5. Jak být katolíkem v dnešní Americe?

V úvodních dvou kapitolách jsme hovořili obecně a občas i značně abstraktně o minulosti, o úžasné kráse katolické tradice i o temné stránce historie katolicismu. Mluvili jsme o východní a západní kultuře, o etnických skupinách a národnostech, o mužské a ženské psychologii. Viděli jsme, jak to dobré i špatné z minulosti církve vrhá světlo i stín na církev dneška. Teď změníme důraz a budeme přesněji a konkrétněji hovořit o tom, jak katolicismus mohou žít jednotlivci a konkrétní společenství. Budeme uvažovat o tom, jak být katolíkem dnes a pokusíme se podívat i do budoucnosti.

Na začátku jsme se ptali, proč být katolíkem. Nyní je čas se ptát, jak být katolíkem. Stejně jako ta první otázka, i tato otázka je nová. V minulosti poznávali lidé postupně během dospívání, jak být katolíkem. Učili se svoje katolictví osmoticky, z toho, co bylo. Čerpali ze své rodiny, ze své farnosti i ze své etnické skupiny. Neptali se, jak být katolíkem, prostě vyrostli jako katolíci. Katolicismus byl ve vzduchu, který dýchali, v jejich mateřském mléce, v jídle, kterým je krmili. Věděli, jak být katolíky ve chvíli, kdy byli dost staří na to, aby si uvědomili, že jsou katolíci a že jiní lidé na světě zase katolíci nejsou.

Pokud je výhodou vyrůstat automaticky jako katolík, je ještě větší výhodou si své katolictví zvolit. Milosti vždy snáze působí ve sféře svobody a osobního rozhodnutí, tomu vždy konvertité rozuměli lépe než lidé v církvi narození a vychovaní. Není náhodou, že celá řada nejvýraznějších katolíků byla konvertity: sv. Pavel a sv. Augustin ve starověku, John Henry Newman a G. K. Chesterton v době nedávné a Thomas Merton a Dorothy Day v naší současnosti.

Rozhodnutí stát se katolíkem je analogické s rozhodnutím stát se křesťanem. Toto rozhodnutí musí udělat i katolíci. Musí uslyšet Boha, jak je volá k následování Krista, odevzdat se Bohu právě tak, jako to učinil Kristus, být naplněni Duchem právě tak jako Kristus. Nejprve musí být ochotni vstoupit do rozhovoru s Bohem a potom také odpovídat na to, co slyší, že jim Bůh říká. A když k tomuto rozhovoru přitakají, musí naslouchat, kam je Pán vede. Vstupují do osobního vztahu s Bohem.

Mnoho vynikajících lidí, mnoho svatých, jak bychom mohli z katolického pohledu říci, do tohoto rozhovoru vstoupí, ale neslyší, že by je Bůh volal ke katolictví. Snad vidí temnou stránku katolicismu příliš bolestně a nevidí nic z jeho skvělosti. Snad se nikdy nesetkali s katolíkem, který by k nim o Pánu mluvil. Snad ani nikdy nebyli v katolickém kostele. Na druhé straně jsou tu ale i ti, kdo slyší osobní Boží volání zevnitř katolické církve nebo volání ke katolické církvi. V minulosti to byli hlavně nekatolíci. Dnes to mohou být i pokřtění katolíci, kteří zaslechnou Boží volání k tomu, aby žili svoje životy jako křesťané v katolické tradici.

Jakmile lidé uslyší toto Boží volání, jejich náboženská víra už není věcí povinnosti. Nemusí být katolíky, nemusí chodit v neděli na mši a nemusí věřit v autoritu papeže. Oni se sami rozhodují k tomuto jednání, protože jsou v osobním vztahu s Pánem a slyší, že On je zve k následování v katolické církvi. To je mnohem zralejší forma katolicismu, než se jednoduše narodit a vyrůst jako katolík. Tato forma katolicismu se dnes otevírá mnohem většímu počtu lidí, než tomu bylo v minulosti. Je to také velmi současná forma katolicismu a v dnešní době, kdy nikdo nemůže nikoho nutit k tomu, aby byl katolíkem, je tato forma nejpřijatelnější.

5.1. Co znamená „být katolíkem“

Před II. vatikánským koncilem měli katolíci velmi jasnou představu o tom, co to znamená katolíkem být. Být katolíkem znamenalo chodit každou neděli na mši a nejméně jednou za rok ke zpovědi. Znamenalo to každý pátek nejíst maso a v postní době se postit. Znamenalo to modlit se růženec, dělat novény – a chodit na svátostné požehnání. Také to znamenalo věřit v autoritu papeže a biskupů, v přepodstatnění a sedm svátostí, v nanebevzetí a další doktríny, které protestanti nepřijali. Většina katolíků měla tendenci ztotožňovat svou víru s vnějším dodržováním pravidel a s přijímáním dogmat, která je od jiných křesťanů odlišovala.

Od koncilu se mnoho vnějších věcí v církvi změnilo. Také jsme v duchu ekumenismu začali klást větší důraz na víru, kterou máme s protestanty společnou, než na ty části, které nás rozdělují. Následkem toho bylo mnoho lidí donuceno k tomu, aby si definovali, co to znamená být katolíkem. V 70. a 80. letech jich zřejmě mnoho došlo k závěru, že být katolíkem znamená jen být křesťanem, který ale v neděli chodí do katolického kostela. Jiní došli k ještě vágnějšímu závěru, že být katolíkem je prakticky totéž jako být dobrým člověkem.

Z toho, co jsme se dozvěděli v úvodní kapitole, by mělo být jasné, že patřit ke katolické tradici neznamená být stejní jako všichni ostatní křesťané jen s tím rozdílem, že patříme do jiného kostela. A jestliže na chvíli zapřemýšlíme o svém vlastním životě, mělo by nám být právě tak jasné, že být katolíkem není totéž jako být dobrým člověkem.

Do určité míry se bezpochyby učíme být dobrými křesťany a dobrými katolíky od církve, ale na nejzákladnější úrovni se učíme být dobrými lidmi v našich rodinách a od těch, kteří jsou nám nejbližší, ať už to jsou nebo nejsou katolíci. To dobré v našem charakteru nepochází z nějakého náboženského vyznání nebo praxe, ale z toho, že jsme milováni. Samozřejmě jsme dobří v tom smyslu, že jsme stvořeni a milováni Bohem, ale my sami se takto vždycky ani nevidíme, ani tak vždy nejednáme. Učíme se vnímat sami sebe jako milování hodné, schopné a užitečné do té míry, jak jsme milováni a jak je nám důvěřováno, do té míry, jak jsme sami schopni milovat a důvěřovat. Co nás dělá dobrými, není naše katolictví, ale naše láska: ti, kteří nás milují, a ti, které milujeme.

Co nám tedy přináší katolicismus? Co nám katolicismus nabízí? Když se vrátíme k už probíranému tématu, můžeme říci, že účast na katolické tradici nás může vést k větší moudrosti. Katolicismus nám nenabízí ani tak znalosti, jako spíše moudrost. Většina lidí si představuje moudrost jako něco intelektuálního, něco, co sídlí v hlavě. Katolická moudrost je ale něco, co se dotýká obyčejného života a co sídlí v srdci. Jinak řečeno, katolicismus nám nabízí souvislost, propojenost. Být katolíkem znamená být ve spojení.

Moudrost bytí ve spojení je nejsilněji vyjadřována v eucharistii, ústřední svátosti katolické víry. Pokud rozumíme eucharistii správně, chápeme, že nejsme osamoceni. Bůh je v eucharistii s námi a my se potřebujeme jen otevřít Boží přítomnosti, abychom ji zakoušeli během mše v modlitbách a při čtení z Písma, a zvláště ve svatém přijímání.

Naše spojení v eucharistii je proto nejprve s Bohem. Být ve vztahu s Pánem, naslouchat slovu a odpovídat na pozvání k většímu odevzdávání sebe a k větší svatosti – to je naše osobní bytí ve spojení, které pochází z účasti na eucharistii.

Existuje ale ještě další, eucharistií symbolizovaná propojenost, jíž je naše osobní bytí ve spojení pouhým začátkem. A tou je propojenost určitého společenství. Bytí ve spojení s jinými v Kristově těle.

Širší symbolikou eucharistie je Kristovo tělo, chápané nejen při přijímání, ale skrze přijímání a společenství. Nepřijímáme přece svátostný chléb a víno o samotě, ale přijímáme ho při posvátném stolování s jinými. Všichni se podílíme na jedné svátosti, jednom těle Kristově, a tím, že tak konáme, naznačujeme, že chceme být jedním Kristovým tělem. Jak před staletími řekl sv. Augustin, eucharistie nás všechny zve k tomu, abychom se stali tím, co jíme.

Propojení v eucharistii je proto také naším vzájemným propojením. Nejsme sami. Nejsme izolovanými jednotlivci. Nesoupeříme spolu, ale tvoříme spolu společenství. A právě to ve svých nejlepších obdobích katolicismus tak dobře chápal. A to je také to, co v naší individualistické společnosti tak často nechápeme.

Na rozdíl od jiných náboženství se křesťanství nezabývá pouze spásou jednotlivce. Ježíšovo evangelium není o tom, že každý jednotlivec může dosáhnout nirvány nezávisle na tom, co se kolem něj děje. Dobrá zpráva není o tom, že jednotlivci mohou dosáhnout nějakého nadpřirozeného stavu vědomí, kterého jiní nedosáhnou. Evangelium, přinejmenším jak je chápáno moudrostí katolické tradice, je o tom, že spása je možná v církvi a skrze církev, ve společenství a skrze společenství. Právě ve vztahu k druhým, v naší vztaženosti ke světu kolem nás, zakoušíme spásnou moc Boží.

Dorothy Day, konvertitka, která celý svůj život spojila s chudými, tomu rozuměla víc než většina z nás. Ze všech možností, které se jí nabízely, si vybrala katolickou církev, protože je masovou církví. Církví, která přijímá ty, co ve společnosti nic neznamenají, a říká jim, že společně něco znamenají. Společně jsou Ježíšem ve světě, jsou Kristovým tělem. Byla si poctivě vědoma namyšlenosti prelátů a hlouposti byrokraticko-klerikálních hrátek, ale to jí nebránilo vidět moudrost katolicismu v tom, že Kristus je přítomen ve svých nejmenších bratřích a sestrách.

Křesťanství není cestou hlavy, ale cestou srdce. Není věcí myšlenek, ale věcí vztahů. Více se stará o pěstování lásky, než o pěstování znalostí. Více se zabývá žitím podle Ježíše, než promýšlením náboženských představ. Tradiční katolická úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu vyjadřuje toto povědomí.

Ze stejných důvodů není křesťanství únikovým náboženstvím, ale náboženstvím angažovaným. Není tady k tomu, abychom ze světa utíkali, ale abychom se v něm angažovali. Jeho klíčovým učením je vtělení a jeho klíčovým symbolem je ukřižování. Porod i ukřižování jsou krvavé záležitosti a křesťanství ukazuje na narození a smrt Ježíšovu jako na klíčové momenty v dějinách lidstva, kdy se Bůh ponořil pro naši spásu až do našeho opravdového těla a krve. Když v katolicismu mluvíme o tajemství spásy, zdůrazňujeme Kristovo tělo stejně jako jeho ducha. Říkáme, že následovat Ježíšovu spiritualitu nestačí. Musíme také konat to, co bývalo nazýváno skutky milosrdenství a co by dnes mohlo být nazýváno uskutečňováním sociální spravedlnosti.

Sv. Jan to říká zcela otevřeně: „Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha‘, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20). Druh „nenávisti“, na který poukazuje, nemusí být nutně přímá agrese. Může to být pasivní zanedbávání, netečnost, která nemá o lidi zájem a nemiluje. Jinými slovy, jestliže říkáte, že milujete Ježíše, ale není to na vaší starosti o druhé lidi vidět, můžete patřit k nějakému druhu intelektuálního nebo únikového náboženství, ale nejste reálně křesťany.

Katolicismus je jednou z tradic, která toto bere velmi vážně. Všímá si, že se ve Starém zákoně Bůh staral o blaho lidí. Osvobodil Izraelity z otroctví v Egyptě, dával lidem bez domova zemi, ve které mohli žít a chránil chudé před útlakem boháčů. Všímá si v Novém zákoně, jak první křesťané vytvářeli společenství a vzájemně si vypomáhali s jídlem, s oblečením i s poskytováním přístřeší, a kromě toho posílali peníze chudým společenstvím v dalších městech. Všímá si, že se Bůh vždy zabýval lidskými záležitostmi, a že se křesťané vždy starali o blaho druhých.

Někdy lidé obviňují církev, že zasahuje do politiky, ale na toto obvinění je katolicismus hrdý. Pokud se zabýváte středověkem, uvědomíte si, že církev byla se středověkou politikou hluboce spojena – ne s politikou ve špatném slova smyslu jako politikou tajných dohod a pochybných kompromisů (ačkoli ty byly také!), ale s politikou v původním smyslu slova jako účastí na veřejných záležitostech.

Katolická tradice nejen nabízí, ale také vystavuje zkouškám hloubku náboženského nasazení, potvrzuje, ale také zkoumá náboženskou zkušenost. Církev říká: „Věříme, že milujete Boha; ukažte nám, jak tuto lásku uskutečňujete činem. Uznáváme, že jste byl pokřtěn v Duchu; ukažte nám, jak v něm žijete. Chápeme, že se rádi modlíte; přidejte se tedy k nám, když se modlíme společně“. Katolicismus dělá „advocata diaboli“ zbožným tvrzením lidí, pozvedá je nad individualismus a volá je k bytí ve spojení.

5.2. Co znamená „být v Americe katolíkem“

Jestliže být katolíkem znamená být moudrým ve smyslu být propojeným, pak být katolíkem v Americe znamená být ve spojení s tím, co se ve Spojených státech nyní děje. V úvodní kapitole jsme viděli, že být katolíkem znamená, že máme univerzální vizi spíše než vizi omezenou. Znamená to, že se zabýváme tím, co se děje kolem nás, a ne jen tím, co probíhá v našich vlastních individuálních životech. Katolicismus není křesťanství „o mně a o Ježíšovi“, ale je to křesťanství, které je propojeno s místním a v posledku i s celosvětovým společenstvím.

Současně ale musíme mít na paměti, že každý křesťan je také jednotlivec a že jednotlivá společenství vždy existují na konkrétních místech. Mají svoje vlastní problémy a svoje vlastní zájmy. Žádné náboženství nemůže hlásat univerzální učení a zanedbávat přitom místní problémy. Každá církev, která opomíjí skutečné problémy a starosti lidí, to činí na vlastní nebezpečí. Katolíci, i s ohledem na strukturu své církve, by měli být schopni myslet globálně a pracovat lokálně.

Zde se pak musí univerzální pohled katolicismu zaměřovat jak dovnitř, tak i vně. Náš pohled musí být jak mikroskopický, tak i makroskopický. Musíme se soustředit na způsob, kterým v dnešních Spojených státech lidé žijí svou víru jako jednotlivci, jako rodiny i jako farní společenství. Musíme zkoumat síť vztahů, do kterých jsou lidé zapojeni, a které jim umožňují růst v propojení s Bohem i mezi sebou navzájem.

Upřímně řečeno, většina lidí se o velké teologické problémy, které zajímají teology a duchovenstvo, nestará. Většina lidí netráví mnoho času přemýšlením o zjevení v Písmu, o článcích víry, vysluhování svátostí nebo o strukturách autority uvnitř církve. Jestliže tráví pět procent svého katolického života přemýšlením o takovýchto záležitostech, je to hodně. Většina lidí věnuje devadesát pět procent svého náboženského úsilí přemýšlení o tom, co se bezprostředně dotýká jejich osobních životů.

Chtějí znát odpovědi na takové otázky, jako: „Jak mohu žít svůj život tak, jak to chce po mně Bůh? Je to, jak žiji, dost dobré, nebo je i lepší cesta? Jak mám předávat svou víru a náboženské hodnoty svým dětem? Proč se někdy na mši tak nudím? A souvisí to s tím, že moje děti nechtějí chodit do kostela? Minuli jsme se s něčím? Proč se naše společnost zdá být čím dál tím méně křesťanská? Jak mohu prohloubit svou vlastní víru? Proč se naše farnost necítí být společenstvím? Kam mohu jít, když potřebuji pomoc se svým vztahem k Bohu, se svou manželkou nebo manželem, se svými puberťáky? Kde je církev, když se dívám do tváře nezaměstnanosti, chudobě nebo bezdomovectví? Může mi církev pomoci, když vidím ve svém sousedství zločinnost, drogy ve škole svých dětí, nepoctivost ve firmě, pro kterou pracuji? Jak mohu být dobrým katolíkem, dobrým křesťanem, nebo dokonce jen dobrým člověkem v tomto složitém světě, kde žiji?“

Silou etnického katolicismu je, že odpověděl na mnoho těchto skutečných životních otázek. Dal prostým lidem prosté odpovědi na tyto pro náboženský život základní otázky. Řekl lidem, kdo jsou a jak by se měli jako katolíci chovat. Ukázal jim, kam patří, a dal smysl jejich vztahu ke světu kolem nich. Protože byl náboženstvím prožívaným v denním životě, etnický katolicismus byl lidem schopen poskytovat vnitřní sílu a udávat pro život ve vnějším světě směr. Svým vlastním způsobem tak plodil víru, která byla hluboká, silná a živoucí, a to nejen pro jednotlivce, ale v celých farnostech. Po celou dobu, kdy trval, dával lidem nejen katolické představy, ale také katolickou zkušenost.

Etnický katolicismus se ale v Americe hroutí. Stará farnost už není to, co bývala. Katolické rodiny neudržují zvyky a tradice svých prarodičů. Kulturní povědomí katolicismu se v naší pluralistické společnosti vytrácí. Vnímáme se nejprve jako Američané, pak jako ti, kdo mají určité zaměstnání nebo roli v rodině a teprve pak jako křesťané nebo katolíci. Nadále už nejsme automaticky, etnicky katolickými. Následkem toho máme jen malou představu o tom, jaké by mohly být katolické odpovědi na naše skutečné životní otázky.

Jestli chceme tyto odpovědi najít v katolické církvi dneška a zítřka, musíme se podívat na čtyři oblasti katolického života, které se ve vakuu po mizejícím kulturním katolicismu staly u nás problematickými. Pro lepší přehlednost můžeme tyto problémové oblasti pojmenovat jako náboženskou zkušenost, katolickou identitu, církevní autoritu a osobní poslání.

5.3. Náboženská zkušenost

Katolický náboženský život se v minulosti točil kolem svátostí. Prvotní církev přijala křest jako obřad uvedení do křesťanského života a vytvořila obřad smíření pro ty, kdo se z jejího života vydělili a pak se chtěli vrátit zpět. Původní oslava večeře Páně se rozvinula do propracované eucharistické liturgie, složené z modliteb, četby Písma a přijímání, chápané jako památka a účast na Kristově mystériu. Křesťané vstupovali do služby Pánu v manželství skrze svátost manželství a do služby Božímu lidu v církvi skrze svátost svěcení. Když potřebovali uzdravení, přijali ho skrze pomazání nemocných, a když umírali, přijali stejnou službu ve formě posledního pomazání. Svátosti vyznačovaly klíčové chvíle křesťanského života od narození až do smrti.

Kromě oficiálních svátostí církve byla zavedena i další praxe, která se začala nazývat svátostiny. Požehnání svěcenou vodou a popelem, litanie ke svatým a pobožnosti k Panně Marii, svátky a poutě, ostatky a ikony, růženec a další formy recitované modlitby – všechno to byly způsoby, kterými se křesťané v Římské říši a ve středověku o své víře dozvídali, slavili ji a prohlubovali. Jak jsme se zmínili v prvních dvou kapitolách, křesťané, kteří žili ve světě, kde nebyla gramotnost příliš rozšířena, používali k udržování židovsko-křesťanské tradice veřejný obřad a promísili ho se svými vlastními kulturními tradicemi.

Ve starověkém náboženském světě byly obecné symboly (obvykle ve formě ceremonií a rituálů) hlavními způsoby, kterými lidé vstupovali do zkušenosti s Bohem. V dobách před rozvojem individualismu byla náboženská zkušenost většiny lidí vytvářena kolektivním vědomím a sociální praxí. Jejich svátostné symboly jim dávaly zakoušet, že při obmytí a pomazání byla jejich duše očištěna a posílena, že Bůh smývá jejich hříchy a dává jim sílu Svatého Ducha. Jejich liturgické symboly jim říkaly, že Kristus je reálně během mše přítomný, takže opravdu zakoušeli skutečnou přítomnost Kristovu v konsekračních slovech a během přijímání. Chápali, že když vyznali své hříchy knězi a slyšeli slova odpuštění, jsou jejich hříchy opravdu odpuštěny, a tak ve zpovědi zakoušeli lásku a odpuštění Boží.

Rozvoj gramotnosti a individualismu v moderním světě od doby renesance pomalu narušoval soudržnost kolektivního vědomí, včetně náboženského kolektivního vědomí. Protestantská reformace byla prvním projevem tohoto procesu štěpení. Nejprve rozdělila křesťanstvo do dvou velkých táborů, a pak dále rozdělovala protestantismus do velkého počtu denominací. Nyní, čtyři století po reformaci, katolicismus intenzivně vnímá toto napětí z rozdělení mezi skupinami a tento tlak neporozumění mezi jednotlivci. Jako moderní lidé máme sklon přemýšlet jen o našich vlastních názorech a střežit jen naše vlastní city, a to i když jsme spolu s jinými. Neumíme tak snadno uchopit tradiční význam našich kolektivních symbolů. Naše svátosti nás už kolektivně neoslovují jako dřív a následkem toho nás jen nesnadno uvádějí do zkušenosti s Bohem.

Protože svátosti mohly mluvit o Božím tajemství objektivně, katolicismus v minulosti cítil malou potřebu hovořit o subjektivní stránce křesťanství. Dokonce i naše teologie byla příliš objektivní ve způsobu, jak analyzovala a vysvětlovala historii spásy (jako něco, co se stalo už dávno), Boží tajemství (jako bytí „venku“, nahoře v nebi) a proces spásy a vykoupení (spíše jako objektivní skutečnost, než jako zakoušenou realitu). Subjektivní stránka naší víry a náš zakoušený vztah s Bohem byly něčím, o čem se předpokládalo, že přijde samo od sebe. A to tak dlouho, dokud lidé byli společně svázáni s objektivní pravdou katolické nauky. Nyní je naše kolektivní vědomí nahrazováno vědomím stále více individualistickým, takže výpovědi o objektivní pravdě naši subjektivní potřebu osobně poznat Boha už nadále neuspokojují.

Křesťané, kteří jsou si této potřeby nejvíce vědomi, jsou, samozřejmě, evangelíci a letniční hnutí. Ať už jsou protestantskými fundamentalisty nebo katolickými charismatiky, zdůrazňují naši potřebu zažívat Boží lásku a osobně na ni odpovídat. Zdůrazňují, že znalost o Ježíšovi nestačí. Musíme Ježíše znát a rozvíjet vztah s ním v modlitbě dialogu. Trvají na zkušenosti znovunarození se v Duchu. Zdůrazňují význam života v síle Ducha Svatého. Někteří tradiční katolíci jsou projevy a entuziasmem charismatiků a letničních evangelíků zaraženi. Tato averze by nás ale neměla činit slepými ke skutečnosti, že za podivným jazykem a chováním těch, kdo tvrdí, že došli k poznání Pána, je skutečná a silná náboženská zkušenost, která jejich víře dodává energii. Ti z nás, které nepřitahuje vnější podoba letničního hnutí, potřebují pochopit, že je za tím hluboká vnitřní zkušenost. A ti z nás, kdo nemůžou vystát fundamentalistické kazatele v televizi, rádiu a na obrodných shromážděních, si potřebují uvědomit, že jim mnoho katolíků naslouchá právě proto, že mluví o poznání Ježíše jako svého osobního Pána a Spasitele.

Je proto zapotřebí probudit v katolické církvi náboženskou zkušenost Boha, která byla dříve snadno vyvolávána svátostmi, ale která se nyní samotnými náboženskými rituály vzbuzuje nesnadno. Bez zkušenostního rozměru naší víry se naše nedělní liturgie stane suchou, nudnou a mrtvou. Slavíme objektivní realitu večeře Páně, ale pro naše slavení tam není žádný subjektivní základ. Ve mši je přítomen náš Otec, ale my jeho milující otcovství nezažíváme. Je v ní přítomen Syn, ale my s ním jako s bratrem a přítelem nemluvíme. Je v ní přítomen Duch Svatý, ale my v naší vlastní duši necítíme žádnou vitalitu. Tupě nasloucháme slovům a bez života opakujeme naše odpovědi.

Tato potřeba byla v církvi rozpoznána nejen charismatickým hnutím, ale mnoha dalšími soudobými obrodnými hnutími. Hnutí Cursillo a Focolare vznikly v Evropě a rozšířily se do celého světa. Ve Spojených státech začalo působit Hnutí křesťanských rodin a Manželská setkání, a ačkoli se soustřeďují na manželství a rodinné vztahy, často dodatečně vyvolají potřebu obnovy osobního vztahu s Bohem. Program Kristus obnovuje svou farnost a program OBNOVA se pokoušejí oživit subjektivní rozměr katolického života tak, že se mnoho Američanů vrací do svých vlastních farností. Obřady Křesťanská iniciace dospělých a Vzpomínka na církev byly zavedeny právě proto, aby probudily zkušenost víry v nových i bývalých katolících.

Kromě těchto velkých hnutí a programů se mnoho dobrého děje i v jednotlivých farnostech, jako např. programy vzdělávání dospělých, biblické studium, skupiny mládeže, duchovní obnovy a rekolekce. Existují dokonce i modlitební skupiny a společenství vzájemné podpory, která nejsou formálně pod záštitou nějaké farnosti, ale do kterých lidé přicházejí, protože je přitahuje příležitost otevřít se subjektivnímu rozměru jejich víry. Také bychom neměli zapomenout na jednotlivce, kteří se ze svých vlastních soukromých pohnutek vydali na osamělou cestu za Pánem a skrze soukromou četbu, modlitbu a rozjímání objevují zkušenost s Bohem.

Všechna tato hnutí, všechny tyto programy, všechny tyto skupiny a hledající jednotlivci ale zatím zahrnují jen zlomek amerických katolíků. Náboženská zkušenost je pro většinu katolíků dosud problémovou oblastí a neprozkoumaným územím. Většina žije v pozůstatcích etnického katolicismu, nejasně spojena s institucionální církví. Dosud se více či méně účastní svátostí, ale bez osobní zkušenosti s Bohem, kterou by tyto svátosti, jak se předpokládá, měly zprostředkovávat.

Počátek duchovní obnovy vždy začíná v subjektivní rovině. Tím je také první problém zároveň i prvním řešením. Vidíme, že být dnes v Americe katolíkem přinejmenším znamená, že se musíme stát křesťany nejen kolektivně, ale osobně. Jako jednotlivci, v našich farnostech a v naší církvi jako celku, se musíme stát katolíky i na subjektivní rovině, ne pouze na rovině objektivní. Musíme se otevřít zkušenosti s Bohem v našem životě a musíme najít způsob, jak k této zkušenosti pozvat i druhé.

5.4. Katolická identita

Silnou stránkou institucionálního katolicismu byla (a ještě z mnoha důvodů je) jeho schopnost dát lidem pocit sounáležitosti, smysl pro to, kým jsou. Svým ztotožněním s institucionální církví katolíci vnímali tu důležitost, kterou by jinak jako jednotlivci nepocítili. Jako příslušníci katolické církve byli součástí velké tradice s dlouhou historií, té, která svou velikost ukazovala svými kostely a katedrálami, školami a nemocnicemi a svou liturgií a hierarchií, zvláště papežstvím. Jejich identita s církví také určovala jejich vztah k Bohu, jejich vztah k Ježíši Kristu a k nekatolickým křesťanům, kdy si jako členové jediné pravé církve, založené Ježíšem Kristem, mohli být jisti, že uctívají Boha takovým způsobem, kterým si Bůh přeje být uctíván.

Potíž s tím, když získáváme smysl pro to, kým jsme, pomocí instituce, je ale v tom, že taková identita je neosobní. To není opravdová osobní identita, ale identifikace s něčím mimo nás. To není subjektivní identita, to není povědomí o tom, kdo jsem jako osoba, s mými vlastními myšlenkami, city a vztahy, ale je to objektivní identifikace. Je to spojení, které tvoříme s něčím, co není naší součástí. Taková identita je proto nutně mělká. Nedosáhne našeho nejhlubšího středu, ale dotýká se jen vnějších oblastí naší osobnosti a chování. Snadnost, se kterou první protestanti mohli odmítnout svou katolickou identitu, když pocítili, že se církev stala zkaženou, a snadnost, se kterou dnes někteří katolíci od církve odcházejí, aby se připojili k jiným církvím, které shledávají více přitažlivé, jsou dvěma dobrými příklady povrchnosti identifikace s institucí.

Hlouběji a opravdověji můžeme odhalovat, kdo jsme, skrze naše osobní vztahy. Tím, že se dozvídáme o tom, že jsme milováni, přijímáni a respektováni od druhých, se mnoha způsoby učíme, že jsme osobami milováníhodnými a obdivuhodnými. Tím, že jsme vůči druhým vstřícní, že se o ně staráme a milujeme je, přijímáme je a respektujeme je samotné, se o sobě dozvídáme, že jsme lidmi, kteří mají schopnost lásky, porozumění, růstu a spolupráce. A navíc, osobní vztahy jsou vždy konkrétní. Ti, kdo naše osobní schopnosti probouzejí a také dále vyžadují, jsou vždy konkrétními jednotlivci, s nimiž máme konkrétní vztahy. Ne naše spojení s církví, vlastí, pracovištěm nebo jinou institucí, ale naše spřízněnost s lidmi, kteří jsou nebo byli v našich životech důležití, je tím, co vytváří naši osobní identitu.

Naši osobní identitu křesťana začneme objevovat tehdy, když začneme žít osobní vztah s Ježíšem Kristem. Zda se vztahujeme k Ježíši jako k zákonodárci nebo k rádci, zachránci nebo společníkovi, příteli nebo milenci, je podružné. Vztahujeme se k Ježíši různým způsobem podle našich osobností a našich potřeb v různých etapách našeho duchovního růstu.

Jakýkoliv zdravý osobní vztah je v našem životě světlem. Rozjasní náš svět a osvětlí naše chápání toho, kým ve svém životě jsme ve vztahu ke všemu ostatnímu. Nejlepším příkladem je naše zamilovanost. Když se zamilujeme, i ten nejdeštivější den je plný slunečního svitu a i ta nejtmavší noc je naplněna světlem. Stejně tak, když se zamilujeme do Ježíše, rozjasní tento vztah k němu celý náš život.

Představme si tuto zkušenost jako škrtnutí sirkou. V našem životě zazáří světlo, které tam předtím nebylo. Možná se to stane, protože jsme hledali hlubší smysl svého života, že jsme hledali pocit smysluplnosti, který zůstával nenaplněn. Možná jsme si lámali hlavu, zda Bůh opravdu existuje, nebo jsme si sami četli Bibli, nebo jsme se pokoušeli objevit, zda je modlitba něčím více než recitací slov. Nebo se může stát, jak bylo naznačeno v předchozí části, že jsme pozváni do nějakého programu obnovy a někdy v jeho průběhu si najednou uvědomíme svůj osobní vztah ke Kristu. Když tomuto vztahu řekneme ano a vstoupíme do něho, sirka je zapálena. A to je i první krok v obnově církve, i když začíná na velmi osobní úrovni.

Jak ale dobře víme, sirka hoří jen chvilku. Pokud chceme rozehnat temnotu, musíme rozžíhat další a další. Náš vztah s Kristem je často znovu jako na začátku. Poté, co vzrušení z našeho prvního osobního setkání s Ježíšem pohasne, snažíme se ho znovu rozdmýchat. Nikdo nemůže myslet na Boha stále, a tak máme sklon nechat se pohltit našimi každodenními záležitostmi tak, že na Boha zapomeneme. Když si všimneme, že se to stalo, vracíme se k modlitbě, abychom znovu obnovili náš vztah s Ježíšem, který jsme před tím zakoušeli. Tím, že to děláme, zapálíme další sirku.

Často se stává, že jsme-li v našem vztahu s Kristem osamoceni, unavíme se tím neustálým zapalováním jedné sirky za druhou. Možná, že zaneprázdněnost našeho života vytlačí čas, který jsme si pro modlitbu vyhradili. Možná po čase začneme pochybovat, zda ten náš nalezený vztah byl skutečný a zda si ho jen nenamlouváme. Cítíme potřebu nějakého potvrzení a podpory od ostatních.

Pravděpodobně budeme hledat jiné lidi, kteří měli podobnou zkušenost se setkáním s Pánem. Jestliže se naše první silné setkání uskutečnilo během programu obnovy, připojíme se možná ke skupině, která v něm pokračuje, jako jsou třeba skupiny, které se vytvořily v rámci Manželských setkání nebo Cursilla. Možná se připojíme k modlitební skupině v naší farnosti nebo k biblickému studiu v sousedství. Hledáme místo, kde můžeme zkusit, zda se hodíme k jiným, kteří udělali podobnou zkušenost, a kde snad můžeme i diskutovat o našem poznání Krista, které jsme, jak věříme, získali díky našemu vztahu s ním.

Dost často je ale skupina, ke které se připojíme, soustředěna na něco jiného než na modlitbu. Sdílíme sice tuto základní zkušenost daru poznání Pána, ale poté, co se toto sdílení uskuteční (a často se jen domníváme, že se uskutečnilo), máme sklon je odsunout do pozadí a věnovat se něčemu jinému. Možná, že se ocitneme v diskusní skupině, kde se mluví o knihách, možná, že se připojíme k nějakému farnímu výboru nebo organizaci právě proto, abychom se s lidmi, jako jsme my, dali dohromady.

Bez ohledu na její zaměření, působí taková skupina vzájemné podpory, kterou jsme si našli, v našem životě jako svíčka. I kdyby naše vlastní sirka zablikala a pohasla, to, že patříme k této skupině, i když se s ní nějakou dobu nesetkáváme, vyzařuje do našeho života trvalé světlo. Dává nám to pro nás velice potřebnou jistotu, že to, co jsme skrze naši zkušenost nalezli, je reálné, dává nám to příležitost opakovaně svou vlastní zkušenost rozdmýchávat, dává nám to trvalé světlo, které nás vede. Být členem takové skupiny vzájemné podpory je druhým krokem v obnově církve na místní úrovni.

Takovéto skupiny skutečně obnovují církev, protože vytrhují lidi z pasivního členství a vedou je k aktivní účasti na životě a službě církve. Jakmile se ale takové skupiny začnou tvořit, inklinují k tomu být spíše udržovacími skupinami než skupinami rozvíjejícími. Jinými slovy řečeno, udržují počáteční angažovanost svých členů, aniž by je nutně vedly k hlubšímu spojení s Pánem. Navíc tyto skupiny uskutečňují stávající programy a organizace farnosti a diecéze, ale nevedou k novým. Zůstávají na té úrovni, na které se vytvořily, a poskytují určitou podporu jednotlivcům i určitou podporu církvi.

Mnoho katolíků tento druhý krok uskutečnilo, ale ještě mnohem více katolíků nikoli. Ještě méně je ale těch, kteří uskutečnili i třetí krok své vlastní duchovní obnovy a obnovy církve. Možná, že bychom ho mohli nazvat posunem od skupin vzájemné podpory ke skupinám sdílené víry nebo od udržovacích skupin k rozvíjejícím skupinám.

Abychom nabídli další obraz ve shodě s předchozími obrazy sirky a svíčky, můžeme říci, že skupina sdílené víry je jako planoucí pochodeň. Je to větší a odolnější lampa, která vydává mnohem více světla a tepla. Můžeme její světlo vidět nejen, když jsme přítomni na setkání skupiny nebo když pracujeme na nějakém jejím úkolu, ale také v našem každodenním životě. Můžeme cítit její teplo nejen když jsme v naší skupině spolu s jinými, ale také když jsme od nich vzdáleni. Neboť skupina sdílené víry vyžaduje rozvoj osobních vztahů.

Jak naznačuje její název, hlavním ohniskem skupiny sdílené víry je vztah víry: víra v sebe navzájem a víra v Pána. To není víra předpokládaná (jak tomu je často v případě skupin vzájemné podpory), ale víra vyjadřovaná navenek. To není víra ve smyslu přesvědčení a idejí, ale víra ve smyslu důvěry a přijatého závazku. V rozvíjející skupině se víra sama dostává do ohniska zájmu, a právě tento zájem o víru vede k duchovnímu růstu.

V takové skupině jsme ochotni mluvit otevřeně o svém vztahu ke Kristu i o našich vzájemných vztazích. Oba tyto typy vztahu zahrnují víru i přijatý závazek, ale na začátku je naše víra vždy slabá a náš přijatý závazek je vždy jen částečný. Zpočátku jsme ochotni jít v důvěře k Pánu a k druhým jen po určitou mez, ale překročit ji váháme. Skupina sdílené víry je ale místem, kde můžeme odhalit tajemství svých srdcí našim bratřím a sestrám. Je místem, kde můžeme sdílet světlo, které nám bylo dáno, a odkrývat temnotu, která ještě zůstává. Důvěra a poctivost ve sdílení víry tak překonávají naši počáteční váhavost a povzbuzují nás k růstu.

Kardinál Newman už před sto lety upozorňoval, že „tolik svatosti je v církvi ztraceno, protože bratři a sestry odmítají sdílet tajemství svých srdcí mezi sebou“. Sto let uplynulo, ale my jako církev se stále ještě můžeme z těch moudrých slov učit. Do jisté míry jsme pochopili, jaký význam pro život z víry má zkušenost s Pánem a začlenění do skupin vzájemné podpory, ale málo z nás se naučilo pokročit dál.

Mnozí by si mohli myslet, že do skupin sdílené víry patří přinejmenším kněží a řeholnice, ale příliš často tomu tak není. Na farách mají kněží sklon hovořit o řízení farnosti a o práci, kterou se zabývají jako jednotlivci. A když to proberou, hovoří o tom samém, o čem se baví druzí – o sportu, politice, možná o obchodu a o tom, jaký program je v televizi. Obvykle nehovoří o tom, co se odehrává v jejich srdcích, o svém vztahu s Bohem a o svých vztazích mezi sebou. Řeholnice v klášterech jsou často podobně roztržité, ačkoli mnoho sester, žijících v menších společenstvích, se začalo mezi sebou sdílet otevřeněji. Ženy pro to mají, jak se zdá, větší obdarování než muži, a řeholnice, které utvořily skupiny sdílené víry, jsou často svatější (ve smyslu být ve větší celistvosti, plnosti a štěstí) než jejich protějšky v předcházející generaci.

Sdílení víry předpokládá brát na sebe riziko, a to je důvod, proč se tomu mnoho lidí brání. Přesun od hovoru o vnějších věcech v našem životě k upřímnému sdílení toho, co se odehrává uvnitř, znamená odhalit naše slabosti a nedostatky druhým. Raději bychom nehovořili o vyschlosti a slepých skvrnách v našem duchovním životě, raději bychom se vyhnuli hovoru o potížích, které máme se spolužitím s druhými lidmi. Tím, že se tak vydáváme napospas, se stáváme zranitelnými, bojíme se odsouzení a kritiky ostatních. Přesto ale není možné růst v modlitbě nebo růst v důvěře k druhým, jestliže o vztazích víry v našem životě nemluvíme otevřeně a upřímně.

Dialog na úrovni sdílené víry samozřejmě není jen negativní. Nesdílíme jen to, co se v našich vztazích s Bohem a s lidmi, se kterými jsme spojeni, nedaří. Sdílíme se také o tom, co se nám v našich vztazích daří. Mluvíme o milosti, kterou nám Bůh dává, o radosti, kterou jsme zakusili skrze spojení s ním, o pochopení, které nám bylo dáno v modlitbě. A podobně mluvíme i o darech, kterými nás obdarovali ti druzí, ujišťujeme je o dobru, které udělali, a děkujeme za péči a pozornost, kterou od nich přijímáme. Světlo, které spolu sdílíme, více než temnota, kterou se odvažujeme odhalovat, je tím, co dělá ze sdílení víry zkušenost podobnou pochodni.

Pokud jsme ještě nikdy ve skupině sdílené víry nebyli, může být pro nás těžké si představit, že existuje ještě další krok, který je pro obnovu církve na místní úrovni potřeba udělat. Tento další krok by však neměl být žádným překvapením pro ty, kdo znají historii řeholních společenství v katolické církvi. Ideál takových společenství, od prvních klášterů založených sv. Benediktem až po řád nedávno založený matkou Terezou, přerůstá od sdílení víry ke sdílení života.

Lidé v řeholních komunitách dělají tři tradiční sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Bohužel, smysl těchto slibů se v průběhu staletí zatemnil. Dnes máme sklon je chápat abstraktně jako vzdání se peněz, sexu a svobody kvůli očekávané odměně v nebi, ale jejich původní smysl byl mnohem více konkrétní a praktický. Jejich základním účelem bylo sjednotit lidi pro sdílený život.

Sliby pokládají tři základní otázky po nejlepším způsobu soužití: Zpřístupňuji to, co mám, i druhým, nebo si všechno držím pro sebe? Miluji mnoho jiných lidí, nebo jich miluji jen několik málo? Dělám to, co ostatní ode mně potřebují, nebo dělám jen to, co dělám rád? Toto jsou základní ekonomické, sociální a politické otázky, kterým dříve či později čelí každý, když přemýšlí o svém vztahu a zodpovědnosti k druhým. Tradiční sliby jasně konstatují, že ideální život je život sdílený.

Sdílený život je v mnohém ohledu svobodným a dobrovolným komunismem. Tento ideál byl přítomen v nejranějších křesťanských společenstvích a byl znovu zdůrazňován ve společenstvích řeholních, kdykoli se utvářely. Kdyby církev zůstala věrná původnímu ideálu sdíleného života, nevznikala by žádná potřeba oddělených klášterů a řeholních řádů. Kdyby církev nepřeměnila tento ideál na „náboženský“ život, ale trvala na tom, že tento ideál je pro křesťanský život podstatný, svět mohl být ušetřen hrozby totalitního komunismu, který je ve skutečnosti zvrhlým provedením křesťanského ideálu.

V naší současnosti nejen mniši a řeholnice, ale i laici objevují krásu a sílu sdíleného života. Občas čteme o skupině lidí, kteří spojili svoje životy a přijali riziko žít natěsno pospolu. V naší zemi se o těchto skupinách někdy mluví jako o křesťanských komunitách, alternativních komunitách nebo o komunitách dohody. Řada z nich vzešla ze semene, zasetého charismatickou obnovou. Nejprve se z nich staly modlitební skupiny, pak skupiny sdílené víry a nakonec skupiny sdíleného života.

Společenství Nový Jeruzalém v Cincinnati v Ohiu je jednou z takových skupin, kde byli lidé ochotni riskovat tento poslední krok. Společenství vyrostlo z potřeby středoškolských studentů na počátku 70. let pokračovat v duchovní obnově, kterou prožili na víkendových exerciciích vedených Richardem. (Autoři Richard Rohr a Josef Martos byli členy tohoto společenství, když Richard poprvé přednesl sérii promluv na téma: „Proč být katolíkem?“. Tato kniha je na těchto promluvách založena.)

Původní skupina vzájemné podpory se rozrostla ze šesti na dvanáct, pak na čtyřiadvacet a každý měsíc se zdvojnásobovala, až se v polovině 70. let účastnilo týdenních modlitebních setkání přes osm set lidí. Už dávno nezahrnovala jen středoškolské studenty, ale různé lidi z okolí Cincinnati ze všech společenských vrstev. Základní skupina tvořila jádro tohoto rostoucího společenství. Plánovala modlitební setkání a řídila různé služby, které se ukázaly potřebné, jako třeba seminář Život v Duchu, který uváděl začátečníky do společenství, správa magnetofonových pásek a knih pro duchovní obohacení a služba modlitby pro duchovní uzdravování.

Časem pak sdílená víra vedla základní skupinu k pocitu, že ji Pán vede k ještě hlubší vzájemné vazbě. Po měsících modlitby a rozlišování se mnoho z nich rozhodlo, že se přestěhují do jednoho místa v sousedství, nazývaném Winton Place, kde jim arcibiskup Josef Bernardin přidělil k užívání malou školu a starý klášter, který už farnost sv. Bernarda nepotřebovala. Společenství obě budovy zrekonstruovalo a díky stovkám hodin společného setkávání, modlitby a práce se Nový Jeruzalém vyvinul do společenství sdíleného života.

Jak jeden ze členů komunity jednou řekl, „rozdíl mezi průměrnou farností a Novým Jeruzalémem je rozdíl mezi osobní a nákladní lodí. Ve farnosti jsou tisíce lidí obsluhovány malou skupinou. V Novém Jeruzalémě jsme všichni posádka“. Každý ve společenství něčím slouží potřebám ostatních ve skupině, potřebám lidí kolem sebe nebo diecézi, kde se společenství nachází. Přibližně tři sta dospělých a dětí v Novém Jeruzalémě se zapojuje do kroužků od pěti do patnácti členů – dost malých skupin na to, aby sdíleli víru a společný život velmi osobním způsobem. Navzájem se duchovně, citově a dokonce i finančně podporují, jak nejlépe mohou. Pracují, hrají si a modlí se společně a stávají se pro sebe navzájem křesťanskou rodinou. Většina dospělých koná jednu nebo více z mnoha služeb, potřebných pro udržování většího společenství při životě – vedení, iniciace, liturgie, hudba, duchovní vedení, náboženské vzdělávání, údržba budov, koordinace služeb a tak dále – nebo služby, které Nový Jeruzalém vykonává pro lidi vně společenství – skupiny pro obnovu farností, skupiny míru a spravedlnosti, programy pro starší lidi nebo mládež v sousedství, distribuci jídla a šatů chudým a tak dále.

Nejvýstižnějším symbolem takového společenství sdíleného života je planoucí oheň. Mnoho osob nabízí společenství pro udržování tohoto ohně čas a energii a vzdává se části své soukromé existence. Tím, že jsou ochotni se vzdát části sebe pro užitek celku, však vytvářejí mnohem více světla a života, než by kdy mohli vytvořit samostatně. Přijímají víc, než si navzájem dávají, a zbývá jim i dost na to, aby se podělili s jinými mimo společenství. Stávají se, podle Ježíšova přání, městem na kopci, světlem svítícím na hoře, majákem, který ostatní přitahuje k sobě.

Společná identita skupiny sdíleného života, jakou je Nový Jeruzalém, je ovšem mnohem hlubší než institucionální identita, kterou má s církví většina katolíků. Tato identita pochází ze závazků, investic a zranitelnosti. V určité míře lze tyto tři vlastnosti nalézt i ve skupinách vzájemné podpory a ve skupinách sdílené víry, ale nikoliv v takové intenzitě, v jaké jsou realizovány ve skupině sdíleného života. Když jsou lidé navzájem spojeni v každé úrovni života, jejich identita se skupinou je pevná. Když lidé investují svůj čas a energii do rozvoje společenství, je jejich identifikace se skupinou silná. Když se lidé dostanou tak blízko k sobě, že musejí vzájemně přijmout svoje slabosti, vytváří jejich společná zranitelnost mezi nimi hluboké pouto.

5.5. Katolická identita, pokračování

Téma identity společenství je tak důležité, že potřebujeme odkrýt význam toho, co to znamená být církví na místní úrovni. Pro většinu z nás v dnešní Americe to znamená patřit do farnosti. Protože je nereálné předpokládat, že by se institucionální církev chystala odstranit farnosti a říct všem katolíkům, aby se místo toho přidali k menším společenstvím sdíleného života, potřebujeme si představit, jak se taková společenství mohou tvořit v rámci existující farní struktury a s její podporou.

Zaprvé a zásadně se už déle nemůžeme uchylovat k iluzi, že je možné být katolíkem v izolaci. Zpráva, kterou naše velká neosobní farní struktura šíří k našim lidem, je ta, že být anonymním katolíkem a neznat nebo se nestarat o další lidi ve farnosti je úplně v pořádku. Navzdory rétorice z kazatelny o „farní rodině“, většina katolíků předpokládá, že postačí jít jednou týdně na mši a pak si žít svůj život sám pro sebe. Farnost se podobá dnešní moderní rodině, jejíž společný život může být charakterizován mikrovlnnou troubou. Každý si přijde a odejde, jak se mu zachce, a zastaví se v kuchyni jen na tak dlouho, aby si pro sebe ohřál nějaké jídlo. Stejně tak si, jak se zdá, dnešní katolíci myslí, že by měli chodit do kostela jen duchovně natankovat, a pak si na týden jít po svých záležitostech.

Ježíšovo evangelium však není určeno k životu o samotě. Víra, že evangelium lze žít v izolaci, pochází z individualistické tendence moderní kultury. Křesťanství se nežilo o samotě ani ve středověku, ani v kultuře starověku, která mu předcházela. Od počátku bylo evangelium určeno pro život v církvi, ve společenství věřících, v Kristově těle, jehož členové jsou spolu navzájem spojeni.

Když se lidé pokoušejí žít evangelium sami, stává se evangelium více individualistickou filozofií, než způsobem společného života, více sbírkou abstraktních idejí, než objevováním jak žít ve svatých a zdravých vztazích. Pokud nás Nový zákon něco učí, je to skutečnost, že spása přichází ne skrze přemýšlení v osamocení, ale prostřednictvím lásky a péče, ochoty odpouštět a sdílet se s druhými. A protože rozvíjíme svůj smysl pro naši vlastní identitu skrze naše osobní vztahy, dozvídáme se, kdo jsme jako křesťané, v první řadě skrze naši propojenost s ostatními v křesťanském společenství.

Pokusy žít evangelium v izolaci přemění evangelium obvykle v soubor názorů, které nejsou uskutečňovány. Bez podpory ostatních nejsme ochotni vzít na sebe rizika, která na nás následování Ježíše skutečně klade. Máme tendenci k tomu vybírat si bezpečnou cestu a dělat jen to, co je ve světě kolem nás přijatelné. Odmítáme slyšet výzvu evangelia, které nás i naši společnost volá k radikálnímu obrácení.

Pokud nejsme připojeni ke Kristovu tělu, které je sjednoceno ve své vizi království, cítíme se jako nazí a osamocení a máme obavy z proměny, která by nám umožnila do království vstoupit a tuto vizi prožít. Když jsme konfrontováni s obtížnými otázkami, jako je právo na život, jaderné zbraně a solidarita s chudými, nechceme si připustit, že Ježíšovo evangelium má k tomu co říct. Farnost by měla být místem, kde lze slyšet Ježíše, který se vyjadřuje k základním problémům moderní společnosti, a kde je možno těžkým otázkám čelit.

Zadruhé, ve farnosti musíme takové otázky klást a musíme s nimi jako společenství zápasit. Potřebujeme se ptát, co to znamená být Kristovým tělem, žijícím evangelium v našem dnešním světě. Tím, že si budeme klást pronikavé otázky o významu a smyslu toho, že jsme Ježíšovými následovníky, dojdeme k hlubšímu pochopení, kdo jako členové jeho církve jsme.

Pokud takové otázky neklademe, jen ukolébáváme ty, kdo se ve skutečnosti nezajímají o to, aby věnovali pozornost Kristovu volání k obrácení. Pokud takové problémy neotevřeme, nikdy neumožníme zaslechnout výzvu těm, kdo jsou na ni připraveni. Namísto toho necháme každého sklouznout do falešné samolibosti a spokojenosti s tím, jak se věci v jeho vlastním životě, v životě církve a ve stavu světa mají. Ježíšova první slova při jeho veřejném působení byla voláním k obrácení a ke změně, nutné pro vstup do Království: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).

Zatřetí, musíme si uvědomit, že cesta víry je proces. Ačkoli každý, kdo se opravdově rozhodl k následování Krista, chce nějaký pokrok ve víře udělat, ne každý je schopen se hned vrhnout do sdíleného života. Pro podporu duchovního růstu musí farnost poskytnout lidem takové prostředí, aby mohli udělat další, pro sebe přiměřený krok, ať už jde o to naučit se modlit, porozumět Písmu, sloužit bližním, být svědky pokoje nebo pracovat pro spravedlnost. Musí v ní být mnoho programů pro evangelizaci a uvedení do křesťanského života, mnoho různých typů skupin vzájemné podpory, mnoho příležitostí pro službu, mnoho úrovní sdílené víry a mnoho pozvání ke sdílenému životu. Vstupováním do různých skupinových vztahů na různých stupních své cesty víry se lidé mohou postupně, tak jak nacházejí svou identitu uvnitř církve, ztotožňovat s těmi, kdo mají stejnou představu růstu.

Jestliže v církvi takovouto rozmanitost nepřipustíme, lidé mohou být rychle rozčarováni a po počátečním výbuchu nadšení z církve odejít. Mohou udělat Cursillo nebo projít programem OBNOVY, ale po chvíli objeví, že tento program už nenaplňuje jejich potřebu růstu. Mnoho modlitebních skupin charismatické obnovy mělo zkušenost s tím jevem, že lidé do skupiny přijdou, chvíli se účastní a pak zase odejdou. Možná byli nespokojeni, že je skupina nevedla dále a nemohla je podpořit, když uslyšeli volání Pána k hlubšímu obrácení nebo k nové službě. Nebo jim nemusel vyhovovat směr, kterým je skupina vedena, ale oni neměli žádnou jinou volbu než buď v této jedné skupině zůstat, nebo zkusit jít do toho sami.

Ze stejného důvodu, jestliže ve farnosti není dost skupin vzájemné podpory, skupin sloužících a skupin rozvíjejících, chce každý udělat z farnosti právě to, co naplňuje jeho specifické potřeby. Výsledkem je buď „supermarketová“ farnost nebo farnost „rychlého nákupu“. „Supermarketová“ farnost sama sebe rozmělňuje tím, že zkouší udělat tak trochu pro každého něco. Farnost „rychlého nákupu“ se vzdává pokusu naplňovat tolik různorodých potřeb a soustřeďuje se jen na poskytování věcí běžné spotřeby. V obou případech se pokouší malá sloužící skupina dělat všechno, a je asi tak zainteresovaná na životě lidí, kteří do její farnosti patří, jako prodavač u kasy. Není tam žádná příležitost pro prohlubování osobních vztahů, které vytvářejí identitu. V těchto typech farností chybí i nějaká vize církve, kromě vize církve jako prodejního automatu na duchovní zboží.

Začtvrté, kromě rozmanitosti je zároveň třeba, aby farnosti také byly schopny udávat směr. Jednotlivci si potřebují uvědomit směr, pokud mají růst, a malé skupiny potřebují vedení a cíl, pokud mají mít soudržnost, která je udržuje v pohybu. To samé platí o farnosti jako celku. Bez uvědomování si směru ve velké skupině zůstane farnost na mapě jako geografická entita, ale jako společenství se rozpadne.

V cyklickém opakování liturgického roku, s jeho věčným opakováním tajemství naší víry, je krása. Tak jako pravidelné zvyky v rodině, udržuje cyklická energie obřadu a jeho opakování pocit intimní známosti a blízkosti domova, který je potřeba pro naši církevní identitu. Je jako ženská energie matky, která připravuje den za dnem jídlo a která měsíc co měsíc chystá oslavy narozenin a dalších rodinných svátků.

Tak jako rodina, také i větší společenství ale potřebuje mužskou energii, která je energií řídící. V průměrné americké rodině pochází u dětí energie, která jim dává směr, z jejich nitra: dorůstají k dospělosti a jejich křídla se vyvíjejí tak, aby jednoho dne mohly vyletět z hnízda. Energie řídící rodiče pramení z jejich osobních cílů: vydělat víc peněz, přestěhovat se do většího domu nebo do lepší čtvrti, získat vzdělání nebo více uspokojující práci a, doufejme, růst ve svých vztazích a službě druhým.

Pokračujeme-li v této analogii ve větším měřítku, farnost je něco jako vlak. Vagóny musí být taženy každý večer dokola, aby se lidé mohli uvolnit, získat pocit pospolitosti a cítit, že se jejich potřebám někdo věnuje. Cyklické vzorce v životě farnosti poskytují ženskou energii pro posílení vztahů a vzájemnou péči. Ale za svítání, pokud se lidé mají někam dostat, musí strojvůdce určit směr a ujmout se řízení. Bez mužské energie, která se vyznačuje tím, že má cíle a záměry, se lidé uzavřou do rutiny, která nikam nevede. Rok co rok se stále ptají: „Potřebujeme chodit každou neděli na mši?“ „Jak daleko můžeme zajít, než už se jedná o smrtelný hřích?“ „Proč nemůžeme mít lepší CCD (pozn.: Consumer Computing Device – např. kapesní počítač s internetem)?“ a další do nekonečna opakované otázky.

Volání evangelia se v takových cyklických starostech vůbec neozývá. Evangelium, je-li mu správně rozuměno, nás vede od problémů s vedením domácnosti k otázkám hledání cesty. Vede nás od starosti o vlastní pohodlí a o zachování skupiny k tomu, abychom byli přitahováni tím, co je na obzoru. Když spolu jdeme po cestě víry, udržuje nás to v pohybu směrem k obzoru a být lidmi na cestě nám pomáhá silněji si uvědomit naše lidství.

Zapáté, směřování farnosti musí být jak dovnitř, tak i ven. Musí vést dovnitř, směrem k hledání Pána, směrem k tomu, že se Bůh stane středem života farnosti, ale musí vést také ven, směrem k přeměně světa a uskutečňování Božího království.

Proto farnosti potřebují jak modlitební, tak i pracovní skupiny a skupiny vzájemné podpory právě tak, jako misijní skupiny. Ideální by bylo, kdyby jakákoliv skupina, když uvnitř farnosti směřuje ke sdílení víry a sdílení života, byla směrována jak dovnitř, tak i ven, a aby se scházela k modlitbě a rozlišování, společně pracovala pro dosažení nějakého cíle, znovu se scházela k další reflexi a pak se znovu vydávala ven na cestu víry. Příkladem takové integrace je Centrum pro akci a kontemplaci v Albuquerque v Novém Mexiku, které je centrem duchovního cvičení, zřízené Richardem Rohrem pro laiky pracující v oblasti úsilí o spravedlnost a pokoj.

Bohužel, mnoho skupin v dnešní církvi má tendenci být spíš jen jedním nebo druhým typem, než aby oba typy propojily. Buď se soustřeďují na ženskou energii budování vztahů, nebo na mužskou energii dosažení cílů. A když to dělají, často ztrácejí svoji identitu jako společenství. Programy obnovy a modlitební skupiny, které nikdy nepokročily od počáteční fáze objevování Pána dál k rozeznávání, co po nich Pán chce, aby to jako skupina uskutečnili, pravděpodobně zchřadnou. Pracovní skupiny, které si neudělají čas na společnou modlitbu, sdílení své víry a vzájemnou pomoc, se rozpadnou do shluků jednotlivců, kteří se snaží něco udělat na vlastní pěst.

Příliš mnoho řeholních řádů místo toho, aby byly společenstvími sdílené víry a sdíleného života, upadlo do pasti takové existence, která je jen náhodným shromážděním jednotlivců, kteří žijí na stejném místě. To je i jeden z důvodů, proč je stále méně mladých lidí přitahováno k řeholnímu životu. Necítí potřebu patřit k řádu, když mohou konat svou službu bez toho, aby se zavázali na celý život. Nic je do řádu nepřitahuje, když nevidí společenství lidí, jejichž středem je Pán a kteří mohou vstupovat do těsných a starostlivých vztahů, tak nutných pro jejich osobní růst.

Na tomto místě je rozumné se ptát, zda vůbec existují nějaké farnosti, které těchto pět vyjmenovaných pravidel uskutečňují – nebo je tento model jen vzdušným zámkem? Naštěstí to není jen sen, ale realita. Připouštíme, že dnes je to realita jen na několika místech, ale skutečnost, že takové farnosti existují, potvrzuje, že se církev může podle tohoto modelu obnovit.

V každém velkém městě v Americe, a i v některých menších, je přinejmenším jedna farnost, jakou jsme popisovali. Někdy to jsou katolické farnosti, někdy jsou to protestantské obce, ale všechny prokazují, že tento model funguje. Mezi nejúspěšnější můžeme zařadit obec Vykupitele episkopální církve v Houstonu, obec College Hill presbyteriánské církve v Cincinnati, Corpus Christi v Rochesteru ve státě New York, St. Noel v Clevelandu a farnost Svatého Vykupitele v San Francisku.

Komunita Nový Jeruzalém v Cincinnati je jistě dalším příkladem, ačkoli to je katolické společenství bez farních hranic. Další komunity smlouvy, jak katolické tak i protestantské, vyrostly za posledních dvacet let v řadě míst po celé zemi. A ze zde zmíněných farností a společenství nezrealizovaly žádné dvě tento model přesně stejným způsobem. Ve skutečnosti většina z nich vyrostla bez takovýchto jasně formulovaných pravidel. Ale podíváme-li se zpět na historii jejich obnovy, každá si pro sebe objevila všech pět pravidel a tím či oním způsobem se jimi řídila.

Nejpozoruhodnější příklady tohoto procesu obnovy ale můžeme nalézt ne ve Spojených státech, ale v ekonomicky znevýhodněných zemích Třetího světa. V Latinské Americe, Africe a Asii jsou tradiční farní struktury pomalu nahrazovány novým modelem, „základní skupinou“ („base community“). V Brazílii je například nyní něco mezi osmdesáti až sto tisíci takových malých společenství, které ze zcela praktických důvodů v této zemi působí jako farnosti. Velký farní kostel se stal ekvivalentem diecézní katedrály a lidé tam chodí jen při zvláštních příležitostech.

V typické základní skupině může být od deseti do stovky rodin, které žijí v městských čtvrtích nebo na vesnicích. V obou případech jde o společenství dost malé na to, aby se lidé navzájem mohli osobně znát. Znají své praktické a duchovní potřeby, modlí se spolu, studují spolu Písmo, baví se spolu. Slouží jeden druhému a setkávají se při řešení společných problémů. Když do společenství může zavítat kněz, což je tak jednou za měsíc, slaví společně eucharistii. Ale když ji slaví, mají opravdu co slavit: Ducha vzkříšeného Pána žijícího v rozpoznatelném Kristově těle.

Společenství obnovy u nás a základní skupiny ve Třetím světě nám ukazují, že v dnešním světě opravdu existují nové způsoby, jak být katolíkem. Když se díváme na to, co se děje s farnostmi v naší vlastní zemi, mohli bychom snadno usoudit, že nás Pán posunuje pomalu tímto směrem. I když se modlíme za kněžská povolání, abychom mohli nadále zachovat tradiční strukturu farností, zdá se, že Bůh na tyto modlitby neodpovídá.

Možná nám Duch říká, že toto je nový okamžik v historii, čas, kdy pokračování starou cestou už není cestou nejlepší. Duch svatý nalil během II. vatikánského koncilu mladé víno obnovy do církve a nyní objevujeme, že mladé víno potřebuje nové měchy. Právě tak, jak Ježíš předpovídal, že: „Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno měchy roztrhne a vyteče, a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů“ (Lk 5,37–38).

Vypadá to, že naše modlitby za obnovu jsou vyslyšeny, ale mnohem úžasnějším způsobem než jsme vůbec čekali. Bůh nám, zdá se, říká, že je čas, aby církev našla novou identitu, protože naše stará katolická identita se rozpadá a my jsme k hledání přinuceni. Jak naznačuje tradiční katolická modlitba, když Bůh sešle svého Svatého Ducha, bude obnovena tvář země.

5.6. Církevní autorita

Třetí oblastí katolického života, která se stala problematickou, je církevní autorita. Při probírání temné stránky katolicismu jsme již hovořili o negativním vlivu autoritářství a klerikalismu v institucionální církvi. Když jsme hovořili o světlé stránce katolicismu, zmiňovali jsme se o tom, že autorita je potřebná pro formaci společenství, protože bez nějakého ohniska jednoty jdou jednotlivci každý svou vlastní cestou a společenství se rozpadá.

Co je tedy tou autoritou, která je potřebná dnes pro obnovu církve? Z čeho autorita v církvi pramení? Nemůže být pochyb, že církevní autorita v posledku pochází od Boha. Jestliže je církev lidem Božím a jestliže je Božím nástrojem spásy, pak jak autorita církve, tak i jakákoliv autorita uvnitř ní musí nakonec pocházet od Boha.

Náboženství je nutně autoritativní. To není něco, co se libovolně vezme nebo odloží, sebere nebo odhodí. To není věc osobní preference jako koníček nebo práce, ani věc osobního názoru jako členství v klubu nebo politické straně. Náboženství klade definitivní nárok, pokud jde o smysl a cíl života. Žádná lidská autorita nemůže předstírat, že zná to, co náboženství předkládá jako zjevení o původu a osudu lidské existence. Pokud má náboženství vůbec nějakou hodnověrnost, je to proto, že jeho autorita pochází od Boha.

Bůh se ale nezjevuje přímo. Jak sv. Jan výstižně říká: „Boha nikdy nikdo neviděl“ (1 Jan 4,12). Boží zjevení je vždy zprostředkováno, to znamená, že zjevení k nám vždy přichází prostřednictvím lidské zkušenosti. Ať Bůh mluví ve viděních nebo hlasy, v pocitech nebo předtuchách, zjevení je vždy zprostředkováno skrze lidskou představivost. Ať Bůh mluví skrze Ježíše nebo Písmo, skrze proroky nebo jiné náboženské autority, zjevení k nám vždy přichází skrze zkušenost vidění nebo slyšení něčeho, co je mimo transcendentního a neviditelného Boha.

My katolíci věříme, že Boží zjevení k nám přichází v první řadě skrze Písmo a tradici. Písmo zahrnuje zjevení, které Bůh dal Izraelitům skrze jejich historii, a zjevení, které Bůh dal apoštolům skrze jejich zkušenost s Ježíšem Kristem. Katolická tradice ztělesňuje moudrost křesťanů, kteří po staletí rozvažovali o Písmu a snažili se zaslechnout Boha, který k nim promlouvá v jejich vlastních životech. Ačkoli Bůh může mluvit a zajisté také mluví k jednotlivcům, věříme, že osobní zjevení vždy musí být posuzována podle toho, zda jsou v souladu s původním zjevením Písma, jak mu rozumí židovsko-křesťanská tradice.

Ne každý je ale biblista nebo student církevní historie. Z toho důvodu katolíci také věří, že církev sama, a zvláště její učitelský úřad, má zvláštní autoritu, když jde o interpretaci Písma ve světle velké tradice. Papež, biskupové a kněží v jednotlivých farnostech jsou prostředníky toho, co Bůh zjevuje v dnešní církvi.

Jako katolíci tedy můžeme říkat, že jsou různé zdroje náboženské autority. Poslední autoritou je vždy Bůh. Primárními prostředníky Božího zjevení jsou Písmo a tradice. Dnešním interpretem tohoto zjevení je církev, jejíž víra je vyjadřována skrze učitelský úřad církve. Věříme ale také, že Bůh mluví autoritativně k jednotlivcům, např. skrze jejich vlastní svědomí.

Jednou z velkých výhod katolicismu je, že na řešení otázek po smyslu křesťanství nejsme sami. Na rozdíl od protestantů ve spíše individualistických denominacích jsme my katolíci zbaveni břemena muset interpretovat všechno v Písmu sami nebo se rozhodovat mezi protikladnými výklady, nabízenými nesčetnými pisateli a mediálními evangelisty. Můžeme se opírat o ty, kdo v katolické tradici kráčeli před námi, a věřit, že jejich zkušenost s Bohem byla opravdová a že jejich porozumění zjevení bylo pravé. Můžeme se opírat nejen o základní články víry, zapsané v církevních dokumentech, ale také o spisy těch svatých a teologů, kteří rozjímali nad Písmem a zápasili se stejnými problémy, se kterými se střetáváme ve svém životě i my. Naše tradice nám slouží jako vodítko na naší vlastní cestě víry, občas nás ujistí, že i jiní slyšeli to, co, jak věříme, Bůh říká nám, a jindy nám zase ukáže věci, kterých jsme si dosud v Písmu nevšimli.

Ale současně nesmíme zapomínat, že žít evangelium je věcí vlastní zodpovědnosti pro každého z nás. Jádrem života podle evangelia je osobní vztah s Bohem, a opravdový osobní vztah z naší strany zahrnuje jak poznání, tak osobní nasazení. Jakmile jsme odrostli dětským střevíčkům, nemůžeme už se zděděnou vírou vystačit. Jestliže jsme dospělými věřícími, nejsme už oprávněni říkat, že věříme, protože nám řekli, abychom věřili. A ani nemůžeme věrohodně dodržovat náboženskou praxi pouze proto, že nás ji naučili. Je třeba, abychom v nějakém bodě našeho náboženského vývoje skutečně vzali za své to, v co věříme a jak jednáme. Jinak naše víra není opravdu naše, ale je vírou někoho jiného.

Účelem našeho kontaktu s naším náboženským dědictvím není to, že ho máme slepě následovat, ale to, že se z něj máme rozumně učit. Měli bychom číst Písmo ne proto, abychom dostávali snadné odpovědi na všechny naše otázky, ale abychom se sami otevřeli Bohu, který k nám skrze Písmo promlouvá. Podobně bychom se měli seznámit s katolickou tradicí ne proto, abychom otrocky následovali to, jak se jednalo dříve, ale abychom hledali zralým způsobem moudrost věků. Nemůžeme se vyhnout své zodpovědnosti útěkem do biblického nebo věroučného fundamentalismu.

Být ve styku s tím, v co církev věří, je dalším požehnáním, ze kterého se my katolíci těšíme, když jde o pochopení Božího zjevení. Katolická tradice hlásá, že kromě zjevení, které lze nalézt v Bibli a v církevním učení, pomáhá sensus fidelium, „konsenzus věřících“, pochopit to, co Bůh církvi zjevuje v libovolném okamžiku dějin.

Toto trvalé zjevování se v církvi je základem toho, co kardinál Newman nazývá „vývojem učení“, oním stále se rozvíjejícím chápáním věcí víry a mravů, které ještě nebyly jasně písemně vyjádřeny. Během prvních křesťanských desetiletí a století například sensus fidelium rozhodl, které z mnoha raných spisů by měly být zahrnuty do toho, co dnes nazýváme Novým zákonem. Dogma o Nejsvětější Trojici, ustanovení sedmi svátostí, úcta k Panně Marii a kanonizace svatých, všechno to bylo v různých okamžicích církevní historie vyjádřením konsenzu víry.

Pokud je v dnešní církvi autorita problémovou oblastí, je to částečně proto, že jsme zapomněli na význam konsenzu věřících. Ačkoli etnickému katolicismu prospívalo, že dělal to, co se zdálo přiměřené lidem dané kultury (například zvláštní festivaly a unikátní náboženské zvyky), institucionální katolicismus podporoval opačný trend nedělat nic, dokud to hierarchie neodsouhlasí. Problém byl prohlouben faktem, že v mnoha podobách etnického katolicismu bylo autoritativní řízení kulturně přijatelné. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, paternalismus u duchovenstva plodí pasivitu laiků. Ale paternalismus v církvi, když se okolní společnost stává méně patriarchální, plodí odpor a nelibost.

Problém dneška nespočívá v autoritě Církve, ale v autoritářství. Církev, jako každá instituce, potřebuje autoritu. Opravdová autorita inspiruje a vede: je zdrojem vize tvůrčích schopností a pověřuje jiné, aby ji v této vizi následovali. Autoritářství na druhé straně vize přiškrcuje a omezuje oblast možností. Říká druhým, co mají dělat, a zakazuje jim dělat něco jinak.

Když hierarchie ztratí kontakt se sensus fidelium, pokouší se dávat příkazy, ale lidé ji prostě nenásledují. Lidé mají intuitivní charisma pro rozeznávání toho, co Bůh zjevuje Církvi dneška, a pokud interpretace hierarchie jde opačným směrem, jsou na rozpacích a zděšeni ztrátou konsensu. Pokušení autoritářského vedení je ve stále výraznějším trvání na tom, že mluví za Boha, ale jestliže lidé neslyší Boha říkat stejné věci, odepřou jim svůj souhlas.

Nechceme popírat, že se hierarchie musí také ujímat vedení při vyučování toho, co se ještě nestalo mezi laiky obecně uznávaným. Američtí biskupové byli kritizováni za veřejná prohlášení proti jaderné válce a politice zastrašování a papež sám byl kritizován za otevřené vystupování proti nespravedlnosti, způsobované ničím neomezeným kapitalismem. Hierarchie je Bohem pověřena nejen následovat, ale také tvořit sensus fidelium ve věcech víry a mravů.

Pokud zběžně pohlédneme na část napětí mezi hierarchií a laiky v dnešní Církvi, tak ale můžeme pozorovat, že často tím pravým problémem není autorita, ale autoritářství. Je mnoho neshod v oblasti sexuality, protože patriarchální vedení není srozuměno s netradičními sexuálními rolemi a praxí. Schopnost žen zastávat Církevní funkce, místo žen v rodině a společnosti a morálnost jistých sexuálních praktik jsou často diskutovanými tématy mezi celibátní mužskou Církevní hierarchií a ženatými nebo svobodnými laiky, kteří představují 99 procent příslušníků Církve. Příliš často to vypadá, že si hierarchie vytváří svůj úsudek bez dostatečného naslouchání lidem, kteří budou jejím rozhodnutím ovlivněni.

Sexualita ale není jedinou oblastí nesouhlasu. Schopnost teologů artikulovat sensus fidelium slovy, které se nepřizpůsobují spisům minulosti, není někdy konzervativními Církevními představiteli, kteří zapomínají na vývoj Církevního učení, uznávána. V proměňujícím se světě se musí měnit i způsob, kterým mluvíme o evangeliu. Jinak se náš náboženský jazyk stane archaickým. Pro vývoj Církevního učení musí existovat vždy tací, kteří jsou na hrotu tohoto postupu. Lidé v Církvi buď svou katolickou víru ve spisech těchto myslitelů rozpoznají, nebo ne. Jestli ne, na tyto spisy usedne prach a jsou zapomenuty. Ale jestli v nich věřící rozpoznají autentické vyjádření katolické víry, spisům těchto teologů se dostane v Církvi větší autority. Konečná fáze tohoto procesu přijde, když hierarchie rozpozná souhlas věřících a oficiálně potvrdí, co Církev přijala.

Když hierarchie tento proces nerozpozná, tak nastanou konflikty. Vyskytly se v minulosti a vyskytují se i v současnosti. Dokonce i největší teolog středověku, sv. Tomáš Akvinský, byl vícekrát odsouzen svým místním biskupem, i když se o několik století později jeho spisy staly standardní učebnicí teologie. Před několika desetiletími byl Pierre Teilhard de Chardin umlčen Vatikánem za jeho názory na evoluci, ale po jeho smrti jeho názory pomohly mnoha katolíkům vidět evoluci jako Boží dílo.

V naší současnosti byli Hans Küng, Leonardo Boff, Charles Curran a Matthew Fox odsouzeni za vyjadřování nepravověrných názorů. Autoritářský způsob, jakým s nimi bylo naloženo, způsobil v Církvi konflikt.
Další oblastí nesouhlasu je právo lidí tvořit eucharistická společenství, která nejsou vedena duchovním správcem. Tento konflikt není tolik viditelný v naší vlastní zemi, jako v zemích, kde je velký nedostatek kněží, ale jak se tento nedostatek stává i u nás akutnějším, tak se konflikt blíží i k naším vlastním břehům. Laici v dříve zmíněných opěrných společenstvích by například rádi slavili večeři Páně vícekrát, než jednou za měsíc, ale brání jim v tom Církevní zákony, které zakazují svěcení ženatých mužů. Zastánci teologie osvobození ve třetím světě argumentují, že lidé by měli být od takovýchto Církevních omezení osvobozeni, ale hierarchie není dosud takovým změnám otevřena.

Hierarchie musí být konzervativní, protože jeden z jejích úkolů je uchovat katolickou tradici. Hierarchie, která by tak nedbala minulosti, že by dovolila vždycky všemu se vydávat za katolické,  by neplnila k tomu ji svěřený úřad. Současně by ale hierarchie, která by tak dbala minulosti, že by nedovolovala vývoj a změnu, zrazovala svou víru zrovna tak. Dnes jsou naši biskupové lépe schopni rozlišit mezi pouhou modernistickou inovací a radikálnějším návratem k původnímu evangeliu (například nenásilí a pacifismus, společenství, jednoduchý životní styl, služby laiků). Obě pojetí vypadají jako změna, ale mají velmi rozdílné zdroje, energii i cíle.

Katolíci by měli doceňovat změnu víc, než kdo jiný. Když se zeptáte katolíka, co se stane při slavení eucharistie, tak vám řekne, že chléb a víno se změní na Tělo a Krev Krista. Změna je u kořene základního symbolu naší víry, u centrální svátosti naší Církve. Změna je v jádru naší teologie. Nejen v teorii přepodstatnění, ale také v naší celé teologii svátostí a v naší celé spiritualitě. Skrze svátosti nám Bůh dává nový život a náš život je stále obnovován prostřednictvím duchovního růstu. Jak uvidíme v následující kapitole, největšími příklady změny v Církvi jsou svatí. Díky jejich otevřenosti k Duchu totiž nechali Boha, aby je měnil radikálně a nepřetržitě.

Příklad svatých nám také dává základní odpověď na problém autority v Církvi. Svatí jsou obyčejní lidé, kteří se stali neobyčejně svatými svou poslušností k Boží autoritě. Naslouchají Božímu volání k radikální konverzi a neustálé proměně ve svém vlastním srdci. Čtou Písmo svaté s otevřeností k Božímu slovu  a  jsou dbalí katolické tradice při jeho interpretaci. Mají smysl pro to, co Bůh zjevuje Církvi jejich dnů a respektují pastýřský úřad Církve.
Následkem jejich poslušnosti k Boží autoritě tak, jak jim ji zprostředkuje jejich vlastní zkušenost modlitby, Písmo svaté, tradice a prostřednictví Církve a jejích představitelů, životy svatých berou na sebe jedinečnou autentičnost. Autentičnost evangelia skrze ně prosvítá. Cesta, kterou žijí, autentičností evangelia v jejich životech prozrazuje autoritu Boha. Lidé jsou touto autentičností přitahováni a respektují autoritu, která za tím stojí. Není náhodou, že většina zakladatelů řeholních řádů a duchovních hnutí v Církvi byla svatých.

Co může být řečeno o jednotlivých svatých, může být také řečeno o autentických křesťanských společenstvích. Když lidé autenticky žijí evangelium v Těle Kristově, jejich společný život komunikuje s Boží autoritou. Když se lidé sdílejí a starají se jeden o druhého, když se milují a odpouštějí si navzájem, když žijí v Božím království a pracují, aby přinesli Boží mír a spravedlnost světu, jejich společenství vytváří autoritu, které ostatní chtějí naslouchat a učit se od ní.

Věrohodná autorita v Církvi, od časů prvotního společenství až k současnosti, pochází z autentického života podle evangelia. Taková autorita není autoritářská ale autoritativní, nepožaduje ale zve, není špatnou ale dobrou zvěstí. Autentický život z evangelia není mrtvou, ale žijící autoritou, která volá lidí k obrácení od smrti k životu a ukazuje jim Ježíšovu cestu, jak žít život naplno.

V Církvi dnes potřebujeme znovuobjevit tento oživující smysl náboženské autority. Pokud evangelium budeme nejen kázat, ale také z něho žít, náš život bude mít autentičnost evangelia a naše kázání bude mít autoritu. Jestliže rodiče budou žít evangelium autenticky, jejich děti v tom uvidí dobrou zprávu, kterou také je. Jestliže evangelium bude žito ve společenstvích a farnostech, tak budou mít Ježíšovu autoritu v celém okolí a ve městech, která je obklopují. A pokud bude evangelium žito Církví celého světa, Církev bude mít autoritu, kterou potřebuje k tomu, aby byla Božím nástrojem spásy.

Osobní poslání

Naše diskuse o autoritě nás přirozeně dovedla ke čtvrté problémové oblasti v dnešní Církvi – k poslání. Základní misí Církve je žít evangelium a když to děláme, oznamovat světu dobrou zprávu o spáse. Jestliže Církev je lidem Božím, tak ale její mise je úkolem všech, nejen několika vybraných. Jestli Církev má žít evangelium, pak každý v Církvi musí žít evangelium. To je osobní zodpovědnost každého člena Církve. Pokud v této zodpovědnosti jednotlivci selhávají, pak ve svém základním poslání selhává i Církev.

Instituční katolictví rozvinulo pod vlivem západní kultury velmi organizační přístup ke své misi. Během prvních staletí křesťanství byla většina misijních aktivit v Církvi v rukou obyčejných křesťanů, žijících své životy tak neobyčejným způsobem, že jiné k takovému životu přitahoval. Kromě  několika jednotlivců, jako byl sv. Pavel, který cestoval od města k městu a oznamoval dobrou zprávu o Ježíšovi, nemáme v prvotní Církvi žádné záznamy o jakékoli organizované misii. Radostná zvěst byla rozšířena lidmi, kteří jednoduše evangelium žili, a autentičnost jejich životů byla tou jedinou autoritou, kterou potřebovali, aby evangelium bylo znamením spásy.

První organizované misijní úsilí se konalo o několik století později, po zhroucení Římské říše. Východní svět byl fakticky odříznut od Západu a biskup římský si dal za úkol požádat mnichy, aby opustili svoje kláštery a riskovali svoje životy pro rozšíření evangelia k barbarům severní Evropy. Mnoho lidí při tomto úsilí hrdinně zemřelo, ale nakonec jejich odvaha zvítězila. Od devátého století byla ke křesťanství přivedena většina Evropy a v jedenáctém století byl úkol završen. Toto obrovské a dlouhodobé misijní úsilí dalo vzniknout středověkému křesťanskému světu.

Tato staletí misijní aktivity ale vytvořila vzor pro všechnu misionářskou činnost v budoucnu. Jednotliví křesťané už dále nevnímali svou misi v žití evangelia s takovou autentičností, aby to k němu druhé přitahovalo. Z jedné strany byla celá Evropa přinejmenším navenek převedena ke křesťanské víře a nikdo už nezbyl nepokřtěný, kromě dětí. Ale co bylo závažnější, katolíci navždy spojili misionářskou práci se členy řeholních řádů. Důležitá část prvotní katolické tradice byla zapomenuta.

Etnické katolictví pokračovalo podle vzoru, který byl během tohoto misijního období ustaven. Narozdíl od  sv. Pavla, který kázal evangelium a pak nechal místní konvertity vést a budovat jím založená křesťanská společenství, mniši ustanovili sami sebe za vůdce v Církvi a místo aby budovali společenství, postavili kláštery. Od těch uvnitř klášterů se očekávalo, že budou žít evangelium v plnosti, ale po těch venku se žádalo jen vyhovění minimu mravního života. Byl tím zřízen dvouúrovňový systém svatosti, s duchovenstvem v horním a s laiky v dolním patře. Laici byli závislí na duchovenstvu kvůli kontrole a korekci jejich směřování. Jejich zodpovědnost byla pouze za "spásu jejich vlastní duše" poslušností Desatera přikázání a Církevních pravidel. Jakákoliv odpovědnost za misii byla ponechána na duchovenstvu.

To není snižování hrdinství misionářů v Církvi během posledních deseti století. Mnoho příslušníků řeholních řádů, žen i mužů, strávilo své životy žitím evangelia a přinášením ho lidem, kteří by nikdy nepoznali Krista, kdyby nebylo této jejich oběti pro poslání Církve. Že dnešní křesťanství není jen evropským náboženstvím, ale univerzální Církví, za to vděčíme úsilí misionářů v 16. století, kteří  přinesli evangelium do Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Asie a Tichomoří.

Geograficky jejich úsilí uspělo, evangelizačně ale jejich metoda selhala. Tím máme na mysli, že metoda která byla Církví institucionalizována, aby přinesla evangelium světu, uspěla jen v tom, že přinesla světu institucionální Církev. Evangelium nebylo nikdy celou Církví plně žito, a to ani v "pokřesťanštěné" Evropě. Misionáři uspěli přinejlepším při zcivilizování barbarů. Ale války, které sužovaly evropskou pevninu od středověku do 20. století, potvrzují selhání institučního misionářského úsilí v opravdové evangelizaci. Nemělo by být tedy překvapením, že jednou z našich největších potřeb dneška je evangelizace - uvnitř Církve!

Evangelizace úplně jednoduše znamená žití evangelia takovým způsobem, aby to jiné přitahovalo a zvalo do Církve. To se liší od evangelizace, která znamená kázání evangelia a křtění lidí do Církve. Díky smutně proslulým televizním kazatelům jsme dnes dobře obeznámeni s celou evangelizační scénou ve Spojených státech. Evangelizace se u nás stala náboženskou verzí manipulace, při které  jsou lidé přetahováni k jedné církvi nebo televizní stanici, jen aby byli po chvíli rozčarováni a přešli zase k jiné církvi. Kazatelé jednoduše konvertují konvertity a překřtívají pokřtěné. Jejich publikem jsou lidé, kteří jsou nábožní a dělají jim radost pobožné věci, jako je navštěvování bohoslužeb a hovory o teologii.

Svět nepotřebuje narcistní náhradu za křesťanství. Nepotřebuje tuto mělkou duchovnost lidí, donekonečna potřebujících ujišťování, že je Bůh miluje, že pro ně Ježíš zemřel a že půjdou do nebe. Co svět vždycky potřeboval, a co Církev potřebuje dnes, není jen kázání evangelia, ale život evangelia.

Evangelizace institucionální Církve se ale nemůže nikdy uskutečnit,  pokud se nechá na duchovenstvu, nebo i jen na zvlášť vyškolené skupině laických pomocníků. Jestli evangelizace znamená učit se žít evangelium, nemůžeme si platit jiné, aby to dělali za nás. Musíme to dělat my sami. Jinak se mineme s naším základním posláním jako následovníci Krista a Církev se mine se svou základní misí žít evangelium.

Žití evangelia nespočívá v memorování úryvků z Bible nebo navštěvování modlitebních setkání o nic víc, než memorování katechismu a chození na mši. Není v tom, že máme své odpovědi a chodíme do kostela, ale v žití těchto odpovědí a bytím Církví. Nespočívá v prostém poslouchání Přikázání, což je Starozákonní morálka, ale v užívání si Blahoslavenství, což je životní styl Nového Zákona.

V mnoha překladech začínají Blahoslavenství, které lze nalézt v Ježíšově kázání na hoře, slovy "Blaze těm ..." (Matouš 5:1-12). Jiný překlad řeckého slova, kterým každé z Blahoslavenství začíná, je "šťastný". V tomto kázání Ježíš oznamuje jeho způsob štěstí, jeho způsob života v Království. Říká, že štěstí se nachází ve vědomé a zrale uvážené chudobě, ve sdílení smutku s těmi kdo mají zármutek, ve střízlivosti a praktičnosti, v konání toho, co Bůh žádá, ve slitovnosti a v ochotě odpouštět, v nezáludnosti, v práci pro mír a spravedlnost. Evangelium je nazýváno radostnou zvěstí, protože je to způsob života, který vede ke štěstí. A to nejen pro ty, kdo ho právě žijí, ale také pro ostatní, kteří z toho mají prospěch.

Ježíš jen prostě evangelium nekázal, on ho žil. Radostná zvěst byla v Kristově životě dřív, než o ní vůbec začal hovořit a kázat ji druhým. Radostná zvěst byla v tom, že je možné žít tak, jak žil Ježíš, a Ježíš byl pro tento nový život žijícím důkazem. To byl život, který mu byl dán Bohem, život, který mohl dělat ze všech lidí syny a dcery Boží.

Jedním slovem, Ježíšův život byl životem služby. Byl životem služby a dávání sama sebe. Byl životem, který se obětuje, aby jiní mohli žít. Byl životem kříže, a v Ježíšově případě bylo ukřižování nakonec i tělesnou realitou. Ale neskončil v něm, ale skrz něj vedl k zmrtvýchvstání. V našem případě ukřižování nemusí být tělesnou smrtí, ale stále znamená obětování našeho života, aby jiní mohli žít. A stále vede k zmrtvýchvstání. A to je tou dobrou, radostnou zprávou.

Život Ježíšův i těch, kdo ho zkusili poznat, je šťastným životem. Neexistuje život, který by byl šťastnější nebo požehnanější. Je životem útrap, ale působí zázraky. Je frustrující, ale je prospěšný. Znamená umírat sám sobě, ale také znamená znovu se narodit. Znamená dělat si nepřátele v důsledku práce pro mír a spravedlnost, ale je cestou ke hlubokému a trvalému přátelství v důsledku sdílení víry  a sdílení života.

Život Ježíšův má kořeny ve službě, uzdravování a obhajobě ostatních. Pro nás to je dnes život spojený s problémy bezdomovectví, péčí o nemocné AIDS, uprchlíky, militarismem a nukleárním odzbrojením, vězni a reformou vězeňství, sociální reformou, bitými a zneužívanými chráněnci, hospici pro nemocné a umírající, chudobou a mnohým dalším.

Není to snadné, a snad to ani není možné, žít život Ježíšův v osamění. A to je důvodem, proč pro ty, kdo následují Ježíše, je nezbytné být Církví, tělem Kristovým. Posláním každého křesťana je žít radostnou zprávu právě tak, jako ji žil Ježíš. Ale toto poslání nemůže být opravdově uskutečněno bez podpory sester a bratří v Kristu. Když evangelium žije Církev, pak ho mohou žít i jednotlivci. A když jednotlivci žijí evangelium mezi sebou, poslání Církve je naplněno.

Jestli se má Církev našich dnů obnovit, tak musí být řečištěm nového života, který nám Ježíš dal a který nám umožnil žít. Musí být řečištěm živého evangelia a radostných zpráv. To se může stát jen tehdy, když každý z nás udělá z Kristova poslání naše vlastní, osobní poslání. A to se může stát jen tehdy, když naše poslání v životě bude spočívat v tom, být svatými a pomáhat si s tím navzájem.

Pro osobní reflexi

1) Jak ty sám(a) chápeš význam toho, že jsi katolíkem, katoličkou? Jak si myslíš, že se změnil náhled lidí na svoje katolictví od II. vatikánského koncilu v 60. letech?

2) Jak bys popsal(a) svou zkušenost s vlastní zbožností? Jaké věci nebo události ve tvém životě bys mohl(a) popsat jako prožívání (nebo prožití) náboženské zkušenosti? Jaký vztah, jestli vůbec, vidíš mezi zbožností a prožitím náboženské zkušenosti?

3) Jaké věci nebo události ve tvém životě ti daly porozumět své vlastní identitě jakožto křesťanské? A jakožto katolické?

4) Jakými způsoby jsi zažil(a) společenství v Církvi? A jakými způsoby jsi ho nebyl(a) schopen (schopna) prožít? Jaké výhody a nevýhody vidíš na svém případném zapojení se do skupiny sdílené víry a do společenství sdíleného života?

5) Jak si myslíš, že se průměrná katolická farnost může stát více společenstvím? A jak si myslíš, že by to mohla udělat tvoje vlastní farnost?

6) Jaká by podle tebe měla být role autority v Církvi? Co vnímáš jako hlavní oblasti konfliktu mezi Církevními představiteli a obyčejnými katolíky? Jak si myslíš, že by tyto konflikty měly být řešeny?

7) Jak vnímáš poslání Církve? Jak  se ty sám(a) cítíš částí (nebo necítíš částí) tohoto poslání? Jak si uvědomuješ své vlastní poslání, pokud si ho vůbec uvědomuješ?