Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Rohr, Richard: Hledání svatého grálu

3. Oddělení a odchod

Jednou věcí, kterou mnozí lidé, zvláště ženy, nemají u mužů rádi, je, že muži jsou často neochotni k mluvení. A vskutku jedním z důvodů, proč muži rádi bubnují, je skutečnost, že bubnování jim umožní vyhnout se užívání slov. Nejběžnější stížností, kterou od žen slyším, je, že jejich mužové si s nimi nechtějí povídat.

Tato stížnost je tak běžnou věcí, že v mužské povaze musí existovat něco, co je děsí mluvit takže dávají přednost uzavřít se do sebe a přemítat. A bubnování nabízí dokonalou omluvu pro to být sám se svými city a myšlenkami. Toto se zdá být přijatelným vysvětlením, proč v kultuře za kulturou se muži shromažďují kolem táborových ohňů a bubnují. Cítí se lépe bubnovat bok po boku než mluvit čelist vedle čelisti.

Chlapi budou společně ležet v zákopech, bok po boku. Ve společné akci muži cítí jistou jednotu, loajalitu a společný zájem, propojení. Již více nesoutěžíme. Bubnujeme do téže bitvy, bubnujeme za tutéž věc. Ani si nemusíme být jisti, o jakou věc jde, znát ji není pro nás důležité. Duše nemusí být pochopena.

Často jsme hovořili o práci kněze jako o cura animarum, jako o péči o duše. Snad je to totéž, co se snažíme dělat v mužském hnutí. Jen tak tiše dumat o věcech. Možná se takovýto rituál týká toho dát sám sobě pocítit své zlomené srdce, pocítit hněv nebo touhu. S jistotou to nevím. My ale nepotřebujeme rozumět všemu, co děláme. To je částí mýtu racionalismu, v němž vše má být pochopeno. Konat nějaké věci s vírou, a dokonce monotónně je také způsob vědění.

Dobrý způsob jak nerozumět realitě

Mytologie netouží a ani neusiluje o to, aby realitu vysvětlovala. Spíše v ní jde o zkušenost reality. Většina z nás žije až výlučně ve své hlavě, zejména ti, kteří jsou příliš vzdělaní. Pokud nenalezneme význam věcí, nevíme, jak se k nim postavit. Toto prozrazuje nedostatek víry. A touhu ovládat. “Chci ovládat a nepodřídím se ničemu, čemu nerozumím – nebudu ´stát pod´ tím.” “Stát pod” znamená vydat sám sebe zkušenosti a nechat se jí poučit. Instinktivní svět toto zná, ale většina z  nás vlastní zkušenost nezakouší. Proto nejsme proměnění muži a proměněná kultura – nenalezli jsme cesty k prožití vlastní zkušenosti.

Potřeba přeložit mši do angličtiny tu nebyla. Při latinské mši jsme si mohli sednout a poslouchat gregoriánský chorál a zakoušet vlastní zkušenost. To je přirozené pro univerzální náboženství. Duše medituje, je to téměř jako most přes řeku mezi vědomím a nevědomím. Duše přes most přenáší obrazy. Medituje mezi tělem a duchem.

To, co se pokoušíme nyní otevřít, je právě tato meditace. Pravdivé náboženství nás nevede k  malým, ale k velkým citům. Velké city jsou ony, pro které bychom zemřeli a pro které bychom změnili svůj život. Velká touha. Velká vášeň. Velký hněv. Velká věrnost. Velké společenství. Tyto velké city vyvěrají z velkého moře nevědomí. Z celého druhého bytostného já, z něhož máme strach a bojíme se ho znát.

Nemůžeme riskovat invazi svého nevědomí do té doby, než si jasně uvědomíme vlastní identitu, než si v adekvátní míře uvědomíme své vlastní hranice i hranice druhých lidí a než si nějakým způsobem uvědomíme to, co je posvátné a absolutní. Ve skutečnosti je mnoho takových nezralých lidí, kteří dovolí svému nevědomí vstoupit, ale kteří neznají hranice svého vlastního já, nemají žádný smysl pro svou identitu. Všichni “stojí nad”, a proto nikde. Bohužel toto je v naší dnešní společnosti spíše normou než výjimkou.

Liberální společnost odmítá nabídnout mladému muži jakékoli hranice říkající ne. Tržní kultura nevidí potřebu posvátna, když všechny věci jsou pouze ke koupi a na prodej. Levný liberalismus se vždy vyhýbá závazkům, a tedy identitě. Církev v nekultivované reakci rozhazuje řadu ne, nabízí sentimentalitu jako náhražku za děsivé posvátno a vyzývá k závazku církevně se identifikovat namísto toho, aby nabízela víru a učednictví. To nebude fungovat.

Staré povídačky a věci nevyslovitelné

Heinrich Zimmer řekl: “O věcech prvního řádu mluvit nemůžeme. Věci druhého řádu pak obvykle bývají obvykle špatně chápány.” A právě věci druhého řádu jsou předmětem našeho bádání. Je to svět obrazů, metafor, symbolů, příběhů a mýtů. Náš logický, materiální svět je obyčejně špatně chápe. A protože jsme unaveni z toho, že nás lidé nechápou, jsme unaveni lidmi, kteří nás nazývají heretiky a excentriky nebo stoupenci New Age, prostě o takových věcech nehovoříme. Vždyť kdo by si přál být stále špatně chápán?

Věci druhého řádu jsou takové, které poukazují na věci řádu prvního (o nichž se nemá hovořit). Celé náboženství je metaforou. To se odráží v prvém a druhém přikázání. Je jen jeden Bůh a nepokoušej se zhotovit si obraz tohoto Boha, protože všechna vyobrazení jsou metaforami, přinejmenším přibližnými vyobrazeními, prsty ukazujícími na měsíc. A jak známo, snažíme se bojovat o prsty, místo abychom hleděli na měsíc. Každý chce jediný, svatý, katolický, apoštolský prst. Pak bojujeme o to, kdo má pravý prst. Spasí tvůj nebo můj prst? Ani jeden. Pouze Bůh dává jména a osvobozuje.

Chránit metafory, jako by byly konečným produktem, znamená dávat prostor mnohému náboženskému modlářství. Upalovali jsme lidi na hranici, protože nepřijali pravou metaforu. Nepřipouštíme lidi k univerzálnímu stolu společenství, který ustanovil Ježíš, jelikož nehovoří stejným jazykem jako my. Když náboženství si plete metaforu se skutečnou věcí, pak nádherný proces transformace činí něčím mechanickým. Tajemný a osobní Bůh je transmutován na automat na kávu a my mačkáme knoflíky.

Tak strávíme většinu svého života mluvením o věcech třetího řádu. O bezpečných, kontrolovatelných, měřitelných, legalizovaných věcech. O sportu, zdraví a o tom, co dělá náš soused.

Doufám, že až se odvážíme vstoupit do mýtu grálu, budeme hovořit o věcech druhého řádu – o velkých příbězích, o prstech ukazujících na tajemství Ducha.

Říká se, že Homér napsal Illiadu a Odysseu, ale přesnější bude, když řekneme, že přepracoval staré příběhy mnoha kmenů, příběhy, které byly rozvíjeny od dob, kdy naši starověcí předkové sedávali kolem ohně, aby se těmito dobrodružnými historkami bavili, vzdělávali či jeden druhého děsili. Přetrvává-li příběh, můžeme si být jisti, že oslovuje něco v podvědomí. Netrval by, pokud by něco uvnitř nás neudržoval v pohybu. V tom také spočívá síla dobrých obrazů. Každý z nás by si měl pro sebe nalézt vhodný obraz, obraz, který láme srdce a nad nímž bychom se měli ptát, proč tomu tak je.

Ze všech mýtů západní civilizace známých do dnešního dne to byly Homérovy mýty, jež v 8. století před Kristem pojmenovaly putování mužů. Z Ithaky pryč a opět zpět na Ithaku. A všechny zkoušky během putování. Potom ve 12. a 13. století po Kristu se tento model bude opakovat. Existuje-li nějaký mýtus z dob po Homérovi zmiňující putování mužů, putování západní křesťanské duše, pak je to mýtus o svatém grálu. Vynořil se ke konci 12. století a rozvinul ve 13. a 14. století v mnoha odlišných formách. Jak Němci, tak Francouzi rozvinuli svou vlastní verzi. Nakonec mýtus byl u Angličanů vřazen do artušovské legendy. Ale vyskytoval se u všech evropských národů, a jak se rozšiřoval, nabýval propracovanějších a detailnějších podob. Lidé vypouštěli a přidávali prvky tak dlouho, dokud nevešel ve známost jako hledání svatého grálu.

Samo slovo “grál” zřejmě pochází ze španělštiny jako slovo označující “královskou krev” – mýtus o svaté nebo božské krvi (sangre real; san graal). Nakonec byl mýtus kristianizován coby hledání poháru, který Ježíš použil při poslední večeři.

Jung rozsáhle psal o symbolech krve, jak se objevovaly v jednotlivých kulturách. Pití krve je pravděpodobně nejranějším univerzálním symbolem toho jak získat podstatu druhé osoby. Jak získat energii a sílu druhých. To pomůže vysvětlit sílu a původnost křesťanské eucharistie. Právě to neustále budujeme. Bohužel jsme však rozředili pojem a udělali z něj sterilně čistou karikaturu originálu umístěnou na našich oltářích pokrytých krajkami. Tak krvavý, kurážný obraz pití krve hrdiny byl ze své velké části ztracen dokonce i u křesťanů, kteří akt pití krve vykonávají každý den.

Kde vyrůstala legenda o grálu

Navracíme se zpět k onomu mýtu, jenž přinejmenším vyrostl z našeho chápání eucharistie. V některých verzích hrdinou byl muž jménem Perceval (nepřekvapí nás, že jeho jména stejně jako jména dalších hrdinů se v zemi od země vyslovují odlišně).Ve staré angličtině jméno znamenalo Dokonalý blázen (Perfect Fool).

Není jasné, zda jméno odkazuje na počátek či konec cesty. V mýtu se předpokládá, že se člověk vydává na cestu v naivitě, pak prochází složitostí a paradoxy labyrintu a nakonec se vrací v druhé naivitě. V závěrečném úseku putování je hrdina prezentován jako dokonalý blázen, svatý blázen, jako svatý František. Jako ten, kdo sází všechno na jednu kartu. Jako ten, kdo již zná význam pravidel, a proto se již nikdy pravidly neřídí.

Charakteristický pro tyto mýty je způsob, jakým staví zdravý rozum na hlavu, že jméno typu Dokonalý blázen je chápáno jako vyznamenání. Někteří se snaží tento fakt interpretovat skrze francouzskou verzi a říkají, že jméno znamená “vprostřed probodnutý”. I toto by mohla být hezká interpretace jména. Ten, kdo je poražen. Ten, kdo má zlomené srdce. Katolická tradice, jež vytvořila všechna zobrazení krvácejícího posvátného srdce Ježíšova, se nám zdá být spíše sentimentální, ale je archetypální. Konečně každý to na své cestě zakusí. Zraněné srdce, uprostřed probodnuté.

Většina verzí legendy začíná pustým královstvím. Vládne nad ním – ačkoli stěží – muž zvaný Král Rybář. Je zraněný. Zdá se, že rána tkví v kyčli. Hlubší význam zranění v oblasti kyčle zřejmě hovoří o poškození sexuality nebo plodnosti. Není to plodný král. Proto celé království je neplodné. Pole jsou neúrodná, kláštery prázdné, lidé zbídačelí. Vše, co může král dělat – rána se totiž odmítá zahojit – je, že celý den rybaří; proto je nazýván Král Rybář. Jméno obyčejně odkazuje též na Krista, “rybáře lidí”.

Všichni obyvatelé země vědí, že po celou dobu královy nemoci se stává chorým i království. Máme tady postavu nemocného otce, toho, kdo drží systém pohromadě. Systém je na svém vrcholu nemocný. Ale – což je zajímavé – otec rybaří. Voda nezaměnitelně symbolizuje velké univerzální nevědomí. Nevíme, co se skrývá pod vodou. Tak to bylo do slova a do písmene pravdou do té doby, než se objevily ponorky a podobné věci. Jaké velké tajemství leží tam dole? Moře je přirozeným obrazem rozsáhlého nevědomí. Myslím si, že to je příčinou toho, že dokážeme hodiny sedět u oceánu a fascinovaně jej pozorovat - čekajíce na dar moře, čekajíce na něco, co nám samo dá uvidět. Chytání ryb je zřetelným symbolem noření se do vlastního nevědomí.

V mnoha mytologiích je moře popsáno v barvě vína-krve. Mnozí badatelé si myslí, že lidské oko ještě před několika tisíci roky nevidělo modrou barvu. A opravdu slovo modrá se nenachází v žádné starověké literatuře.

Tradice chleba a ryby

Nejlepší bádání se dopracovalo k názoru, že Ježíš slavil dvě tradice společenství pokrmu: tradici chleba a vína a tradici chleba a ryby.

S tématem ryby se setkáváme po vzkříšení: nalézáme ho v příběhu rozmnožení bochníků chleba a ryb. Dokonce se toto stává křesťanským logem, zvláště mezi tajnými křesťany. Tradice chleba a ryby byla samostatným druhem rituálního jídla: charakterizoval je vždy přítomný nadbytek Nazýváme to “vzít za vděk tím, co právě je na stole”: všichni se schází, podělí se a vždy ještě zbývá dostatek jídla pro druhé.

Je velmi zajímavé, že tradice chleba a vína se nadále udržovala, zatímco motiv chleba a ryby, mající víc ekonomické a praktické uplatnění, se ztratil. Pavel s ním zápasil v Korintu, když lidé přinášeli jídlo a ztráceli smysl pro pokrm agapé (“hody lásky”), při němž zůstávalo mnoho jídla pro chudé.

Tak možná Král Rybář jako symbol Krista chytá ryby ve velkém nevědomí, možná pátrá po své vlastní duši, po velké rybě v srdci evropské křesťanské civilizace, po praktickém významu evangelia. Jistě jeho chytání v sobě zahrnuje všechny tyto významy.

Máme tu pustou zemi, ne-otce, ne-krále, zraněného krále, věčně zraněného a neschopného být vyléčen. Nezdá se, že by vyvíjel jakékoli úsilí, aby byl vyléčen, s výjimkou úsilí hodit háček do moře.

Příchod Percevala

Do tohoto příběhu přichází dokonalý blázen, Perceval. Načrtněme jeho život. Především, aniž by nás to překvapilo, nemá otce.

Žijeme ve světě bez otce. Už ve 12. století byl hrdina ztvárněn tímto způsobem – byl tím, kdo nemá otce. Percevalův otec a bratři byli rytíři, kteří padli v bitvě. Matka mu vypráví o otci a bratrech, ale on nemá bezprostřední zkušenost s mužstvím, s mužností. Celý svět s ním komunikuje prostřednictvím matky. Příběhy o Percevalovi většinou vyprávějí, že pochází z královského rodu. Všechny hrdinské příběhy jsou takto podány; všichni hrdinové jsou aristokratické krve. Křesťanství nakonec toto otočilo. Staré životy svatých říkaly, že světci se narodili ze zbožných a neurozených rodičů. Jedním způsobem jak vyprávět pohanské mýty, které jsou spíše instinktivní a kurážné, je říkat, že hrdina pochází z královského rodu.

Lidé si jsou do jisté míry vědomi, že pocházejí od nejvyššího, od Boha. Jak by řekl Wordsworth: jsou “plující mraky slávy”. Podle mého názoru v tom ve skutečnosti spočívá význam slova “sláva”. Jste-li ve slávě, poznáte své kořeny, vaše srdce je čímsi mimo vás, čímsi větším než vy sami. Vašimi předky byli králové. Ostatně v to, že k takovému odhalení dojdou, doufají všichni věřící: doufají, že odkryjí, odkud přicházejí, kým jsou, kým byli před tím, než měli lidskou tvář, před tím, než vykonali cokoli dobrého či špatného.

Cílem křtu je smýt iluzi, že jsme pouhými syny tohoto světa. Máme božský původ. Pocházíme od Boha. V duchovním putování jde o odkrývání počátku. Nejde o to přijmout či vytvořit počátek – ale o to odkrýt, kým už jsme. Ježíš řekl: “Vaše jména jsou zapsána v nebesích.” Proto je nemusíme psát zde, jsou již tam. Naším osudem je vrátit se tam, kde jsme začali. To je hrdinovo putování, právě do nebesky transcendentního království.

Náboženství vždy dospívá k tomuto závěru: máme božský původ. Bůh netvoří veteš. Nejsme masou protoplazmy, která je spontánně, náhodou tady. Jsme Boží volbou.

Proto má Perceval božský původ. Jeho matka mu to tak řekla a on tomu věří. Každá matka říká svému synu, jak je velký, v určitém slova smyslu že je královským dítětem.

Nadto, jsa královského rodu a bez otce, Perceval vyrůstá v lesích, v přírodě. Velmi zřídka se hrdinové nalézají ve městě. To je instinktivní rys hrdiny, přírodně kolektivní.

Zde v Americe slovo “divočina” nabývá zvláštního významu pionýrských mýtů. V 18. a 19. století byla ideálem tak zvaná civilizace a slovo “divočina” se stalo pejorativním. To prakticky postavilo celou mytologii na hlavu. Dříve všechny mytologie divočinu nebo divokost idealizovaly.

Nezkrotili jsme pouze divočinu, ale zkrotili jsme také duši. A když už jsme jednou krotcí, pak jediné zvíře, které je pro nás přijatelné, je zvíře domácí. Jsem přesvědčen, že zvířata nám zrcadlí základní prvky naší duše. Ne náhodou každá skupina mužů chce se pojmenovat po nějakém zvířeti: Vlčata, Jestřábí hlídka, Orlí hlídka.

Zkušenost se zvířaty, zvláště když na nás hledí, je téměř posvátná. Svět mimo člověka nějakým způsobem s člověkem komunikuje. Jung říká: “Když náboženství přestane hovořit o zvířatech, pak celé upadne.” Vždy se mi to jevilo být trochu pohanské, ale pak, ne příliš dávno, jsem vedl exercicie v Assisi a přišel jsem do staré katedrály San Rufino, která tam stála již za života sv. Františka. Na průčelí této raně středověké katedrály je jeden obraz Krista přímo nad hlavním portálem, ale zbytek průčelí katedrály je vyzdoben zvířaty.

Dnes by někteří lidí řekli: “O můj Bože, to je okultní kostel, to je New Age, je pohanský.” Ale katedrála hovoří o tom, že italští křesťané 11. a 12. století byli stále ve styku se svou zemitostí, se svým instinktivním já. Jejich náboženství se nevznášelo cele v oblacích nebo v jejich hlavách. Západní civilizace téměř zničila lesy. Lesů jsme si nevážili. Ale idealizujeme civilizaci, antropocentrický svět, náš svět, v  němž můžeme vydělávat peníze, tento svět spíše než svět, ve kterém bychom mohli vidět svou duši a rozumět jí. A vidět ji zrcadlit se v rytmu ročních období nebo v soumraku či v  ikonografii zvířat.

Čím déle jsem byl v poustevně, tím méně knih jsem potřeboval. A dokonce méně idejí. Vše tam bylo – Bible přírody. Byla to jediná doba v mém životě, kdy mne probouzel východ měsíce. Je to nádherný zážitek. Přebuduje nás něčím co hluboko uvnitř potřebujeme. Bylo překrásné neslyšet televizi či rádio nebo jiné umělé zvuky. Psal jsem domů a říkal svým přátelům, že vnímám své uši, jako by byly tak široké jako má ramena, své oči, jako by byly tak objemné jako má hlava. V našem pravidelném životě naše oči a uši ztrácejí cit, protože neexistuje nic, na co by stálo za to se dívat nebo čemu naslouchat. Divočinu oproti tomu je pociťujeme jako očistu a extázi vidění. Epifanická, zjevující se vědomost.

Co v sobě skrývá jméno?

Vychováván pouze matkou, v první polovině většiny verzí mýtu Perceval nezná své skutečné jméno, zná pouze to , jímž jej nazývá matka, jmenovitě “Drahý chlapče” nebo “Milý synu”. Když se poprvé na cestě setká s rytíři a oni se ho ptají, jak se jmenuje, uvede v odpověď pouze jméno, které slyšel: Drahý chlapec nebo Milý syn.

Máme sklon znát svou vnitřní slávu a nalézt svou vnitřní obraznost (duši) z milujícího pohledu ženy. Máme sklon vyjít do vnějšího světa, abychom nalezli potvrzení a verifikaci muže a jeho vnitřní slávy (těla nebo ducha).

To, co samozřejmě Perceval neslyšel, je jméno, kterým ho nazýval otec, protože otce nemá. Čeká tedy na jméno, na vnější potvrzení své vnitřní slávy.

V určitém okamžiku začíná naléhat na matku, aby směl opustit domov. Ona se samozřejmě proti tomu postaví. Udává běžné důvody: potřebuje ho, aby se staral o dům. Ale on je neoblomný jako kámen. Každý chlapec ví, že musí odejít z domu. Je puzen objevit velké nevědomí, věčnou ženu, animu. Matka mu dává rady nebo sliby. V jistém slova smyslu jde o první obraz grálu: láska matky, první láska, kterou zakouší od ženy.

Mnoho mužů je zraněno otcovým zraněním. Ale hlubší zranění, těžší k vyléčení náleží muži, který nepoznal svoji matku. Očividně pro většinu z nás matčin pohled spočinuvší na nás s  absolutním zalíbením jako na nejroztomilejší věci na světě znamená první vtisknutí obrazu matky. Po celý zbytek života toužíme jej znovu spatřit. Mít někoho, kdo má v nás zalíbení a nazývá nás drahým chlapcem, milým synem. To samé více či méně slyší Ježíš opakovat na poušti. Slyší to od svého Otce. Cílem celého mýtického putování je mít první slib daný matkou, který coby ozvěna opakuje a obnovuje otec. Mateřská láska je nezasloužená milost. Otcovská láska je v dobrém a skutečně symbolickém smyslu láska “odpracovaná”.

Pohár je téměř ve všech mytologiích ženským symbolem, vaginálním symbolem, velkým otevřením, které muž vždy usilovně hledá, je místem, kde opět muž může být obsáhnut a držen. Nejhrůznější i nejnádhernější místo na světě. Poukazuje zpět k věčné touze po matce. Nepřekvapí nás, že jsme většinu z osmi set katedrál ve Francii pojmenovali po Matce Boží. Jelikož naše náboženství bylo tak patriarchální, udělali jsme z Marie boha pro všechny praktické účely. Potřebovali jsme ženskou tvář Boha: čistý půvab.

Čím více bude kultura chlapskou, tím více budou muži uctívat Marii. Čím je Otec chladnější a vzdálenější, tím více budeme fascinováni ženou. Tak či onak můžeme Marii důvěřovat. V Ohio jsme mívali “Mariinu vanu”. Lidé vzali starou vanu, do poloviny ji na předzahrádce zahrabali uzávěrem dolů a udělali z ní malou svatyni. Reprodukovali sochu tak často, až se stala archetypem. Mariina socha představuje ženu s otevřenou náručí, jakou každý malý chlapec viděl, když běžel napříč pokojem: “pojď, Jeníčku, pojď k mamince, já tě ochráním.”

My všichni čekáme na tuto věčnou, velkodušnou Matku v nebi, která nám řekne: “Pojď ke mně. Já tě ochráním.” Dává to smysl. Člověk se jen diví, jak se protestanti mohou bez ní obejít. Jednou jsem se o tom zmínil skupině protestantských duchovních a jeden z nich prohlásil, že místo ní si vytvořili světlovlasého a modrookého Ježíše, který je pro tento účel dostatečně sladký a sentimentální. To je ono: sentimentální Ježíš evangelictví. Nemá nic z muže požadujícího hodnoty, vše je jen sladké.

Ukazuje to, jak duše nalezne svou pravdu. Můžeme mít všechny možné pravověrné teologie, které bychom si ve svých hlavách přáli, ale hluboko dole beztak vítězí instinkty. Nalézáme to, co potřebujeme k tomu, abychom se prolomili. A to, co jsme potřebovali, byla žena stojící vedle Boha.

Mnohé z toho, co nás učily jeptišky, byla strašná teologie. Většinou to byly irské dívky, které se staly řeholnicemi a přišly do Ameriky, aby nás, nevycválané děti, učily. Ale po stránce psychologické byly geniální. Sestra Efraima nás svým učením vedla k dobru takto: “Každý den odříkávej svůj růženec, a tak se dostaneš do nebe.”

Podle této teze, až se dostaneš do nebe, bude svatý Petr stát u brány. (Samozřejmě muž.) Podíváš se skrze bránu a tam bude Ježíš. (Další muž.) Když se podíváš na Ježíše, bude daleko vzadu stát velký trůn a na něm bude sedět Bůh Otec s dlouhým bílým vousem. Tři muži mezi tebou a rájem. Nahání to hrůzu. Je to impozantní.

“Ale já vám ukážu cestu, jak se tam dostat,” řekla sestra Efraima. “Obejděte bránu kolem až k  zadním dveřím do nebe.” Jak zadní dveře naleznete? To nevím, ale my jsme byli nižší pátá třída a věděli jsme, že by nám Efraima nelhala, a tak musela existovat cesta k zadním vrátkům do nebe.

“Nyní, pokud jste každý den odříkávali svůj růženec, poznáte cestu dovnitř,” pokračovala, “protože Maria bude stát u zadního nebeského okna se svým růžencem vystrčeným z okna ven. Ona vás vyzdvihne do nebe na věky.” Cítili jsme takové vzrušení. Nyní jsme poznali cestu. Pochybná teologie, skvělá psychologie.

Efraima věděla to, co již řada z nás objevila: maminka nás vytáhne z nesnází; maminka se nebude domáhat zákona; maminka nás příliš miluje; maminka nás pustí dovnitř. Věčná žena. Široká náruč nám dá vždy pokrm. To je archetyp. Není důvodu to nadále nazývat smyslností – ačkoli jí to je také. Raději bychom měli dospět k zjištění, že je to tak dobré, že to muže fascinuje do té míry, že by se pro to vzdali království.

Když jsme byli mladými františkány, řekli jsme svému učiteli, že naši ideu nebe představují sex a hamburger. Zajisté první stupeň morálního vývoje! Byl to tak dobrý muž. Řekl: “Tedy to získáte. Nebe takové skutečně bude.” Sex a hamburgery.

Tento obrovský pohár, velké ženské mystérium, velké otevřené moře, na něž muži neustále vyplouvají, aby nalezli svou duši, je něčím pozitivním. Je to touha, která v muži živí touhu po tuláctví, tvrdošíjně ho volá na cestu. Již viděl dost z poháru, aby věděl, že existuje svatý grál. Existuje mnoho falešných grálů. A mnoho menších grálů, ne nezbytně špatných, ale to, co udržuje v muži touhu jít, je obraz dokonalé ženy, dokonalé duše. Dokonalé lásky. A konečně, je to usilovné hledání Boha. Toho, kdo konečně dá mé duši jméno a uspokojí ji. Toho, kdo přijme mou pravdu přesně takovou, jak ji říkám. Toho, kdo hodí všechny mé hříchy za hlavu.

Také existuje negativní stránka ženství. Ta také musí být pojmenována a je třeba se před ní chránit. V mytologii též nalézáme Scyllu a Charybdu. A je tam Kirké, která proměňuje Odyssea a všechny jeho muže v prasata. Přiměje je k tomu, že se do ní zamilují, a pak je donutí sestoupit na nejnižší rovinu jejich vědomí. Nestavět věž znamená žít pouze na úrovni instinktů. Drogy, sex a rokenrol..

Když ženy byly bohy

Špatnou zprávou tedy je, že není obtížné vrátit se do nevědomí, které je skutečně ne-vědomím, a to skrze pití, drogy, veškerou narkomanii. Nedosáhne se zvýšeného vědomí, ale vědomí sníženého. Nechceme cítit své city. Nechceme znát své myšlenky, nechceme cítit svou bolest, a tak si volíme umělou cestu, jak se před tím schovat.

Negativní stránka ženství znamená chtít prs okamžitě. Je to potřeba bezprostředního ukojení. Já se stavěním věže nehodlám obtěžovat. Sám sobě neřeknu ne. Jedná se o ono běžné klišé: chovat se dle vlastního přání. Falešné ženství nás do této pozice tlačí.

Historici náboženství soudí, že raná světová náboženství byla náboženstvími bohyň. Existuje závažný důkaz, že po staletí mnohé kultury se klaněly ženským bohům – bohyním.

Naši dávní předkové, neznalí biologie, viděli malé dítě vycházet z těla ženy. Neznali spojitost mezi pohlavním stykem, početím a narozením, a tak pochopitelně ženy hrály hlavní roli v plození nového života. Odtud je pak krok k představě obrazu boha jako ženy, takové která krmí velkými prsy. Z jejího těla vychází naprosto nový život. Je jasně obrazem boha.

Není zřejmé, co muž v tomto scénáři znamenal. Lidé nevěděli, že my muži máme s  narozením dítěte co do činění. A tak jsme se dostali k lovu a bubnování a tančení – velkou měrou k rituálnímu světu. Muži udržovali rituály. To je pravděpodobně též příčinou, proč kněžství bylo převážně mužskou záležitostí ve službě bohyním.

Se vzestupem judaismu přišlo patriarchální náboženství. Víra se tehdy obrátila k mužskému Bohu. Tento trend pak pokračoval. My všichni jsme vyrůstali s obrazy Boha jako muže. Dnes se objevuje tendence pohlížet na tento vývoj jako na regresivní.

Když jsme měli náboženství, v jejichž středu stály bohyně – jak říká legenda – měli jsme plodnost, byli jsme plodní, radovali jsme se, byli jsme šťastnější v pastýřském světě, kterému dominovaly obrazy ovoce, zeleniny a polí. Říká se, že Irové, dříve než zasadili své plodiny, se všichni v noci milovali na polích. Je to velkolepý scénář: milovat se v polích a další den zasít semeno. Zjevně tak jednalo mnoho lidí. Symbolismus je zřetelný. Plodnost jednoho zvyšovala plodnost druhého. Neexistoval žádný pocit viny či hanby nebo nějaký důvod pro vinu či hanbu.

Avšak je poctivé říci – a nemyslím si, že mnoho feministek na toto upozorňuje – že náboženství bohyň se nesnažilo produkovat lid s “vnější důvěrou”, s tím, čemu nakonec říkáme civilizace. Civilizace se nevynoří do té doby, dokud lidé vedle velkého kolektivního nevědomí svého cítění nebudou mít smysl pro důvěru ve svou vlastní individualitu. Když jsme se začali pohybovat směrem k  individuaci, tak se jednalo o pohyb k mužství. Mužství znamená ducha, mysl, logos. Ženský princip zahrnuje svět, tělo, rozkoš. Obojí vlastní polovinu pravdy. Patří tam vše.

My jsme se ale museli pohybovat směrem k patriarchálnímu náboženství proto, abychom unikli pouze instinktivnímu, pouze na rozkoš orientovanému náboženství. Reakce byla nesporně přehnaná. Slova “rozkoš”, “tělo” a “radost” nabyla pejorativního významu či konotace, stejně jako slovo “země”. Veškeré nové tendence se odvrátily od země a směřovaly nahoru, k nebi. Stavějte věž. Jelikož jsme se styděli za zemi, styděli se za divočinu, styděli se za tělo, styděli se za krev, sexualitu, menstruaci.

V židovském náboženství trvá tři týdny, než se žena po menstruaci očistí. V takovémto systému se některé ženy dostanou do chrámu jen jeden dva dny v měsíci po svém očištění, pak se dostaví další menstruace. To vše proto, že v době, kdy se společnost stala hygieničtější a nereálnou, byl úkaz krve považován za nečistý. Jsme plody tohoto období. Stále prožíváme patriarchální reakce na staletí a staletí náboženství bohyň. Tak svět, v němž jsme vyrůstali, byl světem náboženství, v jehož středu stál otec, v němž byl kladen důraz na zákon, strukturu, organizaci, poslušnost, věrnost. Všechno toto jsou ctnosti a nemá smysl je potlačovat. Avšak představují jen poloviční pravdu. Vzestup feministického vědomí pravděpodobně nebude na ústupu. Lidské vědomí dospělo k tomuto bodu a žádný papež nebo kdokoli jiný to nehodlá strčit zpět do lahve. Jsme připraveni na posvátný sňatek zralého ženství a zralého mužství.

Feministky dospěly k poznatku, který je celkem vzato pravdivý. Naším úkolem nyní je nalézt, co je na obou stranách pravdivé. Musíme napravit rozpor: to, co je pravdivé v mužské síle, v  budování věže a v duchu, a to, co je dobré na ženském instinktu, tělu, intuici a světě. Kdybychom měli silnější ženskou duši, nikdy bychom neznásilňovali zemi způsobem, jakým ji znásilňovalo toto století.

Jedním z důvodů, proč jsou domorodí Američané Severní Ameriky tak obdivováni, je, že se zdá, že dosáhli stejně jako málo jiných lidí krásné rovnováhy obojího. Velký Duch byl vcelku sice považován za muže, ale ženským způsobem, který respektoval a miloval zemi. Dokonce i papež, když přijel do Phoenixu, učinil prohlášení, které – zvláště od tohoto papeže – stále lidi šokuje: v  náboženství severoamerických rodilých Indiánů není nic, co by bylo neslučitelné s křesťanstvím. To je od něho něco mimořádného!

Národy tohoto kontinentu dosáhly velmi vysokého stupně spirituality. Nebyla založena na žádném zabíjení zvířat nebo lidí, jak tomu bylo u mnohých náboženství v ostatních částech světa. Nebyla založena na zneužívání a destrukci, ale vždy na vyzdvižení hodnot, idealizaci a jednotě.

Ti, kteří sem přišli odjinud, my kolonialisté, my děti Evropanů, by se měli upamatovat, že tato země je stále zemí původních obyvatel a že jejich spiritualita zde neustále září. Fascinují nás právě proto, že jejich duch je stále uprostřed těchto skal, kopců a polí, tak jak tomu bylo po staletí. Pokusili jsme se jejich mytologii zničit. A nyní jsme tady a snažíme se spojit jejich náboženství s naším. To je mimochodem něco, co katolictví vždy dělalo dobře. Integrovalo stará evropská náboženství do zjevení, které vycházelo od Ježíše a z evangelií. Jeden luteránský duchovní v Německu mi řekl toto: “Katolíci jsou stále ve styku se svými pohanskými kořeny, zatímco my protestanti jsme cele ponořeni do hlavy.” Cítil, že v tom tkví příčina, proč katolicismus má takovou udivující schopnost se sám v sobě transformovat a obnovovat.

Pohlcující matka

Je důležité uznat příběh o pohlcující matce včetně toho, co je dobrého na ženách. Také však musíme poznat stinnou stránku ženy. V mytologiích se vždy vyskytovalo to, co pohádky nazývají krkavčí matkou. Měla mnoho jmen: pohlcující matka, čarodějnice, Atirat, Ištar, Kálí. Velmi často negativní žena v těchto příbězích snědla každé dítě s výjimkou svého vlastního.

Všichni jsme se ocitli v situacích, které připomínají situace symbolizované pohlcující matkou: situace, kdy bylo k dispozici pouze jediné vysvětlení, pouze jediná pravda, jediný způsob cítění, pochopení. Některé radikální feministky se takto chovají; polykají každou interpretaci dějin kromě jedné. A to té, že všichni muži jsou zkažení, despotičtí a militarističtí a že všechny ženy na světě jsou matkami země, přirozeně centrované na stvoření.

Negativní žena ve své nejhorší podobě je ta, která požírá všechny děti kromě svých vlastních. Nyní takovým způsobem mohou muži jednat také. Pointou je, že musíme být dostatečně čestní, když pojmenováváme temnou stránku muže, abychom také pojmenovali temnou stránku ženy.

Negativní ženství nás táhne do nevědomí. Do “nevím, nemyslím, neanalyzuji, nerozumím, nevysvětluji” - pouze zůstávám tady doma sám se sebou a držím se za ruku. Chytit se do sítě znamená přijmout jakousi náhražku za silnou lásku mezi jednotlivci. Kdybys byl dobrým manželem, byl bys doma sedm nocí v  týdnu. A to, myslí si ona, je dokonalá rodina: vše klesá do velké nevědomé vzájemnosti.

Podobná situace nastává, když falešná žena se stará o církev. Je možné ji vidět v některých exercičních domech. Je to jako padat do ohromného víru. Je to cosi na způsob “pojďme do exercičního domu a popovídejme si o svých citech”. Nic o sociální spravedlnosti, nic o skutečném světě, nic o chudých. Velké náboženství začíná v mysticismu a vždy končí v politice. Falešná žena vytváří kněze, kteří jsou zaneprázdněni chrámovým náboženstvím, a laiky, jež nehezky nazýváme výrazem “kostelní myši”. Jsou domestikováni v církevnictví a paraliturgiích. Chcete-li uslyšet odpověď prorockého muže danou falešné ženě, přečtěte si sedmou kapitolu z Jeremjáše.

A nakonec to, co se stane v děloze, musí být vyjmuto z dělohy ven. Penis je přesně tím, co otevírá porodní kanál. Biologie je osud. Muž ví, že toto dítě nemůže zůstat v děloze; musí se dostat ven a žít. Prací muže je vést nás na druhou stranu velkého nevědomí, do vědomí, jasnosti, rozhodnosti, do vnějšího světa praktického účinku.

V původním mýtu o grálu bezprostředně poté, kdy se objeví grál, přichází žena držící meč. Meč, přinejmenším v rannějších mytologiích, není symbolem násilí. Je symbolem mužského rozlišování: oddělujícího a chápajícího; odmítajícího se do všeho zaplést nebo ztratit se ve falešném citu, ve velkém nevědomí či v tom, co bychom dnes nazvali sentimentalitou. Tento atribut je logem, rozlišujícím, objasňujícím slovem, vhodným smyslem hranic.

Některé feministické skupiny nemohou tuto linii uvažování tolerovat. Velmi často podporují snahu o romantické sebevyjádření a jsou velmi shovívavé k vysvětlením, která slouží vlastním zájmům, a k pocitům nepřipouštějícím žádný opačný názor nebo dialog. Jedná se o nekontrolované výbuchy citu, jež nebudují nic pozitivního, ale spíše podporují konání obětí a sebelítost. (Dokonce i toto vysvětlení je anatématem a nesmí se o něm v korektních politických kruzích hovořit!) Je to rodové afirmativní jednání. Tyto feministky říkají: “Vy všichni muži, copak jste se svými ideami v dějinách vykonali? Vše, co jste vyprodukovali, byla jen válka a plenění planety.” A částečně mají pravdu.

Nicméně existuje také dobrá strana meče. Existuje pozitivní rozměr logu: rozum, vědomí, chápání, rozlišování. Bez nich jsme chyceni v masivní vzájemné závislosti. Příliš mnoho subjektivity a vzájemného posílení jednoho druhým. (Když ženy společně hovoří o věcech svého pohlaví, řídí se tajnou dohodou nedovolující žádné protichůdné způsoby “citu”. Je to stejně dogmatické a moralistické jako jakákoli jiná hierarchie, která kdy existovala.)

Spojit můžeš jen to, co je rozdělené

Když láska nechápe oddělení, když selhává ochota vidět, že pokud se lidé nejprve nevzdálí, nebudou se ani schopni sjednotit, pak spojení nevycházející z pocitu odloučenosti nemůže mít žádnou bohatou a léčivou hodnotu – to je případ, kdy žijete ve vzájemné závislosti. Jsem tolik vděčen tomu, kdo na tohle přišel. Konečně máme termín, abychom jím popsali falešný význam hrozivého údělu, který se nazývá láska, hrozivého údělu, který se nazývá věrnost. Dokonce i v církvi. Mnohé z toho je nemocná loajalita, negativní vzájemná závislost. Nejedná se o poslušnost Bohu a není to poslušnost velké pravdě. Skupinová síla nikdy nemůže nahradit nedostatek osobní cesty.

Muž v rozkvětu sil ví, jak toto oddělení uskutečnit, ví, jak mečem rozdělovat. Dobrý příklad jsme měli možnost vidět u Šalomouna. Rozděl to – ať je to cokoli – abys poznal, jaká pravda leží na té a jaká na oné straně. Věc, pro niž jsou muži tak často kritizováni, totiž nedostatek citu, je někdy jejich jedinečným darem. Odstup je nezbytný pro zdravé rozlišování a zdravý přístup.

Ve jménu velkých metaforických ženských ňader by se ho muži neměli vzdávat. Ona mohou způsobit, že se rozehřejeme, necháme se chytit do sítě, a ztratíme jasnost pohledu. Ztratíme smysl pro cíl, nepochopíme, že jsme lapeni v pasti. A pak se divíme tomu, kolik manželských párů je vzájemně závislých. Rozhodli se tito dva lidé dát se navzájem jeden druhému nebo nemají špetku ponětí o tom, jak jsou jeden druhému vzdáleni? Možná jeden druhému brání v cestě? Identita a hranice předchází plodným, láskyplným vztahům.

Když Ježíš povolává své první muže od Galilejského jezera, první dvě věci, které od nich požaduje, jsou činy odloučení. Musí opustit svou práci a své otce (Matouš 4,18-22).

Rodina a zaměstnání jsou dvě věci, jež nás svazují. Většina lidí neumí myslet nad rámcem toho, co rodina hlásá, za hranicí způsobů jež nám radí – například jak se máme rozzlobit. “V naší rodině nedáváme hněv najevo.” Nikdo to neřekne přímo, ale časem se dozvíme, že když nám byly čtyři roky, bylo to v naší rodině pravidlem. Nebo jsme zuřivci. Neděláme nic jiného, než na sebe ječíme. Velmi brzy toto ječení neznamená nic, protože vše se odehrává v téže hlasitosti.

Mnohé z toho, co označujeme věrností, je pouhým strachem. Strachem vydat se na cestu. Strachem klást skutečné otázky. Strachem být čestný.

Církev takové, na strachu založené věrnosti využívala. Mnohá nedávno i dříve uzavřená manželství tak také jednala. Nazývala manželský svazek věrností, ale vše, co z manželství nakonec vzešlo, byli dva zahořklí, poražení lidé. To nemůže být cílem milosti, aby konečným “produktem” volání evangelia byli dva nešťastní lidé, kteří si byli po padesát let navzájem “věrni”.

To samé se týká zahořklých, ponížených lidí, kteří ve jménu věrnosti církvi setrvali v jejích řadách, ale nic jiného je k ní nepoutalo. Mohu kohokoli jiného “pře-ortodoxovat”, ale podle mých znalostí ortodoxie nikdy nikoho neuzdravila, nikdy nikoho nezměnila, nikoho nevyzvala, nikoho neinspirovala ani nikomu nepomohla, protože v ní není žádná síla. Nemůže být velkým evangeliem. Nemůže být velkou pravdou. Je to falešná žena. Je jako dítě, které se drží sukní svaté maminky církve.

Když se někdo odtrhne od velké matky, vina a hanba jsou fenomenální. Bolest je tak hluboká, že se nikdo nemůže cítit dobře. Jestliže věci, které nám maminka prve řekla, nebyly dobré, je velmi těžké změnit emocionální výzbroj.

Psychický incest

Něco, s čím jsem nepočítal, že při své tolikeré práci s mužským hnutím odhalím, je psychický incest. Musíme ho pojmenovat. Je stejně tak skutečný jako incest fyzický, a hovořit o něm je dokonce těžší. Obvykle do té doby, než jej jmenujeme, většina mužů vůbec neví, že taková věc existuje.

Když jsme “drahými synáčky”, když jsme maminčinými chlapečky, nechceme tuto svoji pozici ztratit. Je to nebe, je to maximální bezpečí. Proč opustit maminku a upnout se na otce, když upnout se na maminku je tak nádherné.

Mnoho mužů tomu zaprodá svou duši. Když muži v pozdějším životě mluví intenzívně o svých otcích, jejich afekt je svou svým nevalným laděním až zarážející. Slova, která nejobvykleji k tomu nalézají, jsou: “smutek”, “nepřítomnost” a “Nikdy jsem ho neznal”. Vědí, že se od nich očekává, že otce budou milovat, a také ho milovat chtějí, ale prostě se to z jakéhosi důvodu nestalo. Otec je velkou tajemnou postavou. Ve snech mužů se objevuje jako ten, kdo téměř nemá tvář. Odpovědí většinou není hněv, pouze smutek, nepřítomnost a touha.

Nicméně když titíž muži hovoří o svých matkách, je jich afekt výrazný. Slova se týkají hněvu nebo lásky nebo zmatení. Objevuje se hrůzu nahánějící pocit viny i při pomyšlení na cokoli negativního, co by bylo možné nalézt na nejohromnější postavě na světě, na ideálu mateřství, na mamince, která přichází s jablkovým koláčem. Avšak pro mnohé muže je to vztah velmi dvojznačný.

Často se objevuje pocit, že “jsem byl přijat do matčiny přízně, ale po celý zbytek život jsem se snažil se z ní dostat zpátky ven”. Pro mnohé muže takový vztah ústí ve vztah, který je láskou, ale zároveň je také prožíván jako znásilnění. Naproti tomu žádný z násilníků, s nimiž jsem hovořil ve věznici, kde působím jako kaplan, neměl se svou matkou dobrý vztah. Proto procházeli životem pokořujíce ženy proto, aby se dostali zpátky k jedné, od níž očekávali, že jim řekne, jak jsou dobří. Avšak nestalo se tak. Znásilnění běžně není problémem rozkoše; jde o problém síly, dominance, pokoření.

Na méně traumatické rovině mnozí muži, kteří mají zkušenost s tímtéž syndromem, jsou jím zcela zneschopňováni. Nejsme si jisti svými city, nevíme, jak máme myslet, když nevíme, co by tomu řekla maminka. Proto muži potřebují takováto výlučně mužská setkání, jež se stala tak populární. Ženy přinesly mužům city, řekly nám, jak cítit, a my se pokoušíme se znovu učit mužskému způsobu cítění, který není filtrován skrze matčin souhlas, dívčí obdiv nebo manželčinu reakci. Pro mnohé muže jde o zcela nový a osvobozující svět.

Většina kultur měla pochopení pro to, že chlapec musí rozbít pouto s krvesmilným ženstvím. Dokud není do jisté míry k tomu donucen, nepřipoutá se k mužům. Velké ženství je tak sladké a tolik chrání. Raná zkušenost a celoživotní vzpomínka na ono teplo může v mnohých mužích zanechat touhu věčně hledat svou matku. Po létech mnozí objevili, že se oženili se svou matkou – zvláště, pokud se ženili mladí nebo aniž by toho o sobě mnoho věděli.

Nutně to není katastrofa, ale přinejmenším to vede k ambivalenci. Miluji ji, ale nesnesu ji. Nemohu s ní žít, ale zároveň nemohu žít bez ní. Toto ovšem ve vztahu k ženství do jisté míry zakusí každý muž. Je to ta nejvyšší fascinace, to nejzazší tabu, o nejzazší všechno. Je v tom příliš mnoho energie. Proto musí dojít ke zlomu. Museli jsme učinit zlom, protože jsme v tom byli potopeni. Mnoho mužů se nějakým způsobem ve věčném ženství utápí.

Ponoření do ženství

Negativní stránka ženy škodí muži tím, že ho uzavírá pouze do vztahového a subjektivního světa, do konkrétního, bezprostředního a prchavého světa. “Jen si teď se mnou popovídej, zapomeň na své velké ideje o budoucnosti.” Vybavuji si, jak to bylo obtížné, když naše komunita New Jerusalem před dvaceti roky začínala. První domácnost tvořilo třináct mladých mužů a já. Tito chlapi, Bože můj, ti měli vizi: evangelium, sloužit světu, pomáhat chudým! Chtěli jsme změnit běh věcí.

Přestěhovali jsme se do sousedství a zařídili si dům. Nebyli jsme tam ani tři měsíce, když se do téže ulice přistěhovala celá skupina děvčat. Hodlaly si zařídit dům a konat ty samé věci jako my. Byli jsme opravdu vděční. Komunita se zdála být úplná. Jedna domácnost mužů, jedna domácnost žen. A pak samozřejmě se začali jedni do druhých zamilovávat. To bylo taky dobré, ale jen na chvíli.

Chlapi náhle přestali dále hovořit o království. Nemluvili už o pomáhání chudým. Když jsem se do komunity po své návštěvě třetího světa vrátil a začal mluvit o sociální spravedlnosti, tito mladí mužové se proti mně postavili. Nalezli nejsladší, nejnádhernější komunitu se vší ženskou láskou a pokrmem, s  plnými hrnci, večerním posezením, při kterém se sdíleli city a hrálo se na kytaru, s účastí na tříhodinové mši, během níž všichni plakali. Muži prostě do toho spadli. Chtěli v tomto stavu blaženosti zůstat navěky. Nechtěli dělat nic.

Na druhé straně to byla děvčata, která, když jsem se vrátil z třetího světa, byla připravena odejít do Nikaraguy. Pojďme a udělejme to.” Muži prostě objevili ženství a chtěli v něm zůstat. Ženy naopak objevovaly svou mužskou stránku a byly připraveny “dělat”.

Ženy vykonaly mnoho heroických věcí. V katolické církvi se klérus ocitl téměř dvacet let za řeholnicemi. A také za zbytkem církve. Někteří ze seminaristů, pro které vedu exercicie, se plně soustředí na zdobení svatostánku. Liturgie je pro ně vším. Jde jim jen o to přimět lidi, aby přišli do kostela. To je místo, kde jsem se stal králem, sedím na trůnu a nesu zodpovědnost. Je snadné poznat muže, kteří se ztratili v ženství. Jsou ponořeni do oblékání. Celý svůj jáhenský rok stráví vybíráním svých ornátů a bohoslužebných nádob. Nazývám to “církví Levitiku” coby druhou tvář odvážné “církve Exodu”. Církevnická, do vlastního domu soustředěná namísto toho, aby navazovala vnější kontakty s ulicí, společností, širší rodinou.

Když jsem byl v roce 1970 vysvěcen na kněze, s opovážlivostí jsem si myslel, že všichni kněží, kteří po mně přijdou, budou uvažovat jako ! Ale já ani nejsem pořádně schopen k těmto chlapcům mluvit. Oni mě nechávají ve štychu. Když jsem začal vést kněžské exercicie – první z nich se konaly před sedmnácti lety – staří kněží opustili místnost. Nyní jsou to kněží nově vysvěcení, kteří místnost opouštějí.

Pokud na ně biskup naléhá, aby přišli, sedí v zadní řadě s plným římským kolárkem (nedávno se objevil nový typ, dvakrát tak široký, než byl typ starý). Nevím, koho se tím snaží přesvědčit.

Bylo by poctivé přiznat, že vyrůstali v chaotickém světě. Neměli smysl pro hranice či identitu, jaký byl dán ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století mně. Měl jsem čas postavit si svou věž. Měl jsem sestru Efraimu. Pak, když přišla šedesátá léta, mohl jsem z věže vyskočit ven. Ale tito chlapi, kteří vyrůstali v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a v nesmyslnosti let osmdesátých, nemají pro hranice, identitu nebo tradici smysl.

Pozorujeme tento trend nejen v rámci katolické církve, ale i za jejími hranice. Fundamentalismus, neokonzervatismus jsou celosvětovým fenoménem. Existuje nás nyní na planetě více než pět miliard, kteří se derou o omezené nerostné zdroje a nemají jistotu, zda je získají. Tak všichni hledáme svou vlastní maličkou identitu. Někdo to nazývá jugoslávským syndromem, protože jsme dali přednost menším bezpečným systémům před větším strach nahánějícím světem.

Bez opravdových králů a bojovníků se nám to nepodaří. Pouze klesáme a stávají se z nás měkcí milovníci a levní kouzelníci. Tak jsme se chovali v sedmdesátých letech. Žádný Jan Křtitel nepřišel, aby nás upozornil na to, co je“tam venku”. Svět je větší než Amerika, větší než katolická církev. Nikdo by se nepokusil udělat z krále králů kmenového bůžka nebo z Pána veškerého tvorstva udělat našeho malého, pouze sobě sloužícího monarchu, který drží náš maličký svět pohromadě.

Dnešním ideálem je být společným přítelem a rovnostářem, který s rozhodností odmítá kohokoli zvolit vůdcem. Tímto způsobem nikdo nemůže mít nad našimi životy kontrolu. Tímto způsobem můžeme nakonec mít moc. Existuje strašlivá nedůvěra v mužnost dobrého krále. Abychom si zajistili, že se nic nestane, omezujeme vše na proces.

Liberálové nemohou být dogmatičtí, pokud jde o obsah – to by nebylo liberální. A tak jsou dogmatičtí, pokud jde o proces. Na setkání v Kalifornii se shromáždilo několik skupin lidí a ode mne očekávali, že je oslovím. Měli jsme pouze jeden den na to, abychom se zabývali nějakou poměrně složitou věcí. Strávili jsme však tři čtvrtiny dne tím, že jsme diskutovali o organizaci dne. Některé ženy ve skupině si mě nepřály vidět jako toho, kdo jednání povede. To ale neuměly říci, a tak počítaly s tím, že celý den právě procesními otázkami pohřbí.

Nejprve trvaly na tom, abych během svého proslovu nestál, protože by to vypadalo, jako bych byl lepší než přítomní. A co takhle, kdybychom tu měli stůl? To by pak by u stolu mohla sedět žena a oba bychom seděli ve stejné vzdálenosti od středu stolu, já na jedné a žena na druhé straně stolu. A ona by mohla setkání monitorovat. Řekla by mi, kdy mohu začít mluvit. Lépe pro mne! Bude aspoň méně práce.

Lidé právě začali opouštět místnost. Přece teď nevzdají proces. Vždyť řešení se stolem bylo uspokojivé. V tomto na mne nikdy nezaútočily. Staraly se o proces. Ztratili jsme tak v jednom dni polovinu skupiny – lidí, kteří obětovali své pracovní dny, aby zde mohli být. “Řízení procesu” tak pohltilo všechny děti kromě svých vlastních a pak tam nebylo žádné. Politická korektnost byla sama sobě svým jediným dítětem.

Dominantním názorem bylo: existuje pouze jediný způsob, jak zorganizovat svět. Tento způsob ukládá, aby muži nikdy neměli moc, aby mužům nikdy nebylo povoleno hovořit bez dozoru a ohraničení, aby se mužům ukázalo, že nejsou vůdci a že není možné jim důvěřovat.

Zdravé mužství není tou samou věcí jako patriarchát, ale patriarchát a dominantní moc týrala tolik lidí na tomto světě, že nám bude trvat dlouho, než muže vyléčíme a znovu jim uvěříme.

Na čí straně jsi?

S takovýmto typem přehnané reakce nemůžeme stavět. Nyní jde zřejmě o to chvíli vydržet. Je třeba to pojmenovat a popsat, nikoho nerozčílit, ale dělat vše tak, aby si toho muži byli vědomi a nebyli tím překvapeni. Nemyslím si, že tím postavíme nový svět. Naše stavění je příliš nepatrné. Je příliš malé, příliš nazlobené, příliš plné strachu. Ještě to není evangelium. Evangelium vždy stojí uprostřed a drží zlom pohromadě za cenu sama sebe. Podívejte na kříž jako na geometrický symbol. Kristus je zabit na křižovatce protikladů a platí cenu svým vlastním tělem – ne tělem druhých lidí.

Kdykoli se lidé snaží držet věci pohromadě, postavit most, trpí. Toho dne v Kalifornii si někteří muži mysleli, že jsem tím, kdo v otázce procesu atmosféru načechrávat. Už to, že jsem se toho dne odvážil přijít a předstoupit jako mluvčí, způsobilo, že ty ženy si myslely, že jsem patriarchální prase. A tak jsem nemohl zvítězit. Myslím, že jediné, co jsem mohl pro věc udělat, bylo odejít. Proč se s takovou věcí otravovat?

Podle mého názoru způsob, jak se s tím vypořádat, je stát uprostřed a mluvit pravdu na obě strany. Ale mluvíte-li pravdu na obě strany, většinou ani jedna z nich vás nebude poslouchat nebo vás plně nepřijme. Co se mne týká, pohled evangelia je tento: musíme postavit most. Musíme být pontifex(em) - stavitelem mostu. Nemůžeme stavět most od prostředka. Se stavbou mostu musíme začít z jedné strany. Evangelium říká, že musíš stavět most ze strany těch nejubožejších. (To je božské zjevení. Zdravý rozum či kultura nikdy k takovému závěru nedospěly; pouze Bůh to zjevuje.)

Začněte na straně chudých. Začněte na straně ztracených, obětí, ubohých. V tomto smyslu musíme stát na straně našich sester, které byly utiskovány patriarchální kulturou.

Musíme mít odvahu poznat, že bohužel muži jsou také na mnoha rovinách utiskováni, také trpí a cítí se být zubožení a kastrovaní, odmítnutí a nepochopení. Toto je též místo bezmocnosti, odkud se má stavět most.

Když jsem oslovil mužskou kapitulu jiné řehole, na niž byly také pozvány představitelky ženských řeholí, jedna z žen na této mužské kapitule zvedla ruku a vyštěkla: “Nemám ráda, když mluvíte o mužské spiritualitě. Mužskou spiritualitu jste měli napříč všemi staletími.” Odpověděl jsem, že to nebyla mužská spiritualita, ale spiritualita neutrální. Nyní jsme připraveni na “svatý sňatek” mezi zralými muži a zralými ženami – na opravdové partnerství.

Nejsem advokátem patriarchátu. Hovořím o znovunalezení pravdy, která leží na obou stranách. Avšak nejprve my muži musíme nalézt, co je na mužské spiritualitě zdravé. Nemyslím si, že ona řeholnice moji odpověď přijala. Ale více se k této věci vyjadřovala atmosféra v místnosti. ”Neopovažujte se nesouhlasit s řeholnicemi,” zdálo se, že takto hovoří napětí, jež místnost naplňovalo. Nesouhlasíte-li s nimi, jste mrtví.

Pokusil jsem se tedy kormidlovat směrem na střed. Ale nešlo to. Svědectvím toho je, jak jsme dnes polarizováni, jak velká existuje nedůvěra..

Užívám příkladu z církve, ale manželé vědí, že toto lze aplikovat i na vztahy v manželství. Masivní strach jednoho z druhého. Někdo musí stát v trhlině, budovat mosty a začít na straně těch slabších. To je cesta evangelia.

Přinejmenším znát otázku

Slovo “quest” (hledání) pochází ze stejného slovního kořene jako slovo “question” (otázka, věc). Nemůžeme se vydat na cestu hledání, aniž bychom věděli, o jakou věc jde. A mužská cesta je elementárně cestou projasňovaní věci. Bůh je odpovědí, ale uprostřed je projasňování věci. To lze nalézt tam, kde na scénu vstupuje oddělující meč, který odseká to, co mu brání dostat se ke skutečnému jménu a podobě bytostného já.

Perceval se zaprvé domnívá, že cílem jeho hledání je setkat se s krásou, jistotou, věčností, ženstvím, které se bude o něj starat. Jak v cestě pokračoval, věc se projasňovala. To ho i drželo, aby v hledání pokračoval.

Komu slouží grál? To je otázka, na niž se pomalu učíme odpovědět. Proč dělám právě toto? Proč cítím to, co cítím? Proč cítím tento hněv? Tuto bolest? A necítíme-li to, neupadneme-li do zármutku, do hlubin, do velkého nevědomí, nebudeme-li vtlačeni do labyrintu, obyčejně nepoznáme hlubší odpověď. Zůstaneme na úrovni povrchních životních otázek, což přesně znamená, že se nevydáme hledat.

Konec knihy Rohr, Richard: Hledání svatého grálu