osob nebo institucí, používáme termín z jungovské psychologie. Podle psychologa C. G. Junga má každý člověk stránku své osobnosti, které si je vědom. Ta zahrnuje jeho kladné vlastnosti, aspekty jeho osobnosti, o kterých ví a na které je možná i hrdý. Ale každý člověk má také tu stránku své osobnosti, o které neví. Ta je ukryta jeho zraku v temnotě jeho vlastního nevědomí. Často to bývají druzí, kdo si tyto záporné rysy uvědomují, ale lidé si jich sami nevšimnou. Muž může mít např. zvyk praskat svými klouby a neuvědomuje si, že tím druhé obtěžuje, nebo že to vůbec dělá. Nebo žena může ztrácet nervy nad svými dětmi a věřit, že je její výbuch citů umravní. Nevidí, že ji kvůli těmto výbuchům mohou nenávidět.

Nikdo není dokonalý. Všichni máme stinnou stránku naší osobnosti a všichni šíříme nějakou temnotu do světa kolem nás. Totéž platí i pro skupiny, společenství a instituce. Každý má určité dary nebo charismata, které jsou zdroji světla. Proto se lidé připojují ke skupinám. Jsou přitahovaní světlem, které vidí, a chtějí mít prospěch z darů této skupiny. Ale ani žádná skupina není dokonalá. Dříve či později ti, kdo se k ní připojili, odhalí i její nedostatky a narazí na její stín. Mohou ztratit odvahu, iluze, nebo dokonce ze skupiny odejít. Kritici jakékoliv skupiny, společenství nebo instituce vždy kritizují její temnou stránku.

Tak jako jas katolicismu pochází z mnoha zdrojů, jeho temnota také. Jas katolicismu pochází především od Ježíše, ze zjevení, kterým byl, a z evangelia, které hlásal. Jas také pochází ze židovské tradice, do které se Kristus narodil, a z Ducha, který dával energii prvotní církvi. Pochází také z pastýřské moudrosti jejích představených, svatosti jejích svatých, vhledu jejích teologů a víry jejího lidu po téměř 2000 let. Úhrnný jas katolicismu je vyvrcholením jeho dlouhé a velké tradice.

Temnota katolicismu také pochází z mnoha zdrojů. Ježíš neřekl vše, co by se dalo k evangeliu říci, a tak křesťané někdy interpretovali jeho zprávu chybně. Jak východní tak západní kultura, ve kterých křesťanství rozkvetlo, mají své dobré stránky, ale mají také své stíny. Podobně i jednotlivci a instituce historicky přispívali částmi svých vlastních stínů ke společné temnotě církve. Církev dnes není dokonalá také kvůli stínům, které zdědila.

V každé osobě, v každé skupině a dokonce v každé tradici jsou proto zastoupeny světlo i tma, jas i stín. První kapitola hovořila hlavně o jasu katolické tradice. Teď je čas upřít svůj pohled do její temnoty.

4.1. Nekatolický katolicismus

Stínem je to, co si dotyčná osoba neuvědomuje. Je to zkrátka a dobře nevědomí. Katolíci mají často velký smysl pro hrdost na svou tradici, jsou si vědomi své dvacet století trvající historie a cítí, že jejich církev je na celém světě.

Zní to sice divně, ale pocit hrdosti je často zakrýváním nevědomosti. Většina katolíků dneška ví, že jejich církev má velkou tradici, ale netuší, co ta tradice obnáší. Vědí, že mají historii, ale neznají ji. Vědí, že církev je v každé zemi světa, ale myslí si, že všude vypadá jako jejich vlastní domovská farnost. Jsou velmi provinčními katolíky, velmi nekatolickými katolíky.

Nekatoličtí katolíci nikdy nebyli vystaveni velké moudrosti katolické tradice. Zda za to vděčíme dnešním nedostatkům v náboženském vzdělání, nebo zda je to způsobeno jinými faktory, je vedlejší. Záplava faktů, kterými jsme denně bombardováni, může snadno způsobit, že moudrost katolicismu vypadá jen jako další zajímavá informace. Složitost každodenního života může snadno udělat z evangelní prostoty naivitu. Ať už z toho či jiného důvodu, katolíci dnes nehledají moudrost v Písmu, u světců a mystiků, u filozofů a teologů, kteří všichni přispěli k velikosti katolicismu. Místo toho, aby byli lidmi velkého ducha, jsou stejně malomyslnými jednotlivci jako mnoho lidí v našem dnešním světě.

Nekatoličtí katolíci neznají z historie své tradice vůbec nic. Jako u většiny Američanů je jejich myšlení nehistorické. A pokud přece mají pro historii smysl, je pravděpodobně dost omezený. Věří, že se minulost hodně podobala současnosti, neboť jejich znalost minulosti je velmi útržkovitá a selektivní. Jejich katolické nahlížení světa proto není opravdově univerzální, ale spíš omezené. Cítí se částí historické tradice, ale jejich stínem je, že o ní přemýšlejí nehistoricky. Přinejlepším jsou si vědomi nedávných tradic a ty si pletou s velkou katolickou tradicí.

Nekatoličtí katolíci nemají smysl pro společenství. Jsou individualisty, tak jako většina lidí moderní doby. Myslí nejprve na sebe a teprve pak na druhé. Myslí nejprve na svou farnost nebo na svoje město nebo na svou zemi – a teprve až potom na ty druhé. Nejednají na prvém místě ze starosti o obecné dobro. A když už vyhledávají společenství, nejčastěji se ptají, co tím získají sami pro sebe. Chtějí mít výhody společenství bez toho, aby oni sami byli pro něj prospěšní. Sice ještě mluví jazykem společenství, vychvalujícím „farní rodinu“, „církevní společenství“, „Boží lid“, jejich slova ale skrývají temnou skutečnost, že většina z nich má individualistické vědomí. Vedou izolované životy a nezajímají se o osamělost ostatních.

Tyto tři prvky stínu současného katolicismu pocházejí převážně z našeho západního dědictví. Západní kultura, jak už bylo řečeno v předchozí kapitole, je orientována víc na praktičnost než na moudrost. Západní vědomí si pamatuje jen nejbližší minulost, aby mohlo manipulovat s nejbližší budoucností, a tak nemá smysl pro historii v tom či onom směru. Západní společnost je individualistická už od 16. století, a tak nemá ani smysl pro společenství, ani pro ekologii.

Chyba, kterou děláme tím, že považujeme pragmatické, současné, individualistické náboženství za autentické, je v tom, že ztrácíme svou vlastní tradici. Říkáme si katolíci, ale ve skutečnosti jimi nejsme. Nejsme opravdově univerzální v duši a v duchu. Naši kritici to tak dobře vidí, ale my jsme k tomu slepí. Naše malomyslnost dělá katolicismu špatné jméno a náš provincionalismus dělá katolické církvi pověst, kterou si nezaslouží. My ve skutečnosti naši vlastní tradici nereprezentujeme, a tak ti, co jsou vně, ani nemohou chápat její velikost. Ve skutečnosti nežijeme podle naší vlastní tradice, a tak ji nemohou vnímat dokonce ani naše děti. Tradice je v nebezpečí, že bude ztracena.

4.2. Etnický katolicismus

Hodně z toho, co je pokládáno za katolicismus, je ve skutečnosti druhem etnické religiozity. Jako takový je katolický a křesťanský jen podle jména. Je náboženstvím etnické skupiny nebo národnosti. Každý, kdo patří k etnické skupině, přijímá určité náboženství proto, že se do něho narodil. Nevybírá si svou příslušnost ke katolicismu o nic víc, než si může vybrat, zda bude Ital nebo Francouz, Španěl nebo Portugalec, Ir nebo Němec, Slovák nebo Polák, Mexičan nebo Filipínec nebo nějaká jiná národnost, která je převážně katolická.

Pro mnoho lidí a po mnoho let byl etnický katolicismus dobrou věcí. Kdyby v sobě neměl tolik dobrého, nebyl by to vydržel tak dlouho. Když evropské národy přijímaly křesťanství, bylo evangelium zasazeno do mnoha místních půd. V hrubém rozlišení můžeme říci, že půdou, ve které křesťanství zapustilo svoje kořeny, byla západní kultura. Náboženství, které z ní vykvetlo, bylo západním křesťanstvím nebo evropským katolictvím. Napříč Evropou ale ve skutečnosti existovalo mnoho variant této západní kultury. Tato různorodost národních kultur se pak, po konci středověku, vyvinula do podoby moderních národů, jak je známe dnes.

Když k těmto etnicky seskupeným lidem přišlo křesťanství, porozuměli evangeliu, jak nejlépe mohli. Byli to, jak je Římané nazývali, barbaři. Byli suroví a negramotní. Byli divocí a necivilizovaní. Často mezi sebou válčili. Křesťanství zkrotilo jejich barbarské instinkty a dalo jim vyšší morální standard. Dalo jim hlubší smysl a širší vizi. Křesťanství sjednotilo středověkou Evropu společným náboženstvím a společným mravním kodexem.

Jak se dá čekat, obyčejní lidé chápali evangelium prostě. Byli ohromeni příběhy Starého zákona – příběhy o Adamovi a Evě, Noemovi a potopě, Mojžíšovi a hořícím keři, o Davidovi a Goliášovi. Žasli nad příběhy Nového zákona – o tom, jak se Ježíš narodil ve stáji, jak uzdravoval nemocné a odpouštěl hříšníkům, jak kráčel po vodě a uklidnil bouři, jak byl krvavě ukřižován, a o jeho slavném zmrtvýchvstání. Tyto biblické příběhy byly stále znovu a znovu znázorňovány v barevném skle oken velkých středověkých katedrál. Příběhy historie spásy se staly částí jejich náboženského dědictví.

Obyčejní lidé také vyjádřili svoje porozumění evangeliu svými vlastními a jedinečnými etnickými způsoby. V Itálii bylo narození Ježíše zobrazováno scénou jeslí. Ve Španělsku bylo utrpení Krista zdramatizováno v pašijových průvodech. V mnoha částech Evropy byly biblické příběhy vyjadřovány náboženskými hrami. Byli připomínáni místní svatí a poutěmi slaveny jejich svátky. Skrze tyto oslavy byla židovsko-křesťanská tradice uchovávána v různosti etnických tradic a našla vyjádření v mnoha různých evropských kulturách.

Obráceně se to dělo také. Etnické obyčeje byly začleňovány do křesťanství. Vánoční stromek a věnec byly vypůjčeny z pohanských svátků zimy v severní Evropě a velikonoční vejce a králík byli importováni z pohanských rituálů jara v jižní a východní Evropě. Těmto a dalším symbolům byl dán křesťanský význam, ale stále si udržely svou etnickou identitu. Lidé se ztotožnili s křesťanstvím způsobem jejich kultuře vlastním.

Časem se křesťanská tradice tak propletla s kulturními tradicemi, že bylo nemožné je oddělit. Křesťanství se smísilo s kulturní identitou – nebo spíše s množstvím kulturních identit. Každá národní a etnická skupina měla své vlastní a jedinečné způsoby, jak vyjádřit a oslavit svou víru. Každý identifikoval svou vlastní tradici s tradicí křesťanskou. Když se cítili osobně ohroženi, čerpali sílu ze své víry. Když někdo na jejich zemi zaútočil, byli si jisti, že Bůh stojí na jejich straně. A když emigrovali do cizích zemí, našli ve své církvi jednotu.

Tento typ etnického křesťanství má ale také temnou stránku. Lze ji nalézt právě tak v protestantismu jako v katolicismu, v britském anglikánství, německém luteránství i v jihoafrickém kalvinismu. Je k nalezení v ruském i řeckém pravoslaví, v jižanském baptismu a v mnoha fundamentalistických církvích. Etnické křesťanství není výhradně katolickou záležitostí, ale platí pro něj právě tak, jako pro kteroukoli jinou denominaci.

Etnické křesťanství vrhá na svět, ve kterém žijeme, tři temné stíny. Je vnějškové, pokrytecké a je konec konců křesťanstvím jen podle jména.

Etnické náboženství, včetně své katolické formy, se více zabývá okrajovými problémy než těmi ústředními. Je víc spojené s místními tradicemi a není pozorné k velké tradici. Je soustředěné víc na vnější zachovávání než na vnitřní obrácení. Velká část odporu vůči změnám v církvi byla v 70. letech živena obavou ze ztráty mnoha viditelných ozdob katolictví – soch v kostelích, novén a pobožností, medailonků sv. Krištofa a podobně. A současně velká část jásotu nad těmi samými změnami pocházela z představy, že církev potřebuje modernější vzhled – snad dokonce více „americký“ vzhled.

Mnoho lidí si myslelo, že vnější změny signalizují hlubší změny v duchovním životě amerických katolíků. Ve skutečnosti ale tyto hlubší změny nenastaly, přinejmenším ne v širším měřítku.

Můžeme to zřetelně vidět protichůdným způsobem jak u laiků, tak u hierarchie. Američtí biskupové a papež Jan Pavel II v 80. letech volali po změnách ve vojenské a národohospodářské politice, ale katoličtí laici je v podstatě ignorovali. Laici na druhé straně žádali změny ve strukturách autority církve, těm se ale hierarchie z větší části bránila. Je mnohem snazší ovládat vnějškovou stránku katolictví než obrátit srdce a mysl. Ale právě obrácení je ústředním tématem křesťanství. Obrácení – od válčení k šíření míru, od spotřeby ke sdílení s druhými, od nařizování ke spolupráci – je právě tím, o čem je celé Ježíšovo evangelium.

Etnický katolicismus může urputně odolávat obrácení, protože je pokrytecký. Ještě nedávno v naší vlastní zemi francouzští a němečtí katolíci pohrdali irskými katolíky, kteří zase nechtěli mít nic společného s italskými katolíky a dalšími přistěhovalci z jižní a východní Evropy. Když katolíci získali v Americe místní politický vliv, tak jak ho získaly různé etnické skupiny ve městech, kde jsou soustředěny, často užívali tuto moc pro prosazení svých vlastních výhod, a to velmi nekřesťanským způsobem. Dnes v zemích, kde jsou katolíci ve většině, jako např. v Latinské Americe, etnická církev často střeží svou privilegovanou pozici a zbožnou praxi a nevšímá si přitom hrubých nespravedlností, které se dějí okolo.

Tak jako nacionalismus, ospravedlňuje etnické křesťanství samo sebe tím, že se ztotožňuje s těmi, kdo mají moc. Když ti, kdo mají moc, mají většinu, je to zvláště snadné. Většina se dívá na věc určitým způsobem a protože je jen velmi málo těch, kdo mají námitky, zdá se, jako by pohled většiny byl nepochybně správný. Většina může dělat rozhodnutí, která jsou pro ni příznivá. A i když tato rozhodnutí mohou menšině ublížit, většina nad ní může zvítězit. V důsledku toho není názor většiny nikdy vážně zpochybňován. Zdá se tak správný, tak spravedlivý, tak oprávněný. Je ospravedlňován prostě tím, že tomu všichni věří. To je sebeospravedlňující a pokrytecké.

Ve skutečnosti může být většinový pohled velmi nečestný a velmi nespravedlivý. Může zachovávat rasovou, náboženskou, sexuální i věkovou diskriminaci. Může tolerovat nespravedlivé pracovní zvyklosti a nespravedlivé obchodní dohody. Může odmítat dělat změny, které by umožnily těm, kdo nejsou u moci, získat lepší vzdělání, slušné bydlení, potřebnou práci a základní zdravotní péči. Ale protože většinu tyto věci neznepokojují, nic se s tím nedělá.

Když většinu tvoří křesťané, většinový pohled se zdá být pohledem křesťanským. Protože je sebeospravedlňující, nikdo se neptá, zda to je opravdu Kristův pohled. Protože je tento většinový pohled pokrytecký, nikdo se neptá, zda opravdu odpovídá kritériím evangelia. Evangelium se ztotožňuje s kulturou a společností, zatímco ve skutečnosti je evangelium velmi proti zavedeným pořádkům. V kulturním křesťanství a v etnickém katolicismu není evangelium vnímáno takové, jaké opravdu je, a tak lidé nežijí podle Ježíšova učení. Žijí podle standardů společnosti, ale říkají tomu žít křesťansky.

Následkem toho je etnický katolicismus křesťanstvím jen podle jména. Lidé se katolíky rodí, ale jsou křesťany jen podle jména. Říkají si katolíci, ale své křesťanské povolání nežijí. Patří ke katolické církvi, ale ve skutečnosti Ježíše nenásledují. Ježíš odpouštěl hříšníkům, ale oni chtějí, aby byli zločinci přísně trestáni. Ježíš řekl, abychom milovali své nepřátele, ale oni chtějí více důmyslných zbraní. Ježíš vyhlásil království Boží, ale oni kážou zájem státní. Ježíš řekl, že chudý je blahoslavený, ale oni chtějí být šťastně bohatí. Kontrasty mezi Ježíšovým evangeliem a způsobem života většiny katolíků mohou být vypočítávány do nekonečna.

Upřímně řečeno, chyba není u jednotlivých katolíků. Ta souvisí s etnickým katolicismem. Většina katolíků jsou dobří lidé, kteří se snaží být křesťany. Etnická církev, ve které byli vychováni, je ale poučila víc o katolických tradicích, než o tradici židovsko-křesťanské. Učila je náboženství spíše než hlásala evangelium. Říkala jim, aby chodili v neděli na mši, spíše než aby tvořili společenství. Říkala jim, že mají naslouchat duchovenstvu, spíše než aby zdůraznila četbu Písma. Říkala jim, že mají poslouchat přikázání, spíše než že mají žít blahoslavenství. Říkala jim, aby si dávali pozor na sexuální hříchy, spíše než aby si kladli otázky po zlu, které pochází z bohatství a moci.

V Dostojevského románu Bratři Karamazovi je známý příběh. Ježíš se vrací ve středověku na zem a hned je zatčen Velkým Inkvizitorem a povolán k výslechu. Je obviněn, že odvádí lidi z pravé cesty tím, že jim říká, že láska je důležitější než poslušnost, že odpuštění je důležitější než chození ke zpovědi a že Boží království je důležitější než církev. Inkvizitor bystře uhádne, kdo je ten muž před ním, ale nechce, aby rozvracel etnický katolicismus středověkého Španělska. Nakonec hrozí Kristu popravou, pokud nenechá církev na pokoji.

Nesetkal by se Ježíš s podobným zacházením i dnes, kdyby se vrátil a začal zpochybňovat etnické katolictví současné Ameriky?

4.3. Institucionalizovaný katolicismus

Existuje-li jedno slovo, které charakterizuje katolickou církev, pak je to slovo instituce. Každá z našich farností je institucí sama o sobě, s administrativou a personálem, programem a rozpočty, budovami a pozemky. Katolických institucí je plno: školy a semináře, nemocnice a sociální zařízení, kláštery a exerciční domy. Organizace katolické církve je vysoce institucionalizována od Vatikánu s jeho celosvětovými kongregacemi až po diecéze s jejich mnoha úřady, až po řeholní řády s jejich mnoha provinciemi.

Institucionalizace má svou pozitivní stránku. Jestliže chcete dělat něco jen jednou, tak to prostě uděláte. Jestliže to chcete dělat stále znovu a znovu, musíte to nějakým způsobem zformalizovat. Musíte vytvořit nějaký program, který zabezpečí, že práce bude vykonávána nejen dnes nebo tento rok, ale také zítra a příští rok a rok poté. Kdyby nebylo institucí, lidský život by byl chaotický. Bylo by to, jako kdybychom museli denně znovu vynalézat kolo.

Křesťanství si vytvořilo instituce velmi záhy. Na počátku neměli apoštolové vypracovaný žádný plán činnosti. Vyběhli o Letnicích z horní místnosti a začali kázat, prohlásili Ježíše za mesiáše a vyzývali lidi k obrácení. Křtili je a vytvářeli společenství, setkávali se po domech a slavili Večeři Páně, modlili se v synagogách nebo kdekoli jinde, kde bylo dovoleno se shromažďovat. Misionáři, jako sv. Pavel, se vydávali do všech stran hlásat Ježíše a příchod Božího království.

Dost rychle se ale v životě společenství vyvinuly určité rytmy a struktury. Křesťané se setkávali pravidelně první den v týdnu, v neděli, k oslavě vzkříšení a k poděkování Bohu za to, že poslal Ježíše. Muži i ženy byli ustanovováni k tomu, aby se starali o chudé, vdovy a sirotky. Byli vybíráni starší, aby dohlíželi na místní společenství, předsedali bohoslužbám a zachovávali učení apoštolů. O tomto vývoji můžeme číst i v Novém zákoně – ve Skutcích apoštolských a v mnoha epištolách. Církev zaváděla, co bylo potřebné ve službě pro potřeby společenství a šíření evangelia světu.

Časem tato instituce komunitního života a misionářských aktivit dokázala obrátit celý tehdy známý svět, Římskou říši. Když Římská říše podlehla nájezdům barbarů, její vládní instituce přestaly existovat. Jedinými institucemi, které zůstaly, byly ty církevní: farnosti, diecéze a kláštery. Tyto instituce uchovaly, kromě zvěsti evangelia a židovsko-křesťanské tradice i to, co z římské civilizace a západní kultury zbylo. Církev prostřednictvím svých institucí zcivilizovala a pokřesťanštila barbarské kmeny Evropy a postupně tak vyrostla nová kultura středověkého křesťanstva.

Kdyby nebylo křesťanských institucí a instituce římské církve samé, historie a dnešní svět by byly hodně jiné. Církev jako instituce měla kladný vliv na miliony lidí po celá staletí.

Ale institucionalizace má v sobě také záporný aspekt. Instituce žijí svým vlastním životem. Mají tendenci zvěčňovat samy sebe a obtížně se mění. Staví struktury, které jsou silnější než jednotlivci, kteří v nich pracují. Ale právě jejich velká síla je také jejich slabou stránkou. Jejich světlá stránka má také svůj temný rub.

Institucionální struktury římského katolicismu, jak už jsme se toho dotkli v předchozí kapitole, mají kořeny v západní kultuře. To znamená, že jsou hierarchické a autoritářské. Jsou organizačními pyramidami. Příkazy přicházejí shora a filtrují se přes řadu úrovní, než dojdou až dolů. Společnost je rozdělena na vůdce a vedené, učitele a žáky. Církevní společnost je rozdělena na pastýře a ovečky, duchovenstvo a laiky.

Silou této institucionální struktury je její schopnost vytvořit a udržovat společenství a organizace. Když lidé respektují autoritu, dobrovolně podřizují svá osobní přání dobru celku. Příliš často ale lidé v náboženských institucích podřizují svou inteligenci a iniciativu vůli těch, kdo jsou na vrcholu hierarchického žebříku, a stávají se bezmocnými a pasivními. Nedělají nic, co nemusí. Nechávají jiné, aby za ně mysleli. Jsou spokojeni s morálním minimem místo toho, aby usilovali o maximální dokonalost.

Vedení má v církvi své místo. V Lukášově evangeliu je místo, kde Ježíš předpovídá Petrovo zapření a říká mu, co po něm bude potom požadovat:

„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lk 22,31–32).

Vůdčí role v církvi spočívá v posilování jejích členů. Příliš často ale v minulosti představitelé církve lid v církvi oslabovali. Ztotožňovali jejich vlastní víru s vírou instituce a říkali lidem, aby jednoduše věřili, co jim instituce říká: modli se, plať a buď poslušný. Lidé byli poslušní, ale nerozvinuli svoji vlastní zralou víru.

To je slabá stránka silné instituce. Církev se udržovala a zvěčňovala sama sebe silně autoritářským způsobem a dávala lidem pocit síly svou velikostí, počtem a stabilitou. Nedávala jim ale duchovní sílu. Nepozvala je ke zkušenosti s Bohem, ani je nevyzývala k osobnímu vztahu s Ježíšem. Nepožadovala, aby se stali Kristovými učedníky a následovníky evangelia. Měli být jen následovníky duchovenstva. To jim ale nedávalo mravní vizi, která by šla výrazně nad dodržování Desatera a vyhýbání se sexuální nečistotě. Nedoporučovalo se jim, aby převzali osobní odpovědnost za svá vlastní mravní rozhodnutí nebo dospělou odpovědnost za přetváření světa v Boží království. Pod touto paternalistickou nadvládou zůstávaly víra a mravní svědomí většiny katolíků pasivně dětinské.

Následkem toho máme dnes v církvi krizi víry i krizi morálky. Hierarchie svým autoritářským způsobem říká lidem, v co věřit a jak se chovat, ale mnoho katolíků se vzpírá. Někdy to je proto, že jsou vzdělaní a že si myslí, že by měli mít možnost se nějak podílet na rozhodnutích, která se v církvi dělají, ať už tato rozhodnutí přicházejí z fary, vikariátu nebo Vatikánu. Někdy to je ale proto, že po hierarchii chtějí, aby jim říkala, co by měli dělat, ale hierarchie jim neříká to, co by chtěli slyšet. Ale ať je to tak nebo tak, cítí se odcizeni, rozhněváni a opuštěni. Tato krize je také krizí autority.

Autorita má v církvi své místo. Jedno místo v Matoušově evangeliu bylo vždy katolíkům velmi drahé, protože potvrzuje věrnost a autoritu Petra, prvního mezi apoštoly. Když Petr vyzná svou víru, že Ježíš je Kristus, Ježíš se k němu otočí a říká:

„Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16,17–18).

Být autoritou v církvi znamená být základem, na kterém je postaveno celé společenství. Být jednotícím základem, ze kterého lid církve vychází do světa s Ježíšovým ujištěním, že nic neodolá šíření evangelia. Ježíš neřekl Petrovi, že on je církev. Řekl mu jen, že má církev sjednocovat a upevňovat. V minulosti byla ale příliš často církev ztotožňována s papežem a s hierarchií. Duchovenstvo dělalo v církvi všechno a lid nedělal nic. Byl slabý a pasivní. Hierarchie převzala v církvi autoritu a nechávala lid bezmocný.

A opět, následkem toho, máme krizi autority v církvi. Duchovenstvo dříve dělalo za lidi všechno, ale nyní, když je méně kněží ke službě ve farnostech a v nemocnicích, mnoho lidí se cítí opuštěno a ztraceno. Dříve se zdálo, že je duchovenstvo dokonalé, nyní ale, když se lidé dozvědí o tom, že někteří kněží mají problémy s alkoholem nebo sexem, hněvají se a cítí se zrazeni. Stavěli si duchovenstvo na podstavec tak dlouhou dobu, že teď nevědí, co dělat, když zjistí, že kněží jsou právě tak jako oni jen lidé. Bylo jim slouženo tak dlouho, že si neumějí posloužit sobě navzájem, a ani knězi, kterého mají ve svém středu. Krize je také krizí služby.

Nakonec se krize autority v církvi stává krizí autority církve. Církev jako společenství učedníků je povolána k tomu, aby byla Kristovou přítomností ve světě, aby byla světlem postaveným na kopci a lampou svítící v temnotě. Když se autorita v církvi omezuje jen na duchovenstvo, zmenšuje se tím autorita celého těla věřících ve světě. Papež a biskupové mluví, ale nekatolický svět jim nemusí naslouchat, protože hierarchie je jen malá skupinka. Dokonce ani katolíci jim často nenaslouchají, i když s nimi souhlasí, a myslí si, že když mluví hierarchie, mohou oni sami zůstat v pasivitě a nedělat nic. Nebo s nimi nesouhlasí a uvědomují si, že je hierarchie nemůže k ničemu přinutit.

Když je autorita v církvi institucionalizována způsobem, který tu byl od doby Římské říše, má svou silnou stránku ve stabilitě a dlouhověkosti, ale také slabou stránku v principu vládnoucí elity. Dokud byli lidé bezmocní, moc duchovenstva často působila v jejich prospěch. Církevní instituce, ve kterých pracovali kněží a řeholníci, sloužily potřebám chudých a nemocných, bezmocných a nevzdělaných. Ale pyramidově uspořádaná moc shora dolů také institucionalizovala pasivitu příjemců služby duchovenstva. Takže světlá stránka měla také svou temnou stránku.

Dnes tuto temnou stránku vidíme v katolické tendenci ztotožňovat církev jen s jejími institucemi, nebo dokonce jen s jejím duchovenstvem. Katolíci sami sebe jako církev nevnímají. Neslyší slova Kristova jako slova adresovaná jim samotným, ale jen kněžím a řeholníkům. Nepřijímají odpovědnost za poslání církve ve světě a přenechávají ji církevním institucím, které jsou čím dál bezmocnější.

4.4. Nebiblický katolicismus

Až na málo výjimek nejsou katolíci velkými čtenáři Bible. Na rozdíl od protestantů (zvláště těch, kteří patří k evangelickým nebo letničním denominacím), mají katolíci tendenci spoléhat se při své náboženské formaci a při poznávání své víry na svátosti a učení církve.

Pro tuto situaci jsou dva historické důvody. První z nich je, že církev existovala dávno předtím, než byla Bible dokončena, a tak se naučila spoléhat mnohem víc na mluvené slovo než na slovo psané. Ačkoli první konvertité ze židovství přijali hebrejské Písmo (kterému dnes říkáme Starý zákon) jako Bohem inspirované, koncem prvního století byla většina křesťanů konvertité z pohanství, kteří nevěděli nic ani o židovském náboženství, ani o jeho posvátných spisech. Během druhého a třetího století probíhala dokonce v církvi debata o tom, zda by křesťané měli přijmout hebrejské Písmo za své.

Kromě toho si musíme uvědomit, že během prvního století se evangelia a epištoly (které byly nakonec v Novém zákoně zahrnuty) stále ještě psaly. Tyto knihy byly původně psány pro určitá společenství (např. list Galaťanům), a ačkoli začaly v církvi během druhého a třetího století kolovat, neexistoval žádný závazný seznam spisů, které by měly být přijaty všemi křesťany.

Teprve ve čtvrtém století, kdy křesťanství přestalo být podzemním hnutím a církev získala právní postavení, se biskupové z celé Římské říše mohli sejít a rozhodnout o oficiálním seznamu, „kánonu“ Písma. Do té doby bylo obvyklé, že se lidé dozvěděli o Ježíši ústním podáním, byli uvedeni do církve svátostnými obřady a jejich pochopení víry rostlo účastí na nedělní liturgii a poslechem kázání. Závislost církve na ústním předávání víry byla posílena i skutečností, že knihy musely být opisovány ručně na pergamen nebo papyrus, takže byly nákladné a těžko dostupné.

Druhý důvod, proč katolictví nikdy nezáviselo tolik na psaném slově, je v tom, že ve středověku byla obrovská většina lidí v Evropě negramotná. Číst uměli vlastně jen učenci a duchovní, a tak obyčejní lidé byli vzděláváni ve víře, když se účastnili mše a přijímali svátosti. Pokud měli štěstí a žili ve městě, mohli se také naučit biblickým příběhům z vitráží oken katedrály nebo návštěvou biblických her, provozovaných na náměstích.

Protestanti někdy obviňují katolickou církev, že Písmo svaté hned nezpřístupnila obyčejným lidem, a že ho dokonce uzavírala v klášterech. Když si ale připomeneme, že se na ruční opis Bible ve středověku spotřebovalo přibližně 500 pergamenů z kůže a 10 000 hodin ruční práce, můžeme snadno porozumět tomu, proč byly Bible tak vzácné a musely být chráněny před krádeží. Tiskařský lis byl vynalezen až v polovině 15. století, ale ještě i ručně tištěná Gutenbergova Bible byla velmi nákladná. Protestantští reformátoři by nemohli tolik zdůrazňovat čtení Bible, kdyby se v 16. století nestaly knihy dostupnějšími a nevzrostla gramotnost.

Můžeme tedy snadno pochopit, proč katolicismus nikdy nerozvinul tradici povzbuzování jednotlivců k četbě Bible. Po reformaci církev ustoupila od doporučování četby Písma, protože protestanti užívali Bibli k argumentaci jak proti sobě navzájem, tak i proti Římu. Tato praxe přispěla k vytvoření četných denominací, které existují dodnes. Individuální výklad Písma vedl po mnoho staletí k hořkému dělení uvnitř křesťanství.

Nehledě na historické důvody, i dnes ale čte Bibli málo katolíků. A to přitom žijeme v době, kdy téměř každý denně něco čte. Katolíci neužívají Písmo, aby zlepšili své porozumění vlastní náboženské tradici nebo prohloubili svůj vztah k Bohu. Pro mnoho katolíků je Boží slovo méně autoritativní než papežský list nebo prohlášení jejich biskupa nebo faráře. Jako kdyby Písmo samo nebylo důležité, pokud není podpořeno autoritou kněze. Toto zajisté není světlou stránkou katolicismu.

Temnou stránkou protestantismu však naproti tomu je, že někdy používá Bibli jako zbraň svého vlastního dogmatismu. Fundamentalisté se často pyšní neuznáváním papežské autority, avšak sami si z Bible dělají svého papírového papeže. Evangeličtí kazatelé jsou schopni použít vybrané pasáže, aby něco dokázali a aby odsoudili každého, kdo s nimi nesouhlasí, a přitom zamlčet, že se jedná o jejich vlastní interpretaci Písma. Když se ukrývají za autoritu Bible, mohou být právě tak autoritářští jako kterýkoliv římskokatolický duchovní.

Světlou stránkou protestantů je, že často čtou Bibli jako průvodce svým denním životem. Věnují se celotýdennímu studiu Bible nebo nad Písmem meditují, aby zlepšili porozumění své víře a nalezli ponaučení, jak být lepšími křesťany. Hledají v Bibli ponaučení k tomu, jak se stát dobrými rodiči, poctivými obchodníky a přátelskými sousedy.

Rozdíl mezi biblickým protestantismem a nebiblickým katolicismem je nejvíce zřejmý v tradičních katolických zemích, kam přijdou protestantští misionáři. Evangelické křesťanství, které hlásají, je v naprostém kontrastu k etnickému katolicismu. Například Mexiko bylo od svého dobytí Španělskem převážně katolické a v 50. letech tam byli protestanti ještě spíše vzácností. Zhruba v téže době žil mezi chudinou v Mexiku antropolog Oscar Lewis a napsal knihu, ve které jsou zachyceny životní příběhy, které mu lidé sami vyprávěli. V Dětech Sanchezových, vlastním životopisu mexické rodiny, Lewis vypráví příběh jednoho mladého muže jménem Manuel, se kterým hovořil a který byl celý svůj život katolíkem. Manuel popsal svou situaci takto:

Dobře, tak jsem si začal některé věci analyzovat, chápeš? Ježíš řekl: „Jako u tohoto fíkovníku, po jejich ovoci je poznáte.“ V mexické věznici je ze sta vězňů devadesát devět katolíků! A jestli moji přátelé, kteří byli zloději, mohli jít předtím, než šli loupit, zapálit svíčku místnímu svatému, jestli si prostitutky drží podoby svatých ve svých pokojích a pálí u nich posvěcené svíčky, když si vyprošují více klientů, jestli je tolik zvrhlosti uprostřed katolictví, chápeš, může pak být pravdivé?…

Pak jsem začal přemýšlet o evangelících, adventistech a anglikánech, které jsem znal. Ve skutečnosti jsem nikdy nikoho z nich neviděl, jak leží opilý na ulici, nikdy nenosili nože, nekouřili, nebrali drogy ani nekleli. V jejich domovech bylo všechno, co potřebovali. Jejich děti byly dobře oblečené a dobře nakrmené a se svými manželkami zacházeli tak, jak by se mělo zacházet s lidskými bytostmi. Žili zdravým a pokojným životem. Ale v katolictví lidé žijí, zkrátka, jako jsem žil i já.

Neztratil jsem svou víru. Zůstal jsem katolíkem, protože jsem se necítil dost silným, abych poslouchal přikázání a řídil se přísnými pravidly evangelíků. Už bych se nemohl těšit z kouření, karbanu nebo smilnění. Ano, byl jsem naprosto neschopný žít podle Božího zákona.

Manuelova slova živě vykreslují ty nejhorší následky etnického, institucionalizovaného, nebiblického katolicismu. V předchozí kapitole jsme viděli, že světlou stránkou katolické tradice je obdiv ke stvoření, ale tady vidíme ten stín, který vrhá. Optimistický postoj k užívání dobrých věcí, které život přináší, může vést k nemravnému zanedbávání křesťanských hodnot. Svátostná vize světa jako Božího zjevení může vést k úplnému zapomnění Božího zjevení v Písmu.

Nebiblický katolicismus byl umožněn svátostným katolicismem. Po patnáct století byly svátosti naprosto nezbytné k uvedení lidí do základů křesťanství a mnoha způsoby jsou stále pro život církve podstatné. Ale tak, jako se může chybně užívat Bible, tak se mohou chybně užívat i svátosti. Mohou se stát bezmyšlenkovitými rituály a mechanickými automaty na milost. Mohou se stát náhradou za život podle evangelia. Mohou dávat lidem falešný pocit náboženského bezpečí a umožnit jim, aby se vyhnuli jakémukoli skutečnému mravnímu obrácení. Mohou ukolébat lidi do liturgické letargie, místo aby je vedly k setkání s Bohem, což se od svátostí očekává.

V církvi, která je autenticky svátostná, jsou poučení z Bible a ze svátostí v podstatě totožná, protože Písmo je ve středu liturgické bohoslužby. Nejjasněji to vidíme ve mši, kde se čte a vykládá Písmo a kde slavení eucharistie zpřítomňuje Kristovu poslední večeři s apoštoly. Stejné apoštolské učení, které vedlo k sepsání Nového zákona, vedlo i k ustanovení svátostí.

Když je církev neautenticky svátostná, stává se také neautenticky biblickou. Stejná nepozornost, která vede k mechanickému konání svátostí, vede k zapomínání na Písmo. Stejná zbožnost, která se spokojuje s ritualismem, se snadno obejde i bez slova Božího, i když je Bible běžně dostupná. Nebiblický katolicismus by proto neměl být obviňován kvůli svátostem, ale kvůli nepochopení svátostí a jejich zneužívání.

4.5. Nenáročný katolicismus

Katolická tradice je podstatně tradicí ženskou. Může to znít podivně, ale pokud jde o náboženské postoje a chápání, je katolicismus mnohem více ženský než mužský. Ženskost katolické církve se projevuje v nejneobvyklejších věcech, například u kněžského oděvu a liturgických rouch. Naše církev je jednou z mála, kde se muži oblékají do hedvábí a do krajek, když chtějí vypadat oficiálně, a oblékají si složité róby a maškarní klobouky, když vykonávají veřejné funkce. A ve slavnostních prohlášeních o církvi ji latinsky nazývají Sancta Mater Ecclesia, „Svatá matka církev“.

Ženskost katolicismu se také projevuje v naší oddanosti Marii. Marie je uctívána nejen jako matka Kristova, ale také jako matka církve. Je útočištěm slabých a pomocnicí všech křesťanů. Je jí zasvěcena polovina evropských katedrál a její titul byl vždy Naše Paní. Je velkým mateřským symbolem katolické tradice, symbolem ženského rozměru Boha.

Protestantismus vcelku odmítl oddanost Marii, ačkoli ji nadále ctí jako Ježíšovu matku. Také odstranil nádheru středověké bohoslužby a bohatou výzdobu chrámových interiérů. Nahradil je mnohem jednodušším stylem bohoslužby, mnohem prostším vybavením kostelů a odstranil i kněžský oděv. Protestantismus představuje mnohem více mužský přístup ke křesťanství a mužský pohled na život.

Katolicismus má ale samozřejmě také svůj mužský prvek. Bez ohledu na to, jak se oblékají, jsou to muži, kdo určují v katolické církvi pravidla. Mohli bychom doufat, že mužské a ženské aspekty katolictví by mohly vytvářet v církvi celistvou rovnováhu, ale historicky ve strukturách autority dominují muži. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, církev se organizovala jako kopie západní kultury, která byla převážně patriarchální a hierarchická. Východní část křesťanství, tedy jeho matriarchální a ženská část, byla uchována hlavně v církevní spiritualitě a liturgii. A jak budeme moci záhy nahlédnout, byla katolická morálka vždy také ve svých postojích a jednání převážně ženská.

Když srovnáváme mužské a ženské vědomí podle jungovské psychologie, mohou být definovány v rámci kontrastů. Tyto kontrasty jsou určitými šablonami, nebo lépe řečeno archetypy. Ty jsou reprezentovány animou, neboli ženskou duší, a animem, neboli mužskou duší. Neurčují, jak se ženy vždy na určité věci dívají, ani jak se muži vždycky chovají, ale jsou obecnými tendencemi v postojích a jednání většiny žen a mužů. Jsou archetypy, neboli obecnými vzorci pocitů a vnímání, názorů a chování. V typické ženě je anima uvědomělá a dominantní. Myslí, cítí a chová se vědomě jako žena. Žena má ale také animus, který je převážně nevědomý, ale který jí umožňuje rozvinout i mužský rozměr celé její osobnosti. V typickém muži je na druhé straně animus tou vědomou a dominantní částí jeho duše. I on má ale nevědomou animu, která mu umožňuje rozvinout ženský rozměr jeho osobnosti.

Jak už jsme si říkali, v katolické tradici se spojují jak východní tradice, tak i západní. Do značné míry vytvářejí tyto kulturní rozdíly paralelu k psychologickým rozdílům mezi animou a animem, ženským a mužským archetypem. Muži říkají, že ženy jsou nepředvídatelné, a Evropané říkají, že Číňané jsou rovněž nevyzpytatelní. Jsou to ve skutečnosti dva příklady stejného jevu: neschopnosti jednoho typu vědomí porozumět tomu druhému typu. Pouze když muži rozvinou svůj vlastní ženský rozměr, mohou porozumět ženám (a naopak). A jen když se lidé Západu nechají ponořit do východní kultury, mohou pochopit, proč se Orientálci chovají a myslí jinak než Evropané.

Z historického hlediska je v katolicismu přítomen západní animus a východní anima. To znamená, že navenek a organizačně je katolická církev mužskou, ale uvnitř a duchovně je ženskou. Abychom to mohli docenit, potřebujeme popsat rozdíly mezi mužským a ženským vědomím, tedy mezi mužským a ženským archetypem.

Především, mužské vědomí je analytické. Vždy, když vnímá realitu, chce klasifikovat a rozlišovat její prvky. Západní filozofie začala u řeckých myslitelů, kteří chtěli proniknout esenciální povahu skutečnosti, aby pochopili, co odlišuje hmotu od ducha, lidské bytosti od zvířat a tak dále. Středověká scholastická teologie byla proslulá svými distinkcemi, které zavedla do křesťanského myšlení, např.: podstata (substance) a případek (akcident), nutnost a nahodilost atd. Moderní věda je pokračováním téhož způsobu myšlení, třídí všechno od atomů po hvězdy do různých druhů a analyzuje data, která získává pečlivým pozorováním.

Ženské vědomí je naproti tomu syntetické. Když vnímá realitu, dívá se spíše na celek než na jeho části. Dává přednost obsáhnutí celku a obdivování se jeho kráse před jeho rozbitím na kousky a zkoumáním, jakým způsobem co funguje. Je duchem tvořivosti, počínaje intimním uvědomováním si růstu nového života uvnitř ženského těla, rozšiřuje se dále na vytváření společenství i krásného prostředí. Je inspirací umění, protože poeticky spojuje oddělené části do nových estetických kombinací.

Zadruhé, mužské vědomí se dívá na věci pomocí systému a zařazení do jednotlivých stupňů. Ví, kam co patří, a chce mít všechno na správném místě. Hledá jasné vazby autority a zodpovědnosti v řetězci řízení. Má rádo organizaci a strukturu. Když se díváme na armádní nebo politické organizace, firemní nebo církevní struktury, vidíme vždy odraz mužského archetypu.

Ženské vědomí se na druhé straně dívá na věci pomocí celků a vztahů. Anima nevnímá přímočaře, ale v souvislostech, a vychází ze sebe sama jako ze středu. Její model není hierarchický, ale síťový. Jejím ideálem není strukturovaná organizace, ale rodina. Ženská duše (ať už v ženě nebo v muži) neklasifikuje svoje děti, ale miluje všechny stejně. Vidí jejich rozdílnost, ale tato rozdílnost nečiní jedno dítě důležitějším než druhé.

Zatřetí, mužské vědomí je fascinováno mocí a ovládáním. Rádo staví věci i lidi navzájem proti sobě. Ovšemže chce být vždycky nejlepší, potřebuje vyhrát v každém konfliktu. Vítězství, ať už ve válce nebo ve sportu, v obchodě nebo v politice, v diplomacii nebo v nauce, je vždycky nejdůležitější.

Ženské vědomí se na druhé straně spíše zajímá o pečování o někoho a o sjednocování. Vítězství nebo ztráty jsou méně důležité než bytí pospolu a přijímání se navzájem. Tam pak opravdu nejsou žádní vítězové nebo poražení, tam jsou jen ti uvnitř kruhu a ti mimo něj. Pravý vztah je mnohem důležitější než spravedlnost, smíření je důležitější než podmanění.

Když se podíváme do historie, vidíme ženskou duši křesťanství nejjasněji ve středověku. Ačkoli vnější struktury církve byly mužské, vnitřní život církve byl velmi ženský. Historik Henry Adams nazývá toto údobí života Evropy věkem Panny, na rozdíl od moderní doby, kterou nazývá věkem dynama. Dynamo je stroj pro výrobu elektřiny a jeho archetypální funkcí je udělat dobře jednotlivou práci. Panna je ženou, která je otevřená k plození života. Její archetypální postoj je vnímavost a trpělivost.

Středověká spiritualita, jak už jsme se zmínili, byla charakteristická oddaností Marii, nebo jak se také říká, kultem Panny Marie. Panna Maria byla duchovním archetypem středověké církve, pečující o lidské potřeby během temného středověku, asimilující do sebe různorodost etnických kultur, přijímající nové pohledy ze svých setkávání s řeckou a muslimskou kulturou a trpělivě pečující o život v Evropě až do jeho zrození do novověku, které proběhlo v renesanci.

Středověké křesťanství bylo ženské také ve svém postoji ke světu. Vážilo si modlitby a kontemplace ve svých klášterech a konventech. Radovalo se ze zábavy a slavení a vyhlašovalo, že o církevních svátcích nemusí zemědělci pracovat a o svátcích by armády neměly bojovat. Vytvořilo umění katedrál a rozšiřovalo hudbu a drama. Rozkvetlo svátostně do liturgie barev a světla, květin a svíček, kadidla a průvodů. Spojilo náboženství a kulturu do syntézy středověkého křesťanství.

Ačkoli uspořádání autority ve středověku bylo mužské a patriarchální, vztah církve k jejím dětem byl ženský a mateřský. Kromě případů, kdy heretici a kritici odmítali autoritu hierarchie a byli přísně trestáni, byla církev snášenlivá a ochotná odpouštět hříšníkům. Lidé mohli dělat téměř cokoli a vyváznout dobře, pokud své hříchy vyznali a slíbili, že se jich už nebudou dopouštět. A když se jich znovu dopustili, mohli jít znovu ke zpovědi a církev jim skrze kněze znovu odpustila. To jsme měli na mysli, když jsme na začátku řekli, že katolický postoj k morálce je archetypálně ženský.

Ženská morálka nežije podle přísných pravidel nebo nařízení, ale žije proměnlivou dynamikou vztahu. Jejím ideálem je spíše otevřenost rodiny vůči těm, kdo ji tvoří, než exkluzivita zájmové skupiny nebo klubu. Především touží po jednotě a vyžaduje jenom to, aby lidé zachovávali minimální normy chování, nutné k uchování neporušeného společenství. Když se díváme na reakci církve vůči rozvratnickým kacířům na jedné straně, a vůči jednotlivým hříšníkům na straně druhé, můžeme to vidět zcela jasně. Církev tolerovala všechny druhy nemravnosti a korupce, ale když cítila, že je ohrožena její jednota, reagovala odsouzením.

Stinnou stránkou ženské morálky je její neochota klást na lidi náročné mravní požadavky. Povzbuzuje lidi k dobrotě a vyzývá je ke svatosti, ale netrvá na vysoké morálce evangelia. Jako matka chce církev vždy, aby se její děti chovaly dobře, ale jestliže tak nejednají, nepošle je pryč. Katolictví je většinou velmi nenáročné. V úryvku z Dětí Sanchezových nám Manuel poukazuje na temnou stránku mateřské snášenlivosti. Lidé mohou žít téměř, jak chtějí, ale stále jsou katolíky.

Nikdo nemůže nařknout katolicismus z toho, že je úzkou sektou. Vždyť zahrnuje svaté i hříšníky, liberály i konzervativce, osobnosti a pragmatiky. Jeho tolerance k rozmanitosti je ale také jeho slabou stránkou. Ačkoli může snadno formovat společenství, která v sobě soustřeďují všechny druhy lidí, nemůže tvořit skupiny radikálních stoupenců. Může v církvi takové skupiny tolerovat – a bylo jich mnoho takových – ale samo je netvoří a nevolá celou církev k radikálnímu životu z evangelia.

Na žití evangelia radikálním způsobem, na přijetí Kristova pozvání vzdát se všeho a následovat ho je cosi velmi přitažlivého. A právě toto Ježíš vyžadoval od těch, kdo mu naslouchali, a to je také způsob, jak mu jeho první stoupenci odpovídali. Když se dozvídáme o zakladatelích řeholních řádů nebo když narazíme na lidi, kteří se plně odevzdávají práci na Božím království, instinktivně je obdivujeme. Uvědomujeme si, že to je právě to, o čem křesťanství doopravdy je, a že na tomto životním stylu je něco vášnivě krásného. Víme, že pokud svůj život radikálně neobrátíme ke Kristu, míjíme se s něčím nádherným, ale od církve tento požadavek neslyšíme.

Jestliže je stínem mužské stránky katolicismu jeho autoritářství, stínem jeho ženské stránky je jeho tolerance k prostřednosti a hříchu. Dokonce i na institucionální úrovni církev přimhuřovala oči nad korupcí, omlouvala válku, žila pokrytecky a podrobovala se režimům, které byly zcela v rozporu s Kristovým učením – často ve jménu udržení míru a jednoty za každou cenu. Když spočítáme cenu lidského utrpení a nevěrnosti evangeliu, můžeme snadno zapochybovat, zda tato cena nebyla příliš vysoká.

Pokud ale uvažujeme o alternativách, měli bychom vše důkladně zvážit. Žádná instituce není dokonalá. Každé společenství má svou světlou i temnou stránku. Pokud by duch katolictví nebyl archetypálně ženský, byly by jak jeho struktury, tak i jeho psychologie úplně mužské. Církev by byla zcela patriarchální a přísně náročná a ostrost jejího stínu by nebyla změkčována žárem ženskosti.

4.6. Konzumní katolicismus

Ženský archetyp, a to jak panenský tak i mateřský, rozumí tomu, že nejhlubší radost přichází skrze bolest a že největší zisk pochází ze ztráty. Skrze porodní bolesti dává nový život, skrze trpělivost dávání přijímá více, než o co přichází, skrze bolest odloučení nabízí svým dětem jejich dospělost. Ženský duch bolestně a přitom ochotně přijímá paradox smrti a znovuzrození. Ženská spiritualita se pozvedá do mystéria ukřižování a zmrtvýchvstání.

Katolicismus vydržel v síle své celistvosti a udržuje ženskost a mužskost uvnitř sebe sama v plodném napětí. Kdyby neměl schopnost přizpůsobovat se a dávat, objímat a shromažďovat kolem sebe, obětovat se pro jednotu a odpustit pro smíření, následoval by cestu sekt a těch říší, které svou mocí a silou krátce zaimponovaly, ale pak zmizely v propadlišti dějin. Jako silná černošská babička z Rozinek na slunci, byla církev jak vnímavá, tak i důrazná, jak vychovávající, tak i silná. Moudrost její tradice se jeví ve spojení horlivosti žáka s trpělivostí učitele.

Dnes je ale katolicismus v nebezpečí, že ztratí svou duši. Druhý vatikánský koncil odstranil mnoho ze středověké tradice církve, ale tím se ztratilo i mnoho z ženské spirituality v katolické tradici. Na povrchu můžeme vidět změny jako například úbytek mariánské zbožnosti nebo postupné nahrazování kněžského oblečení civilním oděvem. Pod povrchem ale nastávají hlubší a méně viditelné změny.

Problém je v oblasti spirituality. Duch zahrnuje mnoho oblastí života, určitě více, než kolika se můžeme dotknout na těchto stránkách. Kvůli stručnosti se omezíme na moderní intelektuální život církve, její život symbolů a její život modlitby.

Katolicismus je oprávněně pyšný na svou intelektuální tradici. Starověcí otcové církve – Athanasius, Jan Zlatoústý, Augustin a řada dalších – byli většinou biskupy, kteří byli ve své době intelektuálními vůdci, psali teologická a katechetická pojednání, vytvářeli liturgii a diskutovali na veřejnosti o doktrinálních a mravních problémech. Velké univerzity Evropy – Oxford, Paříž, Boloňa a jiné – vyrostly z klášterů a katedrálních škol, které uchovávaly moudrost klasické antiky a dávaly jí v křesťanské podobě nový život. Přes celý středověk a až do moderní doby katolická intelektuální tradice podporovala svobodná umění, podporovala vzdělání, které osvobozuje mysl k umění života a je základem pro porozumění lidskému světu i hmotnému vesmíru, ve kterém žijeme.

Nedávný průzkum na amerických univerzitách zjistil, že mezi nejlépe hodnocenými fakultami ve Spojených státech není ani jedna katolická univerzita, a to ani na poli filozofie a teologie, oborech, které byly tradičně katolickou doménou. Na průměrné katolické fakultě už se nepožaduje k promoci osm až dvanáct semestrů filozofie a teologie tak jako u předchozí generace, ale jen dva nebo čtyři, nejvýše šest semestrů. Katolické instituce pro vyšší vzdělávání sledují moderní trend v nahrazování humanitních oborů profesionální průpravou, trend, který upřednostňuje výuku toho jak dělat svou práci, před výukou toho jak žít.

Mnoho katolických studentů dnes předpokládá, že tomu tak bylo vždycky, ale ve skutečnosti to tak není. Původní idea univerzity měla máloco společného s přípravou na kariéru, ale dělala všechno pro to, aby studenty připravila pro život. Jejím cílem bylo předávat moudrost věků a napomáhat k rozvíjení vyzrálých osobností. Byla více globální než specializovaná, více univerzální než praktická. Byla, jak můžeme oprávněně říci, spíše ženská než mužská.

Ženský ideál vzdělání spočíval v tom, že kladl důraz na prvotní pochopení celku dříve, než se student ponoří do specializovaného studia, které analyzuje některou z jeho částí. Snažil se pochopit souvislost všech věcí a rozumět našemu místu ve vztahu k nim. Rozvíjel smysl pro zodpovědnost ke světu, ve kterém žijeme, a zájem o lidi, kteří v něm žijí. Tento ženský ideál se ale nyní vytrácí nejen z univerzit jako takových, ale i z univerzit katolických. Jak se stále více studentů specializuje na technické a finančně výnosné obory, je velká tradice touhy po moudrosti opouštěna kvůli honbě za vlastním zájmem.

Zužování našeho pohledu na vzdělání jde ruku v ruce s ubýváním naší schopnosti symbolického vidění. Jak jsme již viděli, křesťané v minulosti vynikali v umělecké tvořivosti. Ve starověké církvi se svátosti rozvíjely od jednoduchých rituálů ke komplikovaným symbolickým obřadům, které vtahovaly člověka do zkušenosti s Bohem a do kontemplace křesťanských tajemství. Křesťanské umění a architektura, hudba i drama inspirovaly ve středověkém světě lidskou představivost k tomu, aby zahlédla i realitu, která je neviditelná. Zdá se, že je dnes jak v našem liturgickém, tak i uměleckém životě málo tvořivosti a nedostatek vize.

Do určité míry je toto ubývání křesťanské symboliky života pro dnešní svět příznačné. Jak se naše společnost stává stále více pragmatickou a technickou, máme méně podnětů ke kontemplaci a více podnětů k manipulaci. Jak se náš život stává stále více uspěchaným, ztrácíme smysl pro Boží zjevení ve světě kolem nás. Výsledek je, že jsme ztratili kontakt s jazykem symbolu, že jsme ztratili schopnost být svátostní. Křesťané nemluví ke světu prostřednictvím svého umění; je to spíše opačně. Většina umění v naší společnosti je komerční umění.

Křesťanské umění, nebo spíš to, co z něho zbývá, jen tupě opakuje sakrální umění minulosti. Upřímně řečeno, tvoří se to, co se prodává. Liturgická hudba se omezuje na to, co se může hodit do zpěvníků, a nových hymnů se píše málo. Liturgie sama se zkracuje a její symbolika se rozmělňuje. Nové farní kostely, i tak nemnohé, jsou neinspirovanými a neinspirujícími panelovými pravoúhelníky. Církev už, bohužel, není tím mecenášem umění, kterým byla dřív.

To, nad čím by ale církev určitě měla držet ochrannou ruku, je modlitba. A přinejmenším by se měla stát podněcovatelem duchovního růstu. Máme však mnoho důvodů se obávat, že tomu tak není. Kromě zužování našich představ o vzdělání a vytrácení se naší citlivosti k symbolům, jako církev trpíme, jak se zdá, i kolapsem našeho modlitebního života.

I toto v určitém smyslu odpovídá tomu, co se děje v naší kultuře všeobecně. Viditelnými příznaky jsou rostoucí sekularizace naší společnosti, ve veřejném vzdělávání odmítání všeho, co se i jen vzdáleně vztahuje k modlitbě a náboženství, a odluka státu a církve v rozsahu, který nebyl tvůrci ústavy USA nikdy zamýšlen. Jako Američané dnes tím, co se děje kolem nás v naší kultuře, pouze trpíme, místo abychom tak jako v minulosti kulturní dění ovlivňovali.

Ve světě starověku a středověku, a až do nedávné doby i v moderním světě, platilo, že stát se katolíkem znamená být uváděn do velké židovsko-křesťanské tradice. V prvních staletích byli lidé uváděni do křesťanského společenství skrze dlouhý proces osobního obrácení, který vrcholil čtyřiceti dny modlitby a postu v přípravě na Velikonoční vigilii. V době středověku byli lidé obklopeni křesťanskou kulturou, která k nim stále promlouvala o židovských patriarších a prorocích, o Ježíšovi a apoštolech, o Marii a svatých. Dnes, jak už jsme poznamenali, mnoho katolíků vyrůstá v nevědomosti o svém náboženském dědictví.

Ztráta historických skutečností není zdaleka tak důležitá jako ztráta hodnot, které tyto skutečnosti reprezentují. Hodnota modlitby jde dál než jen k žádosti, aby Bůh vyhověl našim přáním. V rozjímání je hodnota, kterou objevíme jen zkušeností pravidelného praktikování. Je to hodnota duchovního rozvoje, který je představován v příbězích svatých a ve spisech mystiků, ale nemůže být objevena, dokud sami nevstoupíme do rozhovoru s hrdiny minulosti a postupně nepochopíme, čím se stali tak velkými. Velkými se stali skrze svůj osobní vztah k Bohu, který nalezli v modlitbě a který rozvinuli v každodenním rozjímání. Nalezli si čas pro naslouchání Bohu, který je pozval do hlubší úrovně reality, než jakou představoval svět kolem nich. Odpověděli na Boží výzvu, aby se ponořili do duchovní reality ve středu svého vlastního bytí a zkoumali ji. Vstoupili do království úzkou branou, namísto aby šli širokou cestou úspěchu a výkonu ve světě.

Ačkoli můžeme v dnešní církvi hodně slyšet o modlitbě, nevidíme, že by byli lidé k modlitbě opravdu vedeni. Katolický modlitební život – nehledě na nedělní mši, která je spíše veřejnou než soukromou modlitbou – se scvrkl na mluvení o modlitbě, stal se úkrokem mimo realitu. Opravdové modlitbě se však učíme ne tím, že o ní slyšíme, ne tím, že se nám bude říkat, že bychom se měli modlit, ale tím, že budeme vstupovat do zkušenosti s modlitbou spolu s ostatními. Příležitostí k získání této zkušenosti je však dnes v církvi málo.

Modlitba je archetypálně ženskou aktivitou. Není dosahováním něčeho, ale je spočinutím. Není výkonem, ale vztahem. Je zaměřením se a soustředěním na Boha, je přijímáním slova, kterým k nám Bůh v tichu promlouvá. Modlitba se uskutečňuje uvnitř, z vnějšku se vyjadřuje v symbolech, ať už jsou těmi symboly slova, gesta nebo umělecká díla. Možná, že se z křesťanského umění vytrácí duše právě proto, že se z křesťanského života vytrácí modlitba. Umění vyjadřuje to, co je uvnitř, ale jestliže tam nic není, není co vyjadřovat.

Je paradoxem, že naše duše neroste tím, že je sycena. Nerozvíjí se tím, že pohlcuje do sebe stále víc a víc, nerozvíjí se hromaděním zkušeností, růstem informací nebo aktivit. Duchovní rozvoj není záležitostí přidávání, ale ubírání. Není to agresivní aktivita, ale pasivní aktivita, která si nepřivlastňuje, ale opouští. Duchovní rozvoj není archetypálně mužský, ale ženský.

Naše americká katolická kultura se ale, tak jako americká kultura vůbec, stává více a více mužskou. Stává se více orientovanou na úspěch, na moc, na spotřebu. Klademe rovnítko mezi úspěchem a schopností spotřebovávat stále více. Děláme si modlu z životního stylu bohatých a slavných, jejichž úroveň spotřeby je neuvěřitelně okázalá.

V tom je příčina, proč naše univerzity v touze po uznání a hodnostech opustily cestu hledání moudrosti, která je ženskou, vnitřní aktivitou. Stali jsme se spotřebiteli vzdělání, místo abychom byli hledači porozumění. A neděláme to jen v našich školách. Navštěvujeme přednášky a semináře, čteme knihy a články, posloucháme kazety a sledujeme televizi, a přitom slepě věříme, že čím více si nabereme, tím jsme bohatší. Nezáleží na tom, zda jsme vzděláváni světsky nebo nábožensky. Způsob a účinek jsou stejné. Stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací, protože nenecháme našim duším čas se těmi odpadky prohrabat a najít v nich nějaké skryté poklady.

Podobně jsme kvůli našemu předpokladu, že více je lépe, ztratili citlivost k umění. Místo toho, abychom byli k umění vnímaví, stáváme se jeho konzumenty. Každé mistrovské dílo umělec naplní svou vlastní duší, se kterou se ta naše vlastní může spojit jen tehdy, když s ní stráví čas v kontemplaci a naváže s ní vztah. Co ale děláme my? Probíháme galerie a muzea, abychom stihli vidět vše, co můžeme, aniž bychom si nechali čas uvidět něco do hloubky. Hromadíme si doma konzumní umění v plané naději, že tím, že toho budeme více vlastnit, nějak na tom budeme lépe. Jenže my se na všechno, co máme, pak ani nepodíváme.

Konzumní náboženství má stejnou podobu i účinek. Myslíme si, že čím víc chodíme do kostela, tím víc zbožnými se stáváme. Myslíme si, že když přimějeme druhé, aby do kostela chodili, stanou se duchovně bohatšími. Ale tím z nich neuděláme více křesťany, uděláme je jen více církevními. Ani my ani oni nevstoupíme do hloubky toho, o čem je církev, liturgie a modlitba. Naše spojení s Bohem zůstává povrchní, ale jeho mělkost je nám v mnohosti náboženských projevů skryta. Tento typ náboženství se může dokonce stát formou návykového chování.

Konzumní katolicismus by se mohl docela dobře stát koncem katolické tradice. Kdyby se to podařilo, mohl by si dál nárokovat katolicitu, ale bez jejího ducha. Zvěčnil by mužské struktury církve na úkor ztráty ženskosti a její otevřenosti Bohu. To by nás mohlo vlákat do představy, že dokud máme farnosti, dokud máme školy, dokud máme vzdělávací a sociální programy, dokud máme náboženské zboží a knihkupectví, musí být naše katolická tradice živá, musí se jí vést dobře.

Konzumní katolicismus je ale pravým opakem toho, co katolická tradice uchovávala po dva tisíce let. Představuje to nejhorší z etnického, institucionalizovaného, nebiblického a nenáročného katolicismu, aniž by ztělesňoval tu spiritualitu, kterou katolicismus uchovává. Konzumní katolicismus je bezmyšlenkovitým, netvořivým a nezbožným náboženstvím. Je aktivitou beze smyslu, slovem bez významu, skořápkou bez obsahu.

4.7. Pro osobní reflexi

1.  Co se vám nelíbí na tom být katolíkem? Jak se vás nebo jiných lidí, které znáte, negativně dotkly tyto aspekty katolicismu nebo jak vám vzaly odvahu?

2.  S jakými aspekty etnického katolicismu máte zkušenost nebo o kterých víte? Co se vám na nich líbí a co ne? Proč?

3.  V čem cítíte, že je církev příliš institucionální nebo v čem je institucionální špatně? Jaké problémy s autoritou vidíte v církvi dnes? Co si myslíte, že by se dalo dělat s problémy, které má církev jako instituce a autorita?

4.  Zdá se vám, že je katolicismus příliš s Biblí svázaný, nebo je od Bible příliš vzdálený? Vnímáte církev spíše jako příliš náročnou, nebo příliš nenáročnou? Z jakých zkušeností nebo pozorování vaše představa vychází?

5.  Jakými fakty můžete doložit, že katolicismus a katolíci následují v Americe trendy konzumní kultury? Jak vidíte vliv, který má konzumní společnost na vaše vlastní myšlení a chování? Co si myslíte, že by se s tím mohlo a mělo dělat?

Konec knihy Rohr, Richard: Proč být katolíkem