Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Rohr, Richard: Proč být katolíkem

3. Být katolíkem – co je na tom skvělého?

Tradice.

Odpověď na otázku této kapitoly může být obsažena v jednoduchém slově: tradice. Ale většina lidí, kteří slyší toto slovo dnes, se s větší částí jeho obsahu míjí. Lidé totiž inklinují k tomu myslet ne na tradici, ale na zvyklosti.

Zvyklosti jsou celkem vzato způsoby, kterými děláme věci každý rok stejně. Jednotlivci a rodiny, farnosti a školy, města a země, dokonce firmy a jiné instituce, ti všichni mají své vlastní zvyklosti. Rodina může mít svou zvyklost v setkávání se všemi příbuznými při Dni díkuvzdání. Obchodní společnost může mít zvyk slavit své založení tak, že pořádá trh pod širým nebem a piknik.

Zvyky jsou individuální a mohou se měnit. Katolická církev například při svých veřejných bohoslužbách jednou užívala řečtinu, pak latinu. Současným zvykem je modlit se v rodném jazyce.

V hlubším smyslu slova, tradice je pronikavější a dlouhodobější než zmíněné zvyklosti a zvyky. Slovo samo pochází z latinského tradere, které znamená předávání. Dokonce i krátkodobé zvyky se předávají z roku na rok. Dlouhá tradice se předává ze staletí na staletí, formuje a obohacuje každou novou generaci.

Kultura je tradicí právě v tomto hlubším smyslu slova. Můžeme myslet na kultury geograficky, jako na evropskou nebo středovýchodní nebo jihovýchodní asijskou. Můžeme také chápat kultury etnicky, jako španělskou nebo německou nebo japonskou. Nebo se můžeme soustředit na nějaký aspekt života a mluvit o náboženství nebo o politice nebo o technologii jako o tradičních.

Katolicismus je tradicí v tomto hlubším kulturním smyslu. Je to celý způsob myšlení a prožívání života, Boha a sebe sama. Je způsobem, jak se chováme a reagujeme na lidi a situace. A i katolicismus sám je částí tradice mnohem širší a delší – židovsko křesťanské tradice, která byla velmi ovlivněna západní evropskou kulturou.

Katolicismus je náboženskou tradicí s oběma kulturními elementy, východním i západním. Ačkoli židovství a rané křesťanství začalo na Středním východě, církev byla od čtvrtého století, kdy Římská říše přijala křesťanství, převážně západně orientována a hlásání evangelia ve zbytku Evropy začalo až poté, ve století sedmém.

Naše tradice se podobá velkému stromu s východními kořeny, přenesenému do západní půdy a zúrodněnému evropskými živinami. Křesťanství, stejně jako východní tradice, je tradicí moudrosti. Je životní cestou vztahování se k Bohu a lidem způsobem, který ztělesňuje moudrost starověku. Je to duchovní tradice osobního růstu a mezilidských vztahů, jejímž největším vyjádřením je Bible. Starý i Nový zákon se v první řadě zabývají tím, jak by lidé měli žít ve vztahu k Bohu a spolu navzájem tak, aby nalezli pravé naplnění a dokonalé štěstí.

Jako tradice západní je křesťanství tradicí praktickou. Genialita Římské říše spočívala v její pragmatické schopnosti vládnout mnoha různým skupinám a udržet je mezi sebou v míru. Katolicismus zdědil tento dar organizace a použil ho k evangelizaci Evropy a k řízení církve ve středověku. Našel způsob, jak uchovat moudrost Písma a současně upevnit víru v západním světě.

Každý zahradník ví, že správné množství hnojiva může podpořit růst stromu a zvýšit jeho plodnost, ale že příliš mnoho hnojiva mu může poškodit kořeny a plodnost snížit. Bohužel, dopad západní kultury na křesťanství naše náboženské kořeny poškodil.

Jak katolicismus, tak protestantismus (který vyrostl z katolicismu v 16. století) tímto poškozením našich východních kořenů utrpěly. Opomenutí našeho židovského dědictví způsobilo antagonismus křesťanů vůči židům. Naše nevšímavost k moudrosti Písma, zvláště proroků a evangelií, způsobila evropskou toleranci k válce. To, že jsme nedbali Ježíšova učení a příkladu prvních křesťanů, způsobilo západní toleranci vůči honbě za bohatstvím.

V naší tradici často pragmatismus Západu zastiňuje duchovnost Východu. Západní mysl je orientována ven, směrem ke světu kolem. Miluje objevování, analyzování a vytváření nových věcí. Moderní věda a technologie jsou produkty západního myšlení. Východní mysl je naopak orientována dovnitř, směrem k lidskému srdci a duši. Dává přednost soustředění se na vnitřní svět ducha, centrum citů, hodnot a postojů. V západním křesťanství, jak protestantském, tak katolickém, převládá funkční a institucionální nad duchovním a osobním.

To nejlepší, co nám katolicismus poskytl, bylo spojení duchovnosti Východu a praktičnosti Západu. Dal vyrůst duchovním velikánům ve svých svatých, intelektuálním velikánům ve svých velkých teolozích a organizačním velikánům v mnoha svých biskupech a papežích. Dal vzniknout velkým hnutím, jako bylo mnišství, scholastika a řeholní řády, právě tehdy, kdy je svět nejvíce potřeboval. Byla to dynamická tradice praktické spirituality, moudrosti uváděné do praxe.

Když na tom byl katolicismus nejhůř, neudržel syntézu mezi východním a západním myšlením. Když byla rovnováha narušena, přikláněl se nejčastěji k západnímu pragmatismu. Pak se stával úzkoprsým a legalistickým, autoritářským a ovládajícím, neosobním a prospěchářským. V některých dobách byl rigidní tradicí institucionalizovaného funkcionalismu.

Nemůžeme porozumět celé katolické tradici bez toho, aniž bychom se podívali pozorně na její úspěchy i selhání, její velikost i slabost. Ve druhé kapitole se budeme poctivě zabývat jejími temnými stránkami. Teď však důkladněji prozkoumejme světlou stránku naší tradice.

3.1. Chvála stvoření

Katolictví bylo tradičně otevřené půvabům světa a celého Božího stvoření. Báseň od Hilaire Belloca říká:

Kdekoli katolické slunce svítí,
je mnoho smíchu a dobrého pití.
Přinejmenším vždycky to tak bývalo:
Benedicamus Domino!

Poslední řádka, latinsky „Dobrořečme Pánu!“, vyjadřuje vděčnost za dobré věci života a děkuje tvůrci stvoření. Svým vlastním způsobem tato báseň opakuje, co Bible říká o šestém dni stvoření světa:

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Gn 1,31).

Ve svém základu je katolická tradice spojena s přesvědčením, že je svět dobrý, a s radostným postojem k životu. Říká nám, abychom se radovali a těšili se ze všech velkých i malých potěšení, která k nám přicházejí od Boha skrze stvoření. To má opravdu málo společného s puritánskou vírou, že potěšení je hříšné a že krása je pokušení od ďábla.

Pokud jsme ale k sobě upřímní, musíme si připustit, že puritánství někdy náš katolický pohled infikuje. V šestnáctém století protestanti obviňovali katolickou církev z korupce a světskosti. V reakci na to se katolíci pokoušeli puritány v čistotě překonat, především v sexuální morálce. Občas jsme byli v našich postojích k sexu a dalším tělesným radovánkám více puritány než katolíky.

Čas od času někteří křesťané nevěřili, že stvoření je zcela dobré. Zpočátku se gnostikové a další „super-duchovní“ skupiny domnívali, že materiální svět je zlý, ale byli většinou křesťanů považováni za kacíře. Ve středověku se někteří mniši domnívali, že sex je hříšný, ale církev jim odpověděla tím, že potvrdila svátostnost manželství. O několik století později katoličtí puritáni (nazývaní jansenisté) odsuzovali všechnu světskost a smyslovost, ale církev jejich učení oficiálně odmítla.

Ti z nás, kdo pocházejí ze severských evropských kořenů (zvláště irských a německých), zdědili tento jansenistický negativismus tak jako tak. Kněží a řeholnice často líčili špatné chování v sexualitě jako nejhorší možný hřích. My jako Američané jsme také převzali velký kus puritánství od našich protestantských sousedů. Naši prarodiče, kteří byli přistěhovalci, si jistě nepřáli vypadat méně mravně než lidé kolem nich!

Starší katolická tradice má ale své kořeny ve Středozemí. Palestinci a Řekové, Italové a Francouzi, Španělé a Portugalci byli vždy více svobodní a uvolnění vůči svému tělu než severní Evropané. Sedláci a chudáci ve většině „katolických zemí“ vždy dovedli ocenit dobré věci, které jim příroda nabízí. Jídlo a pití, sex a děti jsou prostými, ale nejzákladnějšími radostmi, které nám život může dát. Vždyť jsou to, konec konců, Boží dary.

Proto je také katolicismus ze své podstaty svátostný. Svátost je znamením, jak je k nám Bůh dobrý. Katolická moudrost říká, že svět a všechno v něm je Božím darem a Božím znamením. Sedm svátostí, které slavíme v kostele, užívá vodu a olej, chléb a víno a lidský dotyk jako znamení Boží milosti. Katolíci vidí Boha zářit skrze všechno stvoření, a tak církev užívá dary stvoření i ve svých nejdůležitějších rituálech.

Jinak řečeno, pro katolicismus a pro delší židovsko-křesťanskou tradici tělo zprostředkuje ducha. Tělo je prostředek, skrze který se lidská osoba vyvíjí psychologicky, rozumově i duchovně. Materiální svět je zprostředkovatelem Boží milosti, neboť skrze dobré věci tohoto světa zakoušíme Boží dobrotu. Můžeme dokonce říci, že stvoření je kosmický prostředek Božího uměleckého ducha. Je plátnem, na které Bůh maluje tak, abychom mohli vnímat Boží krásu naším srdcem, když ji nemůžeme vidět našima očima.

Ještě jinak řečeno, katolická teologie je inkarnační. Když slyšíme o vtělení, hned myslíme na Ježíše, Boží slovo učiněné tělem. Bereme vtělení mnohem vážněji než ti, kdo si myslí, že Ježíš byl Bohem uvnitř a člověkem navrch – jakýmsi typem nadpřirozeného Clarka Kenta, který vypadal lidsky, ale vespod byl všemocnou bytostí. Katolický výklad vtělení už od prvních církevních koncilů byl, že Ježíš byl zároveň plně lidský a plně božský – ne na padesát procent Bůh a na padesát procent člověk, ale na sto procent lidský právě tak, jako na sto procent božský.

Pokud je Ježíš vtělením Boha, pak je také jeho zjevením. V Ježíši je Boží tajemství odhalováno způsobem, který můžeme vidět i tehdy, když mu ne zcela porozumíme. V Ježíšově životě se projevuje Boží život milosti. V Ježíšových slovech k nám Bůh promlouvá způsobem, který můžeme slyšet. V Ježíšových skutcích se projevuje Boží aktivita ve světě. V Ježíšově lásce nám Bůh ukazuje, jaká Boží láska opravdu je. Ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše nám Bůh odhaluje tajemství naší definitivní spásy.

Protože je Ježíš konečným zjevením Boha, je Ježíš také jeho základní svátostí. Je největším znamením Boží lásky, přítomnosti a aktivity ve světě. Ježíšova svátostnost ale neskončila nanebevstoupením. Pokračuje v církvi, která je od dob sv. Pavla nazývána Tělem Kristovým. Církev jako Boží lid pod vedením Kristovým ztělesňuje Boží přítomnost ve stvoření podobně, jako to dělal Ježíš jako jednotlivec. V podstatě je církev Boží svátostí ve světě.

Proto katolická církev tolik zdůrazňuje svátosti. Věříme, že právě tak jako lidé před dvěma tisíci lety přišli do kontaktu s Bohem, když nechali Ježíše, aby se jich dotkl, přicházejí dnes lidé do kontaktu s Bohem, když se jich dotkla voda, olej a lidské ruce. Do centra naší bohoslužby jsme položili něco tak prostého a základního, jako je jídlo v podobě chleba a vína. Eucharistie je katolickým způsobem jak vyjádřit, že cesta k Bohu nevede v první řadě skrze soukromé rozjímání, ale skrze vzájemné sdílení jídla. Naše bohoslužba není ani tak intelektuální a postavená na slovech, ale je tělesná a vztahová. Liturgie je společná oslava každodenní reality – našeho sdílení života v Kristu mezi sebou.

V protikladu k tomu protestantské církve spíše zdůrazňovaly Bibli. Ze středu křesťanské bohoslužby odsunuly oltářní stůl a umístily tam kazatelnu. Kázání Božího slova je důležité, ale vede ke stylu bohoslužby, který je více postavený na slovech, než aby byl svátostný.

Stejně tak z druhé strany inklinuje východní náboženství, jako hinduismus a buddhismus, ke zdůrazňování meditace. Odebírají bohoslužbě rozměr společenství a dělají ji záležitostí jednotlivce. Osobní modlitba je důležitá, ale rozjímání samo o sobě vede ke stylu náboženství, které je více soukromé než společné, více intelektuální než inkarnační.

Katolická tradice, která reflektuje ve své teologii a bohoslužbě obojí, je inkarnační a svátostná. Bere svět vážně a povzbuzuje nás k tomu, abychom nacházeli Boha ve světě. Bere vážně lidskou aktivitu a povzbuzuje nás, abychom byli ve světě jako Ježíš. Církev učí důsledně o sociální spravedlnosti, protože věří, že o Boží spravedlnosti by se mělo nejen hovořit, ale měla by být ve světě lidských záležitostí zpřítomněna.

Katolický obdiv ke stvoření můžeme vidět také ve světě křesťanského umění. Náboženské mozaiky a sochy pocházejí již z římských dob. Křesťané ve středověku vyjádřili svoji víru ve vznešených, vysoko se tyčících gotických katedrálách a barevných oknech s vitrážemi. Renesance (která začala v Itálii) dala náboženskému umění a architektuře (jako např. basilika sv. Petra v Římě) nový rozměr vznešenosti. Neměli bychom zapomenout ani na to, že moderní hudba se vyvinula z gregoriánského chorálu, a také že moderní drama má svůj původ ve středověkých náboženských hrách. Katolická moudrost oceňuje dobro nejen v Božím stvoření, ale také v lidské tvořivosti.

3.2. Univerzální vize

Původní význam slova catholic je „univerzální, všeobecný“. Církev byla poprvé nazvána katolickou ve starověku, když se křesťanství rozšířilo na celou římskou říši. První koncil všeobecné církve se sešel v roce 325, a na tomto a následujících koncilech biskupové celého tehdejšího světa formulovali katolickou víru. Souhrnem univerzální, celosvětové víry je Nicejské vyznání víry – pojmenované podle koncilu v Niceji – které se modlíme každou neděli při mši.

Víra katolické církve je dosud celosvětová a vize církve je dosud univerzální. Zahlédneme to při cestách papeže Jana Pavla II. Vidíme, jak je pozdravován a vítán Severo-, Středo- i Jihoameričany, Evropany, Asiaty i Afričany. Slyšíme ho mluvit mnoha jazyky, ale jeho poselství obsahují vždy univerzální víru církve. Papežova vize překračuje národní hranice a vidí jednotu všech lidí v Kristu.

Katolická církev není státní církev. Podobně jako Spojené národy je dnes jednou z mála opravdově mezinárodních institucí na světě. Podobně jako Červený kříž, staví církev potřeby lidí nad národní identitu nebo politickou ideologii. Zvláště v zemích třetího světa je církev v jedinečné pozici zprostředkovatele mezi politickou levicí a pravicí. Protože nepatří žádnému státu, může přinášet širší pohled do sporů mezi soupeřícími stranami, sjednocenými kolem Spojených států nebo Sovětského svazu.

Katolická církev je také multikulturní církví. V minulosti katolicismus vzkvétal ve starověké kultuře Středního východu, středozemní kultuře Římské říše, středověké kultuře západní Evropy a v moderních kulturách Evropy a Ameriky. Dnes katolicismus není jen evropský a americký, ale také románský, africký a asijský. Kamkoli cestujete, můžete se setkat s katolickými bratry a sestrami, slavícími svou víru v Krista v jejich vlastním, jedinečném kulturním stylu. Lidé všech ras a kultur přijímají katolickou víru a zároveň jsou touto univerzální církví přijímáni.

Protože je církev univerzální, volá nás k univerzálnímu pohledu. Jak se svět stává každým rokem menším, potřebujeme pohlížet na každého jako na našeho souseda. Začínáme si uvědomovat, že nemůžeme předstírat ani kulturně, ani politicky a ani ekonomicky, že se svět otáčí kolem Spojených států. Církev si už dávno uvědomila, že se jednotlivé vlády musí dívat dál, za své vlastní zájmy, aby se mohly všude naplnit potřeby Božího lidu. Naše víra je už větší než většina z nás doceňuje, vyhání z nás naši úzkoprsost a připravuje nás na globální zodpovědnost.

Pastýřský list amerických biskupů, Výzva k míru a ekonomické spravedlnosti pro všechny, odráží tuto globální představu právě tak, jako encyklika papeže Jana Pavla II. o sociálních problémech. Biskupové i papež nám připomínají, že mír Kristův nemůže být vynucen vojenskou silou, a že spravedlnost Božího království nemůže být uskutečněna ani komunismem, ani kapitalismem. Mír Kristův znamená harmonii, ne napětí, a spravedlnost Boží znamená spolupráci, ne soupeření.

Příliš mnoho katolíků dnes tuto univerzální vizi nemá, a tak jejich víra není opravdově katolická. Mají úzký, provinční pohled, namísto opravdově katolického – všeobecného. Nechápou, že být katolíkem znamená být nejprve křesťanem a teprve potom Američanem. Nedávají výzvám evangelia přednost před požadavky vlastenectví. Upadají do modlářství, které odsuzovali proroci a které zavrhl i Ježíš.

Selháváním své katolické vize se tito katolíci zpronevěřují vlastní tradici. Jejich katolictví se nezdá být v ničem odlišné od jiných národních církví. Ba co více, nechávají se svazovat svými vlastními zájmy a vzdávají se svobody, která vyplývá ze schopnosti dělat nezaujaté, spravedlivé úsudky.

Katolíci by měli být dostatečně svobodní k tomu, aby posuzovali politiku a ekonomii ze širší perspektivy, překračující historické a národní hranice. Katolická tradice se dokáže povznést nad malicherné politikaření a krátkozraké záměry.

Jestliže jsme opravdovými katolíky, musíme se dívat na svět a všechny lidi v něm z Boží perspektivy, ne ze sebestředného hlediska. Katolická vize se shoduje s Božím zájmem o celou lidskou rodinu.

3.3. Celistvý pohled

Katolická šíře pohledu přirozeně vede k holistickému (pozn. překladatele: celostnímu, z řec. holos-celek) nahlížení reality. Katoličtí myslitelé se dívají na život z mnoha různých pohledů a pokoušejí se vidět jednotu, která je všechny spojuje. Žádný lidský tvor se nemůže dívat na vesmír ze všech zorných úhlů najednou. Jen Boží vědění objímá celou realitu do jediné kosmické vize. V katolické tradici se ale filozofové a teologové dívají na věci z různých pohledů, aby rozvinuli smysl celku.

Tento katolický cit pro vzájemné propojení celé reality je základem toho, čemu říkáme teologie, neboli pokusem vidět spojitosti mezi naší křesťanskou vírou a tím, co můžeme objevit vědeckým výzkumem a naší vlastní zkušeností. Po filozofii (která pochází již z předkřesťanských dob) je nejstarší intelektuální disciplínou na světě právě teologie. Jednou z nejstarších definic teologie je „poznání, které hledá víru“. Katolický ideál je důvěřovat v Boha, věřit, co zjevuje Písmo svaté, a přijímat, co církev učí, při současném respektování rozumu a logiky a podporování bádání a poznání.

Když se kmeny barbarů přehnaly Evropou a způsobily pád Římské říše, přepisovali mniši opatrně křehké rukopisy, aby nebyla ztracena starověká věda. Ve středověku křesťanští učenci založili školy, které se pak staly velkými evropskými univerzitami. Navzdory hlouposti církevních úředníků, kteří odsoudili Galilea za jeho tvrzení o tom, že se Slunce netočí kolem Země, moderní věda vyrostla z úsilí křesťanů rozumět Bohem stvořenému vesmíru.

Sv. Augustin se pokoušel rozumět historii z perspektivy katolické víry. Sv. Tomáš Akvinský nejprve prostudoval celou středověkou vědu, než sepsal svou velkou Summu Theologicu, čtyřsvazkový „souhrn“ teologie. Další katoličtí učenci pokročili v lékařství, právu, astronomii a biologii. Katolíci věří, že pokud jsou ve své víře pevně zakotveni, nemusejí se cítit ohroženi žádnými vědeckými poznatky. Teilhard de Chardin integroval evoluci do svého křesťanského porozumění kosmu.

Tato kosmická katolická vize se někdy blíží mystické intuici o tom, jak je celé stvoření uspořádáno podle Božího plánu. Sv. Tomáš měl před koncem své teologické dráhy mystickou zkušenost, a i mnoho Teilhardových spisů má v sobě cosi mystického. Svatí, které církev uznává za velké mystiky, jako např. Terezie z Avily a Jan od Kříže, zakoušeli, jak se celý lidský život uskutečňuje v Božím plánu s vesmírem. Svým způsobem byli ekology, protože viděli spojení mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem mnohem dříve, než se slovo ekologie stalo módou.

Pokud by katolická tradice zůstala pouze východní, asi by zůstala čistě mystickou. Východní křesťanství ortodoxních církví má hodně mystickou příchuť. Protože však byla ovlivněna západní kulturou, je katolická intelektuální tradice také vědecká a praktická. Ráda klade otázky, navrhuje teorie, dělá výzkum a uvádí myšlenky do praxe. Katoličtí teologové používají jazykovědu a archeologii k tomu, aby porozuměli Bibli, zabývají se historií a antropologií, aby porozuměli lidské povaze, využívají psychologii a sociologii, aby rozuměli lidskému chování, a přijímají myšlenky z ekonomie a politiky, aby rozuměli modernímu světu, ve kterém církev objevuje sebe samu. Katoličtí vědci věří, že neexistují žádné nepřekročitelné rozpory mezi objevy fyziky, chemie a biologie na jedné straně a Božím zjevením na straně druhé. Katoličtí pedagogové integrují světskou vzdělávací teorii do svého vyučování náboženství. A katoličtí manažeři se nerozpakují vypůjčit si moderní techniky řízení, aby jim pomohly v provozu církevních institucí. Katolický přístup k životu na všech úrovních je celistvý a sjednocující.

Tato otevřenost k celku lidských znalostí však dnes neplatí pro všechny křesťany. Někteří fundamentalisté zavírají oči před důkazy o evoluci a tvrdí, že odporuje popisu stvoření v knize Geneze. Někteří protestanti trvají tak urputně na pravdivosti Bible, že nerespektují to, co nás mohou naučit přírodní vědy. Někteří charismatici dávají tak silný důraz na osobní náboženskou zkušenost (jako zkušenost být „znovu narozen“), že nepřemýšlejí o křesťanské sociální odpovědnosti. A ve všech denominacích se najdou lidé, kteří jsou ve svém přístupu k morálce legalističtí a rigidní.

Ovšem ani katolíci nejsou vůči těmto druhům krátkozrakosti odolní. Pokud zapomněli nebo nikdy nezískali celistvý pohled katolické tradice, mohou být právě tak fundamentalističtí, myšlenkově uzavření a legalističtí jako jiní křesťané.

Ale katolíci, kteří rozumějí šířce své tradice a oceňují ji, mají obdivuhodnou schopnost všechno spojovat a vidět ve vše spojující jednotě. Neboť univerzální katolická moudrost říká, že všechna pravda pochází od Boha, ať už je zjevená nebo objevená.

3.4. Pozvání k osobní svatosti

Právě zmíněný celistvý pohled může být nejen intelektuální a teoretický, ale také bytostně praktický. Moudrost katolické tradice je v tom, že život každého z nás by měl mít tak velkou hodnotu, jak ji Bůh zamýšlel. Bůh nás stvořil, abychom byli šťastni – žili v království (pokud použijeme biblický výraz) a naplňovali zcela svůj duchovní potenciál (pokud použijeme moderní výraz).

Církev vždy usilovala o svatost. Občas lidé kladli rovnítko mezi svatostí a sádrovými svatými, vzdálenými od ostatních a odtrženými od života. Dnes si uvědomujeme, že svatost je plnost, že pravá svatost spočívá v posvátné důvěře, kterou nám Bůh dal, abychom se stali vším tím, čím nás Bůh chce mít. Když se narodíme, je náš život čirá možnost. Základním úkolem našeho života je tuto možnost naplnit. Naplnění této možnosti, zvláště jejího duchovního rozměru, je stát se opravdu celistvým, neboli svatým. Slova „celý (whole)“ a „svatý (holy)“ pocházejí (v angličtině) ze stejného kořenu.

Moudrá katolická tradice nikdy neříkala, že potřebujete být samotářským mnichem nebo klauzurovanou řeholnicí, abyste se stali svatými. V minulosti představoval katolicismus řeholníky, řeholnice a kněze jako ideál zejména proto, že středověká společnost tyto lidi považovala za vzdělané. Dostalo se jim příležitosti číst a studovat, meditovat nad Písmem a modlit se – a to v době, kdy se lidé museli protloukat životem bez výhod moderní vědy a průmyslu.

Nicméně když se díváme na církevní kalendář svatých, vidíme tam jako uctívané rybáře a farmáře, manžele a manželky, bohaté a chudé, vojáky a učence, dokonce krále a královny. Každý je povolán k tomu, aby dosáhl naplnění své možnosti, aby byl opravdu celistvý a svatý, bez ohledu na své zaměstnání nebo stav.

Jedním z největších příkladů tohoto dosažení celistvosti jsou mystici. Sv. Terezie z Avily byla jednou z nejemancipovanějších žen své doby. Cestovala Španělskem 16. století, obnovovala klášterní život a získávala energii denním rozjímáním a komunikací s Bohem v modlitbě. Vnitřní svoboda a krajní jednoduchost sv. Františka z Assisi byly tak přitažlivé, že než umřel, přejaly františkánský životní styl tisíce mužů a žen. Svatí a mystici mají celistvý náhled na život, který osvěžuje. Vidí se takovými, jací jsou, a zvou Boha, aby je udělal takovými, jakými se mají stát.

Tato spiritualita celistvosti je obohacující, ale také náročná. Katolická svatost není jen o vztahu mezi Ježíšem a mnou. Nestačí chodit v neděli do kostela a nechat zbytek svého života neproměněný. Pravá svatost vyžaduje obrácení celého člověka, proměnu celé osobnosti. A požaduje proměnu vašeho životního stylu bez ohledu na to, kde žijete nebo čím se živíte.

Každý dnes chce být šťastný. Lidé své štěstí hledají v bohatství, moci a úspěchu, a když je tyto věci neučiní skutečně šťastnými, hledají štěstí zase v něčem jiném. Někteří dokonce objevili přínos meditace, ale světská meditace někdy vede více k opouštění života než k jeho plnému prožívání. Moudrost katolické tradice je v tom, že ví, že k tomu, aby celý život získal smysl a energii, je zapotřebí jak aktivity ve světě, tak i komunikace s Bohem.

Katolické chápání vývoje člověka začíná obrácením, ale také říká, že obrácení musí neustále pokračovat. Život křesťana je procesem stálé konverze a zrání do osobnosti Kristu stále více podobné. Není tu žádný určitý okamžik, v němž by katolík tvrdil, že je spasen, jak to dělají někteří evangeličtí křesťané. Příběhy svatých ukazují, že oni o svatost neustále usilovali. Dokonce i katolická pobožnost křížové cesty naznačuje, že život křesťana je proces, že je cestou, která prochází jednotlivými zastaveními a vede nás postupně různými náročnými úkoly, úskalími a nepochopeními. Ti, kdo vytrvají ve věrnosti a víře, vstoupí hlouběji do Kristova života.

Naštěstí naše spása a naše štěstí nezávisí jenom na nás samých. Bůh je s námi, s láskou se chápe iniciativy, nabízí nám spásu a volá nás ke svatosti. To je smysl milosti. Milost je Boží pozvání a moc, které zasahují až do nás samých. Ale my sami se musíme Bohu otevřít, abychom mohli být naplněni Duchem. Musíme s milostí, která je nám pro naplnění našeho života nabídnuta, spolupracovat.

Kupodivu naše spolupráce není ani tak v „dělání“ jako spíš v „nedělání“. Moudrost svatých je v tom, že zůstali stát tak dlouho, aby mohli ve svém srdci naslouchat Bohu a nechat si od něj říci, jak být opravdově šťastnými. Růst v Duchu, růst v duchovní dokonalosti (jak jsme to obvykle nazývali), je totéž jako růst v Kristu. To znamená vzdát se naší omezené představy o tom, čím můžeme být, a vstoupit do procesu připodobnění se Kristu, přičemž se zároveň stáváme skutečně sami sebou.

Paradoxně, osobní naplnění spočívá ve zřeknutí se sebe sama a dávání přednosti druhým. To znamená povznést se nad potřebu být milován k tomu, abych sám miloval. To znamená vyrůst nad naši potřebu věcí a objevit štěstí ve vzdávání se jich – dokonce dávat stranou i sami sebe, jako to udělal Ježíš.

V katolické tradici je konečné zadostiučinění slíbeno těm, kdo se vzdají svého falešného a soukromého já pro to pravdivé a celistvé já, které se nalézá v Bohu. Ježíš slibuje, že „kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej“ (Mk 8,35). Toto je část významu ukřižování; křížem dojít ke zmrtvýchvstání, do nového života.

Když pustíme sami sebe, umožníme Bohu, aby nás zachytil. Když přestaneme řídit své životy, umožníme Bohu, aby nás učil. Když se přestaneme pokoušet upevnit se a naplnit sami sebe, můžeme nechat náš život naplnit milostí. Životy sv. Františka z Assisi, papeže Jana XXIII. a matky Terezy z Kalkaty vyzařují milost, kterou obdivují dokonce i nekatolíci. Katolická moudrost je v tom, že život ze svobodné vůle a milosti je největším naplněním, které může člověk zažít.

3.5. Zkušenost společenství

V osamění je těžké slyšet Pána, jak nás volá ke svatosti. A pokud se pokoušíme do toho jít sami, je téměř nemožné na toto povolání odpovědět. Sv. Pavel poznamenal, že víra pochází ze slyšení, a slyšení přichází skrze ty, kdo nám hlásají dobré zprávy o spáse (srov. Řím 10,14–17). Neodkazoval nás jen na slyšení našima vlastníma ušima, ale také k hlubšímu naslouchání, které musíme dělat ve svém srdci. Je těžké získat cit pro vnímání naplnění Božích zaslíbení, pokud nezažijeme jejich naplnění v životech lidí kolem nás. A je ještě těžší uskutečňovat „nedělání“ v osobním odevzdání se Bohu bez podpory druhých, kteří tím prošli, a bez podpory těch, kdo také čelí potřebám, kterých se snažíme vzdát při pokusu setkat se sami se sebou.

Naši přistěhovalí prarodiče měli podivuhodný smysl pro katolické společenství v etnických farnostech velkých měst a ve venkovských farnostech zemědělských a důlních městeček. Katolíci spolu vyrůstali, chodili společně do školy, společně pracovali a společně se účastnili bohoslužeb. Farnosti byly dostatečně malé na to, aby duchovní správce znal každého jménem a také byly dost sousedské, aby si lidé ve svých potřebách pomáhali. Stále ještě žili z tradice společenství, která s nimi přišla z katolické Evropy.

Velké středověké katedrály nebyly v Evropě postaveny stavebními firmami, ale křesťany, kteří chtěli vyjádřit svou víru prací svých vlastních rukou. Dokončení některých z nich trvalo i víc než sto let. Společnému úsilí věnovali svůj čas a talent generace kameníků, tesařů a sklářů, zatímco jiní obyvatelé města dodávali jídlo a materiál pro dělníky.

Totéž platilo i na začátku osídlování Ameriky. Katedrála v Plains v západním Kansasu, kde v lomu pracovali i rodiče Richarda Rohra, byla postavena katolickými rodinami místních usedlíků. Každý měsíc otcové i synové táhli vozy se spoustou kamene na staveniště a každým rokem mohli vidět, jak ovoce jejich úsilí dostává tvar. Když byl kostel dokončen, skutečně vnímali tito němečtí katolíci v Kansasu, že toto místo bohoslužby vyjadřuje existenci jejich společenství.

Do značné míry jsme tento katolický smysl pro společenství v současné Americe už ztratili. Stali jsme se částí mobilní společnosti, která nezůstane na jednom místě nikdy dost dlouho na to, aby tam mohla zapustit kořeny. Lidé, se kterými se vidíme každý den nejčastěji, pravděpodobně nenavštěvují stejný kostel jako my. Mnoho farností je tak velkých, že fungují jako podnik, neosobně. Na nedělní mši se mnoho lidí cítí spíš jako anonymní publikum, než jako společenství ve víře.

Většina amerických katolíků žije svou víru v osamění. Pokud vědí o tom, jak zápasí se svou vírou druzí lidé, je to nejspíše díky četbě knih a časopisů, ale ne od nich osobně. Katolíci většinou nesdílejí svoje otázky a názory, ani svoje obtíže a vítězství s ostatními, kteří mají stejné myšlenky a zkušenosti. Katolíci se spolu většinou ani nemodlí, ani společně nestudují Písmo. Společně ani neodpočívají, ani spolu netráví čas, aby se vzájemně lépe poznali.

Jeden z důvodů je v tom, že my Američané jsme zapadli do mýtu drsného individualismu a středostavovského úspěchu. Věříme, že musíme dělat všechno sami pro sebe, a že měřítkem našeho úspěchu je náš vlastní oddělený dům, naše vlastní soukromé automobily a všechna ta zařízení pro pohodlný život nás samotných. Být úspěšným znamená v naší společnosti být nezávislým. A lidé, kteří musí být závislí na podpoře jiných, jsou nám podezřelí.

Tento mýtus individualistického úspěchu je pro společenství katastrofální. Lidé platí cenu za soběstačnost tím, že se musí obejít bez vztahů, které by jejich život obohatily. Chudáci se musí obejít bez odpovídajícího bydlení, práce, vzdělání, dopravy a dokonce i jídla. Boháči se musí obejít bez radosti, která pochází ze spolužití s druhými lidmi a sdílení životních potřeb. Staří lidé postrádají přátele a rodinu, která je nemůže nebo nechce navštěvovat. Dětem chybí rodiče, kteří se pokoušejí usilovněji pracovat, aby se s nimi nakonec alespoň na chvilku setkali. Většina lidí se cítí v životě osamocena, a tak se obrací k alkoholu, lékům, televizi, sexu, jídlu, hazardním hrám a přepychu, aby svůj pocit samoty překonala.

Opravdový křesťanský život je naopak společenský. První křesťané byli k sobě navzájem tak připoutáni, že sv. Pavel nazýval každé společenství „tělem Kristovým“. Každá místní skupina křesťanů byla sociálním tělem, jehož duší byl duch Kristův. Žít jako Kristus znamená vydávat se jeden pro druhého, obětovat se jeden druhému a položit za druhého i svůj život. Tak jako ruka nebo noha, ústa nebo žaludek nemohou žít samostatně, křesťané se nepokoušeli žít na vlastní pěst. Každý přispíval k obecnému dobru a každý dostával věci potřebné k tomu, aby mohl šťastně žít, ať už to bylo jídlo nebo oblečení, duchovní vedení nebo emocionální podpora.

Dokonce i starověcí Řekové, kteří žili před Kristem, si byli vědomi toho, že pro plný lidský život je společenství potřebné. Pro označení osoby, která neměla ponětí o společném dobru, používali slovo idios. V jejich očích byl jednotlivec, který žil jen pro sebe a nestaral se o dobro ostatních, mravní idiot. V naší společnosti je naopak jednotlivec, který hromadí velké bohatství bez ohledu na to, co se stane s ostatními, pokládaný za finančního génia.

Křesťanství, které na tomto starověkém smyslu pro společenství stavělo, šlo ještě dál. Ježíš učil, že pokud si nebudeme dělat starosti s věcmi tohoto světa, ale budeme se místo toho starat o druhé lidi, dostaneme všechno, co budeme pro naše tělo i duši potřebovat. Pro lidi ve starověku (kteří byli pokoušeni svými vlastními zájmy právě tak jako dnešní lidé) toto byla „radostná zvěst o Božím království“. Kdekoli se lidé starají jeden o druhého takovým způsobem, jakým se o každého z nás stará náš Otec, žijí v Božím království. To je, tehdy jako nyní, radostná zvěst pro každého, kdo někdy cítil potřebu dělat to sám od sebe.

Když se církev rozrostla natolik, že nastalo nebezpečí ztráty tohoto smyslu pro společenství, opouštěli někteří křesťané, kteří si chtěli toto povědomí Božího království udržet, města a žili spolu na venkově. Pracovali, modlili se a podporovali se navzájem ve společenstvích, která pak byla nazývána kláštery a která bychom dnes možná mohli nazývat křesťanskými komunitami. Byla to místa, kde se křesťané navzájem podporovali ve společném životním stylu.

Kláštery se staly centry křesťanského života středověké Evropy. Uchovaly moudrost starověku po pádu Římské říše a položily základy pro obrodu civilizace. Mnoho středověkých katedrál bylo postaveno vedle klášterů, které inspirovaly lidi ke společné práci pro obecné dobro a pro Boží slávu.

Mnoho evropských měst také vděčí katolickému smyslu pro společenství za svoje umístění a původní podobu. Tradiční evropské město s katedrálou uprostřed, velkým náměstím před ní, podloubími všude kolem a s kašnami, kde si lidé mohli nabírat vodu pro sebe a svůj dobytek – taková architektura promlouvá o životě soustředěném kolem přirozeného centra. Lidé se setkávali a hovořili o svých každodenních záležitostech, pracovali a vedli své obchody, a to vše v dostupnosti pěšky od místa, kde žili.

Časem objevili křesťané, kteří cítili potřebu žít ve společenství, další způsoby, jak dokonce i v největších městech žít pospolu. Kdykoli se západní civilizace rozrostla do té míry, že se stala znovu neosobní, vedl Ježíšův duch lidi k vytváření nových společenství. Obvykle se tato společenství soustředila na nějakou formu apoštolské činnosti, jako je péče o nemocné, bezdomovce nebo nevzdělané. Tato společenství se nazývala „řeholní řády“ spíše než kláštery, protože podřizovala své životy řeholním pravidlům i tehdy, když všichni nežili na stejném místě.

Dnes, kdy se mnoho z našich tradičních řádů rozrostlo do institučních proporcí, hledají katolíci opět nové formy společného života. Řada řeholních komunit tíhne k životu v menších, osobnějších komunitách. Modlitební skupiny, duchovní hnutí a základní společenství (base communities), to jsou všechno pokusy oživit toto katolické charisma v moderních podmínkách.

V naší individualistické společnosti je tohoto daru společenství velmi zapotřebí. Žít spolu v duchu Ježíšově a po způsobu prvotní církve je zejména katolickým darem západní kultuře. Protestantismus celkem vzato tento dar ztratil, protože příliš zdůrazňoval individuální odpovědnost za vlastní život před Bohem. Protestantská etika práce byla už od doby vzniku této země postavená na tom, že spása duše se zrcadlí v osobním hmotném blahobytu. To vedlo k velkému důrazu na osobní úspěch prostřednictvím hospodářské soutěže, často bez ohledu na blahobyt ostatních.

Naše americká společnost byla formována více protestantskou než katolickou tradicí, a tak katolíci ve své touze být Američany nevědomky tento protestantský pohled převzali. Katolická liturgie mluví o společenství a mnoho kázání je adresováno jemu, ale většina katolíků jim naslouchá velmi individualistickýma ušima. Dokonce i když se pohnou směrem ke společenství, jsou často motivováni představou o tom, „co je v něm pro mě“. Lidé, kteří se připojili ke společenství Nový Jeruzalém, si při pohledu zpět uvědomili, že se více zajímali o to, jaký prospěch jim společenství přinese, než o to, jakým požehnáním by mohli být pro ostatní. Když se jejich očekávání nenaplnilo, odešli a hledali jiná místa, která by je uspokojila.

Ztráta společenství v křesťanství je charakterizována syndromem televizní evangelizace. Televizní kazatelé hlásají zvěst o individuální spáse, která se rovná duchovnímu narcismu. Nabízejí spásu izolovaným jednotlivcům za podmínky, pokud si v soukromí svých vlastních domovů řeknou, že věří v Ježíše. Tito duchovní nepřivádějí k povědomí o spáse v církvi a skrze církev. Nemají žádný smysl pro radostnou zvěst o Království. Věčná škoda, že mnoho lidí v televizním publiku je tvořeno právě katolíky, kteří ztratili kontakt s komunitním vědomím své vlastní tradice.

3.6. Povolání k sociální transformaci

Právě tak, jako povolání k osobní konverzi vede dál přes jednotlivce ke společenství, tak také i pozvání do společenství nakonec vede dál. Katolická moudrost si dobře uvědomuje, že lidská potřeba bytí pro druhého nemůže být uspokojena individuální zbožností, a je si také dobře vědoma, že církevní poslání nemůže být spojeno se sebestředností společenství.

Pokud žití evangelia neznamená víc než formování společenství, pak by nebyl žádný důvod, aby církev rostla víc než jen do malé skupinky stoupenců, kteří přijali Ježíše jako spasitele. Křesťanství mohlo zůstat malým náboženským hnutím, soustředěným kolem apoštolů a jejich následovníků.

Apoštolové si ale uvědomili, že dobrá zpráva, kterou přinesl Ježíš, byla míněna nejen pro ně, ale pro celý svět. Svým kázáním a svou službou Ježíš vyhlásil, že neuvěřitelná láska jeho Otce je rozšířena na každého, a skrze svou vlastní smrt a zmrtvýchvstání Ježíš také umožňuje každému po smrti povstat k novému životu. Už od samého začátku apoštolové viděli, že jejich úkolem je přinést evangelium do celého světa a přivést celý svět ke Kristu.

Posláním církve je dokončit, co apoštolové začali. Církev je znamením Kristovy pokračující přítomnosti ve světě. Právě tak, jako apoštolové prohlásili, že Ježíš už není mrtev, ale je živý a zjevil se v jejich středu, církev prohlašuje, že Kristus žije a působí ve světě, a slaví tuto živou skutečnost v eucharistii. Naplněna Duchem Božím, církev pokračuje ve službě Ježíšově hlásáním bezmezné lásky Boží a péčí o ty, kdo nevěří, že by se o ně někdo mohl zajímat. Je Ježíšovou svátostí ve světě a připomíná si to ve svátosti, která naznačuje společenství, které chce mít Ježíš s každým.

Eucharistie ale není jen o společenství. V první části eucharistické liturgie je hlásáno slovo Boží v Písmu. Církev je místo, kde se uchovává a učí slovo Boží jako příprava na to, aby se žilo. Jak víme, ještě předtím, než byly sepsány části Nového zákona, si společenství křesťanů předávalo Ježíšovy příběhy a učilo druhé žít způsobem, který Ježíš umožnil. Jinými slovy, církev byla dříve než Písmo. Misijní poslání společenství vytvořilo příběhy společenství.

Eucharistie nekončí sv. přijímáním, ale tím, že je nám řečeno, abychom „vyšli ven milovat a sloužit Bohu“. Děláme to jednotlivě svou láskou a službou společenství, které je tělem Kristovým. Ale děláme to také společně jako jedno tělo, láskou a službou Kristu kdekoli se nalézá, dokonce v „nejmenších z mých bratří“ (Mt 25,40). Posláním církve je přinášet lásku a službu Ježíše ke všem lidem, až na konec světa a do konce času.

Církev jako církev má proto poslání, kterým přesahuje samu sebe. Jejím posláním je rozšíření Království ke všem lidem a přeměna světa v Boží království. Z těchto důvodů katolická tradice vždy patřila mezi sociálně transformační tradice, a to jak přetvářením společnosti uvnitř církve, tak také přetvářením společnosti mimo ni.

Církev sama se chápe jako proměněná společnost. Jako místo, kde je Boží láska zakoušena ve společenství a slavena v liturgii. Má být místem, kde je Boží odpuštění dáno všem a naznačeno ve svátosti. Má být místem, kde je Boží služba poskytována všem a stvrzena službou církve. Má být místem, kde moc Ducha mohou všichni přijímat a zakoušet v napravených životech a proměněných vztazích. Hlavní částí církevního poslání je být sama sebou. Být církví, být tím, co církev znamená, tedy včetně služby a lásky k těm, kteří stojí mimo ni.

Katolická církev tradičně uskutečňovala tuto část svého poslání prostřednictvím stálé sebeobnovy. Někteří katolíci věří, že obnova začala II. vatikánským koncilem v 60. letech, ale tento koncil byl v dějinách církve jednadvacátý. Ve skutečnosti byla většina ekumenických koncilů svolávána právě kvůli reformě a obnově.

Reformy v církvi začaly již v novozákonních dobách. V 15. kapitole knihy Skutků apoštolských čteme, že kolem roku 50 se apoštolové shromáždili v Jeruzalémě, aby diskutovali o tom, zda nežidovští konvertité budou muset dodržovat židovské předpisy o jídle a další zvyky. Shromáždění představitelé rozhodli, že pro dobro celé církve tyto židovské tradice nebudou novým konvertitům z pohanství vnucovány. V dopisech sv. Pavla také vidíme, že se pokoušel neustále reformovat společenství, která založil, tím, že je vyzýval k životu v plnosti evangelia, které jim kázal.

Církev se obnovovala klášterním (monastickým) hnutím, které začalo ve čtvrtém století, a početnými klášterními reformami ve stoletích následujících. Deváté století bylo úvodem do dlouhého období středověké obnovy, která začala liturgickými změnami, pokračovala revizí církevního práva a vyvrcholila rozvojem scholastické teologie ve 13. století. Tridentský koncil v 16. století byl v podstatě reformní koncil, který byl svolán, aby odpověděl na výzvy protestantské reformace. Století, která následovala, viděla vznik mnoha řeholních řádů až do dnů dnešní církve. Každý nový řeholní řád se pokoušel obnovit zevnitř nějaký aspekt církve.

Je jasné, že si katolická moudrost uvědomuje potřebu sebekritiky a sebeobnovy. Katolická tradice růstu ve svatosti volá nejen jednotlivce, ale také celou církev k obrácení a přerodu. Ti, kdo protestují proti změnám, uskutečněným od II. vatikánského koncilu, a kteří naznačují, že církev opustila svou tradici, na ni zřejmě mají dost krátkozraký pohled. Mají na mysli jen tradici z doby před čtyřmi staletími a přehlížejí změny, které v církvi během staletí po Tridentu opravdu nastaly. Ještě důležitější je, že ztrácejí z očí dvoutisíciletou historii růstu a obnovy v církvi, která velkou tradici katolicismu vytváří.

Takoví „tradicionalisté“ jsou proto ve skutečnosti anti-tradicionalisty. Naivně zaměňují katolicismus, jak se s ním setkali před několika desetiletími, s katolicismem, jaký tu existoval po staletí. Proslulý anglický teolog John Henry Newman objevil před více než sto lety, že „růst je proměna, a být dokonalý znamená měnit se často“. Když kardinál Newman psal tato slova, bylo zvykem vnímat církev jako „dokonalou společnost“. Jen málo lidí jeho doby bylo tak obeznámeno s církevní historií jako Newman, a on jasně viděl, že schopnost církve přizpůsobit se a růst tvoří nedílnou součást této její dokonalosti.

Katolické volání po sociální transformaci ale přesahuje samy hranice církve. Západní společnost byla křesťanstvím transformována znovu a znovu a církev bývala často (pokud ne vždycky) v této sociální transformaci aktivní. Katolíci se vždy starali o dobro všech lidí.

Ve starověkém Římě představitelé církve protestovali proti gladiátorským hrám a dalším formám zabíjení ze sportu. Křesťanům bylo zakázáno takové „veřejné hry“ navštěvovat a nakonec církev přiměla vládu, aby je postavila mimo zákon. Církevní představitelé byli také rozhodující pro přijetí zákonů, které chránily práva vdov a sirotků, omezovaly otroctví, omezovaly interrupce a zajišťovaly vězňům lidské zacházení.

Ve středověku církev chránila sedláky proti tyranii šlechticů. Poskytovala útočiště těm, kdo porušili nespravedlivé zákony nebo kdo byli pronásledováni za protesty proti hrubému zacházení a nespravedlivému zdanění. Vyhlásila omezení takzvaného božského práva králů Božím zákonem spravedlnosti, a vystupovala jako apelační odvolací soud pro lidi, kterým bylo ukřivděno civilními soudy. Teorií „spravedlivé války“ navrhovala omezit válečná zvěrstva a dokonce vyhlašovala „Boží příměří“, které zakazovalo bojovat v určitých svátečních dnech.

Kláštery byly prvními nemocnicemi pro choré a prvními hotely pro unavené poutníky. (Jak „nemocnice angl. hospital“, tak i „hotel“ pocházejí ze stejného slova hospes, znamenající toho, kdo poskytuje pohostinství). Kláštery byly prvními školami středověku a mniši učili nejen náboženství a klasické nauky, ale také praktické metody strojírenství a zemědělství. Muži a ženy prožívající život „ve světě, ale ne ze světa,“ nesli tuto tradici péče o lidské blaho mimo kláštery a do celé společnosti. Jeden řeholní řád, mercedariáni, se věnoval vykupování křesťanských otroků od nekřesťanských pirátů a jeho pravidla šla tak daleko, že když nemohli vykoupit zajatému člověku svobodu, nabízeli výměnou sami sebe.

V moderní době bojovali misionáři proti zotročení Afričanů a Indiánů v zemědělských společnostech. Papežové Lev XIII. i Pius XI. psali encykliky odsuzující odlidšťování továrních dělníků v průmyslových společnostech. Oba volali po spravedlivějším rozdělení světového bohatství mezi bohaté a chudé národy. Papež Jan Pavel II. podobným způsobem vyzýval k zlepšení pracovních podmínek a vnesení křesťanských zásad do tržních mechanizmů. Američtí biskupové nepřestávají protestovat proti pracovnímu vykořisťování imigrantů, obracejí pozornost veřejnosti k nesnázím farmářských rodin, vyzývají k podpoře bezdomovců a osob s AIDS a odsuzují závody ve zbrojení a použití jaderných zbraní.

Na druhé straně jsou katolíci, kteří věří, že by se církev neměla plést do záležitostí společnosti. Chtějí, aby se církevní představitelé drželi pouze „náboženství“ a nemluvili do ekonomie a politiky. Požadují, aby se katolicismus zabýval jen prospěchem ducha, ale ne potřebami lidí ve světě.

Takoví katolíci ale právě tak jako ti, kdo protestují proti změnám uvnitř církve, ztratili kontakt s katolickou tradicí sociální přeměny. Nemají celistvou vizi katolicismu, ale vidí posvátné a sekulární jako dvě oddělené oblasti. Nemají na paměti, že se církev vždy starala o to, jak se s lidmi zachází a jak spolu jednají navzájem. Zapomínají, že nedílnou součástí poslání církve je napomáhat, jak jen to je možné, aby se na zemi uskutečnilo Boží království.

Péče církve o lidské dobro, a zvláště o dobro chudých a nerovnoprávných, vyvěrá přímo z katolického chápání celkového rozšíření univerzální spásy. Bůh chce, aby každý dosáhl naplnění své možnosti, aby byl tak celistvý, tak svatý, jak je jen možné. To zaprvé znamená dosáhnout naplnění základních potřeb lidí tak, aby byli osvobozeni od fyzické a emocionální nouze. A zadruhé to znamená naplnění duchovního rozměru jejich osobnosti, dorůstání k duchovní zralosti v Kristu skrze jejich vztah s Bohem a skrze setkání se s potřebami ostatních. Evangelium je poselství, které má být sdíleno na každé úrovni lidského života, tělesné a emocionální právě tak jako duchovní. Křesťanství je způsob života, který může být přijímán jednotlivci, společenstvími i společností. Dobrá zpráva je v tom, že Boží síla, síla Svatého Ducha, je k dispozici jak pro spásu duší, tak pro záchranu světa.

Přijímat katolickou vizi znamená nikdy se nespokojovat s věcmi tak, jak jsou. Lidé jsou stále zraňováni a trpí útiskem. Lidé vždy potřebují být uzdravováni a osvobozováni. Ale k ukončení většiny bolestí a zranění je třeba, aby se sama společnost proměnila. Být katolíkem znamená najít si místo v dlouhé tradici těch křesťanských sociálních reformátorů, kteří se vždy snažili změnit svět tak, aby se víc podobal Božímu království.

3.7. Hluboký smysl pro historii

Katolické vědomí je historickým vědomím. Podílet se na katolické tradici znamená být si vědom, že naše církev existuje dlouho a že naše židovsko-křesťanské dědictví je ještě starší.

Katolická církev dává pociťovat svou přítomnost a je ovlivňována západní kulturou už téměř 20 století. To je čtyřikrát nebo pětkrát déle než nejstarší protestantská denominace a desetkrát déle, než Spojené státy. Patřit k církvi s tak dlouhodobou historií dává katolíkům jedinečnou historickou perspektivu.

Přinejmenším by mělo. My, Američané, příliš často žijeme v naléhavosti přítomnosti. Zapomínáme, že většinou problémů, kterým čelíme dnes jako jednotlivci i jako společnost, se církev zabývala po staletí. Řešením mnoha problémů jednotlivců (obvykle označovaných jako osobní hříchy) je život ve společenství podle evangelia. Řešením mnoha sociálních problémů (často označovaných jako sociální zla) je ve sdílení evangelia se světem.

Jak rychle my Američané zapomínáme na to, že Angličané byli kdysi naši nepřátelé tak, jako jimi byli ještě nedávno Němci a Japonci. Jak úplně zapomínáme na obrácení Ruska před deseti staletími a na to, že většina lidí žijících pod komunistickou nadvládou jsou křesťané. Když zapomeneme, že většina lidí, kteří by byli zabiti naším jaderným úderem, jsou naši sestry a bratři v Kristu, je snadné si je malovat jako nepřátele. Přesto i naše historie ukazuje, že ti, kdo byli jednou považováni za nepřátele, se mohou stát přáteli.

Během své dvoutisícileté existence církev žila pod králi a císaři, v demokraciích a diktaturách, za kapitalismu a komunismu. Katolický pohled na historii ukazuje, že se nemusíme bát žádného politického nebo ekonomického systému. Ježíšovo evangelium lze žít kdekoliv, kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek. Je historickou skutečností, že křesťanství často nejvíce vzkvétalo právě v období náboženského pronásledování.

Pokud zůstáváme spojeni se svou katolickou minulostí, rozumíme tomu, že válka řeší jen okamžité problémy a vždy způsobuje nové. Dlouhodobě je jediným moudrým řešením riziko míru, a to ne míru, jaký svět nabízí silou zbraní, ale míru, který pochází z odvahy milovat dokonce i naše nepřátele, tak jako to činil Ježíš.

Jeden katolický humorista kdesi poznamenal, že „musíme milovat naše nepřátele – a to včetně našich farářů“! V jakékoli společnosti nebo instituci častěji nenávidíme spíše ty, kdo ji mají na starost, než lidi vně této skupiny. V církvi si často uchováváme vyhraněnou a intenzivní zlobu vůči duchovenstvu nebo řeholníkům. Někdy může být tato zloba osobní, kvůli tomu, čím se na nás úmyslně provinili, nebo jak nás znevažovali. Ale často je náš hněv kvůli tomu, co se v církvi udělalo nebo naopak neudělalo, zaměřen vůči jednotlivci, se kterým jsme se ještě nikdy nesetkali, nebo proti autoritě obecně.

Když náš hněv narůstá jako odezva na změny v církvi (ať už si myslíme, že změny jdou příliš rychle a je jich příliš mnoho, nebo že jsou příliš pomalé a je jich příliš málo), mohlo by to být tím, že se díváme víc na okamžitou situaci, než abychom to nahlíželi historicky. Katolické historické vědomí je tak nesmírně dlouhé, že velkou část toho, co se děje (nebo neděje) v církvi, je možno pochopit pouze v rámci historické perspektivy.

Už jsme si řekli, že ti, kdo jsou znepokojeni nedávnými změnami v církvi, nedoceňují celou katolickou tradici institucionálního vývoje a sociální angažovanosti. A ti, které trápí neschopnost církve změnit dostatečně rychle sebe samu nebo svět, rovněž nedoceňují celou historii katolické tradice. Ta je totiž konec konců velmi dlouhou tradicí, která už zažila dost takových změn.

Zatímco my jako jednotlivci máme sklon pohlížet na změny z hlediska let trvání našeho života, církev jako instituce inklinuje k pohledu na změny z hlediska staletí. Většina církevních představených v Římě si například myslí, že změny se mají uskutečňovat pomalu v průběhu generací, protože hlavní změny v historii církve vždy trvaly dlouho. Vidí pomalý vývoj, například od křtu dospělých ke křtu dětí, od ženatých ke svobodným kněžím, od neformálního k formálnímu slavení svátostí a od mála k mnoha manželským zákonům, a tak jsou zmateni požadavky určitých kruhů na okamžité zavedení změn v opačném směru. Jsou naprosto spokojeni s tím, že se věci nechávají vyvíjet pomalu, pod vedením Ducha svatého, a dělají institucionální změny, jen když je to opravdu nevyhnutelné.

To ale neznamená, že by v církvi neexistovala žádná institucionální setrvačnost ani osobní zaťatost jejích vůdců! Ale je třeba podotknout, že ne všechna rezistence ke změnám je výsledkem zlomyslné nebo chorobné strnulosti. Dost často církevní představitelé odmítají dělat změny ihned, protože vidí, že přijdou tak jako tak a to v době, kdy snad k nim bude méně záporná reakce.

Pomalost změn často trápí ty, kteří vnímají okamžité dobro, které by vyplývalo ze změn, jako např. z dovolení laicizovaným kněžím vrátit se k aktivní službě nebo z povzbuzení laiků k převzetí vedoucích rolí a z decentralizování autority hierarchie. Takové utrpení je nešťastné. Pro mnoho lidí dobré vůle v církvi je bolestné, když vidí, jak jsou plody takovýchto možných změn ničeny před jejich očima a jak na vinném kmeni hynou. Mohou téměř pocítit, jak by to církvi a jim osobně prospělo – pokud by Řím tyto změny udělal hned.

Katolické historické vědomí toto utrpení neodstraní, ale zmírní bolest. Hluboký smysl pro historii nás přivádí k vědomí, že změny k lepšímu již mnohokrát nastaly, a to v nás udržuje naději, že dobré změny budou pokračovat. Dává nám vědomí toho, že Duch vskutku vane církví a ta směřuje k stále plnějšímu životu a svobodě. Nabízí nám, abychom se soustředili na změny, které ve skutečnosti už probíhají, namísto abychom naříkali na změny, které se ještě neuskutečnily.

Možná bychom mohli říci, že jedna zvláštní dobrá vlastnost, kterou je katolická trpělivost, pochází z plného uvědomění si dlouhé katolické tradice. Ta nám pomáhá zmírnit naši netrpělivost s institucí a upustit páru našeho hněvu na její představitele. Umožňuje nám dívat se na církev pohledem, který se blíží tomu, jak se asi dívá na dějiny lidstva Bůh, s určitou mírou božské trpělivosti. A to nám dává moudrost spolupracovat s Duchem, dělat v Těle Kristově to, co můžeme, a zbytek ponechávat v Božích rukou.

3.8. Optimistický postoj

Všechny charakteristiky katolicismu, které jsme v této kapitole probírali, vycházejí ze základního optimistického postoje k životu, lidské přirozenosti a historii. Opravdově katolické vědomí se dívá na svět, který nepochybně obsahuje dobré i zlé, ale soustřeďuje se na to dobré. Katolicismus se dívá na lidi a zdůrazňuje to dobré v nich a jejich schopnost být ještě lepšími. Dívá se na zdary i nezdary v historii a trvá na tom, že pokrok převažuje nad úpadkem.

Takový optimismus není vlastností všech náboženských tradic. Dualistická náboženství dělí realitu na hmotu a ducha a prohlašují, že jen duchovní svět je opravdově dobrý, a že materiální svět je v podstatě zlý. Kalvínská tradice protestantismu pokládá lidskou povahu za tak zkaženou, že dokonce i ti nejlepší z lidí jsou ve svém jádru hříšníky. Východní náboženství, jako hinduismus a buddhismus, pohlížejí na historii jako na iluzi, která v sobě skrývá stále se opakující čas věčně se vracející jednotvárnosti.

Katolicismus připouští realitu hříchu a zla, ale nezačíná jimi. Začíná dobrotou stvoření a říká, že zlo může být měřeno jen jako nedostatek dokonalého dobra, jako nezbytná nedokonalost světa, které není Bohem. Začíná původní dobrotou lidské povahy a předpokládá, že hřích je druhotný efekt lidské svobody, následek volby, která vedla na scestí. Začíná evoluční koncepcí historie, začíná stvořením světa Bohem, přináší další a další zjevení o osudu lidstva a připouští, že někdy, čím více se věci mění, tím víc se zdá, že zůstávají stejné.

Tento optimistický postoj prostupuje celou katolickou filozofii, teologii a morálku. Z pohledu filozofie katolicismus věří, že lidský tvor má nekonečnou možnost vývoje. Předpokládá, že můžeme poznávat a poznáváme Boha, i když jen nedostatečně, a že naše intelektuální touha po vědění bude uspokojena, až uvidíme Boha tváří v tvář. Předpokládá, že tím, že jsme stvořeni v duchovní podobnosti Bohu, můžeme se a máme se snažit chápat všechno, co Bůh udělal, a hledat božskou jednotu toho všeho. Hlásá, že i ta nejpokornější osoba by měla usilovat o výšiny svatosti a o naplnění svých lidských možností.

Z pohledu teologie katolicismus začíná jednotou všeho v Bohu, a až potom formuluje rozdíly mezi božským a lidským. Katolická náboženská představivost vidí Boha prozařovat vesmírem a odhalovat pravou nekonečnost v nekonečnosti neúplné. Všímá si základní jednoty všech lidí a nazývá je dětmi jediného Boha. Prohlašuje, že v Ježíši bylo plně spojeno božské a lidské, a že tentýž Ježíš je plně přítomen v eucharistii. Dívá se na viditelný svět a vidí všude Boží svátosti, ve chlebě a víně, vodě a oleji, ohni a větru, kouři a popelu, dotecích a dokonce i v sexu. Předpokládá, že Boží lásku můžeme nalézt uprostřed lidské lásky, že Boží spravedlnost je v jádru lidské spravedlnosti, a že život Trojice je v srdci životodárných lidských vztahů.

Z morálního pohledu katolicismus zdůrazňuje Boží iniciativu víc než lidskou odpovědnost. Dívá se na morálku spíše z Boží perspektivy lásky a odpuštění, než z lidské perspektivy hříchu a selhání. Někdy zachází v tomto směru až příliš daleko, takže vzbuzuje dojem, že si lidé, když pak zajdou ke zpovědi, mohou dělat, co chtějí. Někdy byl až příliš optimistický, když hlásal, že chudý dostane svou odměnu v nebi a dovoloval tak bohatým vyhnout se zkoumání vlastního svědomí ohledně sociálního hříchu.

Jiné křesťanské denominace, které zdůrazňují lidskou odpovědnost, mohou svou mravní přísností katolíky zahanbit. Trvají na doslovném zachovávání desatera přikázání, na čistém životě bez hazardu, pití nebo kouření, na podporování svých duchovních placením desátku, na udržování soudržnosti rodinného života, na práci pro přivedení světa ke Kristu. Katolická morálka mívá sklon k uvolněnosti s výjimkou oblasti sexuality, kde z kulturních důvodů bývá až úzkostlivě rigorózní.

Ačkoli katolická církev inklinuje k přehlížení svých vlastních mravních nedostatků, její širší představa morálky je stále podstatně biblická. Židovsko-křesťanská Bible odhaluje Boha, který je laskavý, ochotný odpouštět a plný pochopení. Písmo hovoří výmluvně o Boží bezpodmínečné lásce k lidem navzdory jejich mravním selháním a o Jeho stálém odpouštění lidem, kteří si svoji slabost přiznají.

Protestanti často rádi citují Jana 3,16, aby dokázali, že Bůh se chopil iniciativy v dramatu spásy: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Mohou citovat i list Efesanům 2,4–5, aby zdůraznili svůj pohled: „Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni“. Tyto citace jsou však jen dvě ze stovek, které tvoří základ katolického chápání, že morálka začíná a končí uznáním naší úplné závislosti na Bohu.

Říká se, že katolictví směřuje k vytvoření několika málo duchovních velikánů, a protestantismus k vytvoření mnoha duchovních trpaslíků. Ačkoli je to přílišné zjednodušení, můžeme v něm zahlédnout pravdu. Protestantské církve umějí zapojit lidi do biblického studia, přitáhnout ke sdílení modlitby a společné bohoslužby tak, že se mnoho jednotlivců dozví o Pánu a žije podle Božího slova. Příliš často ale protestanti berou začátek duchovního růstu za úplný a konečný cíl křesťanského života. Zůstanou trčet na startovní čáře vývoje osobního vztahu s Kristem (který je základem, to je jasné) a nikdy se nedostanou dál za základy konverze, morálky a modlitby.

Katolická církev je místem, kde se můžete poohlédnout po křesťanech, kteří jsou větší než život sám. Jednotlivci jako Augustin a Tomáš Akvinský, Kateřina Sienská a Terezie z Avily, František z Assisi a matka Tereza z Kalkaty jsou skutečně hrdinskými postavami. Jejich náboženská ukázněnost je dovedla k takové výšce duchovního rozvoje a hloubce osobní integrace, že vzbuzují náš obdiv. Jsou těmi skutečně celistvými a duchovními lidmi křesťanské tradice. Jsou lidmi, kterým říkáme světci. A je faktem, že vycházejí z katolické církve.

Naneštěstí se ale většina katolíků tak daleko nedostane. Ani se nepokusí tak daleko dostat. Jen z odstupu hledí k duchovním velikánům katolicismu a ukazují na ně, jako kdyby svatí sami o sobě potvrzovali mravní život celé katolické církve. Většina katolíků nikdy neprožije osobní konverzi, nikdy se nedostane za rutinu naučené modlitby, nikdy nebude číst Bibli a nikdy nepřekročí legalistickou morálku. Většina katolíků se nikdy nestane ani duchovními trpaslíky.

Je to smutné, ale v mnoha ohledech je institucionální církev příčinou tohoto paradoxu. Církev udržovala živou velkou katolickou tradici, ale často před všemi, kromě několika málo vyvolených, kteří vstoupili do klášterů a řeholních řádů, tajemství své vitality zakrývala. Často špatně posuzovala svaté své doby (právě tak, jako institucionální židovství pronásledovalo proroky Izraele), aby je pak později glorifikovala. Masy katolíků středověku i moderní doby byly vedeny k víře, že svatí byli spíše neuvěřitelnými výjimkami, než příklady toho, o co by mohli usilovat i oni sami. Církevní představení se příliš často spokojovali s tím, že lidi krmili drobečky, namísto aby je pozvali k hodování na hostině Božího království. Možná, že kdyby se středověká církev chovala podle svého poslání, nedošlo by k volání po protestantské reformaci. Možná, že kdyby se moderní církev chovala podle své vize jednoty, Evropa by možná byla ušetřena bezpočtu náboženských válek a dvou globálních konfliktů, které začali hlavně křesťané a bývalí křesťané.

Selhání katolicismu jako instituce ukazuje na temnější stranu církevní historie. Katolické uznání stvoření někdy příliš zdůrazňuje „dobrý život“ pro ty, kdo mají moc, ale nebere ohled na potřeby chudáků. V minulých staletích byla katolická církev spíše provinciální a úzkoprse trvala na evropských a italských zvyklostech. Občas požadovala legalistickou poslušnost namísto osobní svatosti a trvala na stávajícím pořádku víc než na sociální transformaci. Často chybně zaměňovala konformitu za společenství a potlačovala individualitu. Církev byla také zapomnětlivá vůči své vlastní historii a někdy nahrazovala mělkými tradicemi svou vlastní o mnoho hlubší a moudřejší tradici. A katolicismus trpěl svými vlastními odrůdami fundamentalismu a dogmatismu, namířeného proti rozumu.

Abychom byli upřímnými sami k sobě a pravdivými k našim kritikům, musíme si přiznat, že přes všechen svůj jas katolicismus vrhá i temný stín. A na jeho prozkoumání se teď zaměříme. Výzvou pro katolíka je znát o církvi dobré i špatné, ale také se k tomu dobrému přihlásit a na tom nejlepším z naší tradice stavět.

3.9. Pro osobní reflexi

1.  Co se vám líbí na tom být katolíkem? Jak cítíte, že vy nebo jiní máte z těchto aspektů katolicismu prospěch?

2.  Jaké máte povědomí o široké tradici katolicismu a také o množství tradic uvnitř něj? Jaké náboženské tradice si pamatujete z doby svého dospívání?

3.  Které tradice dnešní církve máte rádi? A které ne? A z jakých důvodů?

4.  Co znamenají tyto různé dimenze katolické tradice pro vás osobně: chvála stvoření, univerzální vize, celistvý pohled, pozvání ke svatosti, zkušenost společenství, povolání k sociální transformaci, smysl pro historii, optimistický postoj?

5.  Kdyby církev žila naplno výše popsané aspekty katolické tradice, jak by se mohla lišit od toho, jak církev zažíváte dnes?

Konec knihy Rohr, Richard: Proč být katolíkem