2. Co si počneš s tou věží, synku?

Buben se objevil jako ozvučený symbol a výraz nové mužské dynamiky vědomí.

Takový, jaký jsem, tedy plod americké pragmatické kultury, posílený kvalitním racionálním vzděláním, měl jsem nejprve za to, že bubnování je jakýsi druh sportu a skepticky jsem se stavěl k představám, že bubnování je tak konsistentní, na muže se obracející řečí. Ukazuje se, že mnoho jiných sdílí mé odmítání. Právě proto jsme během našich setkání s užitkem diskutovali o úloze a účincích bubnování, aby z něj měli užitek ti, jejichž levá mozková hemisféra klade odpor.

Bubnující hoši

Bubnování pokládám za mužskou formu mantry. S mantrami se setkáváme ve všech velkých světových náboženstvích. Spočívají v tom, že lidé něco, obvykle slova, monotónně, znovu a znovu opakují tak, jako muži opakují údery do bubnu. Ukázalo se, že levá mozková hemisféra se tím osvobodí od snahy všechno konceptualizovat.

Podobá se daru jazyků u charismatických osob anebo mesmerické síle růžence.Všimli jsme si také, že taková činnost přináší duševní rovnováhu. K bubnování člověk nemusí být hudebníkem. Bez jakýchkoli odborných znalostí se může každý účastnit vytváření rytmu.

Varhany, se kterými většina z nás v kostele vyrůstala, nespadly z nebe jako posvátný Boží nástroj. Důkladný pohled na dějiny kultury by ukázal, že nejčastějším posvátným nástrojem je evidentně buben. Nezávisí na virtuozitě hráče. Je především adekvátním výrazem společenství. Všichni bubnujeme pro ducha, nasloucháme duchu, všichni vykonáváme posvátnou službu.

Buben také vyzdvihuje hodnotu instinktivního vybavení člověka. Je ozvěnou tlukotu srdce, který je prvním zvukem, jemuž po devět měsíců nasloucháme. Rozehrává se tu tedy cosi prvotního a archetypálního a hluboké chvění bubnu probouzí v hloubce naší psyché ozvěnu jistoty a tepla – mateřského lůna.

Nicméně tu narážíme na první problém. Mnozí z nás nebyli dovedeni k pochopení hodnoty svého instinktivního já. Pokud jsme vůbec svou hodnotu pochopili a přijali, pak se týkala jen našeho rozumového já. Ti z nás, kteří byli vychováváni v církvi, byli většinou vedeni k tomu, aby své instinkty potlačovali, protože jinak by nevyhnutelně skončili v různých druzích neřesti. Teprve teď začínám chápat, že tak tomu vůbec není.

Protože jsme izolovali a zapudili celou instinktivní výbavu života, zůstává úroveň morálky dosažená v západním křesťanství často v infantilních polohách. Schází nám plně lidské pochopení dobra a zla. Místo toho si jen hrajeme s pojmy. Konečně nastává čas, abychom se dostali hlouběji než jen na úroveň pojmů. Musíme se naučit svými instinkty, svými útrobami rozlišovat, co je skutečné a neskutečné, dobré a zlé, autentické a neautentické.

Hrdina říká, že váš život není jen vaší osobní záležitostí. Ať už se to zdá nám západním individualistům jakkoli nepochopitelné, hranice našich životů přesahují naše vlastní já. Já omezené na “jen a jen já” není příliš zajímavé. Hrdina překračuje hranice svého “jen a jen já” a říká “my jsme”, aby konečně dospěl k biblickému “Já jsem”.

Autentický hrdina je člověk, který je ochoten vydat se na cestu a podstoupit toto širší hledání přesažnějších hranic. Ironií je, že se hrdina domnívá, že začíná něco nového. Každý mladý muž žije s touto představou. Někdy to nazývají “wanderlust” neboli touha najít jakoby zeměpisné řešení. Žádné zeměpisné řešení neexistuje. Ale my bychom tomu rádi uvěřili.

Mnoho lidí přichází například do Nového Mexika a hledá tam zeměpisné řešení svého problému, protože se o nás mluví jako o státu duchovním rozměrem. Zdá se, že muž tu svoji duši ztotožňuje s krajinou a přírodou. Mladík odchází na jiná místa, aby viděl, jak se tam duše cítí. Hrdina ale nehledá něco nového, i když se domnívá, že tomu tak je. Obvykle uprostřed cesty objeví, že spíše pátrá po něčem starém, co bylo ztraceno.

Proto je vždycky zásadní otázkou propojení s velkými mýty předků, propojení s přírodou a stvořením. Muž, který vyráží na cestu, aby našel něco nového, a nakonec opět objeví cosi pradávného, znovu staví padlý svět, znovu buduje celý vesmír, především ve své vlastní duši. Toto jakoby kruhové putování představuje návrat k místu, odkud vyšel, a jak říkal básník T. S. Eliot, vracející vidí toto místo vlastně poprvé.

Někdy jsou kroky tohoto procesu popisovány jako prvotní naivita, pak komplexní vědomí a poté návrat k sekundární naivitě. Pozorováno z vnějšku se jeví jako návrat k jednoduchosti, a skutečně tomu tak je. Albert Einstein jednou řekl, že v době, kdy hledal svou teorii relativity, neměl k dispozici nic jiného než jakési naladění, přesvědčení, že ať najde cokoli, bude to prosté a krásné. Takhle za všechny lidi hovoří vědec. V současnosti se kněží stávají psychology, zatímco vědci se mění v mystiky a jsou mnohem otevřenější mystickému vědomí než kněží. Dospěli až k hranicím poznání a teď jsou otevřeni věcem, před nimiž člověk pociťuje posvátnou bázeň.

Velcí vědci tedy znají princip nejistoty. Jen vědec malého ducha se domnívá, že všechno může být vysvětleno racionálně. Avšak nevysvětlitelné se zrcadlí jak v mikrosvětě atomu, tak v makrosvětě galaxií. Tváří v tvář chaosu se hrdina ani tak neptá “jak”, ale “proč”. Proč já? Proč se uprostřed tak velké krásy nachází roztříštěnost a nedokonalost? Bouříme se, klademe odpor. Duše touží říci, že tak by tomu být nemělo.

Labyrint

Západní civilizace byla utvářena řeckými, římskými, židovskými a křesťanskými příběhy. Řecký a římský pohled na svět se nejživěji zrcadlí v naší poezii. Pohled západních lidí na sebe samé je nejhlouběji utvářen právě těmito mýty. Pro naše současné téma má největší význam mýtus labyrintu neboli bludiště.

Když Achilles dobývá Tróju, má na prsou brnění, na kterém je nakreslen labyrint. Je to symbol jeho samého. Jeho vnitřní bytostné já, jeho nitro, jež je doslova labyrintem pokryto, nebude překvapeno tajemstvím a složitostí věcí. Život je labyrint, kterým musíme projít, a pokud do něj vstoupíme, najdeme svůj vlastní střed.

Perseus útočí na Medúzu a vrací se tentýž obraz. Teď je na jeho štítě. Perseovu příběhu porozumí každý, na koho nějaká žena vrhla pohled Medúzy. Medúza na muže pohlédne, a muž zkamení, ztratí všechnu chuť do života, ztratí svou motivaci a sílu. Jeden muž za druhým se k Medúze přibližují a chladnou. V tom spočívá moc ženského bytí.

Robert Bly vypráví příběh o muži, který přichází do obchodu a chce si koupit zelený svetr. Jeho žena říká, že se jí modrý svetr líbí víc – a muži se náhle líbí svetr modrý. Neuvěřitelné.

Ženy vytvářejí a nesou velkou část našeho (po)citového světa. Matky nás naučily vnímat věci citem. Jeden z velkých objevů mužského hnutí je pochopení, že pravidla našeho způsobu cítění jsme získali od žen. Na tom není nic špatného, ale je to jen polovina pravdy. Existuje i mužský způsob cítění.

Medúza zosobňuje schopnost negativní ženské bytosti proměnit vše mužské v kámen. Na svou obranu má Perseus štít, na jehož přední straně je namalováno bludiště. Chce-li se přiblížit k negativní ženě, musí před sebou držet štít popisující složitost života a nesmí se odvážit na ženu pohlédnout. Jen tehdy, drží-li mezi sebou a Medúzou štít, může kolem ní projít, aniž by ho její pohled změnil v kámen.

V italské Florencii stojí socha, na niž se muži rádi dívají. Představuje muže držícího hlavu Medúzy. Nakonec se mu přece jenom podařilo useknout hlavu negativní postavě ženy. Není v tom nic antifeministického. Znamená to jen uznání něčeho, co bylo odjakživa vyjadřováno v mýtech – že totiž každá věc má svou temnou a světlou stránku, a že pokud její temnou stránku neodhalíme a nenaučíme se jí bránit vymezením jasných hranic, zničí nás.

O nejslavnějším bludišti vypráví příběh Minotaura, šelmy, se kterou v labyrintu bojuje Théseus. Je zde dobře pojmenován současný depresivní stav, v němž nevíme, kde se nachází nepřítel, kudy vede cesta, jak se dostat dovnitř nebo ven. A nevíme ani, jestli je Minotaurus v nás samých nebo mimo nás.

Théseus nakonec Minotaura zabije, ale jen s pomocí nitě, která mu ukáže cestu. Tu nit mu dala žena. Žena je symbolem duše a moudrosti, jež nám napovídá, jak bludištěm projít.

Západní civilizaci se nechce věřit, že život je labyrintem a bludištěm. Ale v katedrále ve francouzském Chartres vidíme, že křesťanství kdysi chápalo potřebnost a vhodnost mýtu. Ve střední lodi katedrály, přímo před oltářem, se nachází labyrint. Na oltář nemůžeme pohlédnout dřív, než se vyrovnáme s bludištěm. Ve středověku přicházeli lidé na mši časně zrána a “procházku bludištěm” vykonávali jako akt zbožnosti.

My jsme naproti tomu vyrůstali ve světě post-křesťanské mytologie pokroku, který je lineární. Byl nám indoktrinován mýtus pokroku, který v podstatě říká, že chlapec, budoucí muž, musí pochopit, že cílem v životě je dostat se odtud tam co nejrychleji a co nejpřímější cestou. Možná že takto lze sklidit úspěch ve fotbalu, ale je to uvažování, které nemá nic společného s duchovním životem.

V duchovní dynamice udělá člověk dva kroky dopředu a pak možná tři zpátky. Důležité je, aby měl hrdina oči upřeny na cestu a aby se z ní učil. Uvědomí si, že ty tři kroky zpátky jsou stejně poučné jako dva dopředu. Možná poučnější.

Léčka úspěchu

Na duchovní cestě je tak zvaný úspěch velmi bezvýznamný. Sőren Kierkegaard, teolog 19. století, napsal, že na Západě rodíme tragického hrdinu. Kierkegaard definuje tragického hrdinu jako kulturního hrdinu konformismu. Kdokoli přijme za své konvence šplhání po žebříku, progresivní mýtus peněz a moci, tak to je náš tragický hrdina. Kierkegaard tvrdí, že muž na Západě je chycen do pasti tohoto syndromu zejména mezi dvacátým a pětatřicátým rokem svého života. Během těchto let muž dělá to, co se od něj očekává, že bude dělat. Jsou mu dána pravidla a on se zavazuje být jim věrný.

Potíž spočívá v tom, že mladí muži nevědí, čím na tomto jevišti jsou. Jediné, co vědí, je, jakými dle očekávání by měli být a jaká jsou pravidla hry. Setrvání v takovém způsobu života vytváří tragického hrdinu konformismu. Kierkegaard tento typ hrdiny pečlivě odlišuje od skutečného rytíře víry. K tomu, aby skutečného hrdinu víry doložil příkladem, užívá příběhu Abraháma.

Abrahám odpověděl na hlubší pravdu, na hlas, který byl v naprostém protikladu ke konvenční vnější moudrosti, jíž se řídil každý. Odmítl klást jakékoli praktické otázky. Svou zemi, svou ženu, své děti, svůj dobytek, svá pole, svou pověst – to vše ztratil, jak Bůh nařídil: “Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu” (Gn 12,1).

V Božím hlase není jediná pragmatická hláska. V Abrahamově povolání není jediná hláska, která by západnímu člověku dávala smysl. Přesto tři z velkých světových náboženství – islám, judaismus, křesťanství – nazývají Abraháma otcem své víry. V mýtickém příběhu je Abrahám symbolem toho, co znamená víra. Opustil jistotu a odešel do nejistoty, opustil místo, kde odpovědi nalézal, a odešel na místo, kde se mu odpovědí nedostávalo. Jak hlas přikázal, opustil vše, a uslyšel, že mu bude darováno potomstvo tak četné, jako je písku na břehu moře. Umřel, aniž by naplnění slibu spatřil, ale svou naději a totožnost vložil do odlišného druhu úspěchu. Toto je skutečný rytíř víry.

Střední věk je obvykle poslední příležitostí zvolit si cestu skutečného rytíře víry. Obyčejně neučiníme-li žádnou vážnou volbu svobody nebo pravdy, nepodstoupíme-li žádné velké riskantní kroky do svého padesátého roku života, jsme příliš zablokováni, než abychom udělali nějaká radikálnější rozhodnutí. Manželství už má svoji formu, děti vyrostly nebo téměř vyrostly a vše je svázáno se zavedeným mýtem.

Nyní je již sotva možné z toho vystoupit. Možnost nových otázek je velmi malá. Otázky, které si klademe a na něž odpovídáme, jsou otázkami starými. Jsme chyceni do léčky.

Ale Bůh to dokáže. Myslím si, že důvodem, proč musíme projít krizí středního věku, je, že Bůh ještě jednou otřásá stromem a vybízí: “Vzdáš se iluzí? Přestaneš být právě tím, o čem si myslíš, že bys měl být? Kým – stručně řečeno – jsi?”

Mýtus grálu

Zde se otevírá prostor pro mýtus grálu. Střední věk nastupuje v době, kdy začínáme naslouchat hlasům vycházejícím z jiných komnat a jiných prostorů namísto hlasům, kterými promlouvá ego-vědomí. Pro mladého muže, aby úspěšně vybudoval věž, je nezbytné naslouchat svému ego a svému vědomí. Nemůže připustit invazi nevědomí. Jsem přesvědčen – a zdá se, že církev nemá pro to pochopení – že platí rozdílná pravidla pro první třetinu života, pro druhou třetinu a konečně pro poslední část života.

Pravidlům lidi učíme v první třetině, a tím to končí. A náhle je jim šedesát a osvojená pravidla již dále neslouží. Ve skutečnosti poté, co postavíme věž, musíme z ní vyskočit. Západ ale učí, že lidé naopak musí ve stavbě věže pokračovat. Více kamenů a více zvedání, více úsilí, kontroly a výsledků.

Disciplína, řád a zákon jsou nezbytné pro osmnáctiletého člověka. Lépe se jim naučí: to je stavění věže. Ego-morálka, svět logiky a disciplíny, to je cesta, jak v tomto systému dosáhnout úspěchu. Pokud toto děláte v jednadvaceti letech, pak je to v pořádku. Pokud nestavíte věž, jste v nesnázích, budou se na vás dívat jako na neužitečného a neschopného, jako na toho, koho zajímají jen “drogy, sex a rokenrol”; nebudete stát za nic.

Nejdříve přichází zákon a pak duch, Jan Křtitel a pak Ježíš. A Ježíš mimochodem zákon nikdy neodmítl. Nezačneš-li se zákonem, nikdy nezačneš. To je dobrý a nezbytný “heroický instinkt” mladého muže.

Když se z osmnáctiletého muže stane šedesátník a stále ještě veškerou svoji energii vkládá do zákona, řádu a kontroly, pak je z něj konzervativec. Neexistuje v něm žádná tvůrčí kreativita, žádná svoboda, žádný erós, žádná duše. Nikam bychom takového muže neměli následovat. Nemá nic, co by řekl, nic, co by druhé inspirovalo či motivovalo.

Jinými slovy zde je model našeho mužského života.

Kněží toto znají ze styku s mladými muži. Každý chlapec, který soukromě přichází pro radu, přichází zřejmě kvůli masturbaci; nezdá se, že by existovalo jiné téma. Ale pokud jsme jednou porozuměli věži, můžeme chápat, že toto může být pro mladého muže prvním malým vítězstvím. Potřebuje vědět, že je schopen sám sobě říci ne. Někdy je tato energie vložena do sportu či do jiné oblasti, kde může být silný. To je počátek heroického instinktu. Nemusí uspět, ale je důležité se takového boje účastnit. Mladý muž má hlubokou potřebu triumfovat nad vlastním smyslovým já, nad ego-požitkem. Věž je cestou vzhůru, od stravujícího, avšak pohodlného “světa”.

Věž je cestou, kterou lze sám sebe odpoutat od ženství. Ženství je světem cítění, pokrmu, tepla a bezpečí. Muž může být snadno okouzlen a zlákán setrvat v tomto prostředí na neurčitou dobu. Proto mužské iniciační rity chlapce vždy učily, aby se vzdálil od své matky. Rituály starých kultur jej vyzývají, aby se oddělil od toho, co ho omezuje, činí změkčilým a co ho svádí.

Ve velkých mýtech je ženou vždy Siréna. Odysseus se musí bičem připoutat ke stožáru, protože loď pluje za Sirénami, ženami, které svým voláním přitahují muže ke skalám a zabíjí je.

Pak musí plout a minout skály Scylly a Charybdy. Scylla je onou hezkou ženou v jeskyni, která vyhlíží atraktivněji od pasu nahoru. Také ona přivolává muže. Avšak jakmile se muž přiblíží, vynoří se víc z vody a šest psích hlav vyjde ze střední části těla a muže rozžvýká.

Charybda je naproti tomu ženským vírem, svádějícím muže k pohodlí, radostem a zájmu o sebe samého.

Příběh, vyprávějící o tom, jak se Odysseus s těmito zkouškami vypořádal, ukazuje na nutnost odříznout se od bezprostředního uspokojení a dočasných dobrých pocitů proto, abychom se mohli vydat na svou pouť. Je to nelítostné ne vyřčené falešnému bytostnému já. Nemusí to být negativní ne , ale ve svém nejlepším jádru jde o svědomité, soustředěné, a dokonce “posvátné” ne.

Omamné zboží, které nám ženy dávají

Začíná to u maminky. Já sám jsem byl maminčiným mazlíčkem. Bylo mi povoleno být králem. Měl jsem mladší a starší sestru. Má matka byla kosmetičkou a všechny ty modrovlasé dámičky přicházely si dát u ní naondulovat vlasy a já jsem vyrůstal u jejich nohou. Všechny mne považovaly za rozkošného. (A tak stále očekávám, že si o mně ženy myslí, že jsem roztomilý.)

Kvůli tomuto bohatému kontaktu s ženami se cítím ve vnitřním světě animy doma. Bez přestávky mohu hovořit o spiritualitě. Kde jsem to získal? Žena vám toto dá, dává vám váš vnitřní svět. Měl jsem kolem sebe tolik milujících žen, že bych mohl žít v ženském světě s velkým sebeuspokojením a snadností.

Ale nakonec se to stává vírem, který nás pohlcuje, vírem, který s sebou hází uvnitř našich citů. Příliš mnoho subjektivity.

Mužské mýty nás volají mimo dosah Sirén, Scylly a Charybdy. Vybízí nás, abychom se vydali na pouť směřující k vnějšímu, objektivnímu světu. Toto je konečně “královská energie”. Muži mající královskou energii jsou si jisti ve světě nářadí, půdy, svých vlastních těl, financí a politiky. Je to zvláštní druh bezpečí, který muž očekává a potřebuje od svého otce/krále. Drží své “království” (anglicky “ realm” viz následná etymologická narážka – pozn. překl.) pohromadě (res je latinský výraz pro věci, skutečnost, pro to, co existuje).

Pokud nás spiritualita nevede k poznání Ducha v konkrétním, ve zvláštním a v obyčejném, pak jí nevěřím. Pokud v ní nemůžete nalézt Boha, pak navždy upadnete do bezvýchodného hledání čehosi esoterického (příliš vnitřního, protože vnější vás zklamalo).

Konečně to, co tam nalezneme, je způsob jak se dívat. Shledáme pak, že to, co jsme stále kolem sebe hledali, se nalézalo v obyčejném životě. Když k tomuto poznání dospějeme, jsme doma. Tehdy si uvědomíme, že magické se odehrává právě zde. Vnější znamení jsou také – řečeno slovy katechismu – “ustanovena Kristem, aby rozdávala milost”. U spirituality nejde o to být “spirituální”!

Věž, z níž se má vyskočit

Průvodce na této pouti má splnit dva úkoly, které lze vyjádřit substantivy “prorok” a “kněz”.

Prorok nás provází na “cestě pádu” (jak se odpoutat, selhat, opustit systém). Kněz nás vede na “cestě návratu” (jak vidět, co vidět, kde nalézt posvátné, jednotu a touhu).

Prorok musí předně naučit budoucího hrdinu vstoupit do bludiště. Dnes nemáme mnoho takových lidí, kteří jsou ochotni a schopni toto učit. Místo toho máme povrchní televizní evangelisty, kteří nám dávají odpověď bez labyrintu. V nepřetržitém běhu krouží kolem duše a kolem těla. Postačí bez konce přeskakovat k duchu, a máte tu laciné, jalové náboženství.

První úkol spočívá v tom povědět hrdinovi o bludišti a poskytnout mu pravidla, aby do něj vstoupil. Tato formace je dána jazykem odvahy, moudrosti, vytrvalosti, trpělivosti – jazykem počínající stavby věže, ale pak poznáme, že z ní musíme vyjít ven, že je čas z ní vyskočit, nebo přinejmenším pomalu sestoupit.

Zesnulý trapistický mnich Thomas Merton psal o lidech, kteří šplhají k vrcholu žebříku a pak naplněni hrůzou se ptají: “To je vše, co tam je?” A básník Robert Bly vypráví o všech mužích, kteří šplhají po žebříku a nakonec shledají, že je opřen o špatnou zeď.

Jediným posláním věže a žebříku je z nich seskočit. Avšak jestliže jsi investoval třicet let do stavění skutečně dobré věže a jsi-li dobrý katolík, jestliže jsi poslouchal všechna pravidla, možná dokonce složil troje řádové sliby a jsi-li natolik svatý a v bezpečí – pak z této věže už vyskočit nechceš.

Vyskočit: tomu se říká víra. A právě v tomto bodě se mění pravidla. Není to zákon. Je to paradox. Je to tajemství. Je to tma. Je to svoboda. Je to extáze a agónie. A právě tady potřebujeme zcela odlišný soubor pravidel. Nikoli ego-morálku, ale duševní morálku, která si nárokuje mnohem víc.

My v církvi tato pravidla lidem neposkytujeme.Většinou učíme ego-morálce prvního stupně: zákon a disciplínu, co je černé a bílé, co je uvnitř nebo venku. Církev se svou neochotou poznat skutečný význam víry stala překážkou.

Náboženství projevující se pouze slovy vyznání v krédu nebo civilní náboženství nám neumožní vstoupit do bohatého a zjevovaného nevědomí. Střemhlav vylétneme z věže jen tehdy, když dáme možnost milosti, aby vnikla do našeho nevědomí, a dáme možnost nevědomí, aby vniklo do vědomí. Musíme se zbavit víka. Proto hovoříme o instinktivním a, chcete-li, o primitivním, o prvopočátečním.

Slibuji vám, že nás to neodvede od Boha; povede nás to k Bohu, ale často se bude zdát, že je to nebezpečné.

Strašně se bojíme riskovat. Naše obava částečně pochází ze skutečnosti, že evangelium prošlo filtrem řeckého světa, který byl světem rozumu, a římského světa, který byl světem organizace. Vyžaduje kontrolu a řád.

Opíráme-li se o sloupy římské organizace a řeckého rozumu, pak jsme evangeliu poměrně dost ubrali ohně z těla.

Čtěte, jak Ježíš popisuje skutečnost. Většina jeho příkladů se týká přírody a vztahů; téměř nikdy necituje posvátné knihy. Místo toho říká: “Pohleďte, pohleďte na nebe! Pohleďte na polní lilie, a poznáte, co říkají. Podívejte na vrabce, na ženu ztrácející peníz.” Pochopte, jak se věci dějí, modely, které spojují přirozenost věcí.

Svým způsobem je primitivním učitelem. Nevede nás do konceptuálního světa. Musíme se navrátit do světa, jenž nám ukázal, a tomu musíme věřit.

Psycholog Carl Jung to říká mnohem absolutněji: proměna se uskuteční pouze v přítomnosti obrazů. Většina náboženství od počátku věků přicházela k poznání, že proměna se odehrává v přítomnosti obrazů, ne v přítomnosti pojmů. Ideje lidi nemění.

(Ať jsou zde předloženy jakékoli pojmy - a já předkládám příliš mnoho pojmů, protože jsem též západním člověkem s vyvinutou levou mozkovou hemisférou – pak tím způsobem, že se jich čtenář může nějak zbavit. Doufám, že jsme všichni schopni se přesunout na odlišnou rovinu, kde hovoří obrazy. A je-li obrazům dovoleno hovořit – například tehdy, když osoba personifikuje nějaký pojem, jenž jsem vyjádřil – pak můj pojem poznáte. Dokud neuvidíte muže, který je král, do té doby nerozumíte králi. Může se stát, že naše slova odstraní něco z toho harampádí, takže poznáme, co máme hledat; slova nám například dovolují soustředit se na to, proč nás tento muž fascinuje nebo proč si přejeme být jako on nebo proč se s ním chceme vydat na pouť. Chceme jít, protože nyní víme, že cesta je možná, hledání je skutečné.)

Naším úkolem je svou osobností a svými slovy říci bratřím, že hledání je skutečné, že v něm existuje něco víc než dobýt území v tomto malém akváriu.

Pak existují dvě vyšlapané cesty. Existuje cesta pádu. Ta je určena k tomu dovést lidi k bludišti. Mimochodem jejím symbolem je pád v knize Genesis. Jedinec musí padnout. Musíme učit mladé lidi a dát jim odvahu a síť, aby mohli vstoupit do Velké Porážky. To je týž návrh jako stavět věž tak precizně, abychom z ní mohli vyskočit.

Skupiny “Twelve Step” to zřejmě právě teď dělají lépe než jacíkoli jiní křesťané: poskytují síť, aby umožnili lidem vstoupit do labyrintu neúspěchu. Toto stojí evangelijní spiritualitě mnohem blíže, než lze nalézt ve fundamentalisticky orientovaných, institucionalizovaných náboženstvích, která trvají na tom, že neexistuje žádný labyrint a neexistuje potřeba pádu.

Vzpomeňme na Pavlův list Římanům 7,1-25: Zákon byl dán proto, aby byl zlomen. Kdekoli v mytologii naleznete zákaz “toto nedělejte”, můžete si být jisti, že to dělat budou. K tomu tu zákon je – aby byl porušován. A pak vyzkoušejte odcizení, ztrátu duše, význam odloučení od velkého tajemství, velkou pravdu. To je odcházení ze zahrady s anděly stojícími se zkříženými meči u jejích bran. Je zjevně nutné projít zkušeností odcizení a samoty. Právě prorok nás vede sem – zatímco kněz nás pak učí cestě zpátky.

Prahnutí a tužba

Duše prahne a touží. Řekové prahnutí a toužení nazývali pothos a pathos. Bez pathosu a pothosu neexistovala žádná řecká tragédie. A v řecké tragédii bylo touženým závěrem očištění duše; jak procházíš toužením, odhaluješ, po čem skutečně toužíš. Ale my nemůžeme znovu vstoupit, pokud se nevzdálíme. A musíme toto vzdálení pocítit. Abychom použili křesťanského slova, musíme pocítit svůj hřích. Jednoho dne se musíme probudit se zjištěním: “Jsem úplnej sralbotka.” Nemocný a unavený z toho, že jsem nemocný a unavený.

Hledání běžně začíná vyjádřením pocitu, že umíráme, že ztrácíme cit, že život nám nedává smysl. Ti, kteří se blyští úspěchy, báječnými sňatky nebo všemi hračkami, ti mají problémy. Takoví lidé nehodlají jít kamkoli. Myslí si, že již došli svého cíle. Tomu se říká nadutost.

Tanec s nadutostí se vyskytuje tam, kde zakoušíte grál, pak jej ztratíte, opět po něm toužíte a navracíte se na hlubší rovině. A potom jej znovu ztratíte, to vám slibuji. Nemůžete dodržovat zákon a přitom setrvávat v líbánkách.

Na začátku mýtu je grál zahalen, je vidět pouze částečně, ale natolik dostatečně, abyste poznali, že to je on. To je první náboženská zkušenost mladého muže – dostatečná k tomu, aby jeden poznal realitu, věděl, že existuje něco víc, něco dokonce věčného.

Druhá cesta se nazývá cesta návratu. Týká se úniku z labyrintu, když jsi nemocný a unavený z toho, že jsi nemocný a unavený; jestliže víš, že tvůj život je předstíraný a pokrytecký a stydíš se za to, že své skutečné city a myšlenky s někým sdílíš; když nenávidíš své bytostné já a nenávidíš duši. Jak uniknout? “Jak znovu být za jedno?” je otázka určená knězi.

Odpovědí je víra, láska, odpuštění, svoboda, naděje, touha, usmíření se svou temnou stránkou, s hříchem druhých, a dokonce s hříchem světa.

Ale v církvi se dopouštíme chyby, když lidi učíme jazyku návratu dříve, než jsme je naučili jazyku pádu. Musíme je přivést do bludiště, do tajemství, k opuštění zahrady a k neuposlechnutí Tatínka. Proto mladý muž rebeluje – on totiž musí.

Všichni jsme se setkali s těmi zkostnatělými starými katolíky, kteří stále věří, že každé papežovo slovo je neomylné – jsou tak dobří, ale tak neužiteční, nic v nich není. Není to jejich chyba: nikdo jim nikdy neřekl, že by mohli kráčet po cestě, nebo riskovat, protože láska, o níž slyšeli, není sdostatek jistá a Otec zjevně není sdostatek otcem.

Obvykle člověk musí nějakým způsobem ztratit víru v zavedené jistoty, v sumu věcí, kterým dříve přísahal věrnost. To je děsivý běh života. Chceš-li vypadat dobře v očích Tatínka a Maminky, můžeš vypadat dobře a být dobrý, ale nikdy nikdo tě nebude následovat, žádné duše se nespasí ve tvé brázdě, nic nebude proměněno, včetně tebe samého. Je to sterilní, v nejzazší míře a v základu sekularizovaný svět, který se snaží sám sebe prezentovat jako víra. Nejlepší přetvářkou pro víru – dle mého mínění – je nazvat ji náboženstvím.

Jen se podívejte se na Ježíše. Víte, co Ježíše zabilo? Konveční rozumnost. To nebyli zlí lidé. Učenci nyní říkají, že židovské náboženství se nežilo nikdy lépe než v čase Ježíšově. Byli pravdiví k zákonu, “zákonu svatosti”, jak je obsažen v knize Leviticus 17-27. Zákoníci, farizeové a mužové práva, jež se snažíme vykreslit jako špatné lidi, ve skutečnosti byli lidmi dobrými – vzhledem ke konvenční rozumovosti. Zachovávali pravidla.

Většina lidí nebude chtít se vydat na cestu hledání, aniž by jim někdy, třeba krátce, nebyl grál odhalen. Mohlo se to stát, když jim byly čtyři roky a náhle “věděli”. Později o tom přemýšlím jako o tlesknutí mistra zenu – tlesk! – může to být taková rychlost a vy víte, že je to v zásadě v pořádku. Nebo se to stalo ve čtrnácti letech, když jste se poprvé zamilovali. Ti, kdo měli dost štěstí k tomu, aby zakusili odhalení grálu vědí, že zůstat v bludišti je fajn.

Je smutné, že bojovníci a milovníci se dnes se svou bojovnou silou nikam nevydávají. Mladí násilníci jsou ve své destruktivní činnosti bezcílní. A z milovníků se většinou stávají narkomani. A možná je to nevyhnutelné. Bojovníci a milovníci prohrávají bitvu, když neexistuje dostatek králů nebo kouzelníků. A my kouzelníky ani krále nerodíme. Neexistují otcové, kteří drží síť pohromadě, kteří by řekli: “Synu, toto funguje a toto ne.”

A dobrý král bezpochyby dodá: “Kráčej vpřed a dopusť se své chyby, dávám ti k tomu souhlas, a já budu zde, abych tě přijal zpět, až chybu odvrhneš, a říkám ti to teď, aby sis později vzpomněl, že jsem ti to řekl.”

Šance ji odvrhnout

A chlapec si vzpomene. Avšak nejprve musí zřejmě jít a dopustit se chyby. A dobrý otec je jediným, kdo mu může dovolit ji udělat.

Ve svém životě jsem se setkal s množstvím nádherných otcovských postav. Jednou z nich byl kardinál Josef Bernardin z Chicaga. Když byl arcibiskupem v Cincinnati, příležitostně mě k sobě zval a ukazoval mi hromady stížností na mé chování. Očekával jsem nejhorší. Ale on řekl: “Nechal jsem svého teologa, aby se na ně na všechny podíval, a my ti důvěřujeme.” Bylo mi teprve dvacet osm let, byl jsem trochu rádoby bojovník, rádoby kouzelník. On mi však poskytl prostor. Držel pro mne síť. Jako by řekl: “Ty a já zůstaneme ve spojení.” Chtěl jsem svým chováním odpovědět na tuto lásku a důvěru. Nechtěl jsem ho uvést do rozpaků. Dal mi energii předků. Naučil mě, jak přijmout sílu svého vlastního otce. Tak jedná král, právě toto pro své bojovníky koná. Moudří lidé říkají, že člověk nemůže být králem, aniž by měl plný přístup ke královské energii ještě před dosažením padesátého roku svého života. Do té doby se v dostačující míře setká se vzory, v dostačující míře pobývá v labyrintu. Teprve pak může říci, že pro mladého bojovníka je zřejmě nezbytné, aby touto cestou sestoupil dolů.

Hřích není nejhorší věcí na světě. O velikonoční vigilii jej nazýváme felix culpa, šťastná vina. To neznamená, že to není hřích, ani to neznamená, že za něj nebudeš pykat. Konáš zlo, a zlo (je to neúprosné kolo) musí být odčiněno. Takový je zákon přírody.

Ale my žádné krále nemáme. A jestliže je nemáme, pak vládnou temní bojovníci a nezralí hrdinové.

Hrdinská pravidla se hodí jen na začátku. Uprostřed cesty hrdinou nejsi. Cítíš se jako sralbotka, který je v úzkých.

Ve dvaceti pěti letech je dobré být hrdinou, který vítězí nad tím i oním, staví věž. Avšak heroismus nefunguje. Nakonec náš hrdina je nahý, krvácející, zavržený. Ježíšův obraz v nejdůležitějším okamžiku jeho života není obrazem hrdiny. Ježíš vypadá jako ztroskotanec, jako oběť. Nestaneš se hrdinou, aniž by sis přál vypadat jako drsňák. Pokud se držíš představy vypadat jako dobrý chlapec – což my jedničky v enneagramu děláme - nikdy nedojdeš poznání.

Komu slouží grál? Na počátku slouží právě tobě. Následovat pravidla, prosit velké tatínky a maminky, aby udělali to, že se budeš cítit dobře. To není Boží láska; to je láska orientovaná na sebe sama, láska ke své vlastní pověsti a síle. Kdo by si nepřál být hrdinou? V systému to tak chodí.

Svatost je něco mnohem většího než hrdinství; je tam, kde žiješ ve tmě a v agónii víry a nevíš, co je správné, ba dokonce jsi snad kritizován autoritami.

Tělo, duše a duch

Biblická antropologie byla rozdělena třemi způsoby. Ve Starém zákoně lidská bytost byla rozdělena na tělo, duši a ducha. Jasně definováno je to pouze jednou, v posledním odstavci prvého listu sv. Pavla k Tesalonickým: “Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny (1 Te 5,23).”

Avšak v době, kdy se Pavel dostává k Římanům a Galatským, mění celé paradigma na tělo a ducha. S tímto rozdělením jsme z velké části vyrůstali: duch je dobrý a tělo špatné. Což bylo hrozně nepoctivé.

Pavel se ale snažil udělat něco odlišného: tělo bylo tím, co bylo chyceno do pasti pomíjivosti, a duch byl otevřen k transcendentnu, k jednotě a univerzálnímu.

Nejsme-li otevřeni nevědomí, nejsme otevřeni k jednotě, a v důsledku toho většinou nejsme příliš otevřeni Bohu. Vědomí bytostného já je právě otevřeno tomu, co já znám (což je obvykle to, co chci znát). Znamená to víkem uzavřít nevědomí, protože nevědomí bude vášnivé, sexuální, ohnivé, nahánějící hrůzu, nádherné, rozzlobené – to jsou všechno věci, které nechci pociťovat, jelikož bych mohl přestat chodit do kostela. (Nejlepší katolíci, které znám, obvykle na chvíli opustili církev a pak se vrátili. A když tak učinili, věděli, o co v ní skutečně jde: je to náboženství mnohem více relativizované, a již vůbec ne modlářské. Někdy si říkám, jestli opustit na chvíli církev není užitečné.)

Duchovní část člověka je ta část, která nás udržuje otevřenými k budoucnosti, k transcendentnu a k tomu, co nás přesahuje a co bychom nakonec nazvali Bohem. Duch v nás usilovně hledá Ducha v Bohu.

“Duše” je slovo, které se zamlžilo. V řečtině pro ně existuje výraz psyché. (Původní slovo psyché prý označovalo motýla. Vyjadřuje, jak prchavé a obtížné je uchopení duše.) Téměř v každé západní církvi byla duše chápána jako ona nesmrtelná část člověka, která jde buď do nebe, nebo do pekla. A úkolem kněze bylo tuto duši zachránit.

Nicméně v tom nespočíval historický význam duše. Historická duše byla spíše onou částí člověka, jež měla co dělat s hlubinou. Na pomoc se obraťme ke kosmickým obrazům. Zobrazte ducha jako vertikální obraz směřující vzhůru k transcendentnu. Duše jde dolů do hlubin věcí, do smyslu věcí, do nevědomí a symboliky věcí. To se uskutečňuje ve snech, mytologii a poezii; vše je světem duše.

Říká se, že důvodem, proč jsou Irové tak dobří v pochlebování, je, že keltské náboženství před tím, než sv. Patrik získal domorodce, bylo samá píseň a báseň. Náboženství v nejlepším případě bylo vždy zpíváním písní a vyjadřováním tajemství věcí - domněnka, že tomu tak bylo, vychází z přesvědčení, že sestoupíme-li dolů a otevřeme-li v sobě prostor, nalezneme tam místo pro transcendentno, místo pro Ducha.

Já se domnívám, že nenecháš-li duši pracovat, pak neexistuje místo pro Ducha. Budeš pouze katolíkem a co na tom? Náboženství, mající pouze podobu vyznání víry, nám neotevře přístup k transcendentnu a s ním štědrý dar smíření a uzdravení.

Ženy znají tělo lépe

Naše sestry lépe odhalují tajemství a sílu těla. Tak říkajíc ženy jsou v kontaktu s tělem. Proč? Menstruace? Porod? V mnoha kulturách ženy nikdy nepodstupovaly iniciační rituál. Nepotřebovaly jej, protože byl vždy přítomen v jejich těle. A jejich tělo jim řeklo, že život je plný bolesti. Jejich “ejakulace” – porod dítěte – je na rozdíl od ejakulace mužů bolestnou zkušeností.

My muži nerozumíme bolesti rození, přivádění věcí do života. Žena rozumí ve svém těle a v tomto bodě se musíme učit od feministek. Řecké mýty vytvořily mužského otce nebes jako protějšek matce zemi. To je pohyb vtělení: Bůh se v Ježíši stal tělem a tímto skutkem potvrdil správnost těla.

Připomeňte si událost, kdy Ježíš myl nohy svých bratří. A připomeňte si, kde se to naučil. Žena vešla do místnosti plné mužů. Dovedete si představit ten chechot. Neexistovala zde žádná konceptuální teologie, žádné kázání – ne logos, ale erós. Logos je pojmové a verbální objasnění, a to je mužský způsob; milujeme slova. (Přestože milujeme bubnování, a možná proto, že jsme unaveni ze slov. Možná proto, že nás slova nikam nepřivedla.)

 

Tak žena vstoupí. Padne na zem – vím, že je to gesto, které kulturně na nás nepůsobí, a proto plně nechápeme vztah nebo účinek – a myje Ježíšovy nohy svými slzami a suší je svými vlasy. A Ježíš říká: “Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila” (Mt 26,13). Verš je téměř srovnatelný ve své slavnostnosti s veršem “Čiňte to na mou památku”. To první jsme na jeho památku činili, druhé jsme nikdy na její vzpomínku nedělali.

Je pravda, že po několik staletí mytí nohou bylo považováno za posvátné, ale napříč velké části církve jsme na toto velmi záhy zapomněli. Někteří biskupové stále nechtějí ženám dovolit dávat si liturgicky omývat nohy. Kultura to vyhradila mužům.

Toto je teologie těla. Tělo nelže. Tak někteří z nás stále nesou rány dětství na svých bedrech, a ve svých vředech. Zatím naše církev se chce tělu vyhýbat a uložit je do bezpečného, těžkého ortodoxního náboženství. Kdy hierarchická a učící církev pochopí, že existuje mnoho způsobů poznávání? Intelektuální poznávání je nejméně proměňující a nejméně přesvědčivé, a přesto je tím jediným, které od věřících požadujeme. Poznáváním, jež proměňuje životy, je poznávání tělesné, imaginativní a intuitivní. Velké katolictví má vždy porozumění právě pro existenci mnoha cest poznávání.

Ale co všichni tito ortodoxní lidé pro svět dělají? Když nevědí, jak naslouchat svému tělu, nevědí, jak naslouchat své duši. A tak jim nakonec nenaslouchá svět. V důsledku toho se zdá, že důvěryhodnost církve se rok od roku zmenšuje. A to je konečně výsledek toho, že neposkytuje svým členům přístup k Bohu, transcendentnu, pravdě.

Musíme sami sobě dovolit konat tělesnou práci stejně dobře jako práci duševní a musíme této práci věřit: to nás neodvede od Boha, ale de facto rozšíří a prohloubí cestu vedoucí k plné proměně v Kristu – ve vtěleném Kristu.

Způsoby poznávání 

Intelektuální: Rozumová, logická a formální odpověď vzdělání na pravdu. Forma mající přednost u západních lidí.

Volní: Když pravda je poznávána volbou a rozhodnutími, která děláme. Svázáno s časem, pamětí, bojem o pokrok, vytříbenými rozhodnutími.

Emocionální: Když velké emoce (hněv, strach, nenávist, touha, extáze, smutek) jsou schopny nás otevřít pravdě - nakonec nezbytné k plnému “vědění”. Potlačované intelektuály.

Tělesné, sensorické: Když skutky, hnutí a pět smyslů těla nás samy učí pravdě. Navzdory předpokládané posvátnosti církve hluboce zasáhlo důvěru v “tělesnou teologii”.

Imaginativní: Když je známa pravda širšího nevědomí, většinou prostřednictvím obrazů, příběhů, snů, představ a fantazií. Probouzení archetypů, které nevědomě pracují. Imaginativní vědění dává životu a vědomostem koherenci. “Vědomí vlastního já” se mu brání strašlivou silou.

Estetické: Když látka a forma se spojí, aby vytvořily krásu či ošklivost pravdy. Velmi atraktivní, ale málo proměňující. Diletantské, politicky korektní; nebo skutečně vysoce umělecké.

Epifanické: Ohromující zážitky a průkopnické okamžiky, které odhalují Velkou Pravdu. “Zkušenost grálu”, jak je zde popsána. Nemůže být sehráno nebo vyprodukováno. Vždycky je to milost! Je ironií, že církev má sklon takovému zjevení nedůvěřovat nebo se cítit jím být ohrožena; a někdy k tomu má dobré důvody. Epifanické vědění relativizuje všechny ostatní formy vědění a všechny ostatní systémy. Potřebuje dobrého milovníka, který by je zažil, dobrého bojovníka, aby mu nepodlehl, dobrého kouzelníka, aby učil, co skutečně říká a co neříká, a dobrého krále, aby je udržel pohromadě v “realitě”.