Bůh jako paradox: mocná bezmocnost

obraz Sebastiana Dayga a úvaha Richarda Rohra 

Jeden neobyčejný obraz znázorňující vztah mezi Otcem a Synem, o němž jsem mluvil, visí na tom nejnepravděpodobnějším místě, ačkoli to možná není zas tak nepravděpodobné, když vezmeme v úvahu pozornost, jakou věnují křesťané Nejsvětější Trojici. Na obraz jsem narazil v německém cisterciáckém klášteře Heilsbronner Münster, kde visí nad mariánským oltářem. Malba mne natolik zaujala, že jsem si pro své studium koupil její reprodukci, a pokaždé, když jsem se na ni podíval, jsem objevil další nové věci. Autorovi obrazu, téměř neznámému malíři z počátku šestnáctého století Sebastianu Daygovi, se podařilo proniknout do podstaty vztahu mezi Otcem a Synem takovým způsobem, že mě to dodnes fascinuje.

Představte si v duchu konvenční postavu Otce Boha. Je to přísný stařík s volně splývajícím šedým vousem, v levé ruce drží jablko, která bylo ve středověku symbolem královské moci. Když se ale podíváte pozorněji, zjistíte, že tato „koule moci“ mu padá z ruky. Bůh Otec, nejvyšší autorita, má vládu nad celým světem, ale přesto si tuto moc dovolí pustit z rukou. Je si jí natolik jistý, že se jí může vzdát. Je si tak jistý svou autoritou, že s ní nemusí nijak manipulovat. Natolik ovládá sám sebe, že může jiným poskytnout svobodu.

Pokud nám na jedné straně Otec dává svobodu, na straně druhé za to něco chce. To je na obrazu symbolizováno velkým mečem, který Otec drží v pravé ruce a rozmachuje se jím nad hlavou. To je ta očekávaná náročná stránka Boha, jenž nás vybízí, abychom dobře naložili se svobodou, kterou nám dal, a zároveň abychom byli vším, čím být můžeme. U lidských otců se jedná o druh lásky, která nás postrkává a nespokojí se s výmluvami. Je to velmi maskulinní, tvrdá láska. I když je toto velmi moderní koncept, zmíněný umělec ho v Bohu rozpoznal už před pěti stoletími.

Druhou stránkou Boha v Nejsvětější Trojici je Syn. Na obraze ho symbolizuje Ježíš, který je téměř nahý s trnovou korunou na hlavě. Jestliže je Otec silnou a náročnou stranou Boha, pak Syn je stranou slabou a trpící. Tato část Boha se ztotožňuje s naší zlomeností, a dokonce i s naší hříšností. Bůh od nás žádá hodně, ale Bůh také zná naše slabosti a omezení. Na obraze se Otec dívá Synovi do očí a Syn se dívá do očí Otci v dokonalé harmonii a oboustranném porozumění.

Ježíš, jako by chtěl podtrhnout lidskou slabost, má pravou ruku přiloženou na krvácející ráně v boku, ale levou ruku má vzpaženou a chce uchopit meč, jenž visí ve vzduchu nad hlavami obou postav. Syn zadržuje Otcovu přísnost a zabraňuje mu, aby udeřil příliš tvrdě, takže Boží přísnost a slitovnost jsou v dokonalé rovnováze. Symbolem této rovnováhy je meč ve zcela horizontální poloze. Pokud je Otec tou mocnou stránkou Boha, pak Syn je tou zranitelnou. Oba jsou v dokonalém vzepětí. Otec na obraze představuje bezmocnost Boží moci a Syn představuje moc Boží bezmoci. Tvůrčí energie, jež toto pnutí uvolňuje, je zobrazena v symbolu holubice Ducha svatého, která, jak tomu odpovídá, sedí na meči. Tentýž druh tvůrčí energie se uvolňuje, když síla a jemnost chápou a respektují jedna druhou, ať už jde o rovnováhu mezi mužem a ženou, nebo mezi mužskou a ženskou stránkou jedince.

Ale to je jen polovina obrazu. Nejsvětější Trojice se nachází v levé části a ve středu obrazu stojí žena. Je to Maria, která ve středověkém umění symbolizovala celou církev, protože ve vztahu k tvůrčí mužskosti Boha je lidské pokolení nakloněno spíše ženskosti. Její oči se nedívají na nikoho z Trojice, ale do prostoru mezi nimi, jako by pozorovaly celé toto tajemství. Mírný úsměv na její tváři naznačuje, že obdivuje a respektuje, co vidí, přičemž nechává Boha Bohem. Přesto má pravou ruku položenu na prsou, jako by chtěla zdůraznit, že ví, že tato část Boha byla a stále je v ní samé.

Žena je oblečena do dlouhého šatu a splývavého pláště, jehož cíp drží v pravé ruce a zakrývá jím postavy stojící za ní. To jsou všichni ti mocní preláti vyšňoření ve slavnostních rouchách, tiárách a mitrách, králové s korunami na hlavách a s odznaky moci. Na rozdíl od Marie se tito muži nedívají na Trojici. Hledí všemi možnými směry, jen ne na Boha. Proto si myslím, že umělec už v té době věděl, že muži, kteří mají moc, jsou natolik zapletení v síti svých postavení a privilegií, že se jim Bůh ztrácí z dohledu. Proto je Maria na jednu stranu ochraňuje před hrozícím mečem Otce, ale na druhou stranu jako by jim říkala, že ještě nejsou připraveni na tajemství drsné i něžné lásky v Bohu. Jen jeden z nich, ten se skloněnou hlavou a založenýma rukama, se připojuje k pohledu věčné ženskosti.

Malba jako celek tedy zobrazuje vztah Otce a Syna jako tvůrčí napětí mezi prudkostí a zranitelností. Jedině žena má díky tomu, že v sobě integrovala mužskou stránku, sílu postavit se před trojiční moc Boha. A jedině onen sebejistý a vyrovnaný muž, jenž v sobě integroval ženskou stránku, se k ní může připojit v rozpoznání a přijetí Božího paradoxu.

Ani teď, po tolika letech přemýšlení o tomto úžasném obrazu, se nepřestávám divit, jak je křesťanství uvolněné ve vztahu ke svému Kristovi. Kdybych se měl řídit programem naší církve, pak by tato zranitelná část Boha musela být zahanbením a vážnou hrozbou. Ta druhá, mocná stránka Boha byla příliš často nástrojem prosazování našich vlastních kulturních a osobních hodnot. Zdá se, že Maria je na tento paradox připravena. Lidstvo přešlapuje za její levou paží a čeká, co se stane.

Z knihy Richard Rohr a Joseph Martos: Cesta divokého muže,
kapitola Bůh jako paradox: mocná bezmocnost