Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Rohr, Richard: Proč být katolíkem

1. Předmluva

V roce 1985 měl františkánský kněz, Richard Rohr, cyklus čtyř promluv v Centru sv. Františka pro duchovní obnovu v Cincinnati ve státě Ohio. Mluvil o tématu, který se během posledních desetiletí 20. století týká stále většího množství lidí: o smyslu jejich identifikace s křesťanskou tradicí a o smyslu jejich příslušnosti k římskokatolické církvi.

V duchu Druhého vatikánského koncilu začali katolíci v 60. letech přemýšlet o své jedinečnosti v rámci širší křesťanské tradice a ptát se po významu svého působení uvnitř institucionálních struktur katolicismu. Konzervativní katolíci se ptali, zda se církev nevzdávala příliš mnoho a příliš rychle. Liberální katolíci se naproti tomu ptali, proč se církev neproměňuje rychleji.

V 70. letech zmírnil duch ekumenismu vyhrocená rozdělení mezi protestantismem a katolicismem. Ekumenický dialog s „odloučenými bratry“ snížil napětí, které existovalo mezi církvemi od doby reformace, a to pomohlo překonat hořkost čtyř staletí náboženské rivality. Ale ekumenismus také vedl křesťany dobré vůle na obou stranách dialogu k otázce, zda katolická církev byla opravdu tak jedinečná, jak se svého času jevila. Bylo by možné, že by byl katolicismus jediným správným způsobem jak být křesťanem, bez jakéhokoliv skutečného nároku na nadřazenost nebo výhody?

Reformní úsilí v prvních letech po koncilu odstranilo hodně z toho, co bylo ve veřejném životě výhradně katolické: neproměnnou latinskou mši a svátosti, sochy svatých a mariánské pobožnosti, kněžská roucha a řeholní oděv, přísnou věrnost církevním pravidlům a neochvějnou poslušnost papeži, máme-li vyjmenovat alespoň některé. Během 80. let se ale rychlost praktických reforem zpomalila, a ti, kdo vnímali mnoho z tradiční katolické praxe jako zastaralé, viděli, jak jejich reformní naděje mizí. Kladli si otázku, zda by mohl být katolicismus jako instituce neschopný pokračovat v upřímné a důkladné reformě.

Pravicoví i levicoví katolíci proto uvažovali o církvi a o své roli v ní. Richard Rohr, jako duchovní komunity Nový Jeruzalém v Cincinnati, cítil toto napětí jak uvnitř své komunity, tak i v rámci arcidiecéze. Já, jako teolog a profesor na Xavierově univerzitě, jsem toto napětí zakoušel jak uvnitř akademického světa, tak i v pastoraci farnosti. Žádné místo nebo skupina nejsou vyňaty z hledání ducha církve, které v ní probíhá.

V krajních polohách pravice i levice cítili někteří tak silně, že katolická církev není tím, čím by měla být, že s ní zpřetrhali svoje vazby. Někteří se rozhodli pro budování vlastních církví a dělali si nárok na to, že tím uchovávají „pravé“ katolictví. Někteří se připojili k jiným církvím a prohlašovali, že římský katolicismus ztratil kontakt s „opravdovým“ křesťanstvím.

Richard Rohr a já věříme, že pravda je k nalezení právě v tom širokém středu, kde je napětí zakoušeno nejvíce. Pravdu je třeba žít tím, že se nepodlehne pokušení uniknout do extrémů, ale tím, že přijmeme katolické dědictví a současně pracujeme na proměně institucionální církve zevnitř. Zůstaneme-li věrni široké tradici minulosti, můžeme doufat, že ovlivníme její směr do budoucna.

Ti, kdo naslouchali Richardovým promluvám v roce 1985, došli k pochopení, že být skutečně katolický je velkou výzvou. Když jsem poslouchal nahrávky těchto promluv, cítil jsem, že Richardova reflexe by si zasloužila širší publikum. S jeho svolením a s povzbuzením vydavatelství St. Anthony Messenger Press jsem na sebe vzal úkol zpracovat tyto nahrávky a napsat knihu, která vyjadřuje, jak oba rozumíme tradici, kterou přijímáme za svou.

Doufám, že ti, kdo budou číst tuto knihu, plněji ocení už zmíněnou výzvu, abychom byli hluboce zakořeněni v minulosti a současně přecházeli spolu s katolickou církví do jednadvacátého století.

Joseph Martos
Allentown College

Konec knihy Rohr, Richard: Proč být katolíkem