Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Rohr, Richard: Hledání svatého grálu

Předmluva

Zde začíná sestup.
Zde začínají hrůzy a zázraky.
Zde začíná hledání.

Perleslaus

Slyšel jsem, že se legendy o hledání v rozmanitých formách vynořily v Evropě v rozmezí let 1180 až 1350. Vznikaly v různých vrstvách společnosti. Rozvíjely se právě v té době, kdy velký evangelijní příběh byl odsouván do pozadí a již tak nedosahoval k uším pokřtěných křesťanů, ani nepůsobil na jejich duši. A tak se historie svatého grálu staly pro laiky způsobem, jak rozvrhnout a popsat potřebnou a dobrou spirituální cestu.

Jelikož taková historie nebyla ani kanonizována, ale ani nějakou zvláštní formou odsouzena, rozvíjela se, aniž by byla jakkoli spoutávána a cenzurována. Mýtus vyjadřoval hlubokou moudrost křesťanského kolektivního nevědomí způsobem, který nebyl ani církevní ani klerikální. Rovněž nemrhal čas na to, aby vyjadřoval nějaké proticírkevní či protiklerikální postoje. Namísto toho se tyto příběhy směle nastěhovaly do světa tajemství a metafory. Mohly tak činit s důvěrou, neboť hledání bylo reálné, mýty kotvily v realitě. Šlo o katolickou laickou spiritualitu v tom nejlepším provedení.

Věřím, že žijeme v době, kdy hledání reálné není. Dnešní lidé si nejsou jisti svým cílem, nejsou si jisti ve svém hledání smysluplných vzorců, a dokonce nejsou přesvědčeni o jakémkoli svém božském původu. Pro Západ to znamená největší krizi smyslu, na nejhlubší rovině pak ztrátu naděje.

Většina lidí do takovéhoto rámce problém nezasazuje, ale já jsem přesvědčen, že jak úzkost, tak i její rozluštění spočívají hluboko v podloží a nelze odkazovat jen na jejich povrch či na rovinu řešení problému jako takového. Pouze sakrální psychologie nebo mytologie jsou dostatečně hlubokým a pravým místem, kam lze adresovat otázky smyslu a naděje.

Jelikož nikdy neexistovala oficiální podoba historie hledání, mohl jsem čerpat z množství vyprávění. Většinou šlo o příběhy předávané ústní tradicí, které jazykem nezatíženým doktrinálními předpoklady, bez omezení kladených pravověřím a bez klerikálních zásahů povzbuzovaly duši člověka. Dnes se pokouším – a ani se nelze příliš tomu divit - učinit totéž, abych se střetl s jakýmsi druhem super-pravověří, přinejmenším pokud jde o klasická a přetrvávající témata víry a morálky.

Německou, francouzskou a anglickou tradicí protékaly tři velké proudy příběhu. Čerpal jsem ze všech tří a nemohu studujícím slíbit, že v sledování kteréhokoli z nich zůstanu důsledným. Použil jsem zlomek Percevala od Wulframa z Eschenbachu, něco jsem vzal z verze Chrétiena de Troyes a ochutil legendou o králi Artušovi.

Objeví se zde též něco z vědění o archetypální psychologii 20. století, génius Carla Junga, mono-mýtus hrdiny Josepha Campbella, katolický liturgický symbolismus a mé vlastní intuice. Minulost, stejně jako naše vlastní zkušenost, přináší užitek, ale zároveň omezuje. To nejlepší, co můžeme udělat, chceme-li rozvrhnout směřování duše, je rozpoznat své zdroje a vlastní sklony.

Jestliže tyto stránky povzbudí čtenáře, aby učinil totéž, pak zůstaneme tradici hledání věrni. Snad v každém věku a v každé generaci jsme zatíženi přepisováním hledání svatého grálu.

Pokud je tento mýtus laickou tvorbou, předávanou především laiky a určenou k tomu, aby v naší vlastní době oslovovala zase především laiky, pak je užitečné připomenout, že termín “laik” není ani eufemismem ani pejorativním termínem, ale je snad znamením výhody a výhodou na počátku věcí spirituálních vůbec. “Mysl začátečníka” je vždy otevřena tomu se poučit a konvertovat. Příliš mnohé z “učení o církvi” činí člověka domýšlivým a nadřazeným. Ježíš byl laik. A popsal hledání více než dobře! Náboženský profesionalismus často zaměňuje hledání s rolí, zvykem nebo skupinovou identitou, jež ve skutečnosti nejsou příliš hledáním – nekladou žádné “otázky”!

Píši tento krátký úvod sedě téměř u úmrtního lože své matky, a to na ručním psacím stroji z padesátých let.

Vlny vzpomínek, smutku a nostalgická radost se přese mne převalují při pohledu na prérii Kansasu a vyvolávají v mé mysli bezpečí a útěšné mýty, s nimiž jsem vyrůstal; maminka a tatínek byli vždycky pospolu; když jsi dostatečně tvrdě pracoval, život šel dobře, většina lidí byla dobrá a čestná, zlo a selhání byly výjimkami, život byl vcelku spolehlivý jako tenhle starý psací stroj a člověk se s pravděpodobností mohl vyhnout tragédiím, když si počínal racionálně a zodpovědně.

Skutečně neexistovala potřeba ani očekávání “sestupů”, “úzkostí” nebo dokonce “zázraků”.

Z větší části tyto polopravdivé mýty fungovaly a provázely mne až do poloviny století. Nyní věčná pozemská žena, která mne porodila, lapá po dechu, zatímco tento první psací stroj dělá strašně moc chyb a nemá žádné zařízení, aby je opravil.

Bytostně tragická povaha lidského života musela strávit mnoho času, než dosáhla této chráněné země Oz. Ale dokázala to. Mýty nás bezpečně chrání před pravdou, ale chrání nás též pro pravdu – dokud není duše připravena a čas se nenaplní pro plnost poselství. Myslím, že jsem připraven. “Všechno se hodí” se stalo mým mottem a mantrou.

V padesáti letech jsem připraven věřit, a dokonce důvěřovat věcem, které bych se byl ve třiceti nebo čtyřiceti pokoušel rozřešit. Příběhy konečně svůj úkol plní, ale kapitoly dávají největší smysl, jsou-li čteny po pořádku.

Příběh grálu můžeme vyprávět znovu a znovu, ale k tomu, abychom hledali, se musíme vydat na cestu. Vždy to znamená sestup, vždy úzkost, a pro ty, kdo znají větší příběh, to vždy znamená účast na zázraku.

úkolem náboženství je probudit duši tak, aby když přijde učitel nebo Mesiáš, byla připravena. Zdravé náboženství toho dosahuje kouzlem slova a obrazu. Katolíci tomu říkají svátosti. Náboženství nás učilo, jak vidět, jak vidět vše a jak vše vidět po celou tu cestu. Učilo nás, že hledání je skutečné, že mýty nejsou vůbec mýty v dnešním slova smyslu a že za tragikou je skutečná naděje a skrytý smysl.

Teolog otec David Tracy říká, že katolíci, nebo přinejmenším ti, které já označuji za “velké katolíky”, mají nad svými židovskými a protestantskými přáteli symbolickou výhodu. Říká, že pravý katolík formován velkou tradicí symbolů, obrazu, literatury, posvátného a historie směřuje k odlišné imaginaci, k interpretaci všech událostí v rámci odlišného universa významů, než v židovsko-křesťanské tradici činí ostatní.

Tracy říká, že máme sklon vidět všechny události a věci jako analogické k božskému. Nazývá to “analogickou imaginací”. Takový “velký katolík” nevidí Boha mimo, nad, za, odlišného od, proti, v soudu nad; ale – a to je úžasné - vidí Boha s, ve spojení s, Boha vyvolení k, jako Boha odpovídajícího svým vzorcům, soucitného se vším, co je lidské a stvořené.

Z jakéhosi báječného důvodu katolicismus tíhne k tomu brát vtělení s absolutní vážností. Vidíme to na těch nejlepších projevech umění, architektury, slavností, poezie, literatury, v sociálním životě, v liturgii; vždy znovu demonstrují připravenost proklamovat odpuštění, vyvolenost, soucit.

Vtělení můžeme pozorovat zvláště v jedinečném katolickém smyslu pro čas, proces a cestu. Mezi mostem a vodou je vždy milost. Chyby jsou často mystériem, projevujícím se v čase.

Nikde se tomu nelze naučit dokonaleji a “slyšitelněji” než v tomto nejvlastnějším příběhu vyrůstajícího muže, který se v zkouškách a pokušeních, když si razí cestu k Bohu, učí klást správné otázky. Každá osoba a každé setkání je potřebnou a milostí naplněnou příležitostí. Neexistují zde slepé uličky, žádný promarněný čas, žádné zbytečné charaktery nebo nesmyslné události. Všechno má smysl; je to kouzelné universum; Bůh je ve všech věcech a čeká, aby promluvil, dokonce aby žehnal.

Během tohoto hledání Bůh promlouvá a vede skrze rodinu, neúspěchy, násilí, setkání, zradu, sexualitu, přírodu, stín, vizi. Je to jasná a skvělá laikova cesta k Bohu. Tentokrát jazyk hledání dává smysl mužům, kteří si příliš dlouho mysleli, že katolické “kostelní hovory” jsou beze svalů, hodnoty či smyslu.

Díky trpělivé editorské práci Michaela Farrella přinášíme tento báječný mýtus moderním mužům postmoderní doby (v níž mýtus upadl v zapomnění). Naší nadějí je, že zde naleznete naději. Setkal jsem se s mnoha muži, kteří ji našli, neboť příběh vyprávím velkému množství hledajících mužů.

Musíme se držet vyprávění příběhu našich katolických předků. Žádná civilizace nepřežila, pokud otcové nespatřovali svůj úkol v předávání naděje a smyslu následující generaci. Píšeme pro syny a očekáváme od nich, že budou klást správné otázky a své hledání naplní skutkem.

Naše cesta s Percevalem
Oddělení a odchod

Všeobjímající matka
Hledání otce

Časná příprava

Pět rytířů (setkání s mužností)
Zničený klášter (setkání s duchovní prázdnotou)
Bezejmenná žena (dobytí ženy)
Červený rytíř (dobytí muže)
Kůň a zbroj (přežití obrazu)
Gornemanz (pozitivní otec, který mu klade správnou otázku)
Blanchefleur (pozitivní setkání s ženou)

Hrad grálu
(první iniciace)

Rybář - průvodce
Amfortas/Král rybář
(zraněná mužnost)
Král grálu (plná mužnost/Otec/Bůh)
Procesí
Muž s mečem
Muž s krvácejícím kopím
Žena s grálem (ještě zahalená)
Křestní iniciace
Otázka nebyla položena

Prohlubující se spirála
(Setkání se stínem bytostného já)

Smějící se žena
Plačící žena
Obviňující žena
Temný rytíř/Vazal
Moudrý stařec

Putování/vyhnutí se/zapření

Percevalův čtyřicetiletý pobyt v pustině
Velký pátek/cena krve/
Axis mundi

Návrat do hradu (Odhalení grálu / život s grálem)

Poustevník – průvodce
(zvnitřněná cesta)
Uzdravuje Amfortase
Klade otázku
Naplňuje se svatý sňatek
(s bytostným já, s protiklady a s Bohem)

Když vládne Vnitřní král: Když vládne Vnitřní královna:
Vnitřní patriarchát Vnitřní matriarchát
Preference objektivity Preference subjektivity
Rozum a právo Smysl a výjimka
Vzorec Náprava
Pravda ducha Paměť duše
Veřejné dobro Osobní dobro
Vnější řád/uzdravení Vnitřní uzdravení/řád
Dům Domov
Věrnost Velkému příběhu Věrnost svému vnitřnímu příběhu
Jazyk odpovědnosti Jazyk práva
Rozhodný Soucitný
Stává se příliš velikým/vnějším/objektivním Stává se příliš malým/vnitřním/subjektivním
Směřuje ke struktuře Směřuje k chaosu
Vnější autorita Vnitřní autorita
Šířka/výška Hloubka/syntéza
Drží celost pohromadě Legalizuje části
Osud/povinnost/závazek Krása/radost/cit
Poutá nás s minulostí Spojuje nás s přítomností
Forma Obsah
Za mnou Ve mně
Studená pravda/tíha Vřelá pravda/měkkost
Nádoba Náplň
Substance Symbolismus
Řád předchází starání se Starání se předchází řád
Tradice Zkušenost
Myšlenka převyšuje cit Cit převyšuje myšlenku
Žijeme v nevyváženém čase: struktury jsou stále patriarchální, ale způsoby a jazyk náleží Královně. Forma je cele Králova a obsah je vykompenzováním Královny – velmi privatizovaný jazyk patologie, kritičnosti, obětování se a romantických sympatií – který přivádí roli Krále do “požehnané zuřivosti pro řád”. Jako vždy každá strana má polovici pravdy. Čekáme na “svatý sňatek” jednotlivců, institucí a společností a pracujeme pro něj

Glosář ke Kapitole 2

Prorok: Jde o tu část muže, která rozkládá a konveční moudrost odhazuje do smetí. Prorok řídí a legitimuje “cestu pádu”.

Kněz: Jde o tu část muže, která věří a stvrzuje nejvyšší úmysl, transcendenci a jednotu. Kněz řídí a legitimuje “cestu návratu”.

Král: Jde o tu část muže, která všechny ostatní části drží pohromadě v jednotě a celosti. Král řídí a legitimuje větší obraz, realitu, “království”. (Člověk musí mít podíl na “králově energii”, aby byl adekvátním a dobrým otcem.)

Bojovník: Jde o tu část muže, která sama sobě i druhým umí říci ne, sledujíc přitom důležitější cíl. Bojovník řídí a legitimuje přiměřený smysl pro hranice a žádaný smysl pro “nepřátele”. (V zásadě je závislý na moudrosti dobrého krále/otce.)

Kouzelník: Jde o tu část muže, která rozumí vnitřnímu světu tajemství, metafory, paradoxu a růstu. Kouzelník řídí a legitimuje práci duše, otázky tmy, světla a stínu.

Milovník: Jde o tu část muže, která zakouší, raduje se, cení si a vytváří krásu a spojitost. Milovník legitimuje nejvyšší radost tím, že se teď na ní účastní.

Hrdina: Jedná se (1) jak o bojovníka v prvním stádiu, který “staví věž”, nebo (2) o toho, kdo kráčí celou cestou, prochází všemi jejími stádii až do konce; jeho rány se stávají “posvátnými” a transformujícími.

Tragický hrdina: Jedná se (1) buď o toho, kdo selhává a nepatří na své rány jako na “posvátné”, nebo (2) o toho, který neví, kdo je; jediné, co ví, je jakým by měl dle očekávání být. Je to moderní celebrita, která je slavná pouze proto, že je slavná.

Věž: První heroický instinkt, který vede mladého muže k tomu, aby byl šlechetný, ukázněný, vážný. Někdy dokonce fanatická nebo rigidní potřeba řádu, morálky, černobílých světů – pak člověk může vystoupit k hedonismu a sobectví. Dobré a potřebné, aby k tomu nedošlo, je dovolit moudrému králi, by mladého muže rozšířil, kouzelníkovi, aby ho prohloubil, a milovníkovi, aby mu dal jemnost.

Víra: Dar, který povzbuzuje člověka, aby postavil věž, a pak později, aby z té samé věže, kterou postavil, vyskočil. Na každém stupni vypadá jinak. Za prvé je “ego-morálkou” a za druhé je “morálkou duše”, připravující člověka k přijetí Ducha.

Glosář ke kapitole 4

Ego-vědomí: Jde o tu část mne samého, která směřuje kupředu na základě toho, o čem se domnívá, že je to pravda. Zejména v první polovině života je efektivní, hnací a nezbytnou silou “pro stavbu věže”. Stává se slepou a egocentrickou, jestliže je považujeme za jediné, které existuje.

Nevědomí: Jde o tu část mne samého (a skutečnosti), již si neuvědomuji, ale která přesto působí. Nelze k ní proniknout bez sebepoznání, utrpení a vnitřní práce, které zpochybní jistoty ego-vědomí. Zdroj většiny našich emocí, nálad a tvůrčích vzestupů. Studnice a hluboký proud naší lidskosti.

Anima (“duše”): Ženská část muže, která se z velké části prosazuje a často skrývá v nevědomí, dokud není vyvolána vnějším ženstvím (matkou, přítelkyní, manželkou, vyrovnaným mužem, obrazy, biografiemi). Je zdrojem mužské senzitivity, schopnosti bohatých vztahů, jemných citů, poezie a náboženství.

Animus (“duch”): Mužská část ženy, která se také ve velké míře prosazuje a často skrývá v nevědomí, dokud není vyvolána vnějším mužstvím (otcem, přítelem, manželem, vyrovnanou ženou, obrazy a biografiemi). Je zdrojem ženské důvěry k vnějšímu světu věcí, k objektivitě, nestranným soudům a k transcendenci ducha.

útok animy (“Zajetí ve víru”): Když je muž vtlačen do negativní stránky ženství, v níž je přirozeně nemocný a cítí se být nejistý. Stává se rozladěným, malým, sarkastickým, sentimentálním nebo uzavřeným do sebe, protože se nachází mimo svou podstatu. Aby se dostal ven, musí vědět, co skutečně cítí, a musí nalézt cestu, jak své city vyjádřit vnějším vztahem.

útok anima (“Čarodějnice letící na svém koštěti”): Když je žena vtlačena do negativní stránky mužství, v níž je přirozeně nemocná a cítí se být nejistá. Stává se tvrdohlavou, činí ostré soudy a radikální zevšeobecnění. Nemá jeden cíl a manipuluje s logikou. Plna hněvu a pohrdání se vysmívá mužům, kteří jí nerozumí. Abychom ji pomohli se osvobodit, musíme jí umožnit vyslovit, co ji skutečně trápí a co jí samotné naprosto uniká, jak ukazují její přehnaná tvrzení.

Meč negativně: Moc, nadvláda, násilí a kontrola. Soutěž jen pro soutěž. Bojovník, který není ve styku s dobrým králem, moudrým kouzelníkem a něžným milovníkem.

Meč pozitivně: Mužská schopnost objasňovat, rozhodovat a rozlišovat cíle, emoce a osobnosti. Dobrá stránka soudů, analýz a postojů. “Umění oddělovat”, které zachovává zdravou autonomii a vyhýbá se vzájemné závislosti.

Konec knihy Rohr, Richard: Hledání svatého grálu