SeSkup 2023, 3.-5. března 2023, v Praze na Fortně

Téma: Chlapi sobě aneb Ke kořenům

Vracíme se tam, odkud jsme vyšli, aneb Adamův návrat

Když jsem v pátek 7. března vystoupil na smíchovském nádraží, abych po roce mohl na Fortně prožívat SESKUP, zastavil jsem se nejdříve v trafice pro dvě jízdenky na MHD. Přede mnou stejnou potřebu měli ještě asi tři zákazníci, takže prodejnou znělo:

„Dvě za čtyřicet, čtyři za třicet.“

„Dvě za třicet,“ přidal jsem se, jakmile jsem přišel na řadu.

„Dobře,“ řekla viditelně přetažená paní prodavačka, „ale vezmete si s nimi i támhletoho malýho kluka? “

„No jasně,“ nezaváhal jsem ani na vteřinu.

„Půjdeš támhle s pánem, on si tě vezme,“ oznámila s úlevou svému synkovi. Naše oči se poprvé setkaly, trochu znejistěl, stejně jako maminka.

„Líbilo by se ti bubnování na Pražském hradě?“ pokračoval jsem.

„No vidíš, bicí máš přece rád, pořád do něčeho tlučeš, “ nedala se odbýt ani prodavačka, bylo vidět, že její únava trochu polevila.

Syn se podíval nejdříve na mě, potom na ni a důrazně zavrtěl hlavou, nebyl si jistý, zdali to se svým zlobením nepřehnal. Začalo mě ho být líto.

„To nepoznáš legraci? Nemusíš být hned protivnej, my si tady s pánem děláme jenom srandu.“ Klučina si viditelně oddechl, já odešel se dvěma jízdenkami a příběhem, který ve mně dozníval ještě před branama Fortny.

Fortna je pro mě zkrátka místem, kam přicházíme se svými příběhy, je prostorem, ve kterém je zároveň utváříme, otevíráme, zvědomujeme na hloubku, niterně se jich dotýkáme, bubnujeme je a neseme s sebou dál, ale už v jiné, proměněné podobě. Dění letošního SESKUPU vytvářelo prostor pro Návrat ke kořenům, který jsem zakoušel nejen prostřednictvím našich příběhů a prožitků, jejichž společným jmenovatelem se ukázalo být chlapské bratrství (velmi přesně ho podle mě zpětně vystihují slova a činy Petra Hrušky, bratra, který na SESKUPU nebyl, ale jenž má na svém blogu (https://agas.cz/) už dlouhá léta motto: Žít s těmi zde a s těmi tam. Být láskou dnešku a zítřku nadějí. Žít s tím, co žije. A to, co umírá, provázet k smrti, co život otvírá. Wow! Uff!), ale hlavně návratem rituálním, prstí půdy, vodou a pětadvacetiletým mladým olivovníkem, který díky nám a v nás začíná na Fortně zapouštět své kořeny. Sobotní rituál mě přenesl zpátky do Zahrady, ze které jsme s Evou kdysi odešli a do které se navzdory všemu tolik toužíme vrátit.

Dozvuky a ozvěny toho, jak to udělat, ve mně rezonují ještě dnes. Jako drobnou ochutnávku plodů naší práce nabízím odkaz na video. Je z prožitku  nedělní slavnosti–Ježíšovy hostiny, kdy jsme společně s příchozími vytvořili takovou Zahradu teď a tady. V okamžiku, kdy Petr Glogar ve svém ztišení oslovil každého z nás, aby zformuloval své krédo, vnímáte, že je Fortna místem požehnaným a plodným, kde můžete být s Tím, o němž každý z nás máme nějakou svoji představu, ale vy v ten okamžik vnímáte, že Hospodin je tady prostě s vámi, otevírá vám náruč svého Edenu, jako kdybyste nikdy neodešli. A mně už jen naskakují slova vděčnosti a naplnění, že by ono krédo? Miluji Tě, Pane, nejen v příbytku srdce svého, kdykoliv se mohu navrátit do chrámu srdce Tvého, protože toužím a věřím, že Ty v něm přebýváš… A jaké je tvoje, Dalimile, Lukáši, Josefe, abych jmenoval jenom chlapy ze své skupinky.

V neděli po poledni jsem se nadechl a opustil brány Fortny, Zahrady, do které jsem se díky vám všem vrátil, prošel Pražským hradem, prodíral se davy turistů, až jsem na starých zámeckých schodech u reliéfu Karla Hašlera spatřil muže, jak klečí, či skoro leží na zemi a rukama sepjatýma v modlitební poloze svírá prázdný papírový kelímek… prošel jsem kolem něj, pak se zastavil, otočil jsem se a najednou spatřil dvě mladé ženy, jak ze svých luxusních kabelek vyndavají peněženky a házejí do toho papírového kalichu mince…

Howgh! Aleš